V předposledním dni 23. ročníku
mezinárodního divadelního festivalu Setkání-Stretnutie se ocitám na křižovatce.
Semafory nefungují a strážník v nedohlednu. Přivírám oči, rozhlédnu se, zhluboka
nadechuji, a vstupuji do jízdní dráhy vzpomínek na páteční večer. Vítejte!
Nijak
jsem se v průběhu festivalu netajil obavami z omezených možností
symbiózy velkého jeviště Městského divadla Zlín a dalšího vítaného žánrového
přesahu letošní festivalové dramaturgie, vystoupení tuzemských věrozvěstů
razantně se v místních krajích prosazujícího Nového cirkusu, slovutné
kumpanie Cirk La Putyka. Skutečnost mně naštěstí rázně vyvedla z prognostického
omylu. Ačkoli nejsem zrovna typický požerák neocirkusových kejklů, pestrá a
skvěle sehraná performující grupa soustředěná kolem charismatického leadera
Rosti Nováka mně obdařila intenzivní radostí z gigantické nálože vložené
energie, i upřímného a bezprostředního komediantství, jehož krystalická čistota
se rovná mytické kvalitě kolumbijské koky.
Ačkoli
inscenace Up´End´Down v blízké budoucnosti oslaví již dekádu své jevištní
existence, nikterak není zjizvena provozní uondaností, či snad partnerským
stereotypem. Co víc, přesunem do divadelně konvenčních, rozměrově velkorysých
prostor velkého sálu MdZ se stala skutečným crossoverem Nového cirkusu a
činohry. Archetypální příběh, jenž nenásilně demonstruje evidentní ideovou
spřízněnost s celou řadou inspiračních zdrojů od Everymana, Božské
komedie, přes legendu o Robertu Johnsonovi až k Nebi nad Berlínem (neboli
konstantním leitmotivům umělecké tvorby Doda Gombára i mnoha dalších tvůrcůJ), je zde záminkou pro výrazově pestré scénické
leporelo jevištních obrazů, v jejichž systému vzájemného propojení se
často střídá volná asociace s raciem, pro všechny bez výjimky však platí
absolutní koncentrace i excelentní provedení. V epicentru děje se coby
lidský svorník, sugestivně spojující světy, nachází Rostislav Novák starší,
jehož dlouhými lety postupně precizovaná jevištně mluvní, gestická i mimická
virtuozita je ideálním protipólem pohybové ekvilibristiky zúčastněných artistů.
Výsledkem snahy všech zúčastněných je katarze silná tak, že i zkušenému
nomádovi přehlídkových štací na chvíli došla slova i dech. Potěšení velké, jak
v sedmi letech extáze z nového Čtyřlístku!
Druhá
část pátečního večera se pak bohužel nesla na o poznání problematičtějších
notách. V podstatě doslova, protože doprovodný program Setkání-Stretnutie
uvítal vystoupení slovenské post rockové skupiny Brajgel, aktuálního uměleckého šéfa souboru MdZ, Patrika Lančariče.
Kámen úrazu však nelze spatřovat v samotné produkci kvinteta, jež
melodikou i výrazem navazuje na to nejlepší (nejen!) ze slovenské hudebně
alternativní minulosti. Vůbec mi nevadí výrazová eklektičnost Brajglu, s povděkem jsem uvítal
ozvěny rockově šansonové naléhavosti Živých
kvetů i hudební reminiscence na zlaté časy Deža Ursíniho, Pavola Hammela, Mariána Vargy a dalších gigantů, v
okamžiku, kdy rytmika Brajglu
ocitovala milované Portishead jsem
dokonce nebyl dalek nadšení, brutálním killerem hudební noci se paradoxně stalo
průvodní slovo.
Skupina
se sice na internetu oficiálně chlubí „presvedčivými texty s jasnou filozofiou“,
moderátor večera, kytarista Brajglu
Patrik Lančarič jim ale jako spoluautor a interpret buď nevěří, nebo hrubě
podceňuje vlastní publikum. Sáhodlouhé proklamace dokázaly zabít už i mnohem
silnější umělecké výpovědi a ne každý je Joan Baezová nebo Roger Waters. Dominantním obsahem Lančaričových projevů
byly rádoby hluboké banality, jichž by se vystříhala snad i Lucie Bílá. Od
recitace etymologického rozboru názvu kapely, obšlehnutého z online slovníku cizích
slov, přes podobně zásadní postřehy z umění výtvarného, filosofie Martina
Věcheta (indiáni), nezbytnou připomínku zavražděného investigativního novináře Jána
Kuciaka až k literatuře. Povrchní obsah moderátorových vět navíc explicitně
duplikoval doprovodné projekce. Za způsob, kterým Lančarič pohovořil o Pěně dní, bych mu do ucha strčil myšku.
Zpěvačka uskupení Veronika Němcová si jako sugestivní vypravěčka niterných
zpráv z planety Brajgel i přes
dílčí intonační nepřesnosti vedla mnohem lépe, nechápu tedy, proč se o místo
frontmanky, na něž má schopnosti i adekvátní charisma nechá připravovat planě
mudrujícím kytaristou.
Závěrečným
hřebem do hnisající rány finále pátečního večera byl poslední přídavek
koncertního setu. Jedna z nelepších rockových hymen všech dob, Bowieho Heroes vyzněla v kontextu právě
slyšeného a viděného spíš jako Šprti.
Líto mi jest!
Příště
si přečtete: Závěrečné resumé
Petr KlariN Klár
