Orient expres Hradiště – Zlín: Díl čtvrtý: Klasické finále!

Čtvrtý ročník bilančního festivalu Zaráz vyvrcholil v pátek, dne 17. 1. léta páně 2020, duem dramaturgických evergreenů. Ranní setkání s uherskohradišťskou verzí slavného muzikálu Chicago tvůrčího tria Ebb-Kander-Fosse, pro mne bylo menším šokem. Nikoli však z úrovně dispozic souboru pro daný žánr, jež jsou enormní a důvěrně známé, ale ze skutečnosti, že i inscenace, v níž jsou bez výjimky báječné ženy takřka non-stop v negližé, mně může nudit.

Režírující Linda Keprtová, jež se dosud věnovala primárně opeře, totiž zcela rezignovala na satirickou linii předlohy, a inscenuje ji jako sled efektních předvídatelných obrazů, jimž sice nechybí formální brilance, aktuální přesah však ano. Na decentně surreálný vizuál, nad nímž by i David Lynch znělku z Modrého sametu uznale zahvízdal, je však radost pohledět. Výprava Evy Jiříkovské se naštěstí chvályhodně vydává mimo hranice obvyklých klišé, a její důsledně realizované vize ideálně zrcadlí vnitřní život morálně rozvrácených postav, i dějiště příběhu. Ocenění zasluhuje i brilantní light design, jenž je dalším z důkazů, že co do úrovně technických složek Slovácké divadlo směle konkuruje současné špičce. Výborně šlape živá kapela i herecký ansámbl, veškerá má hořkost tedy pramení z nenaplnění podstaty Chicaga, jíž je společenská kritika, a z ní přímo pramenící citová ambivalence ze sympatie s amorálními charaktery. Kájínek tuší! Kdo ale toužíš „jen“ po lehkých múzách, jistě budeš potěšen!

Dveře za letošním Zarázem pak inscenačně zavřela Smrt obchodního cestujícího v Městském divadle Zlín. Slovenský veterán Ľubomír Vajdička režíruje jedno z kanonických dramat 20. století s pokorou a koncentrací na herecké výkony. Příběh životního pádu Willyho Lomana zde naštěstí není zneužit ke kritice kapitalismu, ani coby sladkobolný obraz zhroucení jednoho amerického snu, ale funguje především jako niterné drama společenství, jež se přes osobní neshody jeho členů i nepřízeň osudu, snaží nalézt vzájemný soulad. Do mikrokosmu Millerovy dramatiky se coby Willy Loman 15 let po premiéře Všech mých synů skvostně vrátil Radoslav Šopík, jemuž v roli oddané manželky Lindy empaticky sekunduje Helena Čermáková, která by snad dokázala interpretačně povznést i memoáry Ladislava Hrušky. Jednou z nezpochybnitelných předností Vajdičkovy povrchně neefektní inscenace je rovněž i kreace Zdeňka Lambora v nesnadném partu Lomanova syna Biffa – jež je filigránsky přesně artikulovanou jevištní definici modlitby za respekt, i lásku otcovskou. Městské divadlo Zlín tentokrát servíruje přiznaně konzervativní podívanou, jež je však do detailu promyšlená i precizně realizována, a jako taková se stává vítaným darem pro diváky i tvůrce své. Naprosto nemám problém!

V domácích poměrech stále v podstatě unikátní bilanční přehlídka Zaráz se už dávno stala jedním z mých oblíbených přístavů na rozbouřené řece jménem divadelní festivalová sezóna. 4. ročník mj. potěšil progresivně se zlepšující úrovní organizace, pestrou řadou celodenních aktivit, i radostí ze vzájemného setkávání. Rovněž velké díky organizátorům, kolegům, i zúčastněnému studentstvu z opavské Kulturní dramaturgie, brněnské JAMU, a pražské divadelní vědy za příkladnou účast, skočné tance i neúnavné diskuze, a to nejen během cest festivalovým autobusem! Naopak intenzivně zarazila nulová účast adeptů divadelní vědy z Brna i mé vlastní alma mater, jež by nejvíc žíznit měla, po kvalitním divadle. Vážení, přišli jste o hodně! Zarázu zdar!

Petr KlariN Klár

Orient expres Hradiště – Zlín: Díl třetí: Satirický čtvrtek!

Druhý den Zarázu 2020 se v obou pořádajících divadlech nesl na vzrušeně očekávaných vlnách satiry nezřídka politické, i odvážných exkurzů do oblasti divadla autorského. Dopoledne zaslíbeno bylo Slováckému divadlu, jež si inscenací Kocourkov-Brod podmanil scénograf, režisér a scénárista Šimon Caban. Pořadí profesí v tomto případě není uvedeno náhodou, ale dle úrovně úspěchu, s jakou se jeden s leaderů Baletní jednotky Křeč se sobě svěřenými úkoly popasoval.

K pitvě vzhůru!

Coby scénograf Šimon Caban nezapře své obvyklé inspirace, ani vizuální atributy. Postmoderní mix několika prostředí, kultur i zvolených materiálů ideálním způsobem ilustruje polytematičnost inscenace, a velmi dobře komunikuje s kostýmy Jitky Fleislebr, v nichž je karikatura provinční unylosti zasnoubena se snahou o vizuální odlišení jednotlivých charakterů. Domnělé šviháctví kocourkovských zastupitelů naráží na groteskně stylizovanou realitu a stává se přirozeným zdrojem komických situací.

Režijní vedení inscenace se primárně soustředí na rámcové vymezení jednotlivých scén, v nichž poskytuje mnoho prostoru pro excentrické herectví skvostně na sebe navzájem napojeného hradišťského ansámblu, z něhož se v rámci žánru povedenými sólovými výkony vylupují Petr Hromádka výborně kombinující hystriónskou komiku i komunální bizár, výrazově přesný, zbytečně neexhibující Kašpárek Davida Vaculíka a především František Maňák v nejednoduché roli exotického alfa samce Avrahama, jenž se v postavě potenciálního fanatika dobrovolně zřekl aplikace banálních klišé, a svěřený charakter tvoří pomocí poklidné síly vlastního charismatu a intenzivní koncentrací na vysokou úroveň jevištní řeči. Děkuji velice, leč pozitiv již bylo dosti!

Kruciálním problémem inscenace Kocourkov – Brod je totiž totálně přezbujelá nesoudnost dramatikova, jíž nezvládla ukočírovat ani zúčastněná dramaturgyně Markéta Špetíková. Caban na sebe motivy vrší s entusiasmem rozjeté fretky, jež omylem sežrala ketamin s pervitinem, a shlédnouc se právě v některé s cooking show, jala se vařit. Výsledkem snah šíleného autora je nesourodý slepenec Účastníků zájezdu, Našich furiantů, a béčkového revivalu Sámera Issy. Nikoli však zábavný pel-mel, ale postupně ubíjející nepoživatelná pruda. Moralizující prst se varovně kývá častěji než koncertní pravice skalního fanouška Daniela Landy, a konce nedohlédneš. Cabana nezajímají osudy postav, budoucnost světa, konflikt kultur, kritika systému, ani Uherské Hradiště. Jenom si autorsky hraje. Sobecky, přihlouple a nudně. Trefně jeho snahy v závěru glosovali dva uzívaní dospívající diváci: A.: „Co to bylo, ty vole?“ B. „Já vůbec nevim, ty vole. Možná ta, satira!“ Následující oběd byl naštěstí docela chutný a inspirující. A Zlín už volal!

Je na čase doznat se: i toulavý punkový škrabal sem tam trpí předsudky, a na následující zlínskou inscenaci Jednou budem dál, se intenzivně bál. Toto je výtrysk upřímnosti, nikoli hrátky s verši pokleslými! Nijak se netajím skutečností, že nejrůznější výročí nepovažují zrovna za ideální motivaci ke tvorbě divadla, a tak má prvotní obezřetnost byla jen na místě. Stejně tak mně povětšinou děsí rádoby vtipná herecká imitace nejrůznějších pseudovelikánů, a poslední dobou i jednorožci. Ti se sice naštěstí nedostavili, leč jinak z mých strachů přítomno bylo mnoho. Přesto jsem však obdržel jedno z nejpříjemnějších překvapení letošního ročníku.

Jak se to přihodilo?

Jednou budem dál totiž své síly sbírá postupně a pomalu, jako potok přítoky až k velkým vlnám, zvěstujícím břehů zhroucení. Jak černá voda stínadelská se pod inscenačními šprýmy skrývá spodní proud, jenž místy vyvře na povrch a bez příkras mluví o tom jací jsme byli. Bez patosu, i povrchních odsouzení. Někdy zbytečně obecně (Fit and slim proletěl celým světem!), mnohokrát úderně.

Půdorys revue, volně inspirovaný Carrollovou Alenkou je výhodným výchozím bodem pro volný sled asociací, dějinných fragmentů i různorodých nálad. Samoúčelností je minimum, humor je kořením, nikoli dominantní přísadou. Způsob, kterým Radovan Král v několika brilantních tazích komplexně načrtl složitý charakter Karla Kryla mi přivodil bezprostřední rozkoš z krásy, Zdeněk Lambor neokázale připomněl dosud přetrvávající smutek z odchodu Václava Havla, a úžasná Julie Vajdáková jako Natálka doslova zlomila srdce. Kateřina Liďáková je pak v roli Alenky dokonalou personifikací odvěké pravdy, že za vším jest nutno hledat ženu, jež láska se nazývá. Maminka Petra Michálka, jíž je inscenace věnována, může být právem hrda. Jednou budem dál je výkladní skříní zvoleného žánru, i aktuálních kolektivních sil Městského divadla Zlín. Howgh, vyznal jsem se!

P. S. Šmoulinka (Nikola Zavřelová) lepší než jednorožec. Díky!

Dokončení příště!

Petr KlariN Klár

Orient expres Hradiště – Zlín: Díl druhý: v kosmické náruči!

Jedním z důvodů, proč se do obou divadel, pořádajících bilanční přehlídku Naráz pravidelně a rád vracím, je jejich zdravá, a nanejvýš vítaná ochota riskovat s dramatickými texty, jež jsou výzvou nejen pro schopnosti divadelního souboru, ale rovněž i publikum. Typickým příkladem dramaturgické odvahy tohoto druhu byla i inscenace, jíž svojí programovou kolekci pro čtvrtý ročník otevřelo Slovácké divadlo.

Smočkovo Kosmické jaro totiž v kontextu české dramatiky představuje solitér, jenž dosud zůstával ladem tvůrčího zájmu praktických divadelníků – samozřejmě s výjimkou vlastního stvořitele, jenž jeden ze svých nejosobnějších textů režijně interpretoval dokonce dvakrát, pokaždé na domovské půdě Činoherního klubu. Nikoli náhodou je titul díla citací proslulého obrazu Františka Kupky. Tam kde se Kupkova abstrakce setkává s orfickými tendencemi přiblížit se pomocí výtvarného umění principům hudby či poezie, Smoček coby dramatik v jen zdánlivém paradoxu vzývá malířské múzy, i ohlasy hudebních kompozic. Výsledkem autorových snah je záměrně stylově rozvolněná, vizuálně opulentní (ne)dramatická polyfonie motivů, hlasů, asociací a často se vzájemně překrývajících scén, jejíž kořeny jsou pevně zapuštěny v půdě, živené absurdním divadlem. V Kosmickém jaru samozřejmě lze zaslechnout i uzřít tóny nejen vzdáleně příbuzné hrám Čechovovým, Samuelu Beckettovi, Uhdeho Zázraku v černém domě a logicky i Havlova Odcházení, cizí mu ovšem není ani temně dekadentní usherovská estetika strašidelných (vzdušných?) zámků.

Režisér a umělecký šéf Slováckého divadla Michal Zetel si byl naštěstí dobře vědom ošemetnosti vod, do nichž vstupuje, a tak mozaika, jíž na základě stavebních kamenů, Smočkem kdysi odvážně hozených buduje, je nabubřelých gest režijní zvůle prosta, ale pokorně míří ke kolektivní podstatě divadla, i adaptovaného dramatu.

Kosmické jaro je v Uherském hradišti makabrózním rejem vykloubených postav, v němž dobře vynikne komplexní připravenost souboru k podobným úkolům. Inscenace netrpí nepřehledností, vizuální fádností, ani prázdným šaržírováním dávno obnošených typů. Jejím jediným problémem je, že Smočkův proud vědomí nekrotí, ale v rámci vzdávání holdu autorovi naopak rozvolňuje. Když podstatnou část tříhodinové stopáže ovládá mnohomluvná meditace, počáteční vzrušení punkového divadelního detektiva povážlivě polevuje. Ke zločinu nedošlo, prohra se nekoná, remíza je zasloužená z obou stran. I nezpochybnitelné nasazení všech hradišťských sil však jasně prokázalo, že Kosmické jaro je Smočkovou Doroteou. Jeho kvality však raději napříště hodlám zkoumat prostřednictvím seriálové četby. Jaro je ještě tak daleko….i cestám, jenž nezřídka bývají cílem, patří můj dík!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Orient expres Hradiště – Zlín: Díl první: na vlnách zločinu!

Festivalová sezóno 2020 vítej, po krátké pauze vánoční zas začíná nomádských putování čas! Symbolickou pochodeň dalšího ročníku jevištních toulek byl již tradičně zahájen bilanční přehlídkou Městského divadla Zlín a Slováckého divadla Uherské Hradiště, Zaráz. Ve třech hektických dnech byla do diváckých tepen v podobě šestice inscenací napumpována titánská dávka zážitků, zjitřených emocí, i zdánlivě nekonečných nocí. Vzhůru tedy k slastí i strastí rozboru!

Zahájeno zostra bylo ve středečním dopoledni, ambiciózním pokusem o scénickou symbiózu Žebrácké opery Václava Havla, s jejími ideovými předchůdci z tvůrčích brků Bertolta Brechta, Kurta Weila, i Johna Gaye. Zlínské obrazy ze života zločineckých struktur rozhodně nekráčí cestou divadla otevřeně politického, ani nekompromisní audiovizuální stylizací ala Peaky Blinders, jejich záměrem je velkorysá jevištní definice lidového divadla s lehkým přesahem. V tomto ohledu velmi dobře funguje scénografie Michala Syrového i kostýmy Kataríny Chválové, v nichž sugestivně ožívá atmosféra šestákových románů, i dekadentní dráždivost zešeřelých šantánů. 

Soukromé očko na lovu, do něhož jsem se zase jednou milerád vtělil, však zásadním způsobem zklamalo, že do ní je situován příběh, v němž zločin často ustupuje přebujele akcentovanému víření vztahových propletenců, i filigránskému vyhrávaní jednotlivých figur. Inscenace uměleckého šéfa MdB Patrika Lančariče postrádá jednotný režijní i herecký styl a jednotlivosti tu vládnou celku, což se negativně podepisuje na rychle vadnoucím temporytmu. Zpočátku velmi nadějná práce s refrény, jako nenásilné připomenutí hudebních kořenů nadčasového díla, i všestranného talentu Marie Vančurové, je postupně opuštěna na úkor přívalu dalších nápadů, povrchních, leč dobře provedených, a divácky tedy atraktivních špílců, i zbytečně retardujících obezliček. 

Maniakálně přehrávající Gustav Řezníček je v roli Billa Lockita ideálním protipólem civilně uměřeného Peachuma Zdeňka Juliny, Tamara Kotrbová se s grácií i tajemstvím zhostila emblematické figury Hostinské/Entertainera, a Jan Leflík se svojí pokornou studií Harryho Filche, alias ošuntělého strážce odvěkých profesních ideálů stává jedním z nesporných hereckých vládců inscenace. 

Zásadní problém jest ovšem s klíčovou postavou Macheatha, v níž dramaturgicko-režijní koncepce akcentuje rysy unaveného donjuanství za zenitem, před reálnou hrozbou. Původní vládce podsvětí se zde často stává hadrovým panákem cizích záměrů, s čímž nic tentokrát nezmůže ani rtuťovité herectví Radovana Krále. Signifikantní je v tomto ohledu kolektivní interpretace Weilova a Brechtova megahitu, jenž v inscenaci zazní v překladu Jiřího Suchého, jako vrcholné číslo první půle. V nepříliš kreativní retro choreografii Hany Geržové, jež evokuje tuzemskou televizní tvorbu 70. let, se Macheath stává interpretem kupletu o sobě – toto bezesporu vzrušující zdvojení, jež mohlo být interpretováno jako sebevědomá interpretace vlastních sil, proklamace mýtu či sebeparodie, ovšem zde není důsledně vytěženo – ostatně jako řada Havlových slov i vět – nevyrovnaná úroveň jevištní mluvy je bohužel další bolestí Žebrácké opery ze Zlína. Akustické limity místního svatostánku divadelních uměn jsou sice dobře známy, to ovšem neznamená, že se na ně přestane brát zřetel.