KlariNovo vánoční recenzování 2019: Čarovný kamínek!

Ach jo. Když už se člověk bezuzdně raduje z letošní nadprůměrné pohádkové žně, úder sil nepřátelských zpravidla již čeká blízko. A o to víc pak bolí. Vzhůru pro torturu!

Aby bylo jasno, vůbec by mi nevadilo, že koprodukční pokus celovečerně debutující režisérky Kristíny Herczegové je eklektickým slepencem motivů z Pána prstenů, Avatara, Létajícího Čestmíra, Přátel  Zeleného údolí, Herbáře a biografie Vítězslavy Klimtové, pokud by výsledný tvar měl zřetelné dramaturgické směřování,  jasně vyprofilované postavy a tah na branku. Což nemá.

Paní Klimtová by nejspíš zaplakala...já řvu!

K čemu jsou Zuzana Bydžovská s rohy, impozantní přírodní kulisy, ekologické poselství či Pavel Kříž ve výjimečně nepitvořící se roli, když slouží neukoukatelnému paskvilu bez vize, vedení, i žánrové intuice? Tam, kde loni Peter Bebjak čest televizních svátků Vánočních zachraňoval, tentokrát slovenští sourozenci bolestně selhávají, a aby toho neštěstí nebylo málo, čeští kolegové jejich marné snahy přisolují vskutku otřesným překladem (sídélko?), který je korunován sterilním dabingem za hranicí profesionality. Karikované sexuální orientace ústředního záporného přislizla a jeho sluhy tak vyznívají jako brutální útok na menšiny, hobití ADHD pišišvor svým těkáním i prostomluvou vyvolává gastronomická dilemata ze Slavností sněženek, a vrcholem lyrického snažení hlavního geroje s charismatem free alcohol varianty Tatranského čaje je foukání mouky. Krasavice (až na finále!) naštěstí mlčí. 

  Obecně velmi rád vítám a oceňuji odvahu vkládat šance a vysoké rozpočty do dlaní neprověřených, i pokusy kráčet neznámými směry, a zavedeným schématům navzdory. Čarovný kamínek je ale jasným důkazem skutečnosti, že šidit dramaturgii (Marča Arichteva, též kreativní producent filmu) se nevyplácí, a posílat do výroby scénáristické nedomrlce (Naďa Jurkemik) taky ne. Škoda zjevné vizuální fantazie Martina Kotúčeka, jež tentokrát byla na zachraňování výsledku sama. Líto mi jest!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

KlariNovo vánoční pohádkové recenzování 2019: Čertí brko!

Druhým hlavním chodem letošního pohádkového čt hodokvasu se stalo nepančované peklo. Naštěstí však nikoli obvyklé infernum kvalitativní, ba právě naopak, Čertí brko Marka Najbrta a jeho osvědčené crew patří k těm nejvydařenějším rohatým záležitostem posledních let. Hříchu zmar!

Již úvodní, sympaticky ryčná znělka produkční společnosti Punk film jasně dává na srozuměnou, že zde se z obvyklými proprietami bude žonglovat diametrálně jinak. Marek Najbrt, scénáristicky jištěn sehraným tandemem Geisler-Hodan, se zkrátka suverénně zmocnil dalšího žánru, jenž přerobil ve hřiště pro své obvyklé rejdy, i mnohokrát prověřené parťáky. Není tedy překvapením, že funguje nejen ideová základna pohádkového mikrokosmu, ale rovněž jeho zabydlení živoucími charaktery.

Tvůrci se tentokrát naštěstí zříkají přímočaré politické satiry ala Kancelář Blaník, jejich cílem je stvoření fikčního světa, jako úsměvné paralely decentně zrcadlící naší současnost.  I proto má zdejší peklo podobu sice komplexního, ovšem nepříliš šlapajícího mocenského aparátu, nikoli nepodobného kafkovským konstruktům. A uprostřed toho všeho unikátní míšenec čerta a člověka, hlavní hrdina Bonifác. Jan Cina je poklad, jenž by snad dokázal vykřesat divákovy sympatie i z herecké interpretace Petra Kotvalda. Jeho semiďábel je hravou kombinací Toma Sawyera, Bambiho a Myšpulína, a jiskrně baví coby vynálezce, zvědavý ochutnávač pozemských slastí, i milovník v rozpuku.

Cinu v ústředním milostném páru výborně doplňuje báječná Judit Bárdos,  jež zde okouzluje nejen příjemnou češtinou, ale především kouzlem osobnosti, a precizní souhrou se všemi zúčastněnými spoluhráči. Oba bez mrknutí oka výtečně zvládnou i ošemetný moment vzniku lásky na první pohled, s nímž si scénáristé zrovna moc práce nedali. Krása krás!

Z dalších laskomin povedeného filmu, jemuž davově vzívané Strachovy pokleslé katolické agitky nesahají ani po špičku paznechtu nejposlednějšího pekelníka, rozhodně minut být nesmí famózní Jan Budař, jenž záporné postavě Klouzka/Pyntlicha propůjčil rachitickou subtilnost prosťáčka božího, i stavroginovskou temnotu sveřepého manipulátora davy. Postava vtipná, monstrózní i nezapomenutelná. Opět pobavila tradičně maniakální Jana Plodková i Marek Daniel, jehož postava prodělá velmi zajímavý twist. Ondřej Vetchý pak stvořil Lucifera, jenž je zde nejen důstojným nástupcem Karla Heřmánka, ale v pohodě by obstál i v konkurenci (ne)svaté trojice De Niro, Pacino, Stormare. Kvalitních ďáblů, jimž nic lidského není cizí, nebude totiž nikdy dost.

Z představitelů menších rolí zaujme hajný Michala Daleckého originálními hrátkami s mysliveckou hantýrkou, jež dávají vzpomenout na Rudolfa Těsnohlídka, i chytrou kmotru Lišku, groteskní čertovští důstojníci Václav Kopta, Jakub Žáček a Lukáš Latinák, dojemně vtipní nápadníci Robert Mikluš a Daniel Fischer, i labutí píseň Mariána Geišberga v roli Hospodského.
Mírně mně iritoval jen Jiří Maryško coby zbytečně nadužívaný bubeník Tlachal.

Hudba Marka Doubravy a a Viktora Ekrta je příjemná na poslech a neotravuje kolovrátkovými motivy. Navíc mně po velmi dlouhé době v českém celovečerním filmu potěšily i komorní muzikálové sceny. Vítám!

Lepší holka z hospody se psem v ruce než princezna...?

Scénografie Henricha Borárose a Roberta Smolíka zdařile akcentuje korupcí zchudobnělý marast Pytlova, venkovsky idylické okolí hospody i industriální půvab pekla. Kostýmy Andrey Králové jsou přesvědčivější pokud variují venkovský šat, myslivecké uniformy, či čertovské mundůry, zato hra s nevkusem ošacení měšťanů vyznívá poněkud prvoplánově.

Vyloženě se však povedly masky Zdeňka Kliky, jež v sobě rozpustile kombinují zdánlivě nesourodé odkazy Warcraftu, Mrazíka a 8 milimetrů. Nádhera!

Chlapci a dívky z Punk filmu si s žánrem pohádky pohráli způsobem, jenž činí tyto televizní Vánoce radostnými dosti. Zázraky dějí se. Hurá!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

KlariNovo vánoční pohádkové recenzování 2019: Princezna a půl království

Vítejte u tradičního mikrorecenzního pohádkově-premiérového nadělování. Sezona 2019 jest tímto zahájena a  bez dlouhých cirátů můžeme v pohodě začít. Už se těšíte? Já velmi! Studený a teplý předkrm i polévku směle přeskočíme a vrhneme se rovnou na hlavní chod. A co si podáme? Princeznu a půl království!

Karel Janák se během posledních cca třinácti let stihl stát pravidelným adresátem televizních zakázek rodinného typu, a nutno říci, že v daném povodí se postupně vypracoval mezi ty nejčilejší dravce. Na rozdíl od hejna nepoužitelných mřenek,  obtloustlých sumců zlenivěle na dně vkusu vzpomínajících na domněle lepší časy, a kaprů žužláků, jejichž nicotnou kreativitu lačně hltá odvěká samolibost, nulová dramaturgie a startující stařecká demence, mu neschází cit pro romantiku, komediální timing, a řemeslná zručnost. A jak dopadl jeho nejnovější příspěvek do obtížně dobytné kasičky z nápisem Pohádka na Štědrý večer? Slovy jedné z postav "Dobrý, táto!"

Princezna a půl království sice nedosahuje prozatím nedostižných kvalit fenomenální Školy ve mlejně, kterou k vaší pozornosti pravidelně doporučuji, leč ve svých nejlepších chvílích jí elegantně šlape na paty. Je mi velkou potěchou konstatovat, že tentokrát v tom svými prsty míchá i progresivně se zlepšující scénárista Petr Hudský, jemuž jsem ve svých komentářích již nejednou záda umyl. Funkční tandem z pozice dramaturga spolehlivě jistí Barbara Johnsonová, která se tímto zřejmě snaží odčinit svou tvůrčí účast na loňské žumpě jménem Kouzelník Žito. Snaha se cení, ale v tom případě musí podobně úspěšných misí vykonat ještě minimálně desetkrát desatero. Peklo nezapomíná!

Vypadá to jako slasher, ale je to pohádka...

Nejnovější Janákova pohádková střela pracuje s poměrně originální premisou. z níž se postupně vyloupně překvapivě svěží, genderově převrácená varianta Pygmalionu. Druhým charakteristickým rysem filmu, jenž na některé diváky bude působit kontroverzně, je jeho otevřená nekorektnost - pohádka je situována do společnosti, jíž fakticky ovládají ženy, tento  status quo je ale zároveň systematicky kritizován, a opakovaně se stává terčem vtipu. Manželství je navíc v závěru explicitně použito jako trest. Konzervy čilte se, já to vítám!

Protože klukovsky hravý režisér neopouští svou zálibu v popkulturních citacích, logicky mj. dojde i na Pretty woman, řadu labužnických opusů, a dokonce i Févalova Hrbáče. V tomto ohledu můžeme za vrchol snímku prohlásit svižně Petrem Staňkem střihnutý souboj v kostele, otevřeně se hlásící k odkazu Old boye a Donkey Konga. Honza v bezprostředním dobrácky charismatickém podání Matouše Rumla dokonce srdnatého instalatéra Maria připomíná, ač k dokonalé podobě mu chybí jeho obří huňatý porno knír.

Eva Josefíková si pak s gustem graciézně pohrála s nikoli zcela typickou princeznou. Obdařila Kateřinu zjevným nadhledem, lehce koketním šarmem, a především inteligencí. Chemie ústředního páru šlape jak obří pseudolabutě před Národním divadlem na vltavských vlnách. Radost!

Další z neklamných důkazů skutečnosti, že princezna je nejkrásnější s ptákem v ruce...a sklony k pubertálnímu humoru se nevytrácí ani ve zralejším věku.

Velkou důvěru jsem zpočátku nechoval k dalšímu z režisérových oblíbenců, Jakubu Prachařovi v roli ústředního antagonisty Egona, jenž ovšem mé obavy postupně rozptýlil. Jeho zběsilé přehrávání v kombinaci se žabím švihem nepostrádá zábavnost, ani osten hrozivosti. Pokud Hitler a Pavel Kříž nestíhají, a nebo se jim nechce, je Prachař důstojnou náhradou. Coby pohádkoví Homolkovi potěší (skutečni manželé) Pavla Tomicová s Ondřejem Malým, kteří před sympaticky neposednou kamerou Jana Šťastného zúročují léty precizovanou sehranost, i spontánní radost s opětovné možnosti společně si zařádit.

Mrakomor či Crazy frog?

Nečekaným triumfem ozdoby svátečního večera se pak stal herecký výkon Marka Ebena. Váleček za zenitem si svého rytíře a lektora etikety Valeriána vychutnává podobně jako Jiří Kájínek pozornost médií. Ebenův sidekick posouvá Janákův film o půl království blíže k příbuznosti s francouzskými historickými komediemi zlatého věku, a úspěšněji tak kráčí ve stopách Princezny a písaře z roku 2014.

První stejnopohlavní pár ve Star dance? Škoda že Matouš Ruml už soutěžil...

Z dalšího hereckého obsazení stojí za pozornost především široké nasazení moravského herectva do řady epizodních rolí. Pěknými třemi větami se kupříkladu blýskl Dalibor Buš, jenž by si zcela jistě zasloužil větší pozornost televizních tvůrců - kupříkladu Trauntenberk mladší či Horáček starší by mu bezpochyby šli. Martin Siničák si zase v roli kapitána Egonových vojáků nejspíš připravoval půdu na Markýze de Sade. Jeho sugestivní specifická interpretace zejména nazálních souhlásek by sice možná okouzlila francouzské diváky, v české štědrovečerní pohádce však stále zní poněkud exoticky.

Riskantní poťouchlostí i žonglováním s pokleslostí je obsazení Martina Myšičky do poustevnické role variující Otce Fura. Akční oddávač se zjeví až ve finálním aktu, nicméně ani kung-fu by mně u něj nepřekvapilo. Karel Janák umí i dejvické skály k divokostem lámat. Díky!

 Ačkoli Princezna a půl království přinesla nemálo důvodů k radosti, neznamená to bohužel že je chyb prosta. Epizodickou strukturou vyprávění trpí gradace, a dílčí dramaturgické škrty by pomohly pročistit místy nepřehlednou skrumáž mnoha nedůležitých postav. To ovšem nic nemění na tom, že jsem se s Karlem Janákem zas jednou parádně klárovsky bavil. Skoro jak s princeznou. Rádo se stalo!

Pokračování příště! 

Petr KlariN Klár

 

 

Ztracená existence se stěhuje!

Bezprostředně po opulentních oslavách svých 20. narozenin se punková divadelní úderka Ztracená existence rozloučila s prostory pražského Studia Ypsilon, jež jí po třináct divadelních sezon poskytovalo pohostinný azyl. Smutku však netřeba, neb nové teritorium sympatického souboru jest nedaleko!

Nová éra Ztracené existence byla slavnostně zahájena 18. listopadu 2019, derniérou politické satiry Vandaska, před vyprodaným hledištěm nového působiště, jímž se stal divadelní sál klubu Rock Café na Národní třídě. Jeho vedení přírůstek do své rezidenční stáje komentuje takto: „Soubor Ztracená existence má k Rock Café velmi blízko. Hudební odnož souboru, kapela Vagyny Dy Praga, zde například před několika lety oslavila svůj 100. koncert. Tudíž jsme naši tradiční spolupráci jen rozšířili, a na tuto punkovou krasojízdu navázali. Jsme opravdu hrdí, že u nás můžeme Ztracenou existenci přivítat jako jeden z našich nových domácích souborů!“

Na oficiální zahájení spolupráce s Rock Café naváže přesně o měsíc později, tedy 18.12. 2019, jediné letošní uvedení vánoční exkluzivity Večer o dvou půlkách. Od nového roku zde pak bude pravidelně uváděn celý aktuální repertoár souboru, včetně stomatologické revue Dentální rapsódie, televizní parodie Vařparáda, a v neposlední řadě i poslední komedie Shakespeare na flipchartu, která si střílí z kreativních agentur prznících klasiku všech klasik - shakespearovské tragédie. Na fanoušky Ztracené existence v Rock Café rovněž čeká i řada leckdy překvapivých novinek. Je třeba těšit se!

Petr KlariN Klár

Jeden Killer vládne všem. Díl čtvrtý: Finále!

Serial Killer ročník 2019 dokráčel do svého finiše s asteirovskou taneční elegancí a já byl intenzivně potěšen, že mohl jsem být u toho. Nemyslím teď konkrétně slavnostní předávání cen, jež musel jsem oželet z důvodu své přítomnosti na paralelně probíhající svatbě (nikoli však svojí!), ale víkendový programový nášup. A že byl!

K festivalu zcela jistě patří láska, a je mi velkým potěšením tímto oznámit, že i já se na letošních brněnských seriálových hodech stihl zamilovat. Bez ohledu na chválu, jež byla vyslovena v předchozích dílech této reportážní minisérie, se vítězným objektem mé vlastní divácké náklonnosti stal německý Bauhaus. Projekt, jenž vznikl k příležitosti stého výročí založení instituce, jíž zdejším čtenářům jistě nemusím blíže představovat, je na světelné roky vzdálen obvyklým výsledkům obdobných zakázek. Tvůrčímu kolektivu, jemuž osobitou rukou vládne režisér Lars Kraume, se podařilo filmařsky hravou formou bezprostředně vystihnout podstatu svodomyslné atmosféry na jedné z nejprůraznějších uměleckých škol všech dob, i složitost časů, v nichž se důležitá součást odkazu legendárního architekta Waltera Gropiuse rodila, do světové proslulosti postupně rostla, aby v roce 1933 byla nacisty do prachu zadupána. Z širšího hlediska tak sledujeme vzestup i pád Výmarské republiky, vnímaný nejen optikou emancipujících se uměn, ale rovněž feminismu, jemuž postupně propadá hlavní hrdinka série, všestranně technicky talentovaná výtvarnice Dörte Helm, jíž se obdivuhodným způsobem herecky zmocnila Anna Maria Müheová. Zúčastněné tvůrce navíc zjevně nijak neinteresuje umrněné retro, a tak předností náležitě výpravného Bauhausu je dravý styl vyprávění, jenž si ve svých vrcholných momentech nijak nezadá s moderními filmovými klasikami australského vizuálního žongléra Baze Luhrmanna. Nehraje se tady na pečlivou rekonstrukci dějin, ale jejich imaginativní variaci, jež je výchozím materiálem pro hledání paralel mezi minulostí a děním tady a teď. Nesporný úspěch Kraumeho umělecké vize navíc nepřímo definuje tvůrčí pomílenost všech Prvních republik, Já Mattoniů, a podobných, domněle žánrově spřízněných domácích pokusů. Snaživý obal je totiž bez adekvátního vnitřního obsahu a precizní dramaturgie k ničemu, (ne)víme?

Mé frenetické nadšení z Bauhausu ale nemůže uzmout nutný prostor ani dalším z ozdob víkendového programu letošního Serial Killera. Tak tedy:

Vítězem hlasování odborné poroty se stal ruský seriál Zatemnění (Blackout, 2019), jenž adaptuje románovou předlohu Alexeje Ivanova. Zručný, ve dvou časových rovinách vyprávěný neonoir, poutá nejen prvním plánem, jenž tvoří poměrně banální kriminální zápletka, ale především snahou o nečernobílou definici sovětského vlastenectví a následně sílící deziluze, pramenící z rozpadu impéria. Retrospektivní části z počátku devadesátých let jsou jednoznačně povedenější, než poněkud rutinní vyšetřování přepadení bankovního auta. Plusem jsou zde herecké výkony, jež přesvědčivě modelují morálně rozporuplné postavy, mínusem pak pokusy o groteskní humor, jež z kontextu trčí, jak péra z psychoanalytikova gauče. Formálně a částečně i obsahem se ruský soutěžní reprezentant blíží domácí Expozituře, jež ani v bližším porovnání tentokrát výjimečně netahá za kratší konec provazu. Viděl bych to na remízu. Prozaická předloha Zatemnění prozatím česky nevyšla. Škoda.

O odlehčení cílové roviny festivalu se postarala trojice hlavních hrdinek kanadského seriálu Slyšíte mně? (M'entends-tu?, Kanada, 2019). Syrová teen komedie, která se sociálně-kritickými aspekty nakládá nikoli nepodobně jako Prušinovského a Kolečkův Most, ke shánění dalších dílů motivuje především příznivce herecké autenticity, a ochoty neuhýbat před aktuálními problémy. Sekce V kurzu, věnovaná letos seriálům (nejen) pro mladé zcela naplnila svůj účel, když do svého programu zahrnula nejen klasiky posledních desetiletí, ale i možné výhonky budoucích kultů. Moc dobře tak!

Norské Stanici Valkyrie, jejíž reprízní projekcí jsem svou letošní Serial Killer anabázi završil, bych se po absolvování kompletní řady rád pověnoval podrobněji. Multižánrový mix jehož divácký úspěch inicioval vznik anglického remaku, mne totiž velmi zaujal svou zápletkou, méně už však prezentovanou dvojicí úvodních epizod, jejichž tempo, i herecká odtažitost byly spíše demotivující. Finále druhé epizody však seriálu zaručilo mou budoucí pozornost, stejně jako hořce vtipné exkurzi do života norských top manažerů Exit (NOR, 2019 ) a islandským Mravům (Mannasiðir, IS, 2018), jejichž projekcí jsem se bohužel z důvodu tísně časové nemohl zúčastnit.

Brněnské orgie televizní a web seriálové tvorby Serial Killer za sebou mají definitivní vstup na evropské kolbiště festivalových elit. Ročník 2019, jenž se kromě zde zevrubně pitvaného programu honosil i reprezentativní industry sekcí, přirozeně milým projevem organizátorů, i promptním řešením nemnoha technických zádrhelů, se stal příjemnou branou do brněnského kulturního podzimu. Vítaná tradice nabírá grády, já jí přeji závratný let a na další shledávání těším se!

P. S. Porotě dík i za udělení Čestného uznání seriálu Bez vědomí, osobně bych ze soutěžních titulů ocenil i vizuálně nekompromisní, a herecky poutavou langovskou reminiscenci M- vrah mezi námi. V případě soutěže webseriálů se pak očekávaným vítězem stal projekt televize Mall.tv, #martyisdead. Všem oceněným přeji zasloužený divácký i odborně kritický úspěch.

Petr KlariN Klár

Jeden Killer vládne všem. Díl třetí: Drama tvrdí muziku!

Jeden Killer vládne všem. Díl třetí: Drama tvrdí muziku!

Páteční programový set jsem na letošním Serial Killeru křepce načal v Divadle Bolka Polívky, projekcí finské komedie Dospěláci (Aikuiset, režie: Anna Dahlman, Finsko, 2019). Seriál, který si láskyplně střílí z helsinských hipsterů, jež jsou jistě podobně připitomělí, jako ti brněnští i pražští, by se mohl stát ideálním vzorem pro tuzemský veřejnoprávní mainstream, a to nikoli jen pro zjevnou příbuznost humoru, v němž si bezprostřední hravost podává ruku se stylizovanou generační společenskou analýzou, nikoli nepodobná Ondříčkovým Samotářům, decentně říznutým Formanovým Černým Petrem. Sporá stopáž epizod Dospělákům sluší, stejně jako spontánně řádící herecká omladina. Aktuální definice příkladné péče televizního média o mladé talenty, i spřízněné diváctvo. Jak následná diskuse potvrdila, v našem mediálním kontextu podobný servis rozhodně chybí. Čétéčko, vnímej!

Z navazující projekce projektu Dvanáct (De Twaalf, Belgie, režie: David Martijn, 2019) jsem sice kvůli kolidující soutěži web seriálů odešel už po prvním dílu, konkrétně v tomto případě mi ovšem neexistence reprízy bylo velmi líto. Soudní drama hutné jak řada belgických piv, se totiž zdaleka nespokojuje pouze s postupným rozvíjením ústřední dramatické situace, ale rozjíždí mnohem riskantnější hru, se zjevnou snahu o umělecky ambiciózní pitvu stavu současné evropské společnosti, a nejednoznačnou úvahu nad funkčností systému belgické justice. Soudkyně Barbara a další příštipkáři si studem zakrývají oči, a osazenstvo Rozsudku začalo nervozitou polykati židle. Dvanáct si z původního dramatu Reginalda Rose, jež celosvětově proslavila filmová verze Sidneyho Lumeta, vypůjčuje pouze motiv soudní poroty, komorní sevřenost předobrazu je zde nahrazena komplexním náhledem na složitou motivaci, a vzájemně provázané vztahy přímých i nepřímých účastníků procesu. Na základě zhlédnutého materiálu samozřejmě nejsem schopen zodpovědně posoudit nakolik byly ambice tvůrců finálně naplněny, po zážitku z kompletní série však prahnu vášnivě!

Letošní soutěž web seriálů potěšila vysokou formální úrovní všech zúčastněných projektů, jejich tematickou pestrostí, i častou osobní přítomností zástupců týmů realizačních i hereckých. Naopak nepříliš přesvědčivý byl výkon moderátora večera, který svěřený úkol bohužel špatně pochopil jako příležitost k vlastní sebeprezentaci, výsledkem čehož byly jeho neúměrně dlouhé sólové výstupy, které retardovaly spád podvečerního programového slotu, a ubíraly prostor pro přítomné delegace. Tak samozřejmě došlo k časovému skluzu, jenž se neblaze podepsal na navazující projekci.

V kvartetu soutěžních sérií se neztratil domácí projekt z produkce MALL.TV #martyisdead (CZ, 2019) , jenž formálně i obsahem kráčí ve stopách nedávného hitu Proč? 13 důvodů proto (13 Reasons Why, Netflix, USA 2017-2020), na rozdíl od něj však do ústředních rolí nestaví vrstevníky zemřelého, ale jeho rodiče. Z prezentovaného materiálu je evidentní, že režírující Pavel Soukup (mj. sugestivní hororové kraťasy Lesapán a To není moje sestra!), má cit pro situační gradaci i tísnivou atmosféru a Petra Bučková s Janem Grundmanem drží své herecké příležitosti pevně v rukou. Otázkou zůstává scénář vzešlý ze spolupráce Jaroslava T. Mišky a Jana Stehlíka. Kvalita je na dosah webové adresy!

Polskou produkci reprezentovala retrospektivně odvíjená Kontrola (Kontrol, 2019). V zemi svého vzniku poněkud kontroverzní počin v brněnské Scale pochopitelně nikoho nepobouřil, ostře pointovanými epizodami, i hereckou přesvědčivostí však rozhodně zaujal, stejně jako přímočaré finské Historky z koupelny (Badrumhistorier, 2019), jež na základě společné koexistence dvojice mladých hrdinek v titulním prostoru tematizuje radosti a strasti dospívání a logicky i mezilidských vztahů. Chytře, vtipně, úderně a finsky!

Největším úletem soutěžní kolekce byl bezpochyby rumunský příspěvek Social Me. Vizuálně suverénní série, která upoutala diváckou pozornost zejména skutečností, že jejím producentem je rumunská regionální pobočka fast food gigantu KFC. Zbytnělý product placement se logicky stává jedním z hlavních hrdinů parodické mikro teen age soap opery, který povrchním způsobem surfuje na módní vlně posedlosti sociálními sítěmi. Ze Social Me byl z technických důvodů promítnut jen jediný díl. Vůbec to nevadilo.

Čtveřici soutěžních seriálů v kolekci doplnily dva domácí piloty. Brněnští Kaskadéři s.r.o./ (Stunts, 2018) skládají osobitou poctu titulnímu řemeslu, i žánru akčních filmů, a mj. velmi dobře dojí dosud často neviděné komické valéry tvůrčího talentu opět v klíčové úloze se zjevivšího Jana Grundmana. Casting, jenž byl produkčně zaštítěn Mall.TV, a vznikl již v roce 2015 je dalším z plodů spolupráce scénáristy Roberta Geislera, režiséra Marka Najbrta a jejich osvědčených spolupracovníků. Tentokrát se hraje altmanovsky rozpustilá auto-ironická koláž o jednom malém castingovém studiu. Funguje jako samostatná mikro-komedie s řadou hořkých podtónů, a ve svých nejlepších momentech je přesvědčivější, než tematický spřízněná Zelenkova Dabing street. Nově ustanovené komické duo Pavlásek-Dyk má navíc do budoucna značný potenciál (remake Kamaráda do deště?) .

Následoval očekávaný vrchol večera, v podobě projekce prvních dvou dílů šestidílného seriálu Bez vědomí. Režií českého příspěvku do produkce HBO Europe se po úspěšné Pustině k televizní tvorbě vrací Ivan Zachariáš. Paranoidní konspirační thriller, který bez skrupulí lze označit jako konzistentní stylistický crossover odkazů umělecké tvorby Alfreda Hichcocka, Romana Polanského, Johna Le Carré, L. G. W. Perssona, Egona Hostovského a dalších klasiků, je pro kariéru televizně debutujícího scénáristy Ondřeje Gabriela podobným průlomem jako svého času Hořící keř pro Štěpána Hulíka. Bez vědomí naštěstí v úvodu nekráčí cestou povrchních atrakcí a frenetické akce, ale jeho předností je postupně, metodou pomalu utahovaných šroubů budované, napětí a sugestivní vystižení atmosféry doby, v němž hraje prim senzitivní filmová kamera Jana Velického, detailní scénografie Jana Vlasáka, a vynikající soundtrack, překvapivě vzniknuvší v umělecké gesci Petra Maláska. Tradičním rysem produkce HBO je pak výborné nakládání s exkluzivním hereckým obsazením: sólové výkony jsou zde přísně podřízeny celku, na samoúčelné efektní exhibice se naprosto nehraje. Vedle Tatiany Pauhoufové, která je naprosto přesvědčivá jako famózní hudebnice, dívka v ohrožení i postupně líhnuvší se hrdinka, mj. zaujme i Martin Myšička v roli jejího morálně ambivalentního muže, či Martin Hoffmann a Jan Vlasák ve vděčných, avšak nepovrchně traktovaných estébáckých partech. Čekání na listopadovou premiéru bude dlouhé, vážení!

Na bujaré večerní party v prostorách Tržnice Brno na jsem se posléze na počest úspěchu Bez vědomí pokusil pozřít cvrčka v želé. Hlavička šla, zbytek již nikoli.

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Jeden Killer vládne všem. Díl druhý: V zajetí kvalit!

Již ve svém druhém dni vycenil Serial Killer naplno své tesáky, to když mě navzdory původním plánům pevně přikoval na projekční maratón kompletu první série coming of age kultu Skins. V našich domácích vodách dosud oficiálně nepublikovaný britský seriál je na hony vzdálen hysterické umělosti žánrových souputníků především americké provenience. Naopak, z hlediska inspiračního i formálního je napájen tím nejlepším z ostrovní popkultury devadesátých let. Seriálový Trainspotting pro start 21. století, dalo by se říci. Postavy, jejichž diváckou atraktivitu definuje nejen jejich původ, nebo častá nepředvídatelnost jednání, ale především autentická herecká interpretace nezřídka debutujících představitelů, z nichž řada se za dvanáct let od premiéry první řady stihla parádně etablovat v mezinárodním měřítku (za všechny např. Kaya Scoledario, Nicolas Hoult či Dev Patel). Brilantní lektorský úvod Alžběty Šáchové byl jedním z klenotů nadmíru povedeného večera, jenž mi svým koktejlem různorodých emocí, vytříbeného vizuálu a skvostné hudby nekompromisně zabránil opustit sál na déle než hodinu, kdy jsem jediný z dílů obětoval bleskurychlé rekognoskaci středečního doprovodného programu.

Party Romano Killer, které kromě tematických vystoupení i lukulských hodů vévodilo především promítání prvního romského sitcomu Miri fajta (Moje rodina, ČR 2018), byla náležitě temperamentní, spontánně zábavná, a ideálně Serial Killer kořenící o další nečekanou příchuť. Projekt brněnských tvůrců, jenž prapůvodně spatřil světlo světa v roce 2017 coby divadelní inscenace, rozhodně doporučuji k divácké pozornosti, i nanejvýš vítané podpoře!

Ve dni čtvrtečním jsem se útulným gaučíkům komorního No Artu sice pro jistotu vyhnul, nicméně zde prezentovanou kompletní první řadu koprodukčního seriálu Lilyhammer (Norsko, 2012), při jehož tvorbě spojila síly norská veřejnoprávní televize NRK s Netflixem, jsem následně z vlastní iniciativy nakoukal soukromě, a mohu zodpovědně potvrdit, že se jedná o další z neklamných důkazů vysoké úrovně programové dramaturgie Serial Killera. Seriál, v němž se inspirační odkaz Rodiny Sopránů (USA, 1999-2007), a dalších mafiánských klasik střetává s ironicky traktovanou každodenní realitou norského maloměsta je novodobou komediální klasikou, i povinným milníkem každého vážnějšího zájemce o moderní evropskou televizní tvorbu.

Příliš jsem se ovšem nepotkal s dystopickou, sociálně kritickou komedií populárního belgického stand-up komika Joosta Vandecasteelese Generace B (Generatie B, režie: Pieter Van Hees, Belgie, 2017). Slibný námět, jenž si se sebeironicky pohrává s generačními atributy mileniálů i specifiky belgické sociální politiky, je totiž postupně ubíjen nepřesvědčivou realizací, v níž nad břitkými pointami dost často převládají zbytečně dlouhé popisné dialogy, i neobratné režijní vedení herců. Plus naopak posílám za dílčí úderné nakládání s nahotou, i jinými kontroverzemi.

Za belgickým částečným zklamáním pak naštěstí následovala dvojice intenzivních lahod:

Rakousko-německá soutěžní perla M – Vrah mezi námi ( M - Eine Stadt sucht einen Mörder, 2019), je vizuálně opojnou, umělecky sebevědomou (nad)žánrovou kreací, která v razantní režijní gesci Davida Schalka ladně fúzuje klasické tvůrčí dědictví jednoho z otců filmového expresionismu Fritze Langa, s ryze současnými filmařskými postupy. Výsledkem je fascinující atmosférická jízda jíž kromě stylistických hrátek, zdobí vynikající herecké výkony řady slavných matadorů (mj. Moritz Bleibtreu, Lars Eidinger, Udo Kier), i možná nečekaná, tím však účinější, občasná přítomnost sebe-shazujícího humoru. Jedno z nejpříjemnějších překvapení soutěžní sekce!

Naprosté čtvrteční finále pak zajistila dosud čerstvá seriálová novinka, zrozená v hlavě renomovaného skandinávského komika Vidara Magnussena, který se kromě autorství scénáře s jedinečným gustem ujal i titulní role svérázného kriminalisty-vynálezce. Magnus je vynikajícím postmoderním pastischem, v němž se největší žánrová klišé, pevně spjatá se severskými mysteriózními kriminálkami, dostávají na pekelně přesnou mušku totálně odzbrojující parodie, jež je inspiračně živena nejlepšími eskapádami Franka Drebina, bratří Marxových či komisaře Cluzóa. V přímé souvislosti s neodolatelným norským smyslem pro brutální pointy i neortodoxně eruptivní Magnussenovou kreativitou tak vzniká jedna z vlajkových lodí televizního humoru. Loučím se rozradostněn velmi!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Jeden Killer vládne všem. Díl první: Ropa, dvojče, pervitin!

Nový ročník prvního festivalu tv a online seriálů Serial Killer tentokrát do Brna připlul v časně podzimním termínu, jenž do zšeřelých sálů kin diváky lákal o poznání více, než loňský květen, kdy se historie jednoho z nejmladších brněnských kulturních svátků začala psát. A protože tvoření nové tradice jest zkrátka běh na dlouhou trať, nutno je hned v úvodu naší série říci, že tvůrčí tým festivalu, vedený Kamilou Zlatuškovou, se i s druhou etapou, jež ve dnech 24.-29.9. zúročila celoroční snahy, vypořádal velmi dobře. Přijměte pozvání na palubu, k zběsilému průletu sextetem festivalových dní. Zápisníky s sebou!

Svého letošního Serial killera jsem nakousl návštěvou části binge-watchingové projekce norského seriálu Lykkeland, pro účel festivalu česky pokřtěného coby Šťastná to země. Projekt z roku 2018 přítomným divákům okamžitě uštědřil intenzivní lekci z oboru špičkový televizní mainstream - dobovka. Rozpočtem velkorysá rekonstrukce událostí, jež Norsko vystřelily na ekonomickou špičku, vyniká precizním scénářem, v němž se razantně črtané charaktery střetávají na horké půdě situací zcela fiktivních, skutečností inspirovaných i reálných, přesnými hereckými výkony, atraktivním audiovizuálním kabátcem i dynamickým střihem. Výsledkem zjevně ambiciózních snah norských tvůrců je vzorový příklad komplexního uměleckého díla, jež zdaleka přesahuje formát pouhého spotřebního zboží, a zdánlivě lokální téma úspěšně přetavuje v mezinárodní přesah. Televize české, slyšíte mně? Z projekce odcházím sice nerad, ale za dalšími zážitky.

I druhá programová položka úvodního večera festivalu byla stvořena v úrodných tvůrčích vodách norské televize, jimž byla letos věnována sekce Fokus. Seriál Dvojče (Twin, Nor, 2019), který bude na televizních obrazovkách poprvé uveden až koncem října, si na Serial Killeru odbyl svou mimo-norskou projekční premiéru, a stvrdil tak rostoucí prestiž akce. Žánrově se jedná o podařený crossover thrilleru a rodinného dramatu, jenž kreativně pracuje s klasickou zápletkou záměny identických dvojčat. Vizuálně stejní, charakterově však diametrálně odlišní bratři Adam a Erik jsou shodně ztvárnění Kristoferem Hivju, známým mj. ze Hry o trůny. Dvojče se ovšem bez lákačky na populárního geroje v pohodě obejde, neboť jeho předností jsou nejednoznačné, herecky zemitě interpretované charaktery, přitažlivá kombinace stísněných prostor a přírody objímající, i vražedné, uniformní konformita v kontrastu s osobní nespoutaností a děj, s výjimkou občasných retrospektiv, pevně sevřený do jednoho týdne. Suma sumárum radost pro příznivce osobních temnot, i neortodoxní dobrodružnosti. Doufám, že nezmizí v zapomnění, širší světová distribuce by totiž Dvojčeti rozhodně slušela.

Na ostrý start festivalu bohužel dojeli v exkluzivní premiéře uvedení Zrádci. Koprodukční kriminální thriller, tematizující v daném kontextu dosud nepříliš otřelou problematiku drogových mafií, totiž v težkotonážní konkurenci bolestně pohořel. Programová blízkost evropských kolegů totiž naplno obnažila obvyklé problémy domácí seriálové produkce. Vybroušený režijní rukopis Viktora Tauše, snaživě rešeršovaný scénář Mira Šifry, či westernové finesy zhusta citující kamera Martina Douby totiž nemohou vyvážit kolabující dramaturgii. Sice se začíná dravě, pomocí zcizujících efektů, navozením dojmu zdánlivě bezprostřední komunikace s divákem, či konvenčními hrátkami s principem nespolehlivého vypravěče, aby se následně pokračovalo tradiční, pouze formálně ozvláštněnou rutinou (k srovnání se přímo nabízí herecká kreace Martina Havelky s výkonem téhož herce v aktuálně vrcholícím Sedláčkově Severu). Pilotní díl tak naprosto nenaplňuje svou primární funkci, totiž představit příběh i jeho postavy tak, aby divák zatoužil odhalovat jejich tajemství po několik dalších hodin. Zrádcům podráží nohy i jejich zbytečně přebujelá sedmdesátiminutová stopáž, během níž nestoupá napětí, ale nuda, jíž nerozptýlí ani na poslední chvíli z prstu vycucaný cliffhanger. Plus sice letí k částečně originálnímu castingu, jemuž vévodí mj. Cyril Dobrý, jinak to zatím vypadá maximálně na tuzemský průměr nedělního večera. A ten se vlajkovou lodí festivalu 

přetěžko může stát.

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár