Ať je hned v úvodu tohoto článku jasno: orientaci dramaturgie
Městského divadla Zlín na regionální témata dlouhodobě obdivuji, k étosu umělecké
tvorby Doda Gombára chovám respekt. Ani jeden z výše uvedených údajů ovšem
neznamená, že budu svoje zraky mhouřit, odhazovat oční optiku, či jinak
zamlžovat problémy, které jsem s nepochybně ambiciózním jevištním opusem Zvlčení (Prolnutí) měl. Bylo jich
nemálo.
„Romaneto
o vlcích, lidech a úkazech“, z něhož kdysi jeho autor Antonín Bajaja
vykutal zlatou hřivnu Magnesie litery, sebevědomě kráčí stezkami, jež pomáhala
vytyčovat nejenom lidová tradice mysliveckých legend, ale především spřízněná
díla mj. Jacka Londona, Čingize Ajtmatova (jehož křestní jméno jako evidentní reminiscenci
nese i jedna z hlavních postav Zvlčení),
v kontextu domácím pak Josefa Čapka (Stín
kapradiny) či Rudolfa Těsnohlídka, zvolené prostředí pak okamžitě prozradí lokální
souvislost se Žitkovskými bohyněmi,
na jejichž divácký úspěch měla inscenace, premiérovaná 16. prosince 2017 zřejmě
navázat. Výsledný tvar je ovšem půl roku po premiéře jasným potvrzením
platnosti tvrzení o nelehkosti opětovného vstupu do kdysi navštívených bystřin.
Gombárova přebujelá adaptační vize bohužel postrádá soudnost i koncentraci, a
jeho autorský vklad je tentokrát spíše retardačním činitelem. Připsaná rozhlasová
nadstavba příběhu, která i nečtenáři předlohy okamžitě prozradí svou
cizorodost, se stala bezprostředním spouštěčem nevšední fantazie vynikající
scénografky Evy Jiříkovské, a poskytla prostor pro uměřené herecké výkony Petry
Králové, Rostislava Marka a Gustava Řezníčka, jinak je ale zbytná, konvenčně
sentimentální a především nepříjemně zdržující.
Jasně čitelná baladická paralela
života lidského a zvířecího se tak táhne na obludně přestřelené ploše tří ploužících
se hodin, vztahová struktura lidských postav je tvořená nahodile a se
zřetelnými rysy vyprázdněné režijní rutiny (některé mizanscény, hlasová fuga!),
zejména první polovina by se dala redukovat na zlomek své stopáže, divadelní
imaginace je pomálu a převládá značně únavná recitace prózy. Jeviště pak ožívá především zásluhou vlčí
smečky, která se v choreografii Lindy Fernandez Saez projevuje působivým
gestickým systémem i přirozenou pospolitostí, jež precizně symbolizuje rodinné
soužití, aby zároveň přehledně formulovala i jeho hierarchii, což je aspekt,
který zde famílie lidská naopak postrádá. Svět vlčí tedy v inscenaci jasně
dominuje, jeho lidský protipól obtížně obsazuje vlastní prostor, a rozhlas
parazituje a banalitu rozsévá. Velká škoda.
Naštěstí v epicentru zlínské
jevištní adaptace Bajajovy klíčové prózy se skrývá příslovečný zlatý grál v podobě
tradičně vynikající vespolné souhry domácího souboru, která navíc výtečně
graduje směrem k výrazově naléhavému finále, jež se nesluší vyzrazovat.
Pohybové dispozice souboru jsou bezmála fenomenální, stejně jako jeho nesporný energický
vklad. Helena Čermáková a Zdeněk Julina jsou bezvýhradně přesvědčiví jako
milující se pár, starostliví rodiče i nelítostní predátoři, Pavel Vacek,
Radovan Král a Vojtěch Johaník se blýsknou výbornou studií mužského dospívání i
rostoucí vzájemné rivality, Marta Bačíková s Markétou Kalužíkovou strhnou
přirozeností, neokázalým charismatem a především sebevědomou prezentací mnoha
podob ženského charakteru, z postav lidských pak zaujmou především Eva Daňková a Luděk Randár, coby poněkud již uondaný manželský pár, z jehož vztahu
ale dosud nevyprchaly relikty někdejší vášně. Láska, která nikdy neodešla, jen
změnila své skupenství, je nakonec jeden z nejsilnějších symbolů
inscenace, jíž by více slušel upravený titul Zvlčení – touha po prolnutí.
Přes všechny nepříliš funkční
hrátky s mikrofony, prolínáním vrstev i společenskou kritikou, se ve
finále zrodil projekt, jejž s čistým svědomím nemůžu a ani nechci
zavrhnout. Zvlčení tudíž doporučuji
jako výzvu k ohledávání divadelního artefaktu, jenž jistě není dokonalý,
ale za divákův zájem se rozhodně dokáže odvděčit. Což není málo. Dobrou noc!
Přečtete si příště: středeční Anne Frankovou z Nitry!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat