pátek 28. prosince 2018

KlariNovo Vánoční pohádkové recenzování 2018: O zakletém králi a odvážném Martinovi

Vážně si nejsem správností strategie naší veřejnoprávní televize jist. Těžko totiž pochopit, proč vládcem štědrovečerního programového slotu učiní bezprecedentní paskvil, aby na první svátek Vánoční naopak tasila překvapivý, navíc nepříliš propagovaný triumf. Jestli je důvodem slovensko-česká koprodukce, jest v České televizi něco moc špatně. Letošní premiérově pohádkovou prestiž totiž tentokrát skutečně zachránili naši slovenští bratia a sestry.




 Pohádka se zbytečně doslovným českým názvem O zakletém králi a statečném Martinovi, jejíž původní název Vianočné želanie zřejmě vykazoval přílišnou podobnost s Přáním k mání, kterému televizní premiéru ve svátečním čase uzmula repríza Strachova křesťansko-agitačního sequelu, je totiž neokázalým klenotem, jež své konkurenty hravě strčí do bezedného pytle.

Prolog příběhu sice nejprve vyděsí vizuální kombinací zimní vinnetouovky, turecké verze Hobita a intra prvního Tekkena, od detailu s prstenem se však všechno jako zázrakem dostane do správných kolejí, jež postupně na tváři samozvaného, a notně již tuzemskou fantaskní šmírou ohlodaného,  recenzenta kouzlí jeden potěšený úsměv za druhým.


Režii snímku totiž pevně ve svých uměleckých spárech třímá Peter Bebjak, jenž za léta harcování po televizních projektech rozdílných témat, rozpočtů i kvalit postupně vyrostl v jednoho z nejspolehlivějších žánrových tvůrců nejen v česko-slovenském kontextu (kdo jste ještě neviděli jeho loňský film Čára, neprodleně dohoňte!). Pod jeho pozornou tvůrčí kuratelou se sice eklektický, leč nanejvýš funkční scénář Tomáše Dušičky (brácha Mika Spirita, yeah!),  jemuž k dokonalosti chybí především komplexnější záporákova motivace a razantnější závěr, mění v komplexní lekci z pohádkového kumštu, jež do místní, nepříliš pohostinné jeskyně, obývané nezřídka nevábnými skřety typu Zelenka, Troška či Strach přináší tolik potřebný závan čerstvého vzduchu i neortodoxní kreativity.


Nespornou předností pohádkové laskominy Bebjaka a Dušičky je především důsledná péče o postavy a vztahy mezi nimi: po dlouhé době dostáváme princeznu nejen půvabnou, ale především aktivní, emancipovanou a nediblíkující (Simona Kollárová), je jen škoda, že brzy vyklidí pole jsa proměněna v čedič, sympatického handicapovaného hrdinu (Richard Autner), jehož předobrazem je legendární asijský geroj Zatoichi, Lukáše Vaculíka coby slušivou domácí variantu archetypálního zen kung-fu starce Svaroga, i záporáka z cool jménem Vlkan (Tomáš Maštalír), jemuž však na působivosti přece jen poněkud ubírá jeho povrchní přislizlá porno stylizace. Naopak vzrušující emo-chemie ústředního páru je bezprostředním zdrojem pohádkového blaha, jež sice skrblí slovy, ale precizně herecky formulovanou romantikou doslova vře.



A postavy bytostí zcela nadpřirozených? Další paráda! Skvostně slamující skřítek "Buchtosmažka" (Tomáš Mischura) který zřejmě na Slovensko přiskotačil z Ronji, dcery loupežníka, a bezmála geniální děsivá i vtipná Ježibaba Csongora Kassaie jsou ozdobami epizodické struktury filmu, i důkazy výtečného výtvarného cítění autorů výpravy (Juraj Kuchárek), kostýmů (Martin Kotúček) i masek (Michaela Kicková).


Příkladná je rovněž i práce se slepotou odvážného Martina (dramaturgie: Halka Marčeková), která se stává nejen přirozeným zdrojem hrdinových útrap, ale i jeho vítězství. Myšlenky, vyslovené již kdysi Exupéryho Liškou, tak znovu ožívají na půdě slovenského vánočního pokladu. Emocionální těžiště snímku tedy neleží výhradně na tradičních motivech zlomení kletby, opětovného shledání rodičů a dětí, respektive definitivní kompletace milenecké dvojice, ale je efektivně posilováno skutečností, že hrdina se vítězstvím nad zlem stává zdravým člověkem. Když Martin ve finále poprvé v životě uzří svou matku (a následně ovšem i princeznu), není to kupodivu kýč, ale čistá krása. (Uhodnete, zda jsem plakal?)



Epilogem skvostné pohádky jest pak výtečný, niterně interpretovaný duet Holubička, z autorských hlasů i per dvojice Sima Martausová (text) a Adam Ďurica (hudba), 

Petře Bebjaku, Tomáši Dušičko a spol., posílám intenzivní díky!

Petr KlariN Klár 


   



pondělí 24. prosince 2018

KlariNovo Vánoční pohádkové recenzování 2018: Kouzelník Žito!

Po roce jsem tu opět s dalším pokračováním dlouhého již seriálu tradičních vánočních recenzí. Hned v úvodu je bohužel potřeba si říci, že dobrých zpráv dnes bude pomálu. Renesanční všeuměl, hyperproduktivní vymetač nejzaboudlejších koutů domácí podkultury a zapřisáhlý odpůrce dobrého vkusu, režisér a scénárista Zdeněk Zelenka totiž opět nezklamal, a na sváteční obrazovky dodal publiku prahnoucímu po pohádkových pamlscích paskvil, vedle nějž se Hotýlek v srdci Evropy, Divoké víno, Šmankote, babičko, čaruj i Nahota na prodej tyčí coby nesmrtelně klasické žánrové skvosty.

Zdeněk Zelenka a Jiřina Bohdalová


Tam, kde s brutální symbolickou penetrací sympatického hrdiny domácí mytologie skončil všemi známý věrozvěst neo(nazi)folku Daniel Landa, nesmrtelný strýc tuzemské šmíry neohroženě pokračuje, a nakládá pověsti kouzelníka jak čerstvě propuštěný recidivista-celibátník sebraným spisům Dity von Teese.

 Leč necizopasí se zdaleka jen na národních dějinách - kupříkladu představitele titulního hrdiny, na ploše celovečerního filmu v podstatě debutujícího Denise Šafaříka, Zelenka nesmyslně nutí imitovat mladého Václava Neckáře, a to včetně charakteristické modulace hlasu, mimiky i gestikulace. Není tudíž divu že jinak vcelku sympatické herecké embryo zde působí jak poloviční retard, navíc postižený Bacily. 



Zelenkova režie se vůbec k hereckým představitelům staví s podobnou empatií, jíž chová Dolores Umbridgeové ke kentaurům. Tam, kde se jiní tvůrci přinejmenším snaží budovat charaktery či alespoň funkční povahové typy, Satanův infant nasazuje  blekotající karikatury a místo vztahů servíruje stupidně nesourodou, motivistickou melanž, a naprosto nefunkční přepočetné dvořanstvo. 

Denis Šafařík a Anna Kadeřávková


Ústřednímu páru, jehož jakékoli hrozící vzájemné jiskření dusí s něžnou elegancí Gabčíkova-Nagymaros, by se měl Zelenka veřejně omluvit, podobně jako představiteli hrdinova hlavního přítele Broňka (Jakub Novotný), jenž v příběhu mizí a opakovaně se zjevuje coby (ne)přirozený důsledek scenáristické zvůle. Potupné tortury ušetřeni nezůstali ani Petr Kostka coby pozdně rujný lovec hraběnek či Boleslav Polívka jako senilní již Lucifer, Radek Kuchař či zřejmě kompletní kumpačka divadla Hybernia. Plavbu v nevábném Zelenkově rybníčku si užívá snad jen kvalitním zobáním obluzený Rákosníček a tradičně maniakálně přehrávající Pavel Kříž, pro nějž už snad někdo brzy napíše českou variantu Noční můry v Elm Street. Robert Englund či  Johnny Depp pro chudé nebo tak něco...
Pavel Kříž


Pokud jsem se v loňském roce rozplýval nad fungující mechanikou pekla v Janákově a Konášové Nejlepším příteli, u Kouzelníka Žito nezbývá, než odplivnout si a zanadávat. Režisér a scénárista, jenž si na jevišti dovolil zprznit i nesmrtelné dílo J. W. Goetha, (mj. Josefem Vojtkem) se s ničím nepáře, a koná další infernální masakr, v němž ubozí rohatci úpí jak Lunetic na půlnoční. Dramaturg loňského klenotu i letošního nepodarku Jiří Chalupa zřejmě tentokrát spal, a nebo už je také v kotli pekla, jež Zelenka se jmenuje.

Jiří Chalupa


Zvrácenými vrcholy snímku, jenž by se pro příště měl vysílat výhradně za trest, případně  s celým nebem hvězd, jsou pak muzikálové scény, v nichž snad kulhavý ďábel domácí filmové estetiky původně chtěl atakovat pozice Baze Luhrmanna či Julie Taymor, nebezpečně však konkuruje Miloslavu Halíkovi (Decibely lásky!). Hudba a texty Daniela Bartáka a Borise Pralovszkého jsou jasnými reprezentanty pralesní ligy domácího konzumu,  kostýmy Aleny Schäferové jsou odpornou kombinací skanzenu, karnevalu, ptákovin a někdejšího ošatníku Kotvalda a Hložka

Dost bylo Zdeňku kokeše! Vrhni se na pokání a na charitu, ať máš aspoň nějaký body k dobru. Jinak Vás peklo s Renčem už nemine!!!    

P. S. Pro případnou zahraniční distribuci navrhuji titul Prince Shitto

   



  

sobota 1. prosince 2018

Divadelní Brno ve víru oslav státnosti


Divadelní Brno ve víru oslav státnosti

Ani brněnská divadelní subkultura přirozeně nezůstala lhostejna ke stoletému výročí československé státnosti, a připravila několik speciálních akcí, jež toto jubileum adekvátním způsobem připomněly, a to nejen striktně uměleckými prostředky. Z nich se svou povahou částečně vymyká dvojí uvedení Havlovy „historické meditace o pěti dějstvích“ Zítra to spustíme, kterou postupně v říjnových termínech nejprve premiérově uvedlo Divadlo na Orlí jako druhou inscenaci aktuálního absolventského ročníku ateliéru muzikálového herectví, a následně i coby jednorázovou exkluzivitu i Dům umění města Brna, který se pro jediný večer stal útočištěm Cirkusu Havel, vedený Vladimírem Morávkem.

Sokolstvo na Orlí

Foto: Nikola Minářová


Inscenace režiséra a pedagoga Iva Krobota, jenž si Na Orlí k úzké spolupráci přizval své osvědčené „bratry v triku“, renomovaného výtvarníka Rostislava Pospíšila a big beatového čaroděje Zdeňka Kluku, nezapře řadu styčných bodů s loňskou Komedií o umučení, jež byla uvedená ve spřízněném svatostánku věnovaném zářné budoucnosti českého divadla, primárně činoherní brněnské Martě. Mezi pozitivní aspekty ambiciózní produkce i tentokrát patří tvůrčí sebejistota precizně sehraného týmu a nesporná pevnost režijně-pedagogického vedení, korunované organickým zapojením jevištně debutujících 1. ročníků herectví činoherního i muzikálového, k těm sporným pak řadím evidentní poetickou inklinaci k jevištním formám, jejichž zlaté časy již minuly, a tedy i divákům o několik generací starších, než tvoří obvyklé publikum zmíněných divadel. Jistou konzervativnost jediného kusu lze však vzhledem k pedagogické profilaci divadla, i v kontextu dramaturgického plánu, jenž jinak jednoznačně směřuje k divadelní nadčasovosti, bez problému tolerovat, jako ideální trenažér řemesla i poučný výlet do divadelní historie.
Foto: Nikola Minářová

Krobotova komplexní režijní vize v začátku zdařile pracuje s publicisticko-populárním klišé, když nechá představení otevřít autentickou video anketou, v níž, v té době v podstatě ještě budoucí, studenti 1. ročníku přesvědčivě demonstrují své (ne)znalosti zásadních dobových souvislostí vzniku Republiky (a tedy i Havlova historického exkurzu). Tak, jako v Komedii o umučení Krobot skládal svůj hold a zároveň v omezené míře esteticky aktualizoval prvky tradičního sousedského divadla, inscenace Zítra to spustíme je nijak neskrývanou poctou poetice i étosu Malých divadel (nejen) 60. let. Brána času se po video projekčním prologu pomalu otevírá, a v přízračné atmosféře, jež je nevzdálená žánru mysteriózní sci-fi, je divák bezprostředně poeticky transponován směrem k divadelní revui.   
Foto: Nikola Minářová

Sborové choreografie Davida Strnada a Ladislavy Košíkové stylisticky velmi dobře balancují na hranách muzikálové opulence sošných postojů a vtipně hyperbolizovaných společenských tanců, sokolských sestav a dalších kolektivních dobových „sportů“, i postupně eskalující revolty, relativní pohybová nezkušenost přítomného chóru je přitom naprosto vizuálně eliminována.
Hudební dramaturgie Zdeňka Kluky sáhla k širokému rozptylu, jenž zahrnuje dlouhou řadu populárních songů od 19. století, přes tvorbu legendárních dvojic V+W či S+Š, Kryla až k v Brně nezbytnému Jiřímu Bulisovi. Chyběla snad jen písňová připomínka let devadesátých a nultých. Pokus o rap byl naopak jedním z nejslabších momentů inscenace, i jedinou, leč evidentní evokací dávno ujíždějícího vlaku.

Foto: Nikola Minářová

Výhradu mám rovněž i k uniformnímu kostýmování chóru – intenzivně totiž evokuje vězeňské mundúry, a tím divákovi podsouvá řadu nežádoucích konotací, včetně těch nad-interpretačních (je chór vizuální definicí a vězněm režijního záměru?, ocitáme se ve variaci na The Wall?), a divákovu pozornost tedy od ústředního děje odvádějících.

Pěveckému nasazení ani schopnostem herecké souhry zúčastněných sólistek a sólistů, ve složení Tamara Dikyová, a Kristíny Oríšková, Jurková, Kubačková a František Herz, Jan Ludva, Dušan Kraus a Daniel Mišák, naopak nehodlám vytýkat vůbec nic. Jako herecký kolektiv totiž působí naprosto kompaktně, příkladně partnersky, kreativně, pohybově i intonačně jistě. Bez větších problémů se úspěšně vyrovnali se zásadními úskalími nejen dramatické předlohy ale i režijní vize, k nimž mj. patřila i mnohonásobná, leč vždy divácky jasně čitelná transformace do nejrůznějších charakterů, řada momentů připomínajících dějepisnou přednášku a tedy i hrozících nudou, i vcelku zbytné, byť z vkusem provedené pokusy o groteskní nadsázku (Čvančara!).  I díky okouzlující kreativitě hereckého osmera tak výtečně vychází jeden z nejpozoruhodnějších aspektů Krobotovy inscenace, tedy pokus o vytvoření přesvědčivé paralely mezi osudy manželů Rašínových a Havlových, respektive rozhodující role klíčových žen v životě obou proslulých mužů. 

Gratuluji a vyzývám povolané šéfy umělecké: rvěte se o ně!

Foto: Nikola Minářová


Cirkus v Domě umění
Jak už bylo řečeno výše, oproti Krobotově inscenaci, jíž čeká tradiční osud standardně uváděné divadelní produkce, šlo v případě Morávkova projektu, uvedeného pod názvem Cirkus Havel pouze o projekt jednoho mimořádného večera. Jeho základem přitom byla hned dvojí resuscitace, a sice vůbec prvního uvedení hry, jež byla stvořená přímo na objednávku divadla Na provázku, a premiérovaná coby ústřední část prvního vydání scénického časopisu Rozrazil 21. října 1988, a scénické črty, jež vznikla v roce 2016 už v Morávkově režii, coby součást připomínky nedožitých 80. narozenin jejího autora Václava Havla. Lokalizací slavnostního uvedení do DUMB i přítomností řady spřízněných duší z Husy na Provázku lze navíc jedinečnou produkci s jistou nadsázkou chápat jako neoficiální epilog někdejších oslav nedávného provázkovského jubilea.  Večer, jemuž předcházel speciální díl debatního cyklu Kabinet Havel na téma odcházení, konaný v restauraci L´Eau Vive, Živá voda, se nesl v příjemně punkové, až guerillové atmosféře, k níž bezpochyby přispěly i temperamentní výkony Ivany Hloužkové a Vladimíra Hausera v rolích ústředního manželského páru, Gabriely Vermelho coby věštící Kněžny Libuše, zástupce nejmladší herecké generace Martina Sovy, či teprve nedávno JAMU absolvující Petry Schovánkové. Přítomna rovněž byla i řada typických ornamentů Morávkovy režijní tvorby, jako je nezbytná přítomnost dětského herce, zpívaných pasáží, či inklinace k výtvarné přebujelosti. I jediné uvedení přitom zcela jasně prokázalo, že Brno Morávkově nespoutané kreativitě i po letech sluší, a pozorně jí naslouchá, a to nejen v tradičních teritoriích.
Fotografie: K. Barvířová


Divadlo na Orlí, Brno – Václav Havel: Zítra to spustíme (historická meditace o pěti dějstvích)Režie: Ivo Krobot, výprava: Rostislav Pospíšil, hudba: Zdeněk Kluka, hudební spolupráce: Dada Klementová, Daniel Rymeš, pohybová spolupráce: David Strnad, Ladislava Košíková. Hrají studenti 4. a 1. ročníku Muzikálového herectví a 1. ročníku Činoherního herectví Divadelní fakulty JAMU. Premiéra: 18. 10. 2018.
 Cirkus Havel: Zítra to spustíme                                                                                                                                  Václav Havel – Aloisi Rašínovi v noci z 27. na 28. října 1918 na počest                                                          Režie: Vladimír Morávek • Dramaturgie: Lucie Němečková, Petr Oslzlý
Petr KlariN Klár

   













pondělí 30. července 2018

Víření bubnů z filmové školy: Díl první – pátek a sobota!



Je to tak! Jsem zase zpátky ve své nejoblíbenější filmové Mecce. (Berlín i Vary jistě prominou). Jasně, již 44. letní filmová škola se ani tentokrát neobejde bez mé přítomnosti a tím pádem i tradiční série deníkových zápisů. Počtení příjemné přeji Vám všem!

Páteční letmé dotyky

Svou letošní uhersko-hradišťskou existenci jsem načal opatrně – coby láhev skutečně exkluzivního vína. Po vykonání klasických příjezdových akreditačních formalit, jejichž průběh se obešel bez zádrhelů a následné kompletaci vlastní stanové rezidence, jsem vyrazil nasávat první zážitky - ze dvou skandinávských gigantů filmové režie, jimž letos LFŠ věnuje vlatsní sekce, jsem se protentokrát rozhodl pro mladšího z nich a jal se tedy ochutnat panická jablka juvenilní tvorby Larse von Triera. Slavnostní úvod bloku byl ověnčen přítomností dánského velvyslance Ole Frijs-Madsena, hlavního dramaturga LFŠ Jana Jílka, a především kurátora sekce, předního odborníka na enfant terrible dánské kinematografie, Petera Schepelerna. Ten ve stručnosti, komplexně a vtipně představil specifika Trierovy filmové etapy dětské a univerzitní, v níž i přes mládí budoucího lamače konvencí byly jasně zřetelné typické obsesivní jevy jeho autorského rukopisu. Pokud mi to nabitý program letního filmového šílení dovolí, hodlám se do hlubin trierovských běsů nořit opakovaně. Úvodní vplutí bylo sarkastické, rozmarné i vtipné.

Poznámka k letošní festivalové znělce – je krátká, ostře pointovaná, a vtipná. Chválím!

Na jazyku noční můry

Sekcí, jíž mi letošní LFŠ udělala radost největší, jsou Půlnoční delikatesy, jež mají podtitul Stranger film, a jsou zasvěceny dětským hororům, a teenagerským morbiditám, ať už v podobě popkulturních kultů z dob mého vlastního dospívání, nebo jejich ideových nástupců. Vykopávacím snímkem série laskomin se v pátečním čase půlnočním stal snímek režisérů Johna Hougha a Vincenta McEveetyho Lesní duch (The Watcher in the Woods) z roku 1980. Adaptaci hororového románu Florence Engel Randallové, si sice řada přítomných včetně šéfredaktorky Filmových listů tradičně spletla se slavným žánrovým milníkem Sama Raimiho, jenž se v tuzemské, původně ještě neoficiální distribuci objevil mj. i pod totožným názvem, britsko-americká koprodukce, vzniklá pod Disneyho produkčními křídly. Film disponuje výbornou postviktoriánskou atmosférou, jež je esteticky velmi úzce spjata s poetikou Hammer films, a bezchybným castingem. Ryzí dětskou děsivost kazí jen zbytečně idylický závěr, v němž se nad dosud převládající dusivou temnotou rozklene všeobjímající a zbytečně doslovná duha. První UH večírek roku 2018 mně uvítá spokojeného a náležitě natěšeného na věci příští. A taky – Konibar, aneb místní skanzen restaurační kultury má otevřeno, a láká k pravidelným návštěvám. Radost!


Sobota v rytmu čardáše

Protože jsem se prozřetelně vybavil zatemněným stanem, jenž odpuzuje sluneční světlo, nadto bydlím ve stínu a tenata zahajovací party mne propustila až hodně nad ránem, užil jsem si přívětivé náruče spánku až do času poledního. Poté však již nastal čas vyrazit za probuzením. K tomuto účelu mi skvěle posloužil proslulý propagandistický akční epos pánů Kadára a Klose Únos. Technicky dodnes poměrně zručné, scenáristicky tendenční až běda. Zábava k popukání, z níž ovšem mrazí, mj. i z evidentní ochoty slavných herců podílet se na ní. Je velmi důležité připomínat si podobné „klenoty“ domácí kinematografie. Sekce Roztržená opona je další z ozdob na pomyslném stromě letních filmových Vánoc.


Pravidelná dávka Juraje Jakubiska

Následně si dopřeji další z vlastních LFŠ tradic a vypravím se na projekci filmu Juraje Jakubiska. V roce letošním jde o celovečerní debut východoevropského Felliniho epigona, snímek Kristové roky z roku 1967. Jakubiskova bohémská teatralita mně nehorázně baví do zhruba dvou třetin filmu, pak už je poněkud repetitivní. Jana Stehnová-Čechová je zde však okouzlující navždy. Když zrovna není před kamerou, znatelně zesmutním.


Láska ve sportovní hale

Poprvé svou barevnou hlavu strkám do programového boxu s nápisem muzikál a okamžitě se zamiluji. Hairspray Adama Shankmana mně dosud míjel, a zpětně toho mohu jen litovat. Naše setkání totiž pro mě skončilo drtivou porážkou. Během první minuty jsem byl stržen lavinou jednoznačně pozitivních emocí, a pak už jsem v podstatě nepřestal tančit. Celé dvě hodiny filmové stopáže jsem sebou potrhle trhal a usmíval se jak oběžnice na humus. Jasně, John Travolta v ženské roli trochu ruší, ale koho to zajímá, když skvostně tančí i hraje? Zvláštní je že přesně to, co mně bezbřeze irituje na Pomádě, nebo Mamma Mia, mně v případě Hairspray dokáže nadchnout. Možná je to pro lehkost, s níž na sebe muzikál nabaluje vážná témata, nejspíš i nesporný šarm všech zúčastněných. Jsem si každopádně jist jednou věcí. LFŠ mně obdarovala rozkoší i láskou. Díky!



Hudební dary a půlnoční děs

Bylo jasné, že zážitek z Hairspray si zaslouží řádně vstřebat, a proto jsem čas večerní zaslíbil večírkové předehře v podobě přátelské návštěvy Konibaru a inspekci na koncert Davida Kollera. Narozdíl od loňského fiaska s B-side Bandem a Vojtou Dykem bylo nazvučení letošního koncertního otvíráku velmi slušné, stejně jako nasazení předního rockového barda i jeho doprovodné kapely. Koncertní set se tradičně skládal z Kollerovy tvorby sólové, i songů nedávno znovuzrozené vévodkyně českého pop rocku Lucie, přidávala se nepřekvapivě Amerika (za níž jsem vyhrál pivo), a hymna všech lovců skoro nedospělých slečen s Bohumilem Kulínským v čele Nic není na stálo. Slušný nadprůměr k ukojení širokých mas. Nemám problém zatleskat, avšak čas se již pomalu naplňuje a mně už očekává další hrůza ve Sportovní hale.



Bez slavného Poltergeista tvůrčího tandemu Spielberg-Hooper by kolekce Stranger film nemohla být kompletní. Nadčasový, rodinně hororový evegreen hravě zvládá děsit i 36 let od svého vzniku, což jasně doložila i sobotní festivalová projekce, kde o výkřiky poděšené i potěšené rozhodně nebyla nouze. Suma sumárum další nadmíru vydařený den. 



Baf a na shledanou zítra!

Petr Klarin Klár

pátek 27. července 2018

Zápisky z galaxie jménem Mighty sounds: díl 4. Vítejte ve stanici coda!

Dva týdny po skončení 14. ročníku Mighty sounds je tu i závěrečný díl mého seriálu o něm. V následujících několika odstavcích se s rozvahou pokusím definovat podstatu úspěchu festivalu, který mi neokázale, leč s přesvědčivostí, hodnou Pythágorových pouček, navrátil ztracenou důvěru v českou budoucnost prázdninových hudebních open air akcí. Připravte se, začínáme!




 1. Personál

Začněme od podstaty - sledování toho, jak na Čápově dvoře všechno funguje s grácií precizně namazaných lyží špičkového biatlonisty pro mně bylo v podstatě jedním z vrcholů programu. Nemluvím přitom jen o hlavních dračích hlavách festivalu, ale i o řadových zaměstnancích, včetně brigádnictva. Aroganci, nebo neochotu pomoci jsem nikdy nezaregistroval, naopak, vždy jsem se dočkal promptní pomoci, případně odkázání na konkrétní kompetentní osobu. K časovým skluzům takřka nedocházelo, situace hrozící stresem byly řešeny s obdivuhodným klidem.

Projevení speciálního uznání si pak zaslouží zúčastnění zvukaři, protože už léta se mi nestalo, abych během třídenní hudební akce ani jednou nemusel žehrat na špatně nazvučený koncertní set. Bravissimo!

2. Areál 

Zcela bez výhrad - ač byl festival navštíven opravdu hojně, areál letiště Čápův dvůr disponuje natolik velkorysými prostorovými dispozicemi, že zácpy a jiné obvyklé festivalové prudy, přímo související s enormním počtem publika se zde podařilo vymýtit takřka stoprocentně. Pro představu: můj nejdelší pobyt ve frontě na nápoj či jiné občerstvení netrval ani tři minuty, čekání na volnou toaletu bylo obvykle šťastně ukončeno během maximálně několika desítek vteřin. Festivalová pódia od sebe byla vzdálena tak akorát, aby se všechno dalo v pohodě uchodit, a zároveň se jednotlivé produkce nepřeřvávaly. Orientace v areálu byla po prvním letmém projití bezproblémová, značení jasné.

3.  Publikum

Pestré, názorově různorodé, avšak pospolité. Veselá, nekonfliktní komunita. Nebyl jsem svědkem jediného agresivního výpadu, naopak, i v největším kotli se lidé k sobě chovali velmi ohleduplně. Byť jsem byl na Mighty sounds v podstatě novicem, žádnou zášť letitých návštěvníků k těm premiérovým jsem nezaznamenal, ba naopak, mnohokrát mi bylo srdečně popřáno, ať si svůj první ročník pořádně užiji, byl jsem opakovaně pozván na drink i k  ochutnání dobré krmě, nezřídka se mi dostalo i výživného programového typu. Naopak se zde takřka nevyskytovali otravní salámisti, pro něž je festival jen vítanou příležitostí k otravování bližních svých. Jaká to příjemná změna!  

4. Programová pestrost

Dech beroucí - i když se Mighty sounds stále prezentují především jako festival žánrový, rozhodně to neznamená, že by jejich doménou nebyla šíře programového spektra. Naopak, o precizní multižánrové vyladěnosti  táborské přehlídky si Colours, Rock for people a další konkurenti mohou  nechat jen zdát. To že zde až na vyjímky absentují povrchní PR fangle je jenom důkaz skutečnosti, že Mighty sounds cílí na publikum náročnější i poučenější, které nezajímá náhodná skrumáž pseudoatraktivních jmen, jež zrovna náhodou jedou turné, ale naopak program jako vzájemně provázaný, detailně promyšlený a dokonale dramaturgovaný komplex mnoha potenciálních zážitků. Letošní programová nabídka Mighty sounds nezapomněla skutečně na nikoho, včetně raperů, folkařů, metalistů, dancerů, sportovců i dětí. Skuhrat samozřejmě nemuseli ani divadelníci, byť inscenační výsledky některých těles jsem nemohl přejít bez kritického výpadu, viz. předchozí díly seriálu. I v případě divadelního stanu lze ovšem programovou skladbu pochválit - nepřebírá totiž dávno prověřené hity, ale poskytuje prostor autentickému divadelnímu punku. Vřelé díky za to!

5.  Jídlo

Mighty sounds ve svém 14.  ročníku velmi zdatně zafungovaly i coby food fest - nabídka pochutin byla adekvátně pestrá i kvalitní - mými favority tradičně byli Indové, velmi potěšila přítomnost rybárny, rozličných food trucků, chilli útoků, bramborákových kroket, dostal jsem i vynikající vietnamské závitky. Zákeřný úlet jsem objevil pouze jeden, a sice v podobě "veganského Pho", což je skutečně nesmysl, respektive zeleninový vývar s koriandrem, za což by provozovatelé dotyčného stánku dostali od strážců tradic řádně za svá, nepříliš poctivá, ušiska.

6.  Desatero největších zážitků letošního Mighty sounds

Z kapel, jejichž vystoupení jsem bohužel nestihl, by se jistě dal sestavit další plnotučný žebříček, s nímž vás možná seznámím později, až stihnu všechny inkriminované resty poctivě naposlouchat alespoň z jejich alb. Top ten svých největších zážitků z letošního Mighty sounds vám ovšem můžu nabídnout už teď:


X. Jenny Woo´s Holly Flame - sympatická , jevištně bezprostřední frontmanka, výborně šlapající kapela, resuscitující to nejlepší ze street punkových, i neošansonových tradic. Doufám, že jsme je neviděli naposledy.

IX. Mighty fashion show: Hollywood - půvab, pohoda a šarm. Nejenom zúčastněných performerek a performerů, ale celého jevištního tvaru, jenž rozmarně kombinuje módní přehlídku a princip filmu na divadle.

VIII.  Supertesla - Čirá radost!

VII.. LVMEN - Díky za páteční noc. Přípluli jste přesně v ten moment, kdy jsem Vás nejvíc potřeboval.

VI.. Arrogant twins - Nejúdernější hudební duo aktuální domácí současnosti. Doporučuji sledovat.

V. Black Coffee Acoustic Stage - můj oblíbený azyl. Je výborné, že řada kapel odehraje na Mighty sounds kromě "velkých" setů i ty akustické. Nápad možná převzatý, rozhodně však skvěle fungující.

IV. The Airbags - Moc jste mi chyběli, rád jsem Vás viděl. Těším se, že příště si Vás dám zas v plně elektrizující ostrosti!

III.. Mad Sin pějí Ace of Spades - Kdo nezažil, nepochopí. Mazec!

II. The Rumjacks. Těšil jsem se, nezklamali, radost udělali.

I. The Bronx. Prostě zjevení. Nemůžu jinak. Xaviere, promiň :-)!



Největší zklamání - 20 000 židů pod mořem - viz. první díl (a na rozdíl od Marzy jsou to profesionálové).

7. Hrstka výhrad

Z výše uvedených informací myslím poměrně jednoznačně vyplývá, že považuji 14. ročník Mighty sounds za bezmála dokonalý. Je nicméně několik dílčích věcí, jež by se v letech příštích mohly zlepšít: 

- tištěný festivalový průvodce by si zasloužil pečlivější redakci - informace k jednotlivým kapelám jsou sice vzhledem k rozsahovým omezením dostačující, některé tvůrčí subjekty však v přehledu absentují, úplně pak chybí informace o souborech divadelních.

- oficiální webové stránky festivalu by mohly být  přehlednější, přesněji redigované a častěji aktualizované. Je sice prima, že fotografie z letošního ročníku jsou na sociálních sítích, ale slušely by i webu.

- bylo by fajn i decentně vylepšit festivalové "press centrum". Pohovky i internetové připojení jsou sice v pohodě, za slunečního světla se však příliš psát nedá. Trocha přítmí během dne by tudíž přišla vhod.  

- docela bych uvítal, kdyby kromě scény divadelní bylo decentně moderováno i dění na pódiích ostatních.

8. Prohlášení na závěr 

Konečně jsem našel český festival, jemuž bych přál přítomnost svého milovaného Toma Waitse. Ano, jsou to Mighty sounds. Děkuji za vše, a za rok snad zas!


pondělí 23. července 2018

Zápisky z galaxie jménem Mighty sounds: díl 3. Nedělní hardcore!



Rozhodně se nedá říci, že by Mighty sounds v posledním dni svého 14. ročníku ztrácely na energii nebo kvalitě programu, postupný exodus části publika za domácími povinnostmi byl ale se sílícím večerem docela znát. Velká škoda uprchlíků, protože pořád se děly velké věci!¨

Talk show, divadelní bolení, a radosti neocirkusové!

Mé letošní loučení s nadmíru přívětivým prostředím letiště Čápův dvůr zahájila v divadelním stanu Listárna s organizátory Mighty sounds. Odvahu admirality festivalu přizvat ve finále akce svoje návštěvníky ke společné debatě intenzivně oceňuji, stejně jako skutečnost, že diskuse proběhla v neformální přátelské atmosféře, s věcností, i žádoucím nadhledem. Mezi opakujícími se námitkami nejčastěji zaznívala letošní absence alternativního vchodu, a narážky na pofiderní kvalitu piva – co se vstupu týče, neměl jsem pocit, že by u něj docházelo k nežádoucím zádrhelům a místo piva jsem letos dával přednost jiným nápojům, takže zde soudit nemohu. Zaujal mne ovšem slovenský mladík, který se pokusil legitimizovat krádeže zálohovaných kelímků pomocí proklamací o svobodě trhu. Naštěstí byl organizátory promptně a s humorem vyargumentován. Diskuse opět potvrdila můj pozitivní dojem z empatie organizátorů, jejich hudební erudice i upřímného nadšení, které zdaleka přesahuje pouhý finanční interes. Příjemný i poučný do dne start!

Bez mých výhrad se ale bohužel neobejde přímo navazující vystoupení pravidelného hosta Mighty sounds, divadla Marza, s inscenací Kapitán Slipy a útok mluvících záchodů. Prepubertální literární kult z pera spisovatele a ilustrátora Dava Pilkeye se divadlu bohužel povedlo dokonale zprznit. Mohu sice respektovat statut maskota festivalu, nikoli však bezbřehou nudu, jež pramenila zejména ze dvou základních aspektů – prvním byla nesmyslně přebujelá stopáž inscenace, jejíž fabule i syžet by sotva vydaly na delší skeč, druhým pak přítomnost vypravěčky, jež každou přicházející situaci nejprve explicitně popsala, čímž pravidelně umrtvovala nejen jevištní dění, ale i mne. Soubor sice chvályhodně pochopil hranice svých možností, a vybavil se mikroporty, pochválit by se dala i zjevně poučená práce se scénografií a v rámci omezených možností i poměrně kreativní kostýmní řešení, nic z toho není ovšem platné, pokud výsledek irituje absencí temporytmu, energie a hlavně zábavy. Marzo! Stokrát se můžete zaklínat záměrnou insitností i diváckou základnou složenou z kamarádů, mou otrávenost z promarněného času, a špatně zvládnuté adaptace zahnat nemůžete. Největší poklesek letošní dramaturgie divadelního stanu.

Dočasně ztracenou reputaci divadelní dramaturgie festivalové neděle ale naštěstí v zápětí zachránili Hombres na chůdách – sympaticky bezprostřední vystoupení chůdařských hbytců Jakuba Albrechta a Petra Štěpánka, jež živě produkovanou hudbou doprovodil Daniel Čámský, opět vrátilo mou důvěru do patřičných mezí a svou přirozeně hravou virtuozitou i příkladnou sehraností potěšilo nejen mně, ale řadu diváků velkých i malých.

 A teď konečně k hudbě již!

 Poslední hudebně festivalový nášup 14. ročníku Mighty sounds pro mě začal nadmíru pozitivně: domácí Swing Band Tábor vyváženou směsí žánrových standardů, i výletů mimo ně (Modlitba pro Martu!) neokázale, leč velmi účinně otevřel dění na hlavní scéně. Tanečníci všech stylů se opětovně spojili v báječně barevný rej. Paráda velká byla!

Programový slot startující v 18:00 hodin jsem sice chtěl původně rozdělit mezi kanadské Cancer bats a tuzemskou Superteslu, ale osud mění – čeští heartland-punkeři mi padli do noty natolik, že javor tentokrát ostrouhal. Netopýři jistě prominou.

Protože ale nikomu nestraním, vydal jsem se i mezi skinheady. Zde musím říci, že na rasisty ani nácky jsem na Mighty sounds nenarazil, zdejší skins byli přátelští, pohybově velmi talentovaní a povětšinou levicoví. Stejně tak koncert britských dělníků street punku, nebo chcete-li, Oi! Booze & Glory byl přímočarou pogo party pro všechny. Rytmus, sóla, chorály. V klubu by to byl asi ještě mnohem větší náhul, ale i hlavní scénu zvládli hoši obstojně. Má kolena dosud drží, ale začínají se hlásit.

Následuje koncertní set italské odpovědi na Ska-P Talco, jež je mohutně aplaudovaný rychle přibývajícím publikem. Chvíli zůstávám a nezávazně se kochám, protože však mé srdce bije pro minority, po několika melodicky ryčných písních mířím zpět do útrob stanu Rádia 1, na Jasnej pomeranč

Další z uměleckých subjektů, personálně blízkých Ztracené existenci, jejíž inscenaci Vařparáda jsem na festivalu bohužel nestihl, za což se veřejně kaji, sice také koketuje se škatulí SKA, ale v mnohem komornějším autorském gestu, z nějž se ovšem nevytrácí svěží humor, pro který jsem jasným cílem – inklinace k nostalgii po devadesátkových popkulturních modlách, jimiž je produkce Jasného pomeranče prostoupena, je mi totiž rovněž blízká.

Rozverně kabaretní skáčkovci z Jasného pomeranče byli ideálními předskokany pro jednoho z nekorunovaných králů nedělního večera – Xaviera Baumaxu! Litvínovského solitéra si na svých toulkách za kvalitní hudbou nechávám ujít málokdy, a zklamání se nedostavilo ani tentokrát. Ba naopak, skvostný bavič, textař, zpěvák a kytarista se dostavil ve formě takřka výtečné. Jeho sólové vystoupení se vyznačovalo bezprostřední komunikací s diváky i zákulisím, i tím, že sám interpret se po celou dobu evidentně dobře bavil. Skvěle navázal na vzpomínkovou atmosféru vytvořenou svými předchůdci, aby postupně představil všechny odstíny své kreativity, s výjimkou nejintimnějších introspektivních balad jako jsou například Dvě labutě. Vrcholem Xavierova setu byla beatboxová řežba Kvitová, a překvapivý přídavek v podobě klasického Reedova hitu Perfect day, jenž Baumaxa vypálil improvizovaně, z okamžité chuti si jej zahrát, jak posléze sám okomentoval.

Přiznám se bez mučení, že jsem se domníval, že po Baumaxovi mně už žádný překvapivý vrchol nečeká, neboť americké úderníky Sick of It All a Anti-Flag znám dobře jak své botky-ocelovky…  Jak jsem se mýlil! Obě výše zmíněné kapely sice náležitě potvrdily své kvality, a jejich vystoupením nemám co vytknout, leč můj notně již víkendem prozkoušený srdeční sval si v totálně zdrcujícím finále pro sebe ukradl někdo jiný. The Bronx! Málem bych kalifornské hardcore řezníky minul, leč jejich zvukař byl proti, a obrovsky libým hlukem mne přivábil až na protilehlý konec areálu, aby mi následně takřka urval hlavu tím definitivně nejlepším, čím mně letošní Mighty sounds obdarovaly.  Tohle zjevení dodnes neopustilo můj playlist, takhle nějak totiž začíná dlouhodobý vztah. Vrchol přišel sice už nečekán, za to však v pravou chvíli. Bylo to ostré, děkuji!


Příště: závěrečné resumé!

čtvrtek 19. července 2018

Zápisky z galaxie jménem Mighty sounds: díl 2. Pestrosti, Tvé jméno je sobota!


Sobotní dopoledne se ukázalo akorát tak dlouhé na rekonvalescenční spánek, rychlý nákup a oběd, který byl adekvátní kombinací prospěšnosti organismu a přiměřeného přísunu energie. Pak už opět nadešel čas naplno se ponořit do bohatého programu 14. ročníku Mighty sounds.

Laskominy (para)divadelní

Mě druhé  mezipódiové putování jsem zahájil tradičně na půdě stanu Radia 1, a to dalším dokladem skutečnosti, že žádný okruh diváctva není dramaturgii Mighty sounds cizí: pohádkou. Pasáček vepřů v podání Jednoduše divadla, je milou připomínkou kočovnických tradic v příjemné neinvazivní formě, v níž se decentní aktualizace, patrné zejména ve vtipném použití zlidovělých popěvků, setkávají s přehledně interpretovaným klasickým příběhem i bezprostřední komunikací s publikem. Jasným důkazem úspěšnosti zvoleného konceptu bylo evidentní nadšení nejen diváků dětských, ale i dospělých.

Za divadelní show jsem se ostatně v sobotu vypravil ještě dvakrát: programový slot s názvem Mighty Fashion Show: Hollywood, byl sice původně avizován jako módní přehlídka, ve finále ovšem vyzněl mnohem ambiciózněji, a sice jako poměrně sevřený scénický tvar, v němž byl princip „divadla na divadle“ vtipně použit jako výchozí bod překvapivě funkční reminiscence na Hollywood převážně 50. let v rovině vizuální, v rovině stylistické pak coby vzpomínka na filmy Roberta Altmana či Woodyho Allena. Škoda jen, že hudební doprovod jinak veskrze sympatického jevištního dění si neudržel stejnou stylovou čistotu, a kromě dobových šlágrů si často vypomáhal mnohem současnějšími písněmi. Jinak ale povedenost!

Následným skečům montypynthonovsko-sklepáckých epigonů Arte Della Tlampač vážně poškodila reputaci neschopnost jejich aktérů vyrovnat se se specifiky uměleckého provozu v divadelním stanu. Pointy se vytrácely nebo jim kvůli ledabylé jevištní dikci nebylo rozumět, postupně uvadající energii nezachránilo ani vstřícně naladěné publikum. Přitom by stačilo málo, potenciál totiž nechybí. Co pro příště malé aklimatizační soustředění?

Vyvrcholením sobotní programové nakládačky stanu Radia 1 pro mě byly Vagyny dy Praga, jako ideální oslí můstek mezi programovou částí divadelní a muzikální. Hudební sekci divadla Ztracená existence jsem naživo v plné palbě zažil poprvé, a byl jsem zcela ukojen. Mužský pěvecký sbor je pódiovou esencí svobody punku, zvláště když je doprovází podobně našlápnutá doprovodná kapela. Stan tepal energií podobně jako v pátek za řádění Kapitána Dema.  Neviděli jsme se naposled, pánové!



Hudební hody


Co se čistě hudebního výběru týče, načal jsem svůj program druhého festivalového dne bleskurychlým průletem kolem dvojice koncertních setů, jež měly mnoho společného. V obou případech šlo takříkajíc o rodinné stříbro domácího melodického punku, přičemž N.V.Ú. ani Totální nasazení do zastavárny, natož pak do dvora sběrného ještě ani zdaleka nepatří. Oba koncerty hravě dokázaly, že i chvilku po obědě může na jevištním kolbišti zavládnout vysoký standard.  

Podobným způsobem potěšili i zástupci naopak generace nejmladší, na Lucky Hazzard se zjevivší hardcore junioři Homesick z Prahy.  Jejich úlety směrem k pop punku, zavánějící podbízením se mi sice poněkud příčí, naopak drsnější polohy, jimž dominuje přímočaře agresivní tah na bránu, jsou naopak značně imponující. Na seznam tuzemských nadějí Homesick jednoznačně patří.

Sérii zahraničních interpretů jsem se startujícím podvečerem otevřel na Mighty stage, kterou úderem hodiny devatenácté zabydleli němečtí antifašisté ZSK, kteří jsou jevištně uhrančivou evropskou odpovědí na Offspring a jiné žánrově spřízněné ikony skate punku kalifornské ražby. Vítečná předehra blízké budoucnosti.

Čas na přiznání: australští celtic punkoví polobozi The Rumjacks byli jedním z rozhodujících důvodů, proč jsem se na Mighty sounds vypravil, tato programová volba mně totiž zasáhla přímo do středu mého hudebního srdce. Má očekávání tedy byla nemalá a nutno dodat, že kapela své pověsti nezůstala nic dlužna. I Mighty publikum dalo svou náklonnost k protinožcům najevo tancem takřka extatickým, takže dění pod pódiem bylo svou atmosférou nikoli nepodobno oslavám Valpuržiny noci. Zážitek, jenž mi předal energii na hodně dlouho!

Hladinu endorfinů vzbouřenou koncertem The Rumjacks jsem odešel uklidnit na Black Coffee Acoustic Stage, kde jsem si báječně zarelaxoval u setů Nano a Smoly a Hrušek, a opět byl utvrzen v pospolitosti místního návštěvnictva i skutečnosti, že na Mighty sounds zkrátka není méně důležitých scén.


Švédští Royal Republic byli z celého letošního line-upu zřejmě nejblíže čistému hudebnímu mainstreamu, jestli ovšem takhle vypadá vstřícný dramaturgický krok, pak nemám sebemenší problém.  Vizuálně opulentní rokenrolová show, která mimochodem odstartovala společným happeningem Světlo pro svět, jenž rozsvícením zakoupených charitativních svíček symbolicky podpořil pacienty, po celém světě čekající na operaci očí, by mohla být použita jako výukový materiál pro studijní obor Festivalová produkce pro experty. Všeobecná audiovizuální atraktivita nemusí být na škodu, zvlášť pokud je jištěna živelností, vynikající sehraností a hudební ekvilibristikou zúčastněných hudebníků, což nepochybně byla. Protože já však mám přece jen trochu jiné divácké i posluchačské preference, pokochám se jen chvíli a mířím na Lucky Hazzard stage.

Prison of Blues kteří patří k nejexotičtějším hostům letošní přehlídky, pocházejí až z Jávy a servírují parádní dřevní psychobilly. Na rozdíl od Mad Sin, jejichž koncert měl formát velkopočetní  lidové trachtace, jávským čarodějům se daří navracet se k samotným kořenům žánru a skvěle tak navozovat atmosféru zakouřené přístavní dupárny. Nenápadná laskomina, ale kdo minul, ať pláče!

Svůj pobyt na zdejší úrodné půdě si po nezbytném doplnění tekutin prodlužuji, a nechám se vláčet údernickým duem Arrogant twins, po krajinách nespoutaného rocku, oraných jen zvukomalebnou kytarou, nekompromisními bicími a dvojicí dobře se doplňujících hlasů. Událost ranku zjevení se žraloka v čestlickém akvaparku. Vivat!

Noc se soboty na neděli následně uzavírám se jmény nikoli neznámými: Dub FX na Mighty stage do početného tancechtivého publika napumpoval enormní dávku hypnotického dubu, jež si i na velké scéně uchoval dostatek žádoucí intimity, a o zbytek elánu mně pak připravili folk punkoví kanaďané The Dreadnoughts. Jejich excesivní dobytí Monster stage bylo snad podpořeno všemi stimulanty světa, včetně bezprostřední fanouškovské oddanosti.

Můj vlastní stan se už dlouho nezdál být tak daleko.
Na shledanou zítra!


středa 18. července 2018

Zápisky z galaxie jménem Mighty sounds: díl 1. Příjezd a páteční slasti i strast!


Ó ano, jest to tak: v roce letošním jsem se rázně rozhodl značně rozšířit spektrum kulturních akcí, jež podrobuji své teatro punkeří  glosátorské pozornosti. Po festivalech divadelních a filmových, jimž se věnuji dlouhodobě a s pravidelností zvíci koloběhu pohlavního života paviáního samce, jsem navíc pocítil intenzivní touhu vrátit se i k referování o podnicích hudebních. Není přitom náhodou, že jsem si v čase prázdninovém z přehršle domácích akcí podobného typu zvolil právě táborské orgie punku, hardcore, reggae, ska, rockabilly a dalších spřízněných žánrů.


Mighty sounds totiž chovám dlouholeté sympatie, jejichž důvodem je především ochota organizátorů jít si vlastní cestou, bez kompromisů a nežádoucího podstrojování širokým diváckým masám.  Do někdejší husitské metropole mně nalákal skutečně pečlivě vysoustružený line-up, jenž kromě adekvátně pestré hudební nálože, zahrnuje nejen široké spektrum žánrů, i vyvážený poměr jmen osvědčených a nových, ale i zajímavou kolekci divadelní, jež není jen horko těžko poslepovanou skrumáží povrchních lákadel, ale s ohledem na dominantní orientaci festivalu velmi dobře zvoleným, a především adekvátně dramaturgovaným doplňkem precizního komplexu programové nabídky akce.

Pravidla hry
Hned při prvním letmém uvědomění si šíře místního programu se okamžitě rozhoduji zpracovávat své poznámky až ex post, nikoli průběžně – je zkrátka příliš nabito, a já nechci být povrchní a zbytečně redukovat svůj program, ani objem následných referencí. Stejně tak si kromě předem vytyčených programových položek, které nemíním za žádných okolností minout, nechávám i velký prostor na improvizaci a náhodný výběr. Kvarteto článků zahrne zážitky z jednotlivých dní i závěrečné shrnutí.

Prvotní ohledání terénu
Obvyklé popříjezdové formality proběhly bez jakýchkoli zádrhelů, akreditace se naprosto obešla bez komplikací a front, vše mi bylo jasně a stručně vysvětleno. Moje všetečné dotazy byly velmi dobře a bez vytáček zodpovězeny, vycházení vstříc evidentně nemá ve svém repertoáru jen místní nejvyšší admiralita, ale i řadové námořnictvo. Protože ale přijíždím s předstihem ve čtvrtek, kdy přece jen ještě nepanuje hlavní šrumec, v rámci objektivity se na akreditačním stánku i hlavním vchodu do areálu opakovaně zastavím i v průběhu festivalu a musím konstatovat, že situace je pokaždé identická: personál v pohodě zvládá příval návštěvníků i s ním spojený stres. První pozitivní bod!

Ve dni čtvrtečním jsem se sotva stihl ubytovat, v základních obrysech se zorientovat v aktuálně budovaném areálu, a na pár okamžiků se zastavit na místní warm-up party, která jen potvrdila můj dojem ohledně pestrosti místního publika. Míhají se tu barevná číra, dredy, holé lebky, plnovousy, kníry, piercingy i nejrůznější tetování, tančí se sice divoce, ale vzájemná nevraživost, ani agrese se nekoná.  Tentokrát odcházím spát brzo, abych byl svěží na ostrý start!

Pátek

Svůj Mighty sounds maraton jsem oficiálně zahájil pod plachtou místní Monster stage, návštěvou setu Dukla vozovny. Pardubická folk punková úderka už dávno překročila stín Tří sester, k jejichž revivalu bývala v počátcích své kariéry často přirovnávána. Rozjezdová letargie se nekoná, kapela tepe energií a početné fanoušstvo rovněž. Ideální k nastartování motoru, skáču do rytmu, a dokonce tahám z hlavy vzpomínky na texty. Glosátorská břitkost se rozplývá, a na mém obličeji se usazuje blažený úsměv. Tentokrát bohužel ne na dlouho.
Mé kroky následující totiž vedly do Divadelního stanu Radia 1., na improvizační impro rádio show 20 000 židů pod mořem. Jindy spontánně tvůrčí improvizační skupina damáckých studentů aktuálních i čerstvě minulých, tentokrát nebyla v příkrém rozporu se svým názvem pod mořskou hladinou, ale pod dekou.  Na festival se sice vrátili, jejich předchozí zkušenost však v pátečním odpoledni znát rozhodně nebyla. Čekal jsem kreativní zběsilost, ostré situační střihy, artikulační preciznost a vynikající souhru. Dostal jsem absenci energie, nápadů, nekoncentrovanou jevištní existenci a neochotu komunikovat s publikem či atmosférou akce, na níž hostuji. Motivicky chatrná sbírka obvyklých žánrových klišé by se možná dala s přimhouřením levé oční bulvy snést, pokud by byla živelně herecky naplněna. Což se bohužel nestalo.  Neprofesionální chování nehodlám budoucím profesionálům tolerovat ani na punkovém festivalu. Nikdy. Rychle pachuť nepovedeného divadla spláchnout notovou terapií!

A ihned tahám první příjemný objev letošního ročníku Mighty sounds! S plzeňskými Cheers! jsem totiž dosud neměl osobní zkušenost, a jejich ryčné celtic punkové variace na mně měly doslova očistný účinek. Což vůbec není málo, protože díky nim jsem se zbavil strachu návratu do prostor divadelního stanu.
Ano, vrátil jsem se a dobře jsem udělal:  
„Biodivadlo“ Napříč.cz pravděpodobně neaspiruje na profesionální status, jejich plenérová performance Konspirační praktiky západu ovšem přinesla přesně tu správnou dávkou teatro punkové pakárny která je sice hravá, ale přesto si na nic nehraje. Skupina si je velmi dobře vědoma vlastních limitů, a většinu se jim daří přetavit v pozitiva. Pochvala za nadhled, ovládnutí prostoru, rozumnou stopáž i bezproblémovou práci s hlasem i pohybem. Radost se vrací!
Následně se poprvé zastavím na Black Coffee Acoustic Stage, která se nejen pro mne postupně stane jedním z nejoblíbenějších míst v areálu, na němž se ideálním způsobem snoubí azyl relaxační zóny se skvělou hudbou. Premiérově mně zde uhranuli BechyMatějem Havlíčkem tak, že jsem zcela zapomněl na okolní rej.
Polemic s Dr. Ring Dingem byli sázka na jistotu, a zklamání se rozhodně nekonalo. Temperamentní tančírna s nejlepšími hity obou ikon žánru a vniknutí do druhé třetiny pátečního mumraje. A já si skoro ani nevšimnu, že Mighty sounds si mně začínají omotávat kolem svého line-upu…

Vyrážím objevit umístění Lucky Hazzard stage a narážím na Jenny Woo´s Holly Flame, aka street punkovou sympaťačku z Kanady. Velice příjemný úlovek, jemuž nechybí cit pro melodie, i frontmančin bezprostřední šarm. Posléze je však na čase vrátit se do důvěrně známých vod.

Fast food orchestra s léty vyrostli ve skáčkovou obdobu Vypsané fixy – snad nikdy koncertně neselhávající, skvostně sehranou grupu, kterou zdobí neutuchající energie, i vynikající texty. Užil jsem si to i tentokrát, díky, kluci!

Série intenzivních radostí pátečních pokračovala na akustické scéně, kterou ovládli navrátivší se The Airbags, a mně došlo, jak moc mi jejich koncerty v poslední době chyběly. Skáču jak super Mario, a směju se jak Joker. Druhý velký zářez BCAS!

Pro dalšího facana humpolácké zábavy opět vyhledávám stan Radia 1, kde už se chystá zlatá dojná kravka Jiřího Buriana, český Chuck Norris i Míša Kulička v jednom, Kapitán Demo, jenž se svým bratrstvem zcela očekávaně málem zdemoluje celé šapito. Láska, pokora, sluníčko a ryzí kabaret. Můj palec zůstává i nadále ve vzpřímené poloze. Je načase vplout do tenat noci!

Po nezbytném doplnění energie v podobě intenzivní dávky chilli, vyrážím konzumovat poslední chody páteční hudební tabule – několikrát se zhoupnu do rytmu jamajských reggae veteránů Inner Circle, a když po několika písních zatoužím po dávce něčeho divočejšího, je mi okamžitě vyhověno v Monster stanu, kde mně svou hypnoticky-agresívní atmosférickou show totálně  přejedou post hardcore klasici Lvmen – zvíře jménem Mighty sounds je zjevně chameleon! Zubatá z videoprojekce divoce mává do rytmu a já jsem uhranut a zasažen jak Toširó Mifune ve finále Krvavého trůnu. Bravo!

Svou páteční festivalovou odyseu jsem nemohl zakončit jinak než na Mighty stage, jíž si svým pekelnickým setem podmanila jedna z největších ikon žánru psychobilly, němečtí Mad Sin. Bez ohledu na pokročilou noční dobu infernální sdružení vedené charismatickým tlouštíkem Koeftem vypadalo i znělo jak Tučňáci Michala Tučného na nejkvalitnějším možném pervitinu. Odcházím do spánku totálně zmožen a vyždímán, přesto však rozradostněn.

Pokračování příště!