Bezprostředně
po opulentních oslavách svých 20. narozenin se punková divadelní
úderka Ztracená existence rozloučila s prostory pražského
Studia Ypsilon, jež jí po třináct divadelních sezon
poskytovalo pohostinný azyl. Smutku však netřeba, neb nové
teritorium sympatického souboru jest nedaleko!
Nová
éra Ztracené existence byla slavnostně
zahájena
18. listopadu 2019, derniérou politické satiry Vandaska,
před vyprodaným hledištěm nového působiště, jímž se stal
divadelní sál klubu
Rock
Café
na Národní třídě. Jeho
vedení přírůstek do své rezidenční
stáje komentuje takto:
„Soubor Ztracená existence má k Rock Café velmi blízko. Hudební
odnož
souboru,
kapela Vagyny
Dy Praga,
zde například před několika lety oslavila svůj 100. koncert.
Tudíž jsme naši tradiční spolupráci jen
rozšířili, a
na tuto punkovou krasojízdu navázali.
Jsme opravdu hrdí, že u
nás
můžeme Ztracenou
existencipřivítat
jako
jeden z našich nových domácích souborů!“
Na
oficiální zahájení spolupráce s Rock Café naváže přesně o
měsíc později, tedy
18.12.
2019,
jediné
letošní uvedení vánoční exkluzivityVečer
o dvou půlkách.
Od nového roku zde
pak bude pravidelně uváděn celý
aktuální repertoár souboru,
včetně
stomatologické revue Dentální
rapsódie,
televizní parodie Vařparáda,
av
neposlední řadě i poslední komedieShakespeare
na flipchartu,
která si střílí z kreativních agentur prznících
klasiku všech klasik - shakespearovské tragédie. Na
fanoušky Ztracené existence v Rock Café rovněž čeká i řada
leckdy překvapivých novinek. Je
třeba těšit se!
Serial Killer ročník 2019 dokráčel do svého finiše s
asteirovskou taneční elegancí a já byl intenzivně potěšen, že
mohl jsem být u toho. Nemyslím teď konkrétně slavnostní
předávání cen, jež musel jsem oželet z důvodu své přítomnosti
na paralelně probíhající svatbě (nikoli však svojí!), ale
víkendový programový nášup. A že byl!
K
festivalu zcela jistě patří láska, a je mi velkým potěšením
tímto oznámit, že i já se na letošních brněnských
seriálových hodech stihl zamilovat. Bez ohledu na chválu, jež
byla vyslovena v předchozích dílech této
reportážní minisérie, se
vítězným objektem mé vlastní
divácké náklonnosti stal
německý Bauhaus.
Projekt, jenž vznikl k příležitosti stého výročí založení
instituce, jíž zdejším čtenářům jistě nemusím blíže
představovat, je na
světelné roky vzdálen obvyklým
výsledkům obdobných
zakázek.
Tvůrčímu kolektivu, jemuž osobitou rukou vládne režisér
Lars Kraume, se podařilo filmařsky hravou formou bezprostředně
vystihnout podstatu svodomyslné atmosféry na jedné z
nejprůraznějších
uměleckých škol všech
dob, i složitost časů, v
nichž se důležitá
součást odkazu legendárního architekta Waltera Gropiuse rodila,
do světové proslulosti postupně rostla, aby v roce 1933 byla
nacisty do prachu zadupána. Z širšího hlediska tak sledujeme
vzestup i pád Výmarské republiky, vnímaný nejen optikou
emancipujících se uměn, ale rovněž feminismu, jemuž postupně
propadá hlavní hrdinka série, všestranně technicky talentovaná
výtvarnice Dörte Helm, jíž se obdivuhodným způsobem herecky
zmocnila Anna Maria Müheová. Zúčastněné tvůrce navíc zjevně
nijak neinteresuje umrněné retro, a tak předností náležitě
výpravného Bauhausu je dravý styl vyprávění, jenž si ve svých
vrcholných momentech nijak nezadá s moderními filmovými klasikami
australského vizuálního žongléra Baze Luhrmanna. Nehraje se tady
na pečlivou rekonstrukci dějin, ale jejich imaginativní variaci,
jež je výchozím materiálem pro hledání paralel mezi minulostí
a děním tady a teď. Nesporný úspěch Kraumeho umělecké vize
navíc nepřímo definuje tvůrčí pomílenost všechPrvních republik,
Já Mattoniů, a
podobných, domněle žánrově spřízněných domácích pokusů.
Snaživý obal je totiž bez adekvátního vnitřního obsahu a
precizní dramaturgie k ničemu, (ne)víme?
Mé
frenetické nadšení z Bauhausu alenemůže uzmout nutný prostor
ani dalším z ozdob víkendového programu letošního Serial
Killera. Tak tedy:
Vítězem
hlasování odborné poroty se stal ruský seriál Zatemnění
(Blackout, 2019),
jenž adaptuje románovou předlohu Alexeje Ivanova. Zručný, ve
dvou časových rovinách vyprávěný neonoir, poutá nejen prvním
plánem, jenž tvoří poměrně banální kriminální zápletka,
ale především snahou o nečernobílou definici sovětského
vlastenectví
a následně sílící deziluze, pramenící z rozpadu impéria.
Retrospektivní části z počátku devadesátých let jsou
jednoznačně povedenější, než poněkud rutinní vyšetřování
přepadení bankovního auta. Plusem jsou zde herecké výkony, jež
přesvědčivě modelují morálně rozporuplné postavy, mínusem
pak pokusy o groteskní humor, jež z kontextu trčí, jak péra z
psychoanalytikova
gauče. Formálně a částečně i obsahem se ruský soutěžní
reprezentant blíží domácí Expozituře,
jež ani v bližším porovnání tentokrát výjimečně netahá za
kratší konec provazu. Viděl bych to na remízu. Prozaická
předloha Zatemnění
prozatím česky nevyšla.
Škoda.
O
odlehčení cílové roviny festivalu se postarala trojice hlavních
hrdinekkanadského
seriálu Slyšíte mně? (M'entends-tu?,
Kanada, 2019).
Syrová
teen komedie, která
se sociálně-kritickými aspekty nakládá nikoli nepodobně jako
Prušinovského a Kolečkův Most,
ke shánění dalších dílů
motivuje především příznivce herecké autenticity, a ochoty
neuhýbat před aktuálními
problémy. Sekce V
kurzu, věnovaná letos
seriálům (nejen) pro mladé zcela naplnila svůj účel, když do
svého programu zahrnula nejen klasiky posledních desetiletí,
ale i možné výhonky budoucích kultů. Moc
dobře tak!
Norské
Stanici Valkyrie,
jejíž
reprízní projekcí jsem svou letošní Serial Killer anabázi
završil, bych se po
absolvování kompletní řady rád pověnoval podrobněji.
Multižánrovýmix
jehož divácký úspěch inicioval vznik anglického remaku, mne
totiž velmi zaujal
svou zápletkou, méně už však
prezentovanou dvojicí úvodních epizod, jejichž tempo, i herecká
odtažitost byly spíše demotivující. Finále druhé epizody však
seriálu zaručilo mou budoucí pozornost, stejně
jako hořce vtipné exkurzi
do života norských top manažerů Exit(NOR, 2019 ) a
islandským Mravům
(Mannasiðir, IS, 2018),
jejichž projekcí jsem se bohužel z důvodu tísně časové nemohl
zúčastnit.
Brněnské
orgie televizní a web seriálové tvorby Serial Killer
za sebou mají definitivní vstup na evropské kolbiště
festivalových elit.
Ročník 2019,
jenž se kromě zde zevrubně
pitvaného
programu honosil i
reprezentativní industry sekcí,
přirozeně milým projevem organizátorů, i promptním
řešením nemnoha technických zádrhelů, se
stal příjemnou branou do brněnského kulturního podzimu. Vítaná
tradice nabírá grády, já jí přeji závratný let a na další
shledávání těším se!
P.
S. Porotě dík i za udělení
Čestného uznání seriálu Bez vědomí,
osobně bych ze soutěžních titulů ocenil i vizuálně
nekompromisní, a herecky poutavou langovskou reminiscenci M-
vrah mezi námi. V případě
soutěže webseriálů se pak očekávaným vítězem stal projekt
televize Mall.tv, #martyisdead.
Všem oceněným přeji zasloužený divácký i odborně kritický
úspěch.
Jeden Killer
vládne všem. Díl třetí: Drama tvrdí muziku!
Páteční
programový set jsem na letošním Serial Killeru křepce načal v
Divadle Bolka Polívky, projekcí finské komedie Dospěláci
(Aikuiset, režie: Anna Dahlman, Finsko, 2019). Seriál, který si
láskyplně střílí z helsinských hipsterů, jež jsou jistě
podobně připitomělí, jako ti
brněnští i pražští, by se mohl stát ideálním vzorem pro
tuzemský veřejnoprávní mainstream, a to nikoli jen pro zjevnou
příbuznost humoru, v němž si bezprostřední hravost podává
ruku se stylizovanou generační společenskou analýzou, nikoli
nepodobná Ondříčkovým Samotářům, decentně říznutým
Formanovým Černým Petrem. Sporá stopáž epizod Dospělákům
sluší, stejně jako
spontánně řádící herecká omladina. Aktuální definice
příkladné péče televizního média o mladé talenty, i spřízněné
diváctvo. Jak následná diskuse potvrdila, v našem mediálním
kontextu podobný servis rozhodně chybí. Čétéčko, vnímej!
Z
navazující projekce projektu Dvanáct (De
Twaalf, Belgie, režie:
David Martijn, 2019) jsem
sice kvůli kolidující soutěži web seriálů odešel
už po
prvním dílu, konkrétně v
tomto případě mi ovšem
neexistence reprízy bylo
velmi líto.Soudní
drama hutné jak řada
belgických piv, se
totiž zdaleka nespokojuje pouze s postupným
rozvíjením ústřední dramatické situace, ale
rozjíždí mnohem riskantnější hru, se zjevnou snahu o umělecky
ambiciózní pitvu
stavu současné evropské společnosti, a
nejednoznačnou
úvahu nad funkčností systému belgické justice.
Soudkyně Barbara a další příštipkáři si studem zakrývají
oči, a osazenstvo Rozsudku
začalo nervozitou
polykati židle. Dvanáct
si z původního
dramatu Reginalda Rose, jež
celosvětově proslavila
filmová verze Sidneyho
Lumeta, vypůjčuje pouze
motiv soudní poroty,
komorní sevřenost předobrazu je zde nahrazena komplexním náhledem na složitou
motivaci, a vzájemně provázané vztahy přímých i nepřímých
účastníků procesu. Na základě zhlédnutého
materiálu samozřejmě
nejsem schopen zodpovědně posoudit nakolik byly ambice tvůrců
finálně naplněny, po zážitku z kompletní série však prahnu
vášnivě!
Letošní
soutěž web seriálů potěšila vysokou formální úrovní všech
zúčastněných projektů, jejich tematickou pestrostí, i častou
osobní přítomností zástupců týmů realizačních i hereckých.
Naopak nepříliš přesvědčivý byl výkon moderátora večera,
který svěřený úkol bohužel špatně pochopil jako příležitost
k vlastní sebeprezentaci, výsledkem čehož byly jeho
neúměrně dlouhé sólové
výstupy, které retardovaly spád podvečerního programového
slotu, a ubíraly prostor pro přítomné delegace. Tak samozřejmě
došlo k časovému skluzu, jenž se neblaze podepsal na navazující
projekci.
V
kvartetu soutěžních sérií se neztratil domácí projekt z
produkce MALL.TV #martyisdead (CZ,
2019) , jenž formálně i obsahem kráčí ve stopách nedávného
hitu Proč? 13 důvodů proto (13
Reasons Why, Netflix, USA 2017-2020), na rozdíl od něj však do
ústředních rolí nestaví vrstevníky zemřelého, ale jeho
rodiče. Z prezentovaného materiálu je evidentní, že režírující
Pavel Soukup (mj. sugestivní hororové kraťasy Lesapán a
To není moje sestra!),
má cit pro situační gradaci i tísnivou atmosféru a Petra Bučková
s Janem Grundmanem drží své herecké příležitosti pevně v
rukou. Otázkou zůstává scénář vzešlý ze spolupráce
Jaroslava T. Mišky a Jana Stehlíka. Kvalita je na dosah webové
adresy!
Polskou
produkci reprezentovala
retrospektivně odvíjenáKontrola (Kontrol,
2019). V zemi svého vzniku poněkud kontroverzní počin
v brněnské Scale
pochopitelně nikoho nepobouřil, ostře pointovanými epizodami, i
hereckou přesvědčivostí však rozhodně zaujal, stejně jako
přímočaré finské Historky z koupelny (Badrumhistorier,
2019), jež na základě
společné koexistence dvojice mladých hrdinek v titulním prostoru
tematizuje radosti
a strasti dospívání a logicky i mezilidských vztahů. Chytře,
vtipně, úderně a finsky!
Největším
úletem soutěžní kolekce byl bezpochyby rumunský příspěvek
Social Me. Vizuálně
suverénní série, která upoutala diváckou pozornost zejména
skutečností, že jejím producentem je rumunská regionální
pobočka fast food gigantu KFC. Zbytnělý product placement se
logicky stává jedním z hlavních hrdinů parodické mikro teen age
soap opery, který povrchním způsobem surfuje na módní vlně
posedlosti sociálními sítěmi. Ze Social Me byl
z technických důvodů promítnut jen jediný díl. Vůbec to
nevadilo.
Čtveřici
soutěžních seriálů v kolekci doplnily dva domácí piloty.
Brněnští Kaskadéři s.r.o./
(Stunts, 2018) skládají osobitou poctu titulnímu řemeslu, i žánru
akčních filmů, a mj. velmi dobře dojí dosud často neviděné
komické valéry tvůrčího talentu opět v klíčové úloze se
zjevivšího Jana Grundmana. Casting,
jenž byl produkčně zaštítěn Mall.TV, a vznikl již v roce 2015
je dalším z plodů spolupráce scénáristy Roberta Geislera,
režiséra Marka Najbrta a jejich osvědčených spolupracovníků.
Tentokrát se hraje altmanovsky rozpustilá auto-ironická koláž o
jednom malém castingovém studiu. Funguje jako samostatná
mikro-komedie s řadou hořkých podtónů, a ve svých nejlepších
momentech je přesvědčivější, než tematický spřízněná
Zelenkova Dabing street. Nově ustanovené komické duo Pavlásek-Dyk
má navíc do budoucna značný potenciál (remake Kamaráda do
deště?) .
Následoval
očekávaný vrchol večera, v podobě projekce prvních dvou dílů
šestidílného seriálu Bez vědomí. Režií
českého příspěvku do produkce HBO Europe se po úspěšné
Pustině k televizní
tvorbě vrací Ivan Zachariáš. Paranoidní konspirační thriller,
který bez skrupulí lze označit jako konzistentní stylistický
crossover odkazů umělecké
tvorby Alfreda Hichcocka,
Romana Polanského, Johna Le Carré, L. G. W. Perssona, Egona
Hostovského a dalších klasiků, je pro kariéru televizně
debutujícího scénáristy Ondřeje Gabriela podobným průlomem
jako svého času Hořící keř pro
Štěpána Hulíka. Bez vědomí
naštěstí v úvodu nekráčí cestou povrchních atrakcí a
frenetické akce, ale jeho předností je postupně, metodou pomalu
utahovaných šroubů budované, napětí a sugestivní vystižení
atmosféry doby, v němž hraje prim senzitivní filmová kamera Jana
Velického, detailní scénografie Jana Vlasáka, a vynikající
soundtrack, překvapivě vzniknuvší v umělecké gesci Petra
Maláska. Tradičním rysem produkce HBO je pak výborné nakládání
s exkluzivním hereckým obsazením: sólové výkony jsou zde přísně
podřízeny celku, na samoúčelné efektní exhibice se naprosto
nehraje. Vedle Tatiany Pauhoufové, která je naprosto přesvědčivá
jako famózní hudebnice, dívka v ohrožení i postupně líhnuvší
se hrdinka, mj. zaujme i Martin Myšička v roli jejího morálně
ambivalentního muže, či Martin Hoffmann a Jan Vlasák ve
vděčných, avšak nepovrchně traktovaných estébáckých partech.
Čekání na listopadovou premiéru bude dlouhé, vážení!
Na
bujaré večerní party v prostorách Tržnice Brno na jsem se
posléze na počest úspěchu Bez vědomí pokusil
pozřít cvrčka v želé. Hlavička šla, zbytek již nikoli.
Již ve svém druhém dni vycenil Serial Killer naplno své tesáky,
to když mě navzdory původním plánům pevně přikoval na
projekční maratón kompletu první série coming of age kultu
Skins. V našich domácích vodách dosud oficiálně
nepublikovaný britský seriál je na hony vzdálen hysterické
umělosti žánrových souputníků především americké
provenience. Naopak, z hlediska inspiračního i formálního je
napájen tím nejlepším z ostrovní popkultury devadesátých let.
Seriálový Trainspotting pro start 21. století, dalo by se říci.
Postavy, jejichž diváckou atraktivitu definuje nejen jejich původ,
nebo častá nepředvídatelnost jednání, ale především
autentická herecká interpretace nezřídka debutujících
představitelů, z nichž řada se za dvanáct let od premiéry první
řady stihla parádně etablovat v mezinárodním měřítku (za
všechny např. Kaya Scoledario, Nicolas Hoult či Dev Patel).
Brilantní lektorský úvod Alžběty Šáchové byl jedním z
klenotů nadmíru povedeného večera, jenž mi svým koktejlem
různorodých emocí, vytříbeného vizuálu a skvostné hudby
nekompromisně zabránil opustit sál na déle než hodinu, kdy jsem
jediný z dílů obětoval bleskurychlé rekognoskaci středečního
doprovodného programu.
Party Romano Killer, které kromě tematických vystoupení i
lukulských hodů vévodilo především promítání prvního
romského sitcomu Miri fajta (Moje rodina, ČR 2018), byla
náležitě temperamentní, spontánně zábavná, a ideálně Serial
Killer kořenící o další nečekanou příchuť. Projekt
brněnských tvůrců, jenž prapůvodně spatřil světlo světa v
roce 2017 coby divadelní inscenace, rozhodně doporučuji k divácké
pozornosti, i nanejvýš vítané podpoře!
Ve dni čtvrtečním jsem se útulným gaučíkům komorního No Artu
sice pro jistotu vyhnul, nicméně zde prezentovanou kompletní první
řadu koprodukčního seriálu Lilyhammer (Norsko, 2012), při
jehož tvorbě spojila síly norská veřejnoprávní televize NRK s
Netflixem, jsem následně z vlastní iniciativy nakoukal soukromě,
a mohu zodpovědně potvrdit, že se jedná o další z neklamných
důkazů vysoké úrovně programové dramaturgie Serial Killera.
Seriál, v němž se inspirační odkaz Rodiny Sopránů (USA,
1999-2007), a dalších mafiánských klasik střetává s ironicky
traktovanou každodenní realitou norského maloměsta je novodobou
komediální klasikou, i povinným milníkem každého vážnějšího
zájemce o moderní evropskou televizní tvorbu.
Příliš
jsem se ovšem nepotkal s dystopickou, sociálně kritickou komedií
populárního belgického stand-up komika Joosta Vandecasteelese
Generace B (Generatie
B, režie: Pieter Van Hees, Belgie, 2017). Slibný
námět, jenž si se sebeironicky
pohrává s generačními
atributy mileniálů i specifiky belgické sociální
politiky, je
totiž postupně ubíjen nepřesvědčivou realizací, v níž nad
břitkými pointami dost často převládají zbytečně
dlouhé popisné dialogy, i
neobratné
režijní vedení herců. Plus
naopak posílám za dílčí
úderné nakládání s
nahotou, i jinými kontroverzemi.
Za
belgickým částečným zklamáním pak naštěstí
následovala dvojice
intenzivních lahod:
Rakousko-německá
soutěžní perla M – Vrah mezi námi (
M - Eine Stadt sucht einen Mörder, 2019),
je vizuálně opojnou,
umělecky sebevědomou(nad)žánrovou kreací,
která v razantní režijní gesci Davida Schalka ladně
fúzuje klasické tvůrčí
dědictví jednoho z otců filmového expresionismu Fritze Langa,s ryze současnými
filmařskými postupy. Výsledkem je fascinující atmosférická
jízda jíž kromě stylistických hrátek, zdobí vynikající
herecké výkony řady slavných matadorů (mj. Moritz Bleibtreu,
Lars Eidinger, Udo Kier), i možná nečekaná, tím však účinější,
občasná přítomnost sebe-shazujícího humoru. Jedno z
nejpříjemnějších překvapení soutěžní sekce!
Naprosté
čtvrteční finále pak zajistila dosud čerstvá seriálová
novinka, zrozená v hlavě renomovaného skandinávského komika
Vidara Magnussena, který se kromě autorství scénáře s
jedinečným gustem ujal i titulní
role svérázného
kriminalisty-vynálezce.
Magnus je vynikajícím
postmoderním
pastischem, v němž se největší žánrová klišé, pevně spjatá
se severskými mysteriózními kriminálkami, dostávají na pekelně
přesnou mušku totálně odzbrojující parodie, jež je inspiračně
živena nejlepšími eskapádami Franka Drebina, bratří Marxových
či komisaře Cluzóa. V přímé souvislosti s neodolatelným
norským smyslem pro brutální pointy i neortodoxně eruptivní
Magnussenovou kreativitou tak vzniká jedna z vlajkových lodí
televizního humoru. Loučím se rozradostněn velmi!
Nový ročník prvního festivalu tv a online seriálů Serial Killer
tentokrát do Brna připlul v časně podzimním termínu, jenž do
zšeřelých sálů kin diváky lákal o poznání více, než loňský
květen, kdy se historie jednoho z nejmladších brněnských
kulturních svátků začala psát. A protože tvoření nové
tradice jest zkrátka běh na dlouhou trať, nutno je hned v úvodu
naší série říci, že tvůrčí tým festivalu, vedený Kamilou
Zlatuškovou, se i s druhou etapou, jež ve dnech 24.-29.9. zúročila
celoroční snahy, vypořádal velmi dobře. Přijměte pozvání na
palubu, k zběsilému průletu sextetem festivalových dní.
Zápisníky s sebou!
Svého letošního Serial killera jsem nakousl návštěvou části
binge-watchingové projekce norského seriálu Lykkeland, pro účel
festivalu česky pokřtěného coby Šťastná to země. Projekt z
roku 2018 přítomným divákům okamžitě uštědřil intenzivní
lekci z oboru špičkový televizní mainstream - dobovka. Rozpočtem
velkorysá rekonstrukce událostí, jež Norsko vystřelily na
ekonomickou špičku, vyniká precizním scénářem, v němž se
razantně črtané charaktery střetávají na horké půdě situací
zcela fiktivních, skutečností inspirovaných i reálných,
přesnými hereckými výkony, atraktivním audiovizuálním kabátcem
i dynamickým střihem. Výsledkem zjevně ambiciózních snah
norských tvůrců je vzorový příklad komplexního uměleckého
díla, jež zdaleka přesahuje formát pouhého spotřebního zboží,
a zdánlivě lokální téma úspěšně přetavuje v mezinárodní
přesah. Televize české, slyšíte mně? Z projekce odcházím sice
nerad, ale za dalšími zážitky.
I druhá programová položka úvodního večera festivalu byla
stvořena v úrodných tvůrčích vodách norské televize, jimž
byla letos věnována sekce Fokus. Seriál Dvojče (Twin, Nor, 2019),
který bude na televizních obrazovkách poprvé uveden až koncem
října, si na Serial Killeru odbyl svou mimo-norskou projekční
premiéru, a stvrdil tak rostoucí prestiž akce. Žánrově se jedná
o podařený crossover thrilleru a rodinného dramatu, jenž
kreativně pracuje s klasickou zápletkou záměny identických
dvojčat. Vizuálně stejní, charakterově však diametrálně
odlišní bratři Adam a Erik jsou shodně ztvárnění Kristoferem
Hivju, známým mj. ze Hry o trůny. Dvojče se ovšem bez lákačky
na populárního geroje v pohodě obejde, neboť jeho předností
jsou nejednoznačné, herecky zemitě interpretované charaktery,
přitažlivá kombinace stísněných prostor a přírody objímající,
i vražedné, uniformní konformita v kontrastu s osobní
nespoutaností a děj, s výjimkou občasných retrospektiv, pevně
sevřený do jednoho týdne. Suma sumárum radost pro příznivce
osobních temnot, i neortodoxní dobrodružnosti. Doufám, že
nezmizí v zapomnění, širší světová distribuce by totiž
Dvojčeti rozhodně slušela.
Na ostrý start festivalu bohužel dojeli v exkluzivní premiéře
uvedení Zrádci. Koprodukční kriminální thriller, tematizující
v daném kontextu dosud nepříliš otřelou problematiku drogových
mafií, totiž v težkotonážní konkurenci bolestně pohořel.
Programová blízkost evropských kolegů totiž naplno obnažila
obvyklé problémy domácí seriálové produkce. Vybroušený
režijní rukopis Viktora Tauše, snaživě rešeršovaný scénář
Mira Šifry, či westernové finesy zhusta citující kamera Martina
Douby totiž nemohou vyvážit kolabující dramaturgii. Sice se
začíná dravě, pomocí zcizujících efektů, navozením dojmu
zdánlivě bezprostřední komunikace s divákem, či konvenčními
hrátkami s principem nespolehlivého vypravěče, aby se následně
pokračovalo tradiční, pouze formálně ozvláštněnou rutinou (k
srovnání se přímo nabízí herecká kreace Martina Havelky s
výkonem téhož herce v aktuálně vrcholícím Sedláčkově
Severu). Pilotní díl tak naprosto nenaplňuje svou primární
funkci, totiž představit příběh i jeho postavy tak, aby divák
zatoužil odhalovat jejich tajemství po několik dalších hodin.
Zrádcům podráží nohy i jejich zbytečně přebujelá
sedmdesátiminutová stopáž, během níž nestoupá napětí, ale
nuda, jíž nerozptýlí ani na poslední chvíli z prstu vycucaný
cliffhanger. Plus sice letí k částečně originálnímu castingu,
jemuž vévodí mj. Cyril Dobrý, jinak to zatím vypadá maximálně
na tuzemský průměr nedělního večera. A ten se vlajkovou lodí
festivalu