Psáno rukou otrlou. Díl třetí: Sobota – (nejen) kosmická dobrota !

Sobotní Ortlcův úvod jednoznačně prokázal širokost záběru respektovaného kulturního svátku, jež bezmála si nezadá s Jedním světem. Nezříká se totiž ani aktivit vzdělávacích, mezi něž kromě náležitě fundovaných, a precizně formulovaných lektorských úvodů patří i cyklus volně navazujících přednášek Antonína Tesaře a jeho souputníků, lakonicky nazvaný Filmový hovnocuc, jenž byl v souladu s ústředním tématem ročníku v letošní edici opentlen podtitulem Vesmírná prda. Rozšafný moderátor a výkonný norník filmových skládek tentokrát z černých děr podumělecké historie nedávné i starší pro publikum užaslé nadšeně vylovil zlomky tvůrčích obludností, vedle nichž je matka smečky vetřelčí nezpochybnitelnou královnou krásy. Úderné, vtipné, místy i konejšivě kolíbající, a navíc i s překvapivou domácí reprezentací. Pozornost byla věnována pochybné tvůrčí kreativitě samozvaných tvůrců, i pedofilním podtextům jejich tvorby. Bonbónek sytější než barevná paleta snů Tomia Okamury.

 

Festival Otrlého diváka své bulvy zduřelé samozřejmě neupíná jen do zákoutí kinematografické minulosti, ale rovněž směle hledí vpřed, a tak se jedním ze sladkých plodů sadby letošní stala i následující česká premiéra snímku Bliss, jímž si respekt publika řady žánrových přehlídek vydobyl americký režisér Joe Begos. Film, jenž uvedla adekvátně šťavnatá live gore předehra tradičního partnera FOD (neplést zkratku s Fondem ohrožených dětí, prosím!), legendárního piercingového a tetovacího salonu Hell, je jednoznačným ideovým blížencem Obrazu Doriana Graye, jenž byl ovšem pěstounsky piplán Cormanovým Kýblem krve, Lewisovou Krvavou hostinou a řadou dalších inspiračních zdrojů. Jeho nesporné přednosti jsou v zásadě dvě: první je intenzivně vtahující hypnotické formální zpracování, v němž si hudební disco-metalové retro přislizlou ruku podává s dravě zrychleným vizuálem, jenž hladově olízl cecíky režijních poetik Dannyho Boyla,Tonyho Scotta i videoklipů Die Antwoord, druhou je pak sugestivně řádící, typově pestré herecké obsazení, jemuž jednoznačně vládne jedna z vévodkyň nastupující hororové dynastie Dora Madison. Parádní dávka čerstvého hemoglobinu do chřtánu žánru krvesajského. Radost rudá, lepkavá. A teď už vzhůru do Irska. Pardon tedy, do vesmíru, přece!

Čtvrtého dílu slasherové série o irském skřítku-nezbedovi, s českým festivalovým názvem Leprikón 4: Ve vesmíru (Leprechaun 4: In space, režie: Brian Trenchard-Smith, USA 1996), se svými všetečnými chapadly, a nejspíš různorodými výpary těžce poznamenanými hlasy, brutálně zmocnilo kosmo-desperátské live dabingové trio, vedené Samantou Bifidus, jež po vzoru loňského Pražského Quadriennale sál Aera bryskně proměnilo ve Vesmírný camp. Jarmila Šuláková filmového undergroundu, šamanka, a budoucí starostka Uherského Hradiště by si za svůj grandiózní výkon v titulní roli, korunovaný vymazlenou formulací repliky „Apríl, pizdo!“, jež se právem stala královským one-linerem ročníku 2020, zasloužila nejen Moravského vrabca, ale přinejmenším i nominaci na Cenu divadelní kritiky. Přední světový krytinář Warwick Davis byl uměním slovácké divy definitivně povýšen mezi globální filmové superhvězdy. Zážitek směle konkurující velrybím koncertům, i feministickým aktivitám Zdeňka Macury. Ach!

Sobota otrlá tradičně skončila v konejšivém náručí bujně osrstěného porna, jež tentokrát femi-punkově svolilo k mazlení s psychologickým horrorem, a sice ve stylu klasické písně, nedávno zemřelým Janem Vyčítalem česky otextované jako Když náš táta Roman Polanski hrál. Ženská režijní porno vlajkonoška Roberta Findlay pitvá postupný rozpad psychicky narušené ženské bytosti s podobnou grácií jako páteční Šmírák v podkroví, její Ženská soužení (A Woman's Torment, USA, 1977), však logicky s mnohem větším větší mírou vizuální expresivity, a anatomických makrodetailů. Znepokojivý, a nadčasově aktuální finální úder noci. V podstatě antikoncepční. Pokračování záhy!

Petr KlariN Klár

Psáno rukou otrlou. Druhý: Odstíny otrlé duhy!

Na prahu víkendu Otrlec šestnáctý vykvetl do pestré krásy. Načínalo se příznačně Šmírákem v podkroví (Edogawa Ranpo ryôkikan: yaneura no sanposha, Japonsko 1976), jednoho z opomíjených režijních róninů japonského žánrového filmu, Noboru Tanaky. Snímek, jenž se do přítmí kinosálů vplížil ve stejném roce, jako Óšimova tematicky značně spřízněná Korida lásky (Ai no corrida, Japonsko/Francie, 1976), obstaral decentně perverzní podvečerní entrée, v němž se sice bouřlivě nekácela společenská tabu, za to však velmi umně splétalo peprné dědictví japonských soudniček s bezmála archetypálním příběhem o zubaté vagině, respektive lidské kudlance, a stylistikou přiznaně odkojenou mnoha evropskými vzory, Hichcockem počínaje, a Fellinim konče. Předkrm par excelence!

 

 

Ústřední kříž hřbitova páteční noci do totálně narvaného Aera následně dorazil zatlouci řádně okostýmovaný all star live dabingový tým tvořený Samanthou Bifidus, Jírou Fostrou, Immanuelem Lubrikantem, Josefem Vokurkou a Kafilerií Zawadskou. Vesmírný trash insitně hravého Woodova epigona Freda Olena Raye s okouzlujícím českým názvem Tauřina dobrodružství: Hvězdný kriminál aneb Vesmírný chládek (The Adventures of Taura: Prison Ship Star Slammer, USA 1987), byl sehraně švitořící kumpanií adekvátně povýšen na kreativně performativní radostnou oslavu braku, jež byla oprávněně odměněna divoce reagujícím publikem. Space koňská opera, vášnivě se v ženské věznici muchlující s nejrůznějšími fantasy ochlupenci a muzikálovovými rejdy. I popkultura pláče. Kdo neutekl, šťastný byl! 

 

Rozpustile skotačivou náladu pak radikálně utnul lyrizující snímek germánského solitéra Jörga Buttgereita Smrti král

 

 

(Der Todesking, Západní Německo, 1989). Ten sice zdaleka nedosahuje formální ani obsahové excesivnosti svých slavnějších sourozenců, filmových pseudo-dvojčat Nekromantik 1 a 2, mezi něž je datem svého vzniku vřazen, ve své nekompromisní mortuálně dekadentní baladičnosti je však drtivěji účinný, a způsobil, že má následná hodinová noční cesta tramvajovým spojem byla stejnou měrou meditativní i děsivá. Nejodvážnější počin letošní programové nabídky. Hlava zamotaná a srdce třeštící. Otrlče dík, pokračování záhy!

Petr KlariN Klár

Psáno rukou otrlou. Díl první: Kosmo dělníci, a venkovské nebezpečí vod!

Když mi můj palubní počítač oznámil, že po letech opět dopluji na ostrov blaženosti jménem Festival otrlého diváka, zaplavila mé srdce radost emocionálně intenzivní, jak hudební tvorba Die Toten Hosen. Kino Aero se na čtyři obludně půvabné dny stalo mým azylem i přípravou na rychle blížící se, toužebně očekávané jaro (update: vzhledem k současným událostem to místo předehry jara byla poslední akci před státní karanténou). Popatřete laskavě a s chutí zápisky mé z odysey té!

 

Protože ústředním tématem 16. ročníku FOD se stal vesmír v mnoha svých filmových podobách, nemohl jsem svou Aero invazi odstartovat ničím jiným než startovní lodí pečlivě dramaturgy festivalu vybrané kolekce, jíž se stal snímek Temná hvězda (Dark Star, USA, 1974). Celovečerní debut jednoho z otců moderního žánrového filmu Johna Carpentera, zrozený navíc ze scénáristického komba s praotcem Vetřelce či Mrtvých a pohřbených a strůjcem Návratu oživlých mrtvol Danem O‘ Bannonem, je ukrytým klenotem post-hippie kosmické ironie, a dodnes živou esencí studentské kreativity, jež i z omezeného rozpočtu a pomocí běžně dostupných rekvizit dokázala vykutat překvapivě funkční sci-fi iluze. V našem kontextu neprávem přehlížený film je pro řadu nástupnických děl často citovaným vzorem, bez něhož by svou podobu obtížně nacházel britský Červený trpaslík i domácí pokus Kosmo. Příběh zevlujících, skvostně dětinsky dumajících vesmírných údržbářů, potměšile divočícího mimozemšťana i filosofující atomové bomby, dodnes hrdinně vzdoruje času, a je vítaným zdrojem zábavy i mimo oddaný okruh fanoušků space oper.

Leč nejen kosmonauty a jinou hvězdnou havětí jest šestnáctý Otrlec tvořen! Večerní úder čtvrteční byl protentokrát věnován tichým bláznům s dlouhými pruty. Rybářský redneck slasher Krvavý háček (Blood Hook, 1986), jež produkčně zaštítila královna brakových společností Troma, je v kontextu žánru samozřejmě poněkud opominutelnou obskurditou, jíž ale na unikátní campový zážitek povýšil dvouhlasý dabing z dílny Kafilerie Zawadské a Immanuela Lubrikanta. Nesporným vrcholem tohoto gumovéhp potěšení byl jedinečný reunion kultovní glam rockové kapely Kurví žaludy.

Čtvrteční noc jako Noční můra Jakuba Vágnera. Co víc si přát? 

 

 

Pokračování brzy!

Petr KlariN Klár