čtvrtek 6. srpna 2015

KlariNův mazec na LFŠ: Tekuté obrazy z filmové školy.

Obraz pátý: Poslední tři!


Protože v poslední trojici festivalových dní převážily reprízy i značná únava kritického arzenálu, shrnu zážitky ze závěrečné třetiny festivalu v letošním posledním Tekutém obrazu. Intenzitu finských Uprchlíků či polského Domu hrůzy už z mojí programové volby nic nepřekonalo, 41. Ročník LFŠ i ve svém finále přesto několikrát potvrdil, že letošní menu vyniká pestrostí i kvalitou. V rámci objektivizujících snah, však nejprve svůj ostrozrak hodím na dvojici filmů, jenž považuji za vzácné programové faily: Zrnko pravdy (Ziarno pravdy, Polsko 2015) režiséra Boryse Lankosze by velice rádo bylo polskou odpovědí na Fincherovu adaptaci Larssonova Milénia, respektive konspirační thrillery typu Šifry mistra Leonarda. K dispozici byl zjevně adekvátní rozpočet a v případě kamery či hudby i technické schopnosti zúčastněných tvůrců, bohužel však zcela absentovaly nezbytné žánrové propriety jako precizně seřízený tempo rytmus či postupné budování atmosféry, o celkové nezajímavosti ústředních charakterů či samotného předkládaného případu, jenž by neobstál ani v konkurenci Panoptika hříšných lidí města pražského, nemluvě.  Marný pokus o detektivní blockbuster  při vší bídě aspoň několikrát nechtěně pobavil neúspěšnými pokusy o nekorektní vtipy. Vyšetřovatel: „Vy umíte hebrejsky?“ Kněz: „Jen trochu, moc jsem na ní v semináři nechodil, byla totiž ráno, a já býval unavený po pogromech“.
Podobným případem je i Hotel (Hotel, Německo, Rakousko,2004), režisérky a scénáristky Jessicy Hausnerové. Odcizená poetika, typická pro snímky Berlínské školy, přetváří žánr hororu ve sterilní báchorku naprosto rezignující na probuzení divákova zájmu či emocí. Přirovnání ke Kubrickově adaptaci Kingova Osvícení (Shining, 1980), zde kromě povrchní tematické příbuznosti vyznívá jen jako vroucné přání tvůrčího týmu, nebo marketingový tah.
Jedinou projekcí 41. Ročníku LFŠ, kterou jsem opustil předčasně, se stal režisérský sestřih filmu Cyborg  (Slinger - Albert Pyun's Director's Cut of Cyborg), zde byla na vině spíš fyzická neochota vnímatelova těla, následovat nesoudnost Pyunovy vize světa po apokalypse, i léta přetrvávající averze k někdejšímu idolu belgické provenience a manufaktuře na roznožky, Jeanu Claude van Dammovi.
Na příjemnější straně barikády letošního festivalového finále naopak stojí maniakální vrchol sekce půlnočních filmů věnovaných společnosti Cannon films, projekce hudebně-filmového pomníku breakdance, Breakovat 2: Electro bugalú (Breakin' 2: Electric Boogaloo, USA 1984), opentlený excelentním simultánním překladem v podání Otrlcem omlácených legend Samanty Bifidus a Jíry Fostré.   Extaticky živelné demonstraci campu dominoval živý zpěv i rap, který byl, řečeno slovy překladatelského dua, naprosto supersoží. Podstatu fenoménu jménem Cannon films navíc ve své přednášce přehledně shrnul dramaturg sekce Jiří Flígl. Kam se hrabe Mallory! Ano, Breakovací ohňostroj perverzní kreativity byl pro mne natolik silným zážitkem, že jsem ho v roli vlastního zakončení letošních uherskohradišťských filmových hodů upřednostnil před aktuální citovou ždímačkou Heleny Třeštíkové.  
Jest tady čas na malé hodnotící resumé:
41. LFŠ nabídla divákům filmový program tradičně rozdělený do šesti základních bloků: Fokus, Inventura, Spektrum, Visegrádský horizont, AČFK uvádí a Zvláštní uvedení. Celkem bylo akreditováno 5 500 návštěvníků, kteří mohli zhlédnout 237 snímků na 8 promítacích místech. Diváci také mohli navštívit 9 divadelních představení, 14 koncertů, 6 lekcí filmu a mnoho dalších odborných přednášek. Představit své filmy přijelo mnoho významných hostů, přičemž Asociace českých filmových klubů udělila pět výročních cen: finskému tvůrci Miku Kaurismäkimu, Boleslavu Polívkovi, íránskému režisérovi Mohsenu Makhmalbafovi, dlouholetému spolupracovníkovi LFŠ Michalu Málkovi a dokumentarisce Heleně Třeštíkové. Svou tvorbu na Filmovce rovněž představili Peter Strickland, Christoph Hochhäusler, Vitalij Manskij, Juraj Herz a mnoho dalších.
Premiéru restaurované verze filmu Vynález zkázy uvedla Ludmila Zemanová.
Ve skvěle sehraném organizačním týmu vždy dominovala přesnost, flexibilita, ochota i příjemnost, z ideálně pestrého programu by si v pohodě vybral i nevidomý (Slepá/Blind, Norsko 2014, režie: Eskil Vogt), militant (Přání smrti 3, Dead wish 3, režie: Michael Winner, USA) či patologický lhář (Obvyklí podezřelí/ The Usual Suspects/USA, Německo           1995). Díky za to a jen tak dál!
Dále chci tímto velmi poděkovat tiskové mluvčí a PR manažerce Radce Piskačové, kompletnímu osazenstvu  press centra, guest service, i personálu kempu UTB.  Osádce divadelního stanu Vertigo za parádní večírky. Speciální poděkování pak letí ke Zdeňkovi, Viktorovi, Honzovi, Kateřině, Aleně a Janě. Však vy víte za co, filuty J!
Filmovko drahá, tak za rok zas. A vzhůru na Hronov!
Petr KlariN Klár







středa 5. srpna 2015

KlariNův mazec na LFŠ: Tekuté obrazy z filmové školy!

Obraz čtvrtý: A znovu na vrchol!

Poněkud znaven úterním maratonem, zvolil jsem pro středu strategii poněkud ubraného plynu, a moje letně školní filmové skóre tak poskočilo kupředu pouze o číslovku tři. Intenzita kvality kulturního zážitku tím ovšem nebyla nikterak umenšena, a i třetí den v týdnu tak s klidem honáka spagetti westernových krav, mohu označit za jeden z vlastních vrcholů letošní LFŠ. Svůj podíl na tom měla i má první volba dne, další reprezentant z programové sekce věnované italské policii, justici a mafii. Damianiho film Mám strach (Io ho paura, 1977), lze naprosto bez skrupulí označit za přímý protipól Petriho Podivného vyšetřování ( Indagine su un cittadino al di sopra di ogni sospetto, 1970).  Klíčovým argumentem pro tuto tezi přitom samozřejmě není jen vágní fakt, že Damianiho film de facto uzavírá sérii, již Petri naopak startoval, spojovacím článkem filmového dua se stává především herecká přítomnost Giana Marií Volontého.   Na rozdíl od Petriho precizně stylizované studie z kloubů se obludně vymknuté moci, Damiani předkládá v podstatě realistický portrét policisty, jehož postupně ovládne strach. Volonté zde opětovně dokazuje enormní schopnost herecké plasticity i pokory, jeho výkon v ústředním partu strážmistra Graziana se vyznačuje naprostou absencí teatrální machy. Damiani se zde sice nezříká divácké atraktivnosti, mnohem důležitější je pro něj společensko-kritický hrot, jenž neztrácí na aktuálnosti ani po letech.
Ani má veškerá úcta k tvorbě Damiana Damianiho nemůže ovšem nikterak zastřít fakt, že finální knock out a definitivní rozložení mé vlastní divácké integrity na hromadu kostiček lega, mi udělili Uprchlíci  J.-P. Valkeapää (He ovat paenneet). Režisér s každým dějstvím razantně změní žánr, úvodní „pasťáckou“ třetinu střídá hypnotický road movie trip, evokující vzpomínku na Lynchovu Zběsilost v srdci (Wild at heart, 1990), aby se posléze vyvrcholilo drásavě sugestivní poctou Boormanovu Vysvobození (Deliverance, 1972). Film, který mně málem donutil založit distribuční společnost. Za Uprchlíky v českých kinech nabízím bednu šampusu i s jahodami a ledem. Milým bonusem uvedení snímku byla navíc neformální vzrušená debata bezprostředně po skončení snímku. Sešlo se nás před Hvězdou asi osm, navzájem jsme se neznali, ale naše názorová konfrontace byla přesnou definicí většiny důvodů, proč jsem na Filmovku dorazil. Zase jednou čirá krása!
Po takto očišťujícím zážitku jsem byl pevně rozhodnut již žádnou středeční projekci nenavštěvovat, nicméně podlehl jsem intenzivnímu nátlaku svých milých přátel – fanoušků otrlosti, a nechal se umluvit na Texaský masakr motorovou pilou 2 (The Texas Chainsaw Massacre 2, USA 1986). Hooperova satirická splatterová řachanda by jistě jindy měla dostatek atrakcí k řádnému půlnočnímu pobavení, ve mně však ještě doznívala palčivost předchozího snímku, jež se mi jak cejch vpálila do obou hemisfér i srdečního svalu, bez ohledu na okolní řev řetězově-zubatého kultu. Spát jsem šel okouzlen a okouzlen se vzbudil!

Příště: Poslední tři!


Petr KlariN Klár

čtvrtek 30. července 2015

KlariNův mazec na LFŠ: Tekuté obrazy z filmové školy!


Obraz třetí: Výkon heroický a polská radost!


Ve dni úterním jsem se rozhodl překonat vlastní limity, a utkal se s pěti chody filmovými a jedním divadelním navrch. Výsledkem mých maratónských kejklí  kupodivu následně nebyla vrávoravá chůze ani vypálený zrak, ale rozpustilá radost z prožitého blaha. Leč pěkně po pořádku: na rozdíl ode dní předchozích jsem vstal na svůj obvyklý režim překvapivě brzy, a za výchozí bod své úterní túry za kulturním orgasmem jsem zvolil dopolední projekci filmu My tři králové (Koime viisasta miestä) z roku 2008.  Režisér a spoluscénárista Mika Kaurismäki zde skládá osobitou poctu jednomu ze svých klíčových vzorů, otci zakladateli amerického nezávislého filmu, režiséru Johnu Nicholasi Cassavetesovi. Triem pomyslných vládců jsou zde tři přátelé, kteří se posmutněle propíjejí Štědrým dnem v helsinském karaoke baru. Atmosféra Tří králů mi v ranním příšeří kinosálu ve Sportovní hale okamžitě vyvolala nenásilnou asociaci na Smoke a Vztek Waynea Wanga, časová lokalizace do období svátků vánočních zafungovala jako vtipný kontrast k vládnoucímu létu. Herecká uměřenost improvizujícího finského tria byla navíc příjemnou předehrou pro budoucí expanzi italské exprese. Kaurismäki s punkujícím Santou mi navíc kopnutím rázně otevřeli dveře do finské pop music. A já tohle pozvání s díky přijímám. Punk's ei kuolema!

A po finském kolébání, nastoupila italská ždímačka. Milán nenávidí: policie nemůže střílet (Milano odia: la polizia non puo sparare, 1974), žánrového sekače baťovských cviček a otčíma kanibalské filmové vlny, režiséra Umberta Lenziho, zastupuje přímočařejší, v podstatě béčkovou podobu kriminálního filmu. Explicitní brutalita i eruptivně cholerické násilí jsou poznávacím znamením filmu, jež se s divákem nemaže. Posledním bičem trojocasé kočky snímku, je bohužel jeho značná repetitivnost, jež  se brzy stává zdrojem divákovy únavy. Příběh dočasného vzestupu psychopatického delikventa Giulia Sacchiho (Tomas Milian) jenž je zakončen svéráznou aplikací principu deux ex machina, opět svou hudbou doplnil Ennio Morricone, zde použité skladby jsou ale protentokrát zřetelnými recikláty nadproduktivního tvůrce. Nenávistný Milán nicméně splnil svůj předpokládaný účel, pobavil, a je možné si z něj nenásilně střílet. Sex!

A protože italské policejní variace a přátelské přístřeší Sportovní haly se mému naturelu ne a ne omrzet, (ostatně stejně jako jevištní charisma lektora odborných úvodů Aleše Římana), zůstal jsem samozřejmě i na projekci dalšího zářezu z mafiánské sekce, disponujícím sáhodlouhým názvem Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky Confessione di un commissario di polizia al procuratore della repubblica (Itálie, 1970). Žánrový kontrast snad ani nemohl být výraznější, Damiano Damiani je na rozdíl od řezníka Lenziho značně uměřenější v prezentaci povrchních atrakcí a v další z mnoha svých zdařilých variací na věčné téma zločin a trest zřetelně vychází z neorealistických kořenů a zároveň stylotvorně i tematicky předznamenává budoucí televizní kult známý i z mého normalizačního dětství, seriálovou ságu Chobotnice (La piovra, 1984). Film pro mě navíc znovuobjevil herecké mistrovství Martina Balsama a nechal připomenout někdejší kvalitu českého dabingu, jíž v současné době shledávám nedostižnou. Letně školní mafie, intenzivně díky!





Filmový piknik ve Sportovní hale jsem v čase večerním proložil návštěvou Slováckého divadla, kde se v rámci pocty režiséru Pavlu Juráčkovi představilo Divadlo na Zábradlí s inscenací Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J.  Intimní portrét jedince na pozadí doby nenechá svého diváka ani chvíli na pochybách, jak moc ironicky je míněn titul inscenace. Tvůrčí tandem režiséra Jana Mikuláška a dramaturgyně Dory Viceníkové naštěstí nevede výborně sehraný herecký kvintet cestou povrchní bulvarizace Juráčkovy drogové závislosti a promiskuity, nezjeví se ani laciné karikatury dobových celebrit. Výsledkem snah inscenačního týmu je čistě provedená autorská analýza „zlatých let“ i podstaty výjimečnosti jednoho o sobě neustále pochybujícího člověka. V duchu tleskám ještě na zpáteční cestě do Sportovní haly!

Na tomto místě se sluší konkrétně poděkovat dramaturgovi programové sekce věnované  retrospektivě polského režiséra Wojciecha Smarzovského, Petru Vlčkovi. Skutečnost, že úvod páně Vlčka byl jako vždy fundovaný a neokázale vtipný, byla jen krásnou ouverturou zážitku, jenž se stal jedním z vrcholů letošní LFŠ. Dům hrůzy (Dom zly, 2009), je vzdáleným příbuzným Farga bratří Coenů, i tématickým souputníkem zemanovské Studny, v groteskních momentech nezapře dokonce něco ze sarkastického šklebu Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Smarzovski provádí brutální autopsii doby a ještě přitom zvládá nezřízeně bavit. Je velkou škodou, že film byl uveden na LFŠ jen jednou, protože projekce přinesla mnoho zvěstovatelů jeho kvalit, do jejichž čela se hrdě řadím. Snímek bych rozhodně doporučil všem našim časovým ohlížečům. Je totiž vysokou školou v oboru retro, před nímž se všechny české pokusy posledních 30 let schovají ostudně Ve stínu. Doslova!

Po takto výborně prověřených diváckých schopnostech, a v předzvěsti blížícího se večírku, jehož průběh zde nehodlám komentovat, zbyl čas jen na filmový digestiv v podobě filmu s lákavým názvem S borovou šiškou pod zády (Käpy selän alla, Finsko 1966). Titul vlajkové kocábky Finské Nové vlny sice evokoval ledacos včetně netradičních erotických praktik, nakonec se nám dostalo jen krotké  variace na vděčné téma postpubertálních emo-veletočů, opentlených tentokrát pastorálními motivy i hrstkou pop-folkových zpívánek jak z Porty Finsko. Zjevná poetická spřízněnost s Uherovým Slunkem v sieti (1962), i řadou dalších novovlných děl zahrála na sentimentální náladu nočního nimroda. Škoda jen, že ji při odchodu z tenat Reduty na fragmenty rozmetal řev Jáklova Ghoula.

Příště: Středou vzhůru na další vrchol!


Petr KlariN Klár

středa 29. července 2015

KlariNův mazec na LFŠ: Tekuté pozdravy z Filmové školy:

Obraz druhý: Kulturisti, Ornella a řev!

Protože pondělní probuzení bylo poměrně krušné, start týdne pracovního jsem se rozhodl oslavit polední projekcí dalšího klenotu z análů slovutné produkční společnosti Cannon films, snímkem Sindibád sedmi moří. A opět se konaly opulentní hody. Sestřih původně plánovaného šestihodinového seriálu do podoby celovečerního snímku připomíná nezáměrnou variaci na vynikající Reinerův pohádkový pastiš Princezna nevěsta, kombinovanou se svalovou ekvilibristikou naolejované ikony hereckého diletantismu Lou Ferrigna a amfetaminem zjevně ovlivněným maniakálním projevem Johna Steinera v roli proradného vezíra Jaffara. Konfuciánské promluvy Sindibádova samurajského souputníka (Haruhiko Jamanouči) či statická přítomnost árijské mlátičky Teagan Clive byly dalšími šťavnatě kyselými plody nepovedené, leč intenzivně zábavně poctě géniu Raye Harryhausena. Pravá esence campu, a to i přes místy velmi rozkolísané tempo, způsobené neblahými okolnostmi vzniku, i zřejmými (ne)schopnostmi tvůrčího týmu.   Každopádně další potlesk pro letošní dramaturgii půlnočních filmů!
Pouze vyzobáváním guilty pleasure programových zrn nicméně nemůže býti festivalový papoušek kakadu živ, a proto jsem se v dalším programovém bloku rozhodl nahlédnout do lákavé krabice z nápisem Polizia, Giustizia, Mafia. Sekce věnovaná italským variantám policejního filmu zahrnuje úctyhodný počet třinácti snímků, jejichž vznik spadá do období 60. až 70. let 20. století, a z hlediska žánrového disponuje široký rozptylem od melodramatu, přes přímočarý akční film, vyhrocené politické apely až k vrstevnatým společenským alegoriím. Případem posledně jmenovaného žánru byl i snímek, který jsem si zvolil k prvotnímu ponoření do tématu. Oscarem oceněné Podivné vyšetřování režiséra Elia Petriho (1969) je z hlediska inspiračního pomyslným setkáním Brechta a Kafky, jejichž názorová i poetická východiska jsou zde velmi dobře infikována italským hereckým temperamentem, jehož nesporným vrcholem je soustředěný výkon Giana Maria Volontého. Permanentně všudypřítomný řev jako dominantní znak verbálního projevu, jenž by nedovolil spát snad ani narkoleptikovi na Rohypnolu, byl sice zdrojem rostoucí únavnosti, dílčí zkrácení by letitému snímku rozhodně prospělo, neubránil jsem se rovněž sarkastickým myšlenkám na dabingové obsazení ústředního charakteru chroptícím Alexejem Pyškem, na stranu druhou nadčasovost zůstává do jisté míry nadále platnou, nervní hudba Ennia Morriconeho funguje dokonale a myšlenky na divadelní adaptaci jsem se dosud nezbavil. Oidipe a Džbáne rozbitý, vidíte to taky?
 Násilně pobodán Podivným vyšetřováním jsem posléze nemohl zamířit jinam než do sálu Reduty, jíž v čase předpůlnočním ovládla Nejkrásnější manželka (La moglie più bella).
 Rozhodně zde nikterak nehodlám zapírat skutečnost, že dominantním motivem k návštěvě projekce snímku Damiana Damianiho z roku 1970 mi byla především přítomnost debutující (ledva patnáctileté!) Ornelly Muttiové v titulní roli, lolitovský sex appeal černovlasé krásky však naštěstí zdaleka nebyl jedinou kvalitou prezentovaného filmu. Na rozdíl od Petriho alegorického majstrštyku inklinuje Damiani v Nejkrásnější manželce spíše k melodramatu, jeho interpretace venkovské varianty symbiózy podsvětí a počestných občanů je i po letech sugestivní i funkční. Mladičká Ornella sice místy irituje přebujelou přemoudřelostí, coby postavě - ztělesněné tezi, se jí ale přítomnost patosu v hereckém projevu rozhodně dá opustit. Velmi zdatná je i Damianiho práce s valéry grotesknosti a humoru, zvláště v postavách poskoků Vita Juvary (Alessio Orano) a jeho mafiánských konkurentů. Nikterak frenetický temporytmus snímku se navíc stal ideální předehrou pro následující večírek, jenž se nesl v podobně rustikálním duchu.
Příště: Výkon heroický, nářez z Polska a finský teenage sex!           
Petr KlariN Klár


KlariNův mazec na LFŠ 2015: Tekuté obrazy z Filmové školy!

Obraz 1. Krásy a strasti prvních dní!


I na startu čtvrté dekády své existence je Letní filmová škola dámou, jež vzrušuje i laská. 
O tom jsem se přesvědčil bezprostředně po svém sobotním příjezdu do Uherského Hradiště, kdy byly mé obavy z dezorientace, způsobené devítiletou absencí rázně zaplašeny. Všechno klape přesně jak má, akreditace byla rychlá a bezbolestná, guest service ochotný, vstřícný a neokázale milý, press centrum až na občasnou obsazenost počítačů (proč já bloud si opomněl od notebooku vzíti napájecí kabel, že?), v podstatě bez výhrad. A stanové městečko UTB, kde jsem  se „usalašil“? To tepe idylou doslova rodinnou, neb počet dětských účastníků poslední dobou razantně vzrostl. Tím nejpodstatnějším jest ovšem samozřejmě programová nadílka, a i ta se zatím jeví být více než dostatečně výživnou.
Má první volba ovšem nebyla příliš šťastnou, neb jsem znaven příjezdovými formalitami a adrenalinovou stavbou stanu zvolil až program doprovodný, čili návštěvu relaxační Vertigo zóny jíž v sobotním večeru opanovala inscenace Divadla NaHraně Hrabě2. 15: Bez dechu. Jinak sympaticky umanutá grupa, ve vražedně tropickým klimatem prosyceném plachtoví bohužel odehrála unylou estrádku, brutálně dojící odkaz předčasně zesnulé ikony tuzemské odnože Beat generation. Režie Terezy Karpianus se nedokázala ubránit implementaci takřka kompletního návalu inscenačních klišé, spojených se žánrem divadla poezie. Snaha opatřit jednotlivé poetické výstupy čitelnou příběhovou linkou vyústila v kombinaci unaveného kabaretu a post gymnaziální besídkové křeči, jež by byla problematická i na finále Wolkerova Prostějova. Prepunková energie básní Václava Hraběte bohužel tentokrát zůstala doma. Jen neošansonová hudba Martina Severýna místy prosvětluje povšechný jevištní marast. Deziluze z inscenačního nezdaru, spolu s následujícím očistným lijavcem se staly klíčovými důvody, proč expanzi do kin jsem odložil až na nedělní poledne. Alespoň na chvíli jsem navštívil letně biografní Studentský maratón 2015 a letmo tak popatřil mj. herecké mistrovství pánů Marka Příkazského a Jana Kačeny!
Festivalovou neděli jsem nemohl přivítat jinak než černou polední mší za padlý filmový brak. Superman 4 se ve spojení s náležitě fundovaným úvodem Jiřího Flígla se ukázal jako ideální entrée do letošní programové sekce věnované legendární filmové společnosti Cannon films. Spojením naverbovaných slavných jmen, naivního nacionalismu a vzácně idiotského scénáře vznikla ideální definice osmdesátkového filmového dna i parádní obědové menu pro sváteční den roku 2015.
                Opojen radostí z otrlých orgií jsem se posléze nechal umluvit svým festivalovým sparing partnerem, excelentním divadelním dramaturgem Zdeňkem Janálem, k první návštěvě íránského filmu po cca patnácti letech. A dobře jsem udělal, byť musím přiznat, že tvorba filmového režiséra a jednoho z hvězdných hostů letošní LFŠ, Mohsena Makmalbafa mně jinak nechává poměrně netečným. Snímek Salaam Cinema, jenž v podstatě lze označit za nepřiznaný (nemuzikálový) remake  Attenboroughova snímku Chorus line, mně sice možná nedonutí věnovat íránské kinematografii napříště větší pozornost, skutečnost působivého exkurzu do nitra fanatických uchazečů o mediální slávu, jež je v Íránu rozhodně velmi podobné bulvárním blouznivcům od New Yorku až po Prahu mu jednoduše upřít nejde, stejně jako zřetelnou oblibu v manipulaci s divákem, (ne)herci, i inklinaci k sentimentálním rejdům.
            Nedělní filmovou radost jsem nemohl zakončit jinak než návštěvou prvního mezinárodního finského filmového hitu, uměle vytvořené balady Bílý sob. Atmosférická lahůdka a naprostá povinnost pro milovníky žen, měnících se v parohatce, Laponska a sněhu. Jen velká škoda, že v Šapitó Letní poloha DJ Růžový partner vůbec nehrál Jolky. Ale večírek byl beztak omračující. Zatím nashle!

Příště: S pondělím přišel Sindibád a Mafie!
Petr KlariN Klár


sobota 18. dubna 2015

Pátek ve znamení Rozkoše bez hranic!

Zaměstnán v podstatě celé odpoledne předpremiérovým zkoušením (Death Valley Junction poprvé zařve na tento svět již 30. 4. a všichni srdečně zváni jste), zatoužil jsem posléze přeci jen po komornější atmosféře, než jakou skýtal jeden z vrcholů 50. ročníku AFO,  panelová diskuse na téma Život, vesmír a vůbec s festivalovými superstars Lawrencem M. Kraussem a Richardem Dawkinsem. Obloukem jsem se tedy vyhnul otesánkovsky napráskanému Metropolu (kromě mně chyběly snad jen děvečka se žebřiňákem sena a baba s hrachom), a zamířil do mně nadevše drahých útrob univerzitního divadla K3, který ten večer naprosto ovládla sekce Sex jako povolání. Ihned po příchodu do zaplněného sálu mne coby teatropunkera příjemně zahřála skutečnost, že nejen Richardem Dawkinsem jest evidentně divák AFO živ. Principálka souboru Rozkoš Hana Malinová si dokázala svým živelným projevem okamžitě podmanit většinu spontánně reagujícího publika. Po decentně kratochvilném úvodu, jenž obstaralo soutěžní klání v nafukování kondomů za zenitem expirační doby, nastal již čas na vlastní představení Učitelka a Oidipus, v propagačních materiálech avizované rozmarným sloganem „Drama se zpěvy, kdy se žena po více než dvacetiletém násilném odloučení setkává se svým synem (v bordelu).“ Bordel naštěstí na jevišti nepřevládnul, neboť autorská zpěvohra (texty: Hana Malinová, hudba: Vladimír Pecka) disponovala pevným režijním pařátem i  autenticky upřímným nasazením hereckého týmu, jež hravě přehlušilo případné nedostatky v herecké technice. Nespornou devizou zůstává i permanentní přítomnost nadhledu, který vítaným způsobem prosvětluje nespornou tíživost sociálního dramatu. Vrcholem naštěstí nevtíravé zábavnosti kusu jsou písňové výstupy, jejichž texty mají při náležité propagaci jasnou šanci zlidovět. Původně čistě ženskému souboru, složenému  ze sociálních pracovnic Rozkoše bez rizika, jejích klientek i příznivkyň sdružení, jenž navíc v posledních letech do svých řad přijal i typově pestré mužské performerstvo, byl posléze frenetický potlesk publika, jež si vysloužilo i přídavek, v podobě opáčka písně Učitelky (jsou hravý/zdravý)!
Po krátké přestávce vyplněné přátelskou diskusí s RNDr. Janem Borovičkou, Ph. D. nad kvalitním pivním mokem v relaxačním centru Vertigo, jsem se posléze opět ponořil do vln Rozkoše bez rizika, jež se tentokrát představila dalším plodem své osvětové činnosti, a sice uvedením krátkometrážního snímku Magda aneb s tebou ne! Na amatérský film, jenž upozorňuje na ožehavou tématiku násilí konaného na provozovatelkách Nejstaršího řemesla, již sice nelze aplikovat řadů superlativů vstahujících se k divadelní tvorbě spolku Rozkoš, přesto si své zařazení do programové skladby 50. ročníku AFO bez problému obhájil. Podstatným epilogem programového bloku se stala po projekci bezprostředně následující diskuse s režisérkou Magdy Hanou Malinovou a vztahovým manažerem pražského Showparku Lukášem Sedláčkem, na téma legalizace prostituce a její úskalí, která se pro mně znamenala předčasnou tečku další vydařené AFO noci. Hudební masakr v atriu exhibujících Radio Wave DJs mne totiž svou autisticky agresivní show poslal do vcelku brzkých Hajan.
Nashledanou zítra!


pátek 17. dubna 2015

Afo jede!

50. ročník Mezinárodního festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc v mnohém připomíná aktuální, sedmé pokračování populární filmové série Rychle a zběsile. Nikoli brutálními bitkami filmových hvězd, porušováním fyzikálních zákonů, ba ani permanentním ohrožováním bezpečnosti silničního provozu, ale především atmosférou, jež tepe v rytmu srdce Iggyho Popa na vrcholu kariéry Stooges. Radostí velikou jest sklízení plodů programové nadílky, jež je podobně pestrá jako výčet režijních neslušností Zdeňka Zelenky, F. A. Brabce či Filipa Renče, přátelská setkání na festivalových meeting pointech si svou bujarostí nezadají s Mardi gras a empatie místního guest service i cateringu je jedním z korunních klenotů oslav půlstoletí AFO! Nabitost programu navíc nenápadným způsobem nutí tělo festivalového návštěvníka k řadě hektických sportovních výkonů, v nichž prim obvykle hrají: překonávání vlastních rychlostních limitů a běh přes překážky (při přelétávání mezi projekcemi), maratónská skorochůze (postávání v ve frontách, které často zdálky nápadně připomínají čínský remake legendární rockové opery The Wall), či oblíbená sólovka Rocky (běh do schodů Uměleckého Centra UP, zejména při poruše místního výtahu). Při takovém množství precizně zorganizovaných aktivit se vskutku obtížně pátrá nejen po času na vlastní blogo reporty, ale naštěstí i po dosavadních negativech letošního ročníku. I když jedno by se našlo...
...nefunguje Xbox!
      Na shledanou večer!

úterý 14. dubna 2015

AFOMazec prolog!

Mé drahé rozkošnice a bezpochyby sympatičtí rozkošníci,


vítejte na přerozeném KlariNovu mazci.  Z vln éteru, jež staly se pro můj organismus poněkud nevhodnými,
vracím se teď převážně ke slovu psanému. Leč zas to bude Mazec! Festivalová sezónu budiž zažehnuta 50. ročníkem olomouckých orgií populárně-vědeckého filmu AFO. Prosím čtěte!