Můj divadelně světový festivalový finiš se protentokrát nesl ve znamení Brém. Podvečerní oceňovaná Fassbinderova Brémská svoboda v osobité interpretaci Městského divadla Kladno v režii Martina Františáka sice poněkud bojovala s dílčími problémy v podobě pozdního začátku či nikoli bezproblémové adaptace do redutních prostor, hlavní přednosti jevištní ironické variace na mordýřský morytát však zůstaly zachovány. Brémská svoboda je sebevědomou výkladní skříní někdejšího uměleckého vedení Daniela Přibyla, která jednoznačně definuje preferenci vysokého režijního stylu, precizního dramaturgického výkladu (Marie Nováková) i ochotu hledat tvůrčí inspiraci mimo (už dávno omšelý) tzv. Zlatý fond. Přísloví o klenotech moře, razantně podávaných samicím rujných vepřů, se vzhledem k aktuálnímu kladenskému politiku ostře dere na jazyk. Inscenace, která hrdě adoruje vlastní feministický esprit, svůj korunovační klenot bezpochyby nalezla v suverénním hereckém výkonu Marie Štípkové v ústřední roli travičky Géši Gottfriedové. Skvěle vybalancovaná a ostře gradovaná kombinace lásky, odvahy, brutality a něhy získává sympatie a bere dech. I Anthony Hopkins uznale kývá. Marie milá, těšíme se na Tebe v divadelně mnohem přívětivějších vesmírech, než je kladenská gubernie. Konšelé kladenští se styďte!
Z Reduty takřka s rychlostí Pribilince Jožky jsem se bryskně přesunul do hudební sloje Městského divadla Brno, kde oponou festivalovou pro ročník tento silně trhnulo Divadlo Brémy. Německo-český inscenační projekt, originální scénická adaptace Kafkova Zámku v režii Alexandera Riemenschneidera, je silnější v momentech rockové melancholie než v kramflecích jevištního kouzlení. Na dveře mé schránky tělesné klepající únava z intenzivního divadelního čtyřdenní vykonala své, a tak hypnotické rytmy Kafka bandu mnohdy hrozily mne k spánku ukolébat. Brémští divadelníci však znovu potvrdili své výsadní postavení v současných souřadnicích evropského jevištního kumštu. Závěrečný večírek v podstatě fajn.
Má druhá zkušenost s rodinným stříbrem brněnské festivalové sezony je v zásadě pozitivní. Pestrost programu i jeho žánrový rozptyl hodnotím bez výhrad, rezervy naopak spatřuji v absenci společných meeting pointů, kde by se publikum DsB mohlo setkávat, tančit a bavit se až do dalšího festivalového rána. Skutečně vážné lapsy jsem zachytil dva: za prvé nešťastný programový souběh dvou inscenací Jana Friče, a za druhé (možná ještě mnohem zásadnější) nepochopitelné zařazení vynikající inscenace Schimmelpfenigova Létajícího dítěte domácího Buranteatru, "pouze" do Off-programu, navíc bez informace, že byla oceněna cenou Marka Ravenhilla za rok 2014. Prostor pro zlepšení je tedy i nadále značný, což jest rozhodně dobře. Na roky příští těším se moc. Na shledanou i s Vámi(...nejpozději v Hradci)!
