KlariNův mazec na LFŠ: Tekuté obrazy z filmové školy!

Obraz třetí: Výkon heroický a polská radost!

Ve dni úterním jsem se rozhodl překonat vlastní limity, a utkal se s pěti chody filmovými a jedním divadelním navrch. Výsledkem mých maratónských kejklí  kupodivu následně nebyla vrávoravá chůze ani vypálený zrak, ale rozpustilá radost z prožitého blaha. Leč pěkně po pořádku: na rozdíl ode dní předchozích jsem vstal na svůj obvyklý režim překvapivě brzy, a za výchozí bod své úterní túry za kulturním orgasmem jsem zvolil dopolední projekci filmu My tři králové (Koime viisasta miestä) z roku 2008.  Režisér a spoluscénárista Mika Kaurismäki zde skládá osobitou poctu jednomu ze svých klíčových vzorů, otci zakladateli amerického nezávislého filmu, režiséru Johnu Nicholasi Cassavetesovi. Triem pomyslných vládců jsou zde tři přátelé, kteří se posmutněle propíjejí Štědrým dnem v helsinském karaoke baru. Atmosféra Tří králů mi v ranním příšeří kinosálu ve Sportovní hale okamžitě vyvolala nenásilnou asociaci na Smoke a Vztek Waynea Wanga, časová lokalizace do období svátků vánočních zafungovala jako vtipný kontrast k vládnoucímu létu. Herecká uměřenost improvizujícího finského tria byla navíc příjemnou předehrou pro budoucí expanzi italské exprese. Kaurismäki s punkujícím Santou mi navíc kopnutím rázně otevřeli dveře do finské pop music. A já tohle pozvání s díky přijímám. Punk's ei kuolema!

A po finském kolébání, nastoupila italská ždímačka. Milán nenávidí: policie nemůže střílet (Milano odia: la polizia non puo sparare, 1974), žánrového sekače baťovských cviček a otčíma kanibalské filmové vlny, režiséra Umberta Lenziho, zastupuje přímočařejší, v podstatě béčkovou podobu kriminálního filmu. Explicitní brutalita i eruptivně cholerické násilí jsou poznávacím znamením filmu, jež se s divákem nemaže. Posledním bičem trojocasé kočky snímku, je bohužel jeho značná repetitivnost, jež  se brzy stává zdrojem divákovy únavy. Příběh dočasného vzestupu psychopatického delikventa Giulia Sacchiho (Tomas Milian) jenž je zakončen svéráznou aplikací principu deux ex machina, opět svou hudbou doplnil Ennio Morricone, zde použité skladby jsou ale protentokrát zřetelnými recikláty nadproduktivního tvůrce. Nenávistný Milán nicméně splnil svůj předpokládaný účel, pobavil, a je možné si z něj nenásilně střílet. Sex!

A protože italské policejní variace a přátelské přístřeší Sportovní haly se mému naturelu ne a ne omrzet, (ostatně stejně jako jevištní charisma lektora odborných úvodů Aleše Římana), zůstal jsem samozřejmě i na projekci dalšího zářezu z mafiánské sekce, disponujícím sáhodlouhým názvem Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky Confessione di un commissario di polizia al procuratore della repubblica (Itálie, 1970). Žánrový kontrast snad ani nemohl být výraznější, Damiano Damiani je na rozdíl od řezníka Lenziho značně uměřenější v prezentaci povrchních atrakcí a v další z mnoha svých zdařilých variací na věčné téma zločin a trest zřetelně vychází z neorealistických kořenů a zároveň stylotvorně i tematicky předznamenává budoucí televizní kult známý i z mého normalizačního dětství, seriálovou ságu Chobotnice (La piovra, 1984). Film pro mě navíc znovuobjevil herecké mistrovství Martina Balsama a nechal připomenout někdejší kvalitu českého dabingu, jíž v současné době shledávám nedostižnou. Letně školní mafie, intenzivně díky!

Filmový piknik ve Sportovní hale jsem v čase večerním proložil návštěvou Slováckého divadla, kde se v rámci pocty režiséru Pavlu Juráčkovi představilo Divadlo na Zábradlí s inscenací Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J.  Intimní portrét jedince na pozadí doby nenechá svého diváka ani chvíli na pochybách, jak moc ironicky je míněn titul inscenace. Tvůrčí tandem režiséra Jana Mikuláška a dramaturgyně Dory Viceníkové naštěstí nevede výborně sehraný herecký kvintet cestou povrchní bulvarizace Juráčkovy drogové závislosti a promiskuity, nezjeví se ani laciné karikatury dobových celebrit. Výsledkem snah inscenačního týmu je čistě provedená autorská analýza „zlatých let“ i podstaty výjimečnosti jednoho o sobě neustále pochybujícího člověka. V duchu tleskám ještě na zpáteční cestě do Sportovní haly!

Na tomto místě se sluší konkrétně poděkovat dramaturgovi programové sekce věnované  retrospektivě polského režiséra Wojciecha Smarzovského, Petru Vlčkovi. Skutečnost, že úvod páně Vlčka byl jako vždy fundovaný a neokázale vtipný, byla jen krásnou ouverturou zážitku, jenž se stal jedním z vrcholů letošní LFŠ. Dům hrůzy (Dom zly, 2009), je vzdáleným příbuzným Farga bratří Coenů, i tématickým souputníkem zemanovské Studny, v groteskních momentech nezapře dokonce něco ze sarkastického šklebu Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Smarzovski provádí brutální autopsii doby a ještě přitom zvládá nezřízeně bavit. Je velkou škodou, že film byl uveden na LFŠ jen jednou, protože projekce přinesla mnoho zvěstovatelů jeho kvalit, do jejichž čela se hrdě řadím. Snímek bych rozhodně doporučil všem našim časovým ohlížečům. Je totiž vysokou školou v oboru retro, před nímž se všechny české pokusy posledních 30 let schovají ostudně Ve stínu. Doslova!

Po takto výborně prověřených diváckých schopnostech, a v předzvěsti blížícího se večírku, jehož průběh zde nehodlám komentovat, zbyl čas jen na filmový digestiv v podobě filmu s lákavým názvem S borovou šiškou pod zády (Käpy selän alla, Finsko 1966). Titul vlajkové kocábky Finské Nové vlny sice evokoval ledacos včetně netradičních erotických praktik, nakonec se nám dostalo jen krotké  variace na vděčné téma postpubertálních emo-veletočů, opentlených tentokrát pastorálními motivy i hrstkou pop-folkových zpívánek jak z Porty Finsko. Zjevná poetická spřízněnost s Uherovým Slunkem v sieti (1962), i řadou dalších novovlných děl zahrála na sentimentální náladu nočního nimroda. Škoda jen, že ji při odchodu z tenat Reduty na fragmenty rozmetal řev Jáklova Ghoula.

Příště: Středou vzhůru na další vrchol!

Petr KlariN Klár

KlariNův mazec na LFŠ: Tekuté pozdravy z Filmové školy:

Obraz druhý: Kulturisti, Ornella a řev!

Protože pondělní probuzení bylo poměrně krušné, start týdne pracovního jsem se rozhodl oslavit polední projekcí dalšího klenotu z análů slovutné produkční společnosti Cannon films, snímkem Sindibád sedmi moří. A opět se konaly opulentní hody. Sestřih původně plánovaného šestihodinového seriálu do podoby celovečerního snímku připomíná nezáměrnou variaci na vynikající Reinerův pohádkový pastiš Princezna nevěsta, kombinovanou se svalovou ekvilibristikou naolejované ikony hereckého diletantismu Lou Ferrigna a amfetaminem zjevně ovlivněným maniakálním projevem Johna Steinera v roli proradného vezíra Jaffara. Konfuciánské promluvy Sindibádova samurajského souputníka (Haruhiko Jamanouči) či statická přítomnost árijské mlátičky Teagan Clive byly dalšími šťavnatě kyselými plody nepovedené, leč intenzivně zábavně poctě géniu Raye Harryhausena. Pravá esence campu, a to i přes místy velmi rozkolísané tempo, způsobené neblahými okolnostmi vzniku, i zřejmými (ne)schopnostmi tvůrčího týmu.   Každopádně další potlesk pro letošní dramaturgii půlnočních filmů!

Pouze vyzobáváním guilty pleasure programových zrn nicméně nemůže býti festivalový papoušek kakadu živ, a proto jsem se v dalším programovém bloku rozhodl nahlédnout do lákavé krabice z nápisem Polizia, Giustizia, Mafia. Sekce věnovaná italským variantám policejního filmu zahrnuje úctyhodný počet třinácti snímků, jejichž vznik spadá do období 60. až 70. let 20. století, a z hlediska žánrového disponuje široký rozptylem od melodramatu, přes přímočarý akční film, vyhrocené politické apely až k vrstevnatým společenským alegoriím. Případem posledně jmenovaného žánru byl i snímek, který jsem si zvolil k prvotnímu ponoření do tématu. Oscarem oceněné Podivné vyšetřování režiséra Elia Petriho (1969) je z hlediska inspiračního pomyslným setkáním Brechta a Kafky, jejichž názorová i poetická východiska jsou zde velmi dobře infikována italským hereckým temperamentem, jehož nesporným vrcholem je soustředěný výkon Giana Maria Volontého. Permanentně všudypřítomný řev jako dominantní znak verbálního projevu, jenž by nedovolil spát snad ani narkoleptikovi na Rohypnolu, byl sice zdrojem rostoucí únavnosti, dílčí zkrácení by letitému snímku rozhodně prospělo, neubránil jsem se rovněž sarkastickým myšlenkám na dabingové obsazení ústředního charakteru chroptícím Alexejem Pyškem, na stranu druhou nadčasovost zůstává do jisté míry nadále platnou, nervní hudba Ennia Morriconeho funguje dokonale a myšlenky na divadelní adaptaci jsem se dosud nezbavil. Oidipe a Džbáne rozbitý, vidíte to taky?

 Násilně pobodán Podivným vyšetřováním jsem posléze nemohl zamířit jinam než do sálu Reduty, jíž v čase předpůlnočním ovládla Nejkrásnější manželka (La moglie più bella).

 Rozhodně zde nikterak nehodlám zapírat skutečnost, že dominantním motivem k návštěvě projekce snímku Damiana Damianiho z roku 1970 mi byla především přítomnost debutující (ledva patnáctileté!) Ornelly Muttiové v titulní roli, lolitovský sex appeal černovlasé krásky však naštěstí zdaleka nebyl jedinou kvalitou prezentovaného filmu. Na rozdíl od Petriho alegorického majstrštyku inklinuje Damiani v Nejkrásnější manželce spíše k melodramatu, jeho interpretace venkovské varianty symbiózy podsvětí a počestných občanů je i po letech sugestivní i funkční. Mladičká Ornella sice místy irituje přebujelou přemoudřelostí, coby postavě - ztělesněné tezi, se jí ale přítomnost patosu v hereckém projevu rozhodně dá opustit. Velmi zdatná je i Damianiho práce s valéry grotesknosti a humoru, zvláště v postavách poskoků Vita Juvary (Alessio Orano) a jeho mafiánských konkurentů. Nikterak frenetický temporytmus snímku se navíc stal ideální předehrou pro následující večírek, jenž se nesl v podobně rustikálním duchu.

Příště: Výkon heroický, nářez z Polska a finský teenage sex!           

Petr KlariN Klár

KlariNův mazec na LFŠ 2015: Tekuté obrazy z Filmové školy!

Obraz 1. Krásy a strasti prvních dní!

I na startu čtvrté dekády své existence je Letní filmová škola dámou, jež vzrušuje i laská. 

O tom jsem se přesvědčil bezprostředně po svém sobotním příjezdu do Uherského Hradiště, kdy byly mé obavy z dezorientace, způsobené devítiletou absencí rázně zaplašeny. Všechno klape přesně jak má, akreditace byla rychlá a bezbolestná, guest service ochotný, vstřícný a neokázale milý, press centrum až na občasnou obsazenost počítačů (proč já bloud si opomněl od notebooku vzíti napájecí kabel, že?), v podstatě bez výhrad. A stanové městečko UTB, kde jsem  se „usalašil“? To tepe idylou doslova rodinnou, neb počet dětských účastníků poslední dobou razantně vzrostl. Tím nejpodstatnějším jest ovšem samozřejmě programová nadílka, a i ta se zatím jeví být více než dostatečně výživnou.

Má první volba ovšem nebyla příliš šťastnou, neb jsem znaven příjezdovými formalitami a adrenalinovou stavbou stanu zvolil až program doprovodný, čili návštěvu relaxační Vertigo zóny jíž v sobotním večeru opanovala inscenace Divadla NaHraně Hrabě2. 15: Bez dechu. Jinak sympaticky umanutá grupa, ve vražedně tropickým klimatem prosyceném plachtoví bohužel odehrála unylou estrádku, brutálně dojící odkaz předčasně zesnulé ikony tuzemské odnože Beat generation. Režie Terezy Karpianus se nedokázala ubránit implementaci takřka kompletního návalu inscenačních klišé, spojených se žánrem divadla poezie. Snaha opatřit jednotlivé poetické výstupy čitelnou příběhovou linkou vyústila v kombinaci unaveného kabaretu a post gymnaziální besídkové křeči, jež by byla problematická i na finále Wolkerova Prostějova. Prepunková energie básní Václava Hraběte bohužel tentokrát zůstala doma. Jen neošansonová hudba Martina Severýna místy prosvětluje povšechný jevištní marast. Deziluze z inscenačního nezdaru, spolu s následujícím očistným lijavcem se staly klíčovými důvody, proč expanzi do kin jsem odložil až na nedělní poledne. Alespoň na chvíli jsem navštívil letně biografní Studentský maratón 2015 a letmo tak popatřil mj. herecké mistrovství pánů Marka Příkazského a Jana Kačeny!

Festivalovou neděli jsem nemohl přivítat jinak než černou polední mší za padlý filmový brak. Superman 4 se ve spojení s náležitě fundovaným úvodem Jiřího Flígla se ukázal jako ideální entrée do letošní programové sekce věnované legendární filmové společnosti Cannon films. Spojením naverbovaných slavných jmen, naivního nacionalismu a vzácně idiotského scénáře vznikla ideální definice osmdesátkového filmového dna i parádní obědové menu pro sváteční den roku 2015.

                Opojen radostí z otrlých orgií jsem se posléze nechal umluvit svým festivalovým sparing partnerem, excelentním divadelním dramaturgem Zdeňkem Janálem, k první návštěvě íránského filmu po cca patnácti letech. A dobře jsem udělal, byť musím přiznat, že tvorba filmového režiséra a jednoho z hvězdných hostů letošní LFŠ, Mohsena Makmalbafa mně jinak nechává poměrně netečným. Snímek Salaam Cinema, jenž v podstatě lze označit za nepřiznaný (nemuzikálový) remake  Attenboroughova snímku Chorus line, mně sice možná nedonutí věnovat íránské kinematografii napříště větší pozornost, skutečnost působivého exkurzu do nitra fanatických uchazečů o mediální slávu, jež je v Íránu rozhodně velmi podobné bulvárním blouznivcům od New Yorku až po Prahu mu jednoduše upřít nejde, stejně jako zřetelnou oblibu v manipulaci s divákem, (ne)herci, i inklinaci k sentimentálním rejdům.

            Nedělní filmovou radost jsem nemohl zakončit jinak než návštěvou prvního mezinárodního finského filmového hitu, uměle vytvořené balady Bílý sob. Atmosférická lahůdka a naprostá povinnost pro milovníky žen, měnících se v parohatce, Laponska a sněhu. Jen velká škoda, že v Šapitó Letní poloha DJ Růžový partner vůbec nehrál Jolky. Ale večírek byl beztak omračující. Zatím nashle!

Příště: S pondělím přišel Sindibád a Mafie!

Petr KlariN Klár