čtvrtek 17. května 2018

Zápisy ze zlínských setkávání, díl druhý: Zvlčení!


Ať je hned v úvodu tohoto článku jasno: orientaci dramaturgie Městského divadla Zlín na regionální témata dlouhodobě obdivuji, k étosu umělecké tvorby Doda Gombára chovám respekt. Ani jeden z výše uvedených údajů ovšem neznamená, že budu svoje zraky mhouřit, odhazovat oční optiku, či jinak zamlžovat problémy, které jsem s nepochybně ambiciózním jevištním opusem Zvlčení (Prolnutí) měl. Bylo jich nemálo.



 Romaneto o vlcích, lidech a úkazech“, z něhož kdysi jeho autor Antonín Bajaja vykutal zlatou hřivnu Magnesie litery, sebevědomě kráčí stezkami, jež pomáhala vytyčovat nejenom lidová tradice mysliveckých legend, ale především spřízněná díla mj. Jacka Londona, Čingize Ajtmatova (jehož křestní jméno jako evidentní reminiscenci nese i jedna z hlavních postav Zvlčení), v kontextu domácím pak Josefa Čapka (Stín kapradiny) či Rudolfa Těsnohlídka, zvolené prostředí pak okamžitě prozradí lokální souvislost se Žitkovskými bohyněmi, na jejichž divácký úspěch měla inscenace, premiérovaná 16. prosince 2017 zřejmě navázat. Výsledný tvar je ovšem půl roku po premiéře jasným potvrzením platnosti tvrzení o nelehkosti opětovného vstupu do kdysi navštívených bystřin. Gombárova přebujelá adaptační vize bohužel postrádá soudnost i koncentraci, a jeho autorský vklad je tentokrát spíše retardačním činitelem. Připsaná rozhlasová nadstavba příběhu, která i nečtenáři předlohy okamžitě prozradí svou cizorodost, se stala bezprostředním spouštěčem nevšední fantazie vynikající scénografky Evy Jiříkovské, a poskytla prostor pro uměřené herecké výkony Petry Králové, Rostislava Marka a Gustava Řezníčka, jinak je ale zbytná, konvenčně sentimentální a především nepříjemně zdržující.



Jasně čitelná baladická paralela života lidského a zvířecího se tak táhne na obludně přestřelené ploše tří ploužících se hodin, vztahová struktura lidských postav je tvořená nahodile a se zřetelnými rysy vyprázdněné režijní rutiny (některé mizanscény, hlasová fuga!), zejména první polovina by se dala redukovat na zlomek své stopáže, divadelní imaginace je pomálu a převládá značně únavná recitace prózy.  Jeviště pak ožívá především zásluhou vlčí smečky, která se v choreografii Lindy Fernandez Saez projevuje působivým gestickým systémem i přirozenou pospolitostí, jež precizně symbolizuje rodinné soužití, aby zároveň přehledně formulovala i jeho hierarchii, což je aspekt, který zde famílie lidská naopak postrádá. Svět vlčí tedy v inscenaci jasně dominuje, jeho lidský protipól obtížně obsazuje vlastní prostor, a rozhlas parazituje a banalitu rozsévá. Velká škoda.


Naštěstí v epicentru zlínské jevištní adaptace Bajajovy klíčové prózy se skrývá příslovečný zlatý grál v podobě tradičně vynikající vespolné souhry domácího souboru, která navíc výtečně graduje směrem k výrazově naléhavému finále, jež se nesluší vyzrazovat. Pohybové dispozice souboru jsou bezmála fenomenální, stejně jako jeho nesporný energický vklad. Helena Čermáková a Zdeněk Julina jsou bezvýhradně přesvědčiví jako milující se pár, starostliví rodiče i nelítostní predátoři, Pavel Vacek, Radovan Král a Vojtěch Johaník se blýsknou výbornou studií mužského dospívání i rostoucí vzájemné rivality, Marta Bačíková s Markétou Kalužíkovou strhnou přirozeností, neokázalým charismatem a především sebevědomou prezentací mnoha podob ženského charakteru, z postav lidských pak zaujmou především Eva Daňková a Luděk Randár, coby poněkud již uondaný manželský pár, z jehož vztahu ale dosud nevyprchaly relikty někdejší vášně. Láska, která nikdy neodešla, jen změnila své skupenství, je nakonec jeden z nejsilnějších symbolů inscenace, jíž by více slušel upravený titul Zvlčení – touha po prolnutí.  
Přes všechny nepříliš funkční hrátky s mikrofony, prolínáním vrstev i společenskou kritikou, se ve finále zrodil projekt, jejž s čistým svědomím nemůžu a ani nechci zavrhnout. Zvlčení tudíž doporučuji jako výzvu k ohledávání divadelního artefaktu, jenž jistě není dokonalý, ale za divákův zájem se rozhodně dokáže odvděčit. Což není málo. Dobrou noc!

Přečtete si příště: středeční Anne Frankovou z Nitry!
Petr KlariN Klár



Žádné komentáře:

Okomentovat