Den dobrý všem a příjemné počtení přeji!
Je zahájen můj pravidelný květnový rituál a já se již spokojeně pohupuji v přívětivé
náruči 23. ročníku česko-slovenského divadelního festivalu Setkání –
Stretnutie. A protože zážitky nesdílet bylo by hříchem, jejž
rozhodně nehodlám provozovat, buďte tedy srdečně vítáni u další ze série festivalových
reportů, tentokrát z akce, jež bez pochyby patří k mým nejoblíbenějším
(Hradče, Hradiště, Hronove, Ostravo, Písku – nežárlit, však na vás taky dojde J))!
Můj
příjezd do domácí meky obuvního průmyslu, a sympaticky nepříliš tendenční divadelní
dramaturgie, která by pro ostatní podobná letoviska mohla být dobrým vzorem, se
naštěstí obešel bez sebemenších zádrhelů. Šarmantní, milá, informovaná a genderově
adekvátně pestrá obsluha akreditačního centra mně sice zapomněla vybavit MdZ
taškou, věrnou to společnicí festivalového harcovníka, po decentním upozornění
byl však tento minilapsus briskně napraven, což můj vnitřní mikrokosmos uvedlo
do opětovné rovnováhy. Po nezbytném prvním pokrmu (tradiční kombo sýr smažený,
brambory vařené, omáčka tatarská) v místním klubu, jehož vyhlášená kuchyně
za poslední rok nikterak neslevila ze svých kvalit, ani velikosti porcí, jsem tedy
byl ideálně naladěn na startovní položku nabitého programu.
Hudební
předkrm v podobě plenérového koncertu neo šansonové kapely Heda Pěňová byl záležitostí z druhu
radostných, a to i přes nečekanou přítomnost banalit v některých textech, které
mi ale v pozdější fázi večera omluvila samotná frontmanka kapely, sličná woman
Waits Vladimíra Dvořáková, coby důsledek jejich letitosti. Následná zahajovací
ceremonie byla naštěstí stručná, politické proklamace neurážející, společné
zpívání hymen opět nabité pozitivními emocemi, podobně jako bouřlivé přivítání
Emílie Vašáryové, která obdržela Cenu Martina Porubjaka.
Velké
jeviště Městského divadla Zlín pak již svým sólovým vystoupením naplno ovládl patron
letošního ročníku, mim, performer, režisér, pedagog a choreograf Radim Vizváry.
Odvážnou volbou úvodního představení dala festivalová dramaturgie jasně najevo,
že se nebojí změny ani rizika. V inscenaci, nazvané lakonicky Sólo,
Vizváry naplno oživuje někdejší slávu české pantomimy v celovečerní the
best of benefici, v níž s brilancí sobě vlastní seznamuje diváky se
širokou škálou typů nonverbálního divadla, od klasické pantomimy přes butó, až
k modernímu fyzickému divadlu. Jeho imaginární vor, v němž s elegancí
Cháróna diváky během 90 minut ladně převeze od Deburaua k Děrevu či DV 8 přitom
funguje nenásilně, plynule i neškolometsky. Vizváry se totiž nikdy nespokojí s pouhou
reprodukcí povědomých situací, ale dovádí je do dokonalosti a zároveň s nimi
svobodně autorsky žongluje. Partnerem mu přitom je zejména vynikající light
design (Karlos Šimek, Hugo Hejzlar). Decentní skvrnkou na kráse bezesporu
povedené performance jsou jen některé zbytečné úlitby směrem k potřebám masového
publika. Sólo je nejen sugestivní a sebevědomou, nikoli však arogantní, jevištní
definicí umělce na vrcholu sil, ale především jasnou zprávou o tom, že česká
pantomima is not dead, volové! Je ve formě a velmi divácky atraktivní, což
dokázala mocná návštěva i závěrečný potlesk. Suma sumárum výborný úvodní výkop!
Atmosféru
v chapiteaux za Městským divadlem Zlín pak v posledním programovém chodu
prvního festivalového dne rozvířila ikona zlínské juvenilní pop punk scény,
nedávno znovuzrozená skoro kultovní úderka Franc Alpa. Zde již byla textová
infantilita naprosto v pořádku. Pánové totiž dobře vědí, co dělají, a (sebe)ironie
je jejich silnou zbraní. Rozpustilá kombinace East 17, Vypsané fixy,
Znouzecnosti a Fíhy Tralala představuje ideální doprovod pro rodící večírek i
letní plenérové hudební orgie. Zlín je i punk!
Přečtete
si příště: úterní Zvlčení!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat