Páteční dopoledne pro mne znamenalo
další střet s aktuální uměleckou formou Městského divadla Zlín, po
rozporuplném předchozím Zvlčení (Prolnutí), a následných povedených
intermezzech v podobě scénických čtení, se tentokrát jednalo o jevištní
adaptaci literárního bestselleru Dobrý proti
severáku v režii ředitele MdZ, Petra Michálka.
I
v místních končinách nesmírně populární epistolární román Daniela
Glattauera disponuje v dramatizaci Ulrike Zemmeové neokázalou intimní
divadelností, jež je nanejvýš vhodná pro komorní prostory. Autoři v rámci oživení
klasického žánru moderními principy navíc zvolili identický princip jako tvůrci
filmu Láska přes internet (You've Got
Mail, USA, 1998, režie: Nora Ephron), kdy
ručně psané dopisy nahradili elektronickou poštou. Není tudíž divu, že i
scénografické řešení inscenace, jehož se chopil legendární doyen domácí divadelně
- výtvarné scény Jaroslav Čermák, jednoduše, avšak precizně formuluje dva
základní aspekty inscenovaného artefaktu – intimnost sdělovaného a sterilitu způsobu,
jímž komunikace mezi postavami probíhá. Přední průhledná stěna vizuálně evokuje
plochu monitoru, stísněné životní prostory Lea a Emmi pak příslovečné zlaté
klece. Kostýmy Zdeňka Nedorosta nenásilně posouvají dvanáct let starou předlohu
směrem k současnosti, sentimentální retro se tedy naštěstí nekoná. Za
zmínku stojí i práce s hudbou, která je nejen sugestivním spouštěčem
atmosféry, ale především intenzivním významotvorným prvkem, jenž zdařile akcentuje
vnitřní osamělost postav, jejich nerozhodnost, zasněnost, i dlouhodobou
pasivitu.
Dobrý
proti severáku je evidentním pokračováním intimní dramatické linie, kterou v kontextu
dramaturgie MdZ reprezentuje například Harrowerův Blackbird, jako přirozené legitimní protiváhy dominantní produkce
na velkém jevišti, respektive ve Studiu Z. Režie Petra Michálka se naštěstí
zcela zdržuje okázalých gest, a je plně soustředěna na dokonalou definici
hořko-sladké jevištní (post) romantiky. Zcela v logice věci jsou mu přitom
skvělými tvůrčími partnery nejen dramaturgyně inscenace Katarína Kašpárková Koišová,
ale především herecký tandem Marta Bačíková a Gustav Řezníček.
Jakkoli
oba zmínění aktéři zabírají v mém dlouhodobém osobním žebříčku „důvodů,
proč se do Zlína opakovaně vracím“, pravidelně vysoká postavení, jejich
interpretace „síťových“ milenců patří bez pochyby k tomu nejlepšímu z jejich
dosavadních uměleckých životopisů. S lehkostí se vyrovnávají s řadou stereotypem
hrozících nástrah jim svěřených charakterů – symptomy asociálnosti (Leo),
manželského vyhoření (Emmi), i alkoholismu a vzájemné rostoucí přitažlivosti (oba)
zvládají naprosto bez použití zjednodušujících berliček obvyklých hereckých
klišé, nebo (zde!) nepřípadného patosu. Jsou k sobě příkladně profesně
empatičtí, omezení vyplívající ze zvoleného žánru i scénografického řešení
prostoru pro ně nečiní žádný problém, jevištní práci s mikroportem by dokonce
mohli prakticky vyučovat. Oběma se podařilo jejich postavy povýšit nad
literární předobraz – Emmi Marty Bačíkové je komplexní lidskou bytostí, u níž
nerozhodnost vyvěrá nikoli z pouhé rozmarnosti, ale především ze
zodpovědnosti k vlastní rodině, její touha postupně roste, stejně jako sex
appeal. Emmina přeměna z Bernardovy Olive do Leovy Betty Boop je
fascinující i přesvědčivá. Gustav Řezníček pak opět dokazuje, že umí směšnost a
posmutnělost spojovat s bryskností Rychlonožky, sebeironií Woodyho Allena,
šarmem Gregoryho Pecka a úsměvem sobě vlastním.
Z rozpáleného
tvůrčího kotle Městského divadla Zlín se vylil kus kvalitního divadla, jenž je
vstřícný jak k fanouškům literární předlohy, tak i k divákům, kteří
se s ní ještě neměli možnost setkat. Festivalové uvedení inscenace, která
se běžně hraje v prostorách divadelního klubu Dílna, sice bylo negativně
poznamenáno přesunem do Studia Z, jehož prostory nejsou tak dispozičně
přívětivé pro zvolenou estetiku inscenace ani její étos, i skupinou divoce
rušících diváků převážně důchodového věku, kteří se během představení neváhali
posilňovat z přinesených demižonů či hlasitě chrápat v prvních řadách,
to však nic nemění na tom, že zlínská jevištní adaptace knižního trháku je
událostí, jíž by byl zločin ignorovat. Představuje totiž v našem teritoriu
vzácný příklad extraligového divadelního popu, jenž spojuje cílové skupiny.
Dobrý proti splínu!
Příště
si přečtete: Up End Down a Brajgel!
Petr
KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat