pátek 12. srpna 2016

Ohlasy inscenací Hronovských – díl čtvrtý: jdeme do finále!

Poslední dva dny hronovské nás obcházel nejen obvyklý strašák brzkého loučení, ale i tendence k pokud možno komplexnímu bilancování. K tomu se ovšem dostaneme až příště – v epilogu hronovském. Teď je na čase bryskní průlet divadelními událostmi posledního hronovského víkendu. Vzhůru na něj!

Jak dělá vlk? Vlkůů, vlkůů...

Začínat přitom nehodlám nikterak negativně: inscenace V jednom lese, v jednom domku, loutkářského solitéra (působícího ovšem pod hlavičkou spolku Vozichet z Jablonce nad Nisou) Rudolfa Hancvencla, je osvěžující čerstvou krví, vlitou do lehce již trouchnivějících žil klasických pohádkových motivů. Hancvenclova jevištní poetika i způsob komunikace s rodinným publikem jsou v podstatě velmi příbuzné s uměleckým projevem dalšího harcovníka po loutkářských štacích, Víti Marčíka a jeho divadla Studna. Ve smyslu širším lze tak Hancvencla označit za přímého dědice potulných kumštýřů, ovšem ve verzi náležitě upgradeované  pro rok 2016. Jeho hlavní předností není jen vtipné bezprostřední převyprávění známých příběhů, ale především setrvalá přítomnost nenásilného sociálně-kritického podtextu. Sympatickému komediantovi je naštěstí plané moralizování cizí, předkládá toliko téma k zamyšlení. Způsobem, jenž bezpochyby okouzlující jest. Takto se rodí nenápadný klenot. Neváhejte, všude jej zvěte, a divácky neopomíjejte!


Když se nudim, tak Kouřim!
A po pěkném začátku připlouvá soda. Mrsťa Prsťa z Kouřimi, totiž brutálně „vyprstili“ velkého alžbětince. Osobně už jsem z přetrvávajících oslav jeho úmrtního jubilea značně znaven, v rámci nich si na něj totiž vyšlápla už kdejaká divadelní cháska, a nezřídka jej zabila znovu, mnohdy několikanásobně. Jako se neleze v crocsech na Anapurnu, pokud nemám adekvátní Beatricii a Benedika, bídně budu závějemi komedie zbit. Kouřimským entertainerům v režii Martina Drahovzala sice nechybí nápady, s jejich selekcí se ale očividně trápí. Výsledkem je nekompaktní pastiš, v němž se vizuálně tříská televizní nízkorozpočtová pohádka s odkazem Josefa Lady a poetikou mariášových karet. Z hlediska dramaturgického se pak dramatik Drahovzal svou invencí snaží dohonit Shakespeara a vychází mu to podobně, jako Quasimodovi mazurka. Žaludským esem inscenace pak budiž její herecké obsazení, které hrubě nezvládá vysokou hru na aristokracii, ani její vulgarizovanou verzi. Mnoho povyku pro nic (Much Ado About Nothing) jednoduše stojí na brilanci konverzace, a kde ta není, ani smrt nežere. Williame Shakespeare, co jsi komu udělal? Mrsťo Prsťo prosím příště rozumněji važ své schopnosti, a Ty, Krakonoši, už neber drogy. Zvláště ne na Podzim. Děkuji!

Sobota nás uvítala tradičními předváděčkami seminářů, které hravě dokázaly, že vzdělávací program Jiráskova Hronova si i nadále udržuje žádoucí úroveň i pestrost nabídky. Snad bude počet seminaristů, i jejich hlad po poznávání narůstat. Nechť se tak stane!

Černý puntík! Prokohopak?

Závěr festivalového programu se pak již nesl ve znamení jistot a intenzivní kvality. Inscenace Puntíkáři, pachatelé dobrých skutků (postup z Dětské scény Svitavy 2016), tanečního studia Light při ZUŠ Na Popelce Praha 5, je v režii Lenky Tretiagově scénickou adaptací populární románové předlohy Miloše Kratochvíla do podoby s publikem výborně komunikující pohybové ansámblovky. Nakažlivě energický výkon v podstatě multigeneračního hereckého kolektivu, byl jedním z důvodů, proč uvědomil jsem si vlastní smutek ze skutečnosti, že 86. ročník Jiráskova Hronova se nezadržitelně blíží ke svému konci. Puntíkáři byli vynikající tečkou letošní programové kolekce, věnované amatérskému divadlu. Děkuji za smích i dojetí a přeji Vám hodně parádních zážitků na cestách i doma!


Letošní Jiráskův Hronov pak divadelně zakončil jeden ze vzácných hostů přehlídky, oblíbení Geisslers Hofcomoedianten, inscenací Magdaléna lascivní i kajícná, v režii principála spolku Petra Haška. Geisleři se od svých někdejších skromných začátků kontinuální poctivou prací zcela právem posunuli do pozice jednoho z miláčků domácího divadelního publika, a nejinak tomu bylo i v lůně rodiště pánů Jiráska a Čapka. Geisleři dvakrát naprali k prasknutí sál a to i přesto, že vstupenky nebyly součástí hronovské akreditace. Magdaléna lascivní i kajícná je suverénní jevištní prezentací souboru na vrcholu tvůrčích sil, jenž kombinuje ansámblové herectví, tanec a zpěv na úrovni, která uděluje lekci nejen divadelníkům amatérským, ale i profesionálům. Osobně mne nejvíce zaujaly pěvecké party Martina Bohadla, choreografie Kamily Mottlové a výtvarné řešení inscenace (scénografie: Ján Tereba, kostýmy: Jitka Nejedlá). Za chlopně srdeční mně temperamentnější kusy geisleří již mnohdy zatahaly více, z hlediska objektivního však nemohu mít výhrad. Navštivte je (nejen) ve Vile!

Samotnému slavnostnímu zakončení 86. ročníku Jiráskova Hronova se budu blíže věnovat v epilogu mého seriálu, zde bych rád jen uvedl, že letošní videomapping považuji za zdařilou, a více než adekvátní náhradu někdejšího fádního ohňostroje. Howgh!

středa 10. srpna 2016

Ohlasy inscenací Hronovských - díl třetí: Jak Ty do mě, tak do Tebe, festivalový čtvrtku, já!

Čtvrtek Hronovský se v mém případě udál ve znamení preference přátelských setkání, jednoho razantního nesouhlasu a dvojice příjemných překvapení. Vzhůru na rekapitulaci!

Slepice není pták. Je to ale divadlo?
Pardubický doku-dramatický soubor Teď nádech a leť, který se na letošním Hronově prezentoval ze Šrámkova Písku vzešlou inscenací Slepice není pták, Ukrajina není cizina, se pro mne svou tvorbou opakovaně stává potvrzením platnosti oblíbeného rčení o cestě do pekla, jež dobrými účely dlážděna jest. Byť jsou totiž jejich inscenační apely nepochybně upřímně míněny, pachutě implicitního kalkulu s vypůjčenými životy se v jejich případě zbavit nemohu. Naléhavost sdělení mnohem lépe zprostředkují dokumenty, monotónní lyrizující sladkobol mně naopak ubíjí k nepříčetnosti. Evokaci Ukrajiny prostřednictvím těch nejotravnějších audio-vizuálních klišé i kulturních stereotypů (primitivní disko-pop, příprava boršče), hereckou neobratnost, rozvolněnost inscenačního celku i dramaturgickou nahodilost nelze záslužností zvoleného tématu omluvit. Tohle není experiment, divadlo, ani autentický dokument, ale naivní plakát, a jako takový má účinky spíš kontraproduktivní. Na rozdíl od aktuální situace (nejen) na Ukrajině mně její takto jevištně prezentovaná podoba emocionálně nezasahuje, ani neburcuje k aktivní účasti. Festivalové poroty se ale zjevně nechávají takto dojímat rády, jinak by opakovaná účast souboru na scénické žatvě možná nebyla.



Rytířům sláva!


Inscenaci Přemnohá dobrodružství, jakož i hrdinské skutky rytířů nízkého stolu – útržky eposu (nominace z Wolkrova Prostějova, celostátní přehlídky uměleckého přednesu a divadla poezie), plzeňského souboru Buddeto!, jsem díky své nepozornosti málem minul (Petro Severínová za avízo děkuji!), a to by byla velká škoda. Sympatická padesátiminutovka je totiž v mnohém pravým opakem předchozí produkce. Její předností je poeticky autentická kolektivní výpověď o jen zdánlivě všedních věcech. Vzpomínky na mateřskou školu jsou podány povětšinou nesentimentálně, s žádoucím nadhledem, leč nikoli bezbolestně. Divák je neustále udržován v pozornosti brilantním kolektivním výkonem sehraného ansámblu, přítomnost performera, postiženého Downovým syndromem neruší ani nehraje povrchně na city, ale naprosto účelně zapadá do inscenačního celku. Žánrové sepětí eposu s nostalgicky-ironickou reminiscencí funguje skvěle, stejně jako živá hudba, provozovaná přímo hereckými aktéry inscenace. Pro mě jeden z nepochybných vrcholů letošního Jiráskova Hronova. Proč? Protože režie Michala Stona neexhibuje, ale citlivě vede soubor Buddeto! velmi daleko za obvyklé hranice amatérské tvorby, primárně určené pro dospívající publikum. Děkuji Vám velmi a brzy na shledanou!

Nad holubičkou dravci!

Večer můj čtvrteční se divadelně uzavřel v multifunkčním sále divadla Josefa Čapka, inscenací Kdes holubičko lítala?, jaroměřského souboru JaKKdo. Mnohokrát již zpracované téma čarodějnických procesů ani zde nepostrádá obvyklé atributy sebevědomého režijního rukopisu Jarky Holasové, a výsledkem je drsná jevištní balada, jejíž přístupnost od 16 let je vskutku oprávněná. Erben, Grimmové a další zde nachází své další nástupce, co přirozeně propojují poetičnost lidové poezie s radikální interpretací archetypálního příběhu o lidské odvaze i zášti. Neodchází se příjemně do čtvrteční noci. Tenhle horor je totiž smyšlený jen zčásti. Ještěže přátelské světlo krčmy bliká nedaleko, a v ní jsou přátelé a byliny. Dneska se nikdo upalovat nebude!
Pokračování příště!  
Petr KlariN Klár
     

sobota 6. srpna 2016

Ohlasy dějů Hronovských - díl druhý: Středa jak brus!

Hronovský týdenní střed mi letos nadělil inscenační trio, značně různorodé co do zvoleného stylu, i použitých výrazových prostředků, společným jmenovatelem všech produkcí pak kromě přebujelé stopáže bylo mluvené slovo jako ústřední komunikační kód.

                                             Tak kam to slečno bude? Do Hronova. Poprvé!

Zločin v Posázavském Pacifiku, je profesionální scénou (světová premiéra v koprodukci Městského divadla Mladá Boleslav a pražského divadla Kalich, režie: Ondřej Havelka 19. 5. 2011) zpopularizovaný pokus o nelehký žánr hudební retrokomedie, v níž se její autoři Ondřej Havelka a Martin Vačkář evidentně pokusili navázat na úspěch své adaptace Jirotkova Saturnina. Základní autorský klíč se nemění, chatrný děj je volně asociačně propojen s hudebními čísly do podoby revue, jen zde zásadním způsobem absentuje podpora proslulé literární předlohy, a písně ze Zlatého fondu domácí trampské hudby jsou pro nepamětnické publikum podstatně méně atraktivní než swingové standardy. V epicentru epizodického jevištního dění se tentokrát ocitá zprvu dezorientovaná ženská hrdinka, která v průběhu inscenace nepřekvapivě projde proměnou z rozmazleného zárodku upištěné měštky v emancipovanou a s přírodou příkladně spjatou bytost, a navíc talentovanou herečku. Mikrokosmos trampské osady je zde totiž do kontrastu postaven s prostředím barrandovských filmových ateliérů, které ale není povýšeno nad úroveň obvyklé konvence. Rozhodně nechci statečným držitelům standardy sousedského divadla, Divadelnímu spolku Krakonoš z Vysokého nad Jizerou, nijak ubírat nadšení pro věc, ani zjevný talent pro kolektivní jevištní existenci, ale materiál, který si ke své letošní exhibici svých schopností zvolili, si zasloužil mnohem preciznější dramaturgicko-režijní přípravu (režie: Marie Brtková-Trunečková, dramaturgie neuvedena) a práci s temporytmem i zvolenou stylizací. Skutečnost, že některým pěveckým partům není rozumět (na mojí repríze zejména Veronika Havelková v roli Slečny Luizy), lze sice částečně přiřknout technickým limitům Jiráskova divadla, vzájemné nenavazování jednotlivých čísel už ne. Pozitivem budiž účelná scénografie Vladimíra Brtka a kostýmy Ivany Růžičkové, hudebnímu nastudování Adama Bartoně by pak slušel větší drive stejně jako choreografii Martina Packa. Naopak díky za živý hudební doprovod! Chvilka pro odpolední moralitu – příliš nechápu početné diváctvo, které opustilo sál cca pět minut po začátku druhé půle. Odcházení přece nabíhá přestávka J!

Nechám Ti projít hlavou...

McDonaghův Poručík z Inishmoru je časem (rok vzniku 2001) i místními jevišti značně již otřískaná černá groteska, jejímž tématem je nabubřelá stupidita fanatismu a nekonečná pokřivenost rodinných, přátelských i sexuálních vztahových vazeb. Hlavními přednostmi dramatické předlohy jsou strhující sled brilantně vypointovaných scén, v kontextu zvoleného žánru nejednoznačné charaktery, i přesná vyváženost špinavé autenticity a brutální komiky, povrchně poučená jevištní adaptace pražského Hrobesa (režie: Luděk Horký) se však k těmto zásadním proprietám chová značně macešsky. Ve zjevné tendenci diváka přímočaře bavit, se zde totiž rezignuje na přítomnost invenčního vkladu a výsledkem je značně únavný inscenační převod, pro znalce původního textu kouzla, překvapení, kontroverze i drsnosti zcela zbavený. Retardující přestavby a iritující kočičí soundtrack jsou jen špičkami nezdaru provozního kusu, syntetická zvuková kulisa nežádoucím způsobem obrušuje hrany, a v hrubozrnném náčrtu jednajících charakterů jednoznačně vítězí jednostrunná mentální stupidita nad nejednoznačnou emocí. Nepřehlednou skrumáž blbounů nejapných, obludně nahastrošených do nefunkčních paruk, oživují herecké výkony Radka Veselého v titulní roli a zejména pak Vladana Drvotová coby Mairead, která pro McDonaghovu dramatickou tvorbu signifikantní dívčí postavu trefila naprosto přesně. Předlohy neznalé publikum se bavilo slušně, leč to je v případě zvolené předlohy trestuhodně málo. Lituji, milé Hrobeso!

Programový epilog mojí festivalové středy, inscenace F.Racek /život a dílo/, souboru Relikty Hmyzu, sice na letošní Hronov postoupila ze Šrámkova Písku, tedy celostátní přehlídky experimentujícího divadla, o šokující výboj jevištní excesivity se ovšem v žádném případě nejedná. Sympaticky umanutý divadelní spolek se tentokrát inspiračně pase na jedné z klíčových divadelních her Antona Pavloviče Čechova, jeho záběr je však pochopitelně mnohem širší. Základní problém projektu už tví ve zvoleném titulu, slovo Fracek totiž okamžitě evokuje především drzost i ochotu překračovat společenské řády, zde jsme ale svědky především dosti zdlouhavého žonglování s nejznámějšími textovými fragmenty z Racka, nepřekvapivou hrou s multimédii, i očekávatelnou kritikou konzumního života i pseudouměleckosti. Nesporným pozitivem inscenace je pak komplexní herecká vybavenost souboru, práce s podtextem i atmosférou a schopnost bezprostředního kontaktu s publikem. Sympatie zůstávají, očekávání byla naplněna jen částečně. Nepřestávejte (se) však hledat!
Pokračování příště!
Petr KlariN Klár



   

                                                     

čtvrtek 4. srpna 2016

Ohlasy dějů Hronovských - díl první: Začátky hladící i drsné!

Po pětihodinové cestě z Hradiště Uherského, jež byla vyčerpávající, nikoli však nepříjemná (děkuji tímto Lukáši Černochovi a jeho rodinné crew, za laskavé poskytnutí místa v automobilu na trase Náchod-Hronov), jsem se ocitl přímo v lůně další mojí oblíbené festivalové obsese, 86. ročníku Jiráskova Hronova.  Oblíbený divadelní maraton mi ovšem nepřinesl zrovna chutný úvodní chod. Antikrys rodinného souboru Rámus a Krtek, uvedený v prostorách chvályhodně resuscitovaného komorního prostoru Myšárny, který byl na JH nepochopitelně nominován z Loutkářské Chrudimi, je brutální jevištní penetrací dykovských motivů do podoby pokleslé komunální satiry, kdy nasazení dětských představitelů je na hranici zneužití. O pokročilé loutkařině lze v případě na první dobrou použitých ponožkových krys rovněž pochybovat, mytičnost, temnota či dokonce snad jevištní magie či tragický osten pak absentoval zcela.
                                         WTF?   Hammelnské znásilnění (nejen) ponožkovým maňasem!


První programový fail naštěstí následně vystřídala naopak velmi dobře zvolená Fraška o Dušanově duši (doplňkový program), rychle se etablujícího pražského souboru Spektákl, v režii Jana Holce. Kvůli nepřízni počasí musela být sice původně plenérová produkce přesunuta do prostor Čapkova sálu (díky organizátorům za povedenou improvizaci), na výsledku se to ovšem nikterak negativně nepodepsalo. Spektákl mi ve smyslu pozitivním v lecčems připomíná Geisslers Hofcomedianten v jejich počáteční poloprofesionální fázi. Vaší pozornost si výborně sehraná herecká kumpanie rozhodně zaslouží, nesporným pozitivem Dušanovy duševní eskapády je přesné pochopení žánru, nakažlivá energie sehraného kvarteta, i adekvátní vyvážení komiky drastické i neperverzně erotické, která ve mně naštěstí rozpustila veškerou žluč, vyplavenou předchozím Antikrysem. Po krátké návštěvě legendární hronovské osvěžovny Triton jsem se následně odporoučel ve směru spát!

                                            Divadlo Spektákl: Fraška o Dušanově duši!
Pondělí mne bohužel zastihlo ve stavu značné únavy z předchozího cestování, proto jsem přistoupil k programu opatrně a podstoupil toliko jen představení jedno. Tempus fugit, zahraniční host z německého  Lörrachu přivezl do Hronova Sen noci Svatojánské v režii Václava Špirita, jak stylistický relikt z roku 1974. Naprosto nechápu, proč je opět do Hronova přivezena cizokrajná programová akvizice, v níž je hlavním výrazovým prostředkem jazyk. Pro neněmčináře byla povrchní scénická adaptace Shakespearovy komedie rozmarné i temné značně ubíjejícím, dosti muzeálním zážitkem, který oživovala jen evidentní herecká připravenost jejích aktérů, zejména pak představitelky Puka (bohužel se mi nepodařilo zjistit, která z dvojice v programu uvedených hereček v mé repríze hrála). Rychle zapomínám na místní přehlídku inscenačních klišé, a s nadějí vyhlížím úterý.

                                              Super Puk!
A následně skutečně jest lépe!

Inscenace Bim Bam Bom, vzešlá na Hronov z Popelky Rakovník sice poněkud trpí totální absencí dramaturgie a příliš volně seřazenou skrumáží nápadů (režie: Martin Švejda), poetickou scénickou črtu však do ranku kvalitního divadla posouvá vespolné charisma tria hereckých aktérek, i neokázalý a nijak brutálně akcentovaný humor. První libůstka ve dni, kdy na nechválu nedojde!

                                          Crash, boom, bang? Bim, bam, bom!

Následující inscenace Ušubraná, divadelního souboru Děvčátko a slečny, doporučené ze Šrámkova Písku, je totiž čistokrevným inscenačním hitem. Její inspirační východiska, jimiž se stala poezie milostná i lascivní rozhodně nepatří mezi triviální divadelní sjezdovky. Holky jsou rozhodně jevištně sexy, na nežádoucí oplzliny však naprosto nedojde. Pozorná režie Jarky Holasové je uměřená, veškeré náznaky jsou především vtipné, coby divadelní ekvivalent kvalitního, skvěle servírovaného sektu. Přístupnost od let patnácti bych ovšem striktně dodržoval, proto mne přítomnost podstatně mladších diváků a divaček poněkud zarazila. Divadelní ostraho, příště lépe hlídej!

                                         Ušubraná, radost velká!

Úterní večer jsem zakončil v Myšárně, kriticky-reflexní návštěvou inscenace Jídelna aneb vařím, vaříš, vaříme, pražského souboru KUK! (nominace z Mladé scény Ústí nad Orlicí). Svěží orwellovská variace v sebejisté režii Ivany Sobkové dostala v Hronově vzhledem ke stupňujícím se stížnostem na letošní festivalové stravování neopakovatelně aktuální příchuť. Na hereckém souboru už sice místy byla znát únava z velkého počtu na Hronově odehraných  repríz, jejich nadšení pro zvolené téma však bylo evidentní i náležitě nakažlivé. S radostí tleskám, a následně odcházím uspokojen spáti. Hronove díky!

                                           Vaříme Orwella a pěkně nám to jde. Čistá hra!

Pokračování příště!
Petr KlariN Klár

středa 3. srpna 2016

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 6. – Poslední dva!

Jak nám to začalo, tak nám to končí, aneb víkend epilogický v kostce tu. I ve svých dvou finálních dnech, letošní Filmovka na vavřínových věncích rozhodně neusínala, i když nutno je přiznat, že oči moje místy únavou již vlhly. Nicméně vytrval jsem, a i nadále pilně filmy nasával a za odměnu jsem se pak chvilky nejedné intenzivně emotivní dočkal.

Šmírák (Peeping Tom, Velká Británie 1960), režiséra Michaela Powella, jenž tvoří bezesporu jeden ze základních pilířů svého žánru, sice decentně zestárnul do podoby roztomilé dobovky, jistou sílu, naprosto adekvátní pátečnímu horkému dopoledni si přesto uchoval. Mezi jeho jednoznačná pozitiva patří nejednoznační hrdinové, intenzivní atmosféra, i velmi důsledná práce s filmovým médiem, jako jedním z ústředních motivů snímku. Povinnost pro všechny příznivce filmových psychopatů. Mark Lewis aka Carl Boehm v naléhavé herecké interpretaci Karlheinze Böhma spolu s např. Normanem Batesem (Anthony Perkins) patří k pradědům psychologického thrilleru. Potlesk a poklona sekci Point of view, za tematickou komplexnost předkládaných děl.


Následující Vlk z Královských Vinohrad (ČR, Slovensko, Francie, 2016), byl v Klubu kultury první citovou šlehou nabitého pátku. Radost z režijního epilogu největšího českého film punkera Jana Němce mi přinesla spontánní hravost, permanentní přítomnost pobavené sebeironie, i vizuál, který si s vypravěčskou konvencí svou moudrou hlavu nikterak neláme. Neustálé divákovo znejišťování, zda se pohybuje na území dokumentu či perzifláže se stává strůjcem napětí, které by v současné domácí kinematografii pohledal. Je smutné psát o něm v minulém čase, ale Jan Němec byl až do svého tvůrčího konce duševně nejmladším režisérem v Česku. Děkuji Vám, Jene!

Vůbec bych na začátku letošních Filmovky nehádal, kolik rozkoše mi letos připraví domácí film (Laputo nikoli, tebe jsem na milost nevzal J). Za můj nejpohodovější úsměv ve tváři tak může klasika v podobě stále svěžích, teď navíc digitálně restaurovaných Starců na chmelu (Režie: Ladislav Rychman, Československo, 1964). Nejen díky skvěle vybraným mladým hercům (Vladimír Pucholt a Ivana Pavlová jsou pořád neokázale dojemní ve své křehké přirozenosti a Miloš Zavadil do dneška kraluje českým filmovým záporákům)jsem byl asi po sto šedesáté mimořádně dojat. „Až do včera jste nám strašně křivdili, dneska už nás soudíte právem “ funguje pořád, a krásně!

Festivalová finální sobota pak byla poznamenána jedním zklamáním, povedenou předzvěstí, očekávatelnou událostí a v závěru osobním selháním.

Letošní Fokus, věnovaný kinematografii Filipín, byl ve snaze o co největší šíři předkládané nabídky často přehlídkou obskurit, jež ve výsledku evokovaly spíš Festival otrlého diváka, což by mi nikterak osobně nevadilo, kdyby kupříkladu snímek Kovář (Ang panday, režie: Fernando Poe Jr., Filipíny 1980), nebyl jen zoufale nudnou, utahanou pohádkou, vedle níž je Princ a večernice strhujícím filmovým ekvivalentem horské dráhy. Fernando Poe Jr. zde po podobně bolavém Kmotrovi opět prokázal nepochopitelnost vlastního kultu. Škoda.

Se zvědavostí jsem následně zavítal na prezentaci domácího televizního produktu veřejnoprávní České televize Kosmo, jenž se vylíhl v kreativní hlavě scénáristy Tomáše Baldýnského (v minulosti mj. Comeback) jemuž s dialogy zdatně pomohla Petra Soukupová. Mezi nesporná pozitiva projektu patří i přítomnost hereckého režiséra (zkušený divadelní harcovník Zdeněk Dušek), který ideálně vyladil souhru velmi dobře vybraného ansámblu (za televizního režiséra je zde technicky vynalézavý Jan Bártek). Prezentovaná trojice dílů se pohybuje na žánrovém pomezí přidrsnělé hravosti Červeného trpaslíka a politické satiry nikoli nepodobné i u nás značně populárním britkomickým televizní sériím Jistě pane ministře respektive premiére, z novějších počinů pak lze připomenout i oblíbenou Kancelář Blaník. Rozhodně hodno Vaší pozornosti (a mojí podpory).



Bouře (The tempest, USA 2010), jíž zároveň vyvrcholil režijní profil Julie Taymorové i pocta dramatice Williama Shakespeara, už sice stylisticky neuchvacuje, a především v monologických pasážích zjevně divadlo vyhrává nad filmem, ve vedení mnohdy hvězdných hereckých představitelů však jedna žena vládne všem. Změna pohlaví ústřední postavy Prospera/y vůbec nevadí, Helen Mirrenová je skvostná v razanci hereckého gesta, i drsnější než Gandalf s panem Vigem dohromady. Po audiovizuálně i herecky uchvacujícím Titovi jde o mírné zklamání, jež ovšem jde i na vrub zvolené předlohy, která je mnohem vrstevnatější a na adaptaci tedy komplikovanější než přímočará Shakespearova tragická prvotina. 

Slavnostní zakončení letošní LFŠ bylo důstojné, stručné a přiměřeně vtipné. Všeho tak akorát, jak má býti. Zde v podstatě bez výhrad.

Mým osobním selháním se pak v samotném závěru stala půlnoční projekce Sador, vládce vesmíru (Battle Beyond The stars, režie: Jimmy T. Murakami a Roger Corman, USA, 1980), kde unaven jsem usnul, dříve než skončily úvodní titulky. Filmu, jeho tvůrcům i mým biografním sousedům/dkám se tímto velmi omlouvám.
Zde by můj report z letošní LFŠ mohl skončit, zbývá jen stručné shrnutí a samozřejmě i poděkování. Organizačně je totiž Filmovka naprosto precizní i přívětivá. Za celou dobu svého pobytu jsem se nesetkal s žádným negativem, informací bylo vždycky dosti a arogance absentovala zcela. Zvláštní poděkování pak letí k tiskové mluvčí Michaele Dostálové, a personálnímu zajištění Tenisové haly a Stanového městečka. Naviděnou příští rok! (a teď už do Hronova vzhůru!!!)   



Petr KlariN Klár

pátek 29. července 2016

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 5. – Domobrana, muzika a lakovaný káry!

Čtvrtek mně zastihnul ve skvostné náladě. Počasí totiž na okamžik přestalo být úporně dusné, myšlenky nebyly zakaleny potem, a po konejšivě nerušeném spánku se u mě dostavil nový příval tvůrčí energie. Potěšila i obědová krmě v místní menze UTB, která i během LFŠ poskytuje velmi dobré služby za přijatelné ceny. I z nabídky programové jsem však opět rozkošnicky mlsal!

Maďarští Zběsilci (Veszettek, Maďarsko 2015), režisérky Krzistiny Gody, je v podstatě archetypálním příběhem, v nichž ve dvou paralelních liniích stáváme svědky osudů dvou delikventních bratří Maté a Jociho, a zároveň neblahého vzestupu moci jejich temně charismatického mentora, nového šéfa místní politické jednotky, Jánose. Nejen v současném orbánovském Maďarsku, ale i v celé Evropě, navýsost aktuální téma zpracovává režisérka s vítanou inklinací ke grotesknímu černému humoru, ve snaze o komplexní náhled i vystříhání se přítomnosti laciného explicitního apelu. Lehkou nepřehlednost akčních scén v pohodě vyvažuje postupně houstnoucí atmosféra, i precizní vedení hereckých představitelů. Linie policisty Jánose pak mj. nezapře i evidentní inspiraci Brechtovým Zadržitelným vzestupem Arthura Uie, respektive Adolfa Hitlera. Reminiscence na Kult hákového kříže (American history X, režie: Tony Kaye, USA, 1998), jsou sice okamžité, oproti přímočaře a černobíle šokujícímu ataku amerického snímku však scénář Réky Divinyi do ožehavé problematiky vnáší mnohem vrstevnatější pohled. Nejen při vědomí nedávných rejdů neonacistických bojůvek na našem území (Odinovi bojovníci Úsvit, Ortel, Konvička, Vandas a ti druzí) se člověku chce maďarskému štábu poděkovat za opětovné udělení lekce z moderní a politicky nebojácné filmařiny. Český filme, vidíš to taky?

V přirozené inklinaci k široké škále festivalových zážitků, a proč si to nepřiznat, i z důvodu prosté nostalgie, vynechal jsem mimo jiné návštěvu projekce vizuálně vynikající beatlesovské pocty Across the universe (pravidelně se k filmu vracím), režisérky Julie Taymor (USA, 2007), a raději se v klidu připravil na večerní koncert. A dobře jsem udělal.


¨
Česko-američtí hudební úderníci Holy Fanda & The Reverends s hostujícím frontmanem skupiny Traband Jaroslavem Svobodou se sice ještě potýkali s pomalu se scházejícím publikem, i problematickým ozvučením plenérového prostoru, jejich před-skokanský set tak poněkud postrádal divokost, kopyto, ocas i rohy, tedy propriety, které by jejich žánru, jenž sami označují jako urban-hillbilly & hardcore-americana, slušely jak Miloši Zemanovi odchod do politického důchodu. Z hlediska stylové adekvátnosti byla přitom kapela zvolena naprosto správně, její pódiový pobyt navíc netrpěl zdlouhavostí a svůj účel přípravy na headlinery večera naprosto splnil.


Nemohu zde skrýt, že koncert Mňágy a Žďorp, kterou jsem znovu viděl po cca deseti letech, a minimálně z textařského hlediska (warning, opět nadsázka!), ji považuji za českou variantu mých milovaných The Cure, mne strhl hned od prvních tónů Hodinového hotelu, jenž včerejší koncert, podobně jako samotnou kariéru kapely zahájil. Vůbec mi nevadí, že spousta mých oblíbených hitů nezazněla (Něgdy příště J), skupina jich má totiž tolik, že bychom na Kolejním nádvoří mohli trsat ještě teď, v pátečním odpoledni. Důležité je, že evidentně živelnou energií stále nakažení muzikanti skotačili s vervou bytostí o dvě generace mladších, a publikum generačně rozprostřené mezi ledva školce odrostlá robata, freneticky nadšený půvabný dorost, rodiče i prarodiče, jim příděl pozitivních emocí s radostí vracelo. Ano, i sborově zpívalo se, vzpomínalo a vůbec bylo radostně. Když se pak při přídavkovém loučení končilo Klecí v kleci, svou slzu nostalgickou nezamáčkl jsem. Nechal jsem jí téci! Filmovko, tohle umíš skvěle!

Cesta gladiátorů 2000 (Death race 2000, režie: Paul Bartel, USA 1975), mně posléze v tradiční Hvězdě půlnoční utopila v oleji, benzínu a tekutém prachu. David Carradine a Sylvester Stallone měli bouřlivé dospívání J, a videoherní Carmageddon své filmové předky. Důležité vědět! Pokračování příště!
Petr KlariN Klár



    

čtvrtek 28. července 2016

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 4. – Den český (a letušky)!

Svou letošní filmově letní středu jsem se poněkud masochisticky rozhodl věnovat českému filmu. Němcův umělecký epitaf Vlk z Královských Vinohrad sice ještě kolidoval s doháněním mého spánkového deficitu, jenž jest jako vždycky značný, o třetí hodině odpolední jsem však byl již plně připraven vstoupit do Klubu kultury, jehož enormní zaplněnost mne přiměla k (samozřejmě značně nadnesené!) úvaze, zda za současnou krizí návštěvnosti domácích snímků nevězí skutečnost, že je většina diváků nenavštíví v oficiální distribuci, ale na filmových festivalech J.

  Komedie Ztraceni v Mnichově režiséra Petra Zelenky rozhodně nezapře řemeslnou poučenost svými vzory, z nichž Truffautova Americká noc (La Nuit américaine, Francie/Itálie 1973) je dokonce explicitně zdůrazňována, sehranost tvůrčího týmu i suverénní schopnost překračovat domácí umělecké standardy, na svou tematickou a rovněž i stylistickou roztříštěnost ale ve výsledku doplácí. Divákova pozornost je postupně ubíjena dalšími a dalšími podněty, s nimiž se ale důsledně nepracuje Předností nevyrovnaného filmu je herecké obsazení (Dejvice (už zase J), Zábradlí, Bambušek, „Francouzi“), sebeironická nadsázka, s níž jsou interpretovány těžkosti geneze uměleckého artefaktu i zákruty naší nedávné historie. Bavil jsem se chvílemi dost, leč čekal jsem podstatně víc. Visací zámek 1982-2007 a Mňága- Happy end zůstávají nepřekonáni. Škoda.

U Hřebejkovy Učitelky byla má situace poněkud jiná. Neočekával jsem naopak vůbec nic, proto ke zklamání bylo nakonec poměrně daleko, přesto však sympaticky skromný snímek naráží na obvyklé limity scénáristické (ne)schopnosti Petra Jarchovského, a nedůvěru v drama. Slovenská retro variace na Dvanáct rozhněvaných mužů, by se totiž hravě obešla bez zbytečně zcizujících fórečků, z nichž ten estébácký byl vyloženě nanic. Naštěstí proti scénáristické laxnosti jdou herci, kamera i režie, která výborně pracuje s postupným odhalováním charakterů, v čemž vynikají zejména Martin Havelka,  Csongor Kassai, Ondřej Malý a Peter Bebjak. Zuzana Mauréry v titulní roli mi pak svým výkonem přivodila menší šok, když ve mně v mžiku oživila vzpomínku na jednu z největších pedagogických kreatur (jež se postupně proúčtovala až na ředitelku), s níž jsem se pravidelně utkával na střední škole. Ještě teď se mi žaludek houpe. Příjemně překvapili i dětští herci, jejichž bezprostřední komika film kořenila, a uvěřitelné emoce naopak přitemňovaly. Vynikající je rovněž práce s prostorem a architekturou zvolených interiérů (kamera: Martin Žiaran). Pozitiva převažují, stejně jako u většiny Hřebejkových filmů zde ale citelně chybí preciznější ruka dramaturgova. Po Rudém kapitánovi je Učitelka na letošní LFŠ nicméně již druhým důkazem skutečnosti, že Slovensko českým tvůrcům evidentně prozpívá.¨


Následná návštěva letně biografní projekce druhého dílu Pachlovy kriminální rekonstrukce Gangster Ka, s podtitulem Afričan zůstane bez podrobnější reflexe, neboť jsem jí neabsolvoval celou. Na rozdíl od části první mi ovšem přišla bez spádu, energie, točící se v kruhu a dominantně vyprávěná voice-overem. Přesní, charismatičtí a sympatičtí chlapci Predrag Bjelac a Hynek Čermák bohužel nejsou samo spasitelé. Jako audiokniha však může Afričan fungovat dobře. Takže stačilo a vzhůru na letušky!
Další v pořadí půlnoční série cormanovek, snímek Fly me! (režie: Cirio H. Santiago, Jonathan Demme, Curtis Hanson, USA/Filipíny 1973), zde opatřený roztomilým překladem Olítej mně!, je sice přesně tak pitomý, jak si právě představujete, a možná ještě mnohem víc, zároveň ale představuje přímo ideální hřiště pro bezuzdné řádění simultánně překladatelské dvojice Samanty Bifidus a Jíry Fostré. A to tentokrát fungovalo naprosto bez výhrad. Chrochtal jsem si blahem, jak v bahništi hroch. Vivat a dobrou! Pokračování příště!

Petr KlariN Klár


Uherskohradišťské filmové hody: Díl 3. – Úterní saturnálie!

Letní filmově školní úterý jsem převážně věnoval antice. A jaká byla! Není totiž nad to hned po ránu nechat se proplesknout brutálním tornádem režijní imaginace. Celovečerní filmový debut Julie Taymorové Titus (Itálie/USA/Velká Británie, 1999), je samozřejmě adaptací historicky první tragédie Williama Shakespera, a jde přesně o ten snímek, jenž Vám hravě vynahradí ranní rozcvičku. Pro režisérku, jež se s dramatem utkala nejprve na divadelním kolbišti, se půdorys dramaturgicky ve světovém měřítku poněkud opomíjené hry, stal ideálním východiskem pro univerzálně platnou filmovou esej, jejímž ústředním motivem není nic menšího než pátrání po kořenech násilí. Násilí, jemuž nechybí údernost, názornost, ale rovněž i svébytná poetika. Pro zapřisáhlé puristy se může režisérčina tendence míchat a vrstvit širokou škálu motivů i výrazových prostředků do pouze zdánlivě nesourodého celku zdát urážející, při pozornějším pohledu však lze jen obdivovat důslednost a komplexnost její nekompromisní interpretace. Vytříbený vizuál virtuózním způsobem doplňuje precizně herecky formulovaný Shakespearův jazyk, snímek navíc disponuje naprosto strhujícím temporytmem. Režisérka si je přesně vědoma všech specifik i úskalí, jež převod divadelní látky na filmové plátno obnáší, a s pirátsky kapitánskou suverenitou Francise Drakea je hravě překonává. Vlajkovou lodí její filmové flotily je potom precizní vedení hereckých představitelů, z nichž si nad bezesporu pozoruhodného Anthony Hopkinse v titulní úloze dovolím postavit Harryho Lennixe v úloze černošského arcilotra Aarona, který se stává fascinujícím rozsévačem všudypřítomného zla, aby si v závěru získal divákův respekt i pozitivní emoce za zoufalý sebe obětující boj za přežití vlastního syna. Dokonalý příklad nebetyčné přitažlivosti inferna. V následné diskusi přítomná Julie Taymor navíc přesně definovala svůj přístup k látce a svým bezprostředním přístupem divákům v podstatě udělila neformální malou master class. Tak to má vypadat, bravo!

Veskrze nadšen z výborného rána jsem pak odpoledne věnoval své publicistické literární činnosti, pokud se tak spisování těchto deníkových zápisů dá nazývat, a zároveň teoreticko-psychické přípravě na další z vrcholů festivalového dne. Tím se posléze stal česko-rakouský exmerimentálně-dobrodružný film Menandros & Thaïs, režijního tandemu Antonín Šilar a Ondřej Cikán. Neortodoxně připravený snímek je přesně tím debutem, který mi v místní umrněné produkci tak dlouho bolestně chyběl. Odvážný, nepochybně nadšenecký, přitom však komplexně promyšlený a nikterak se jinakosti nebojící sandálový velkofilm, který dvojice čerstvě zrozených režisérů (Antonín Šilar je původní profesí scénograf a Ondřej Cikán spisovatel a překladatel), infikovala neopakovatelnou snovou atmosférou, hypnotickým plynutím času i sugestivní časoprostorovou magií. Věnujte prosím pozornost snímku, jenž si Vám jistě přivodí silné emoce! Rozhodně netvrdím, že budou vždycky veskrze pozitivní, ovšem nepopřu, že já jsem byl intenzivně potěšen. Ano, ideální satisfakce za Laputu!!!) Ve dvojici Menandros-Eudromos (Jakub Gottwald a Ondřej Bauer), navíc český film získal parťáckou dvojici s charismatem, které tu dlouho nebylo (Lukáši, Sagvane, sorry! Filipe, Zdeňku, vy ani náhodou. A dost!). Antoníne a Ondřeji tvořte dál, už se těším na další Vaše počiny. Pískám si, tak trochu nadávám na neexistující osvětlení cesty z Tenisové haly (tohle si, Filmovko, poněkud podcenila) a mířím den povedený finalizovat s Berthou z dobytčáku (Boxcar Bertha, USA 1972, režie: Martin Scorcese). 


Snímek vezoucí se na tehdejší vlně laciných nápodob Pennovy sociálně-romantické filmové balady Bonnie a Clyde režiséra Arthura Penna, je dalším z půlnoční sekce, věnované osobě režiséra a producenta Rogera Cormana. Tradičně brakový scénář je zde ovšem povýšen již doutnající obrazovou precizností jednoho z budoucích králů Nového Hollywoodu, nad kategorii Cormanova obvyklého trashe. Filmová varianta kramářské balady byla ideálním epilogem antického dne. Pokračování příště!  
Petr KlariN Klár

úterý 26. července 2016

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 2. – Divadelní pondělí (a filipínské kočky)!

Pondělí mne na 42. ročníku Letní filmové školy zastihlo coby zodpovědnou bytost, jenž nepopře svou dominantní profesi divadelní. Nemohl jsem se tedy nevydati na v pořadí již druhou přednášku charismatického shakespearovského guru Martina Hilského. Velký alžbětinec totiž slaví 400. výročí od finálního stepu domácí obuví a naštěstí na něj ani letošní Filmovka nezapomněla. Tématem dne protentokrát byla rovnou nejslavnější tragédie lásky dvou veronských milenců Romea a Julie. Málokdo je dnes tak neotřesitelnou komunikační jistotou jako pan profesor Hilský. Jako vždy s intenzivní vervou, ale i velmi příjemným nadhledem a špetkou nezbytné sebeironie, předvedl naprosto brilantní náhled do zvolené problematiky. Dobře známé věci přehledně shrnul a zároveň pro nepříliš znalé odhalil spoustu zaprášených dveří i dosud zahalených tajemství. Velkou předností přednášky byl její takřka ideální informační rozptyl, který zaujal naprosté laiky i poučenější obecenstvo. Pan profesor navíc bezprostředně udělil i lekci z moderování i uměleckého přednesu. Intenzivní díky!

Po cca dvacetiminutové pauze už velmistra teorie i shakespearovských dějin vystřídalo sehrané trio Hejlíčková-Říman-Flígl, kteří proslulou love story předvedli v jejích nejpestřejších podobách. Iva Hejlíčková představila především fragmenty z klasických filmových adaptací, Aleš Říman pak tematické i časoprostorové transpozice (výživné byly zejména příspěvky z východního bloku) a Jiří Flígl nečekané žánrové výstřelky. Vzdělání, zábava a inteligentní humor, to vše v ideálním poměru jak vinný střik z favoritní sklizně, jsou jedním ze základních důvodů proč se člověk na Filmovku opakovaně vrací. Prosím zachovávat a jen tak dál!


Po přijatelném gastropornu v Pizzerii u Macka (vyměkl jsem a dal si nachos, na tavený sýr na špeclích či ďábelské toasty na pizze jsem skutečně žaludecky neměl), jsem zaujal výhodnou pozici u Divadelního stanu a číhal na Proton!!!

https://vimeo.com/167236116

Nejčerstvější inscenace mých nejen generačních spřízněnců, pražského divadla Vosto5, poeticky navazuje na Košičan 3 a je  „jevištní rozhlasovou reportáží o objevu zapadlé české kapely PROTON, která byla umlčena těsně předtím, než se stala slavnou.“ Tradiční sestavu zde navíc doplnil herec, muzikant, režisér, pedagog a bůhvícoještě, Petr Marek, který do týmu hladce zapadl jak Štětináč k Bratrstvu kočičí pracky. Chlapci si tentokrát berou na mušku mytologii domácí pop music, širokou oblibu šermířství v našich zemích,  pseudokulturní producentské pasáctvo i sami sebe. I přes značnou šířku tematického záběru je výsledkem snah týmu vedeného tentokrát režisérem i spoluscenáristou Ondřejem Cihlářem konzistentní jevištní obdoba tapas, jež nejlíp chutná sdílené. Tento lahodný divadelní mlsek navíc primárně vyžaduje diváka alespoň částečně ve vodách místního pop-rybníčku protřelého, což vůbec není na škodu. (a potom přijde Ostrouchov!) Přiměřená stopáž, jež nikomu nedovolila v zapoceném Divadelním stanu zkolabovat potěšila, závěr nefalšovaně dojal. Je krásné oprávněně chválit! 

Po povedeném Protonu jsem lehce nakoukl do Sportovní haly, abych zjistil, že dramaturgie LFŠ k projekci Naslepo adekvátně coby neokázalou poctu zvolila snímek Chuť třešní (Ta'm e guilass, Írán/Francie, 1997), nedávno zesnulého režiséra Abbase Kiarostamiho. Protože jsem ale nebyl příliš kontemplativně zaměřen, zamířil jsem na doplnění stravy, a následné rozvzpomínání v letním kině RWE, jež ovládlo Sedm statečných. Netřeba představovat!
V parku, kde se promítala Balada pro Banditu, jsem ale zaslechl útržek dialogu, o něž by byl hřích se nepodělit:

Muž A.(vypruzeně): „Pojď pryč, tuto country sračku kategoricky odmítám sledovat“
Muž B.(totálně extaticky): „Co blbneš. To jsou český Vlasy, normálně Hieronymus Bosh, Zahrada rajských potěšení, vole“…

Tak nevím. Já myslel, že Uhde, Pospíšil, Sýs, Husa a Greenhorns.


Ale pobavili, hoši.

Protože jsem ovšem ještě nebyl docela umělecky syt, vyrazil jsem pak do Klubu kultury, na další ochutnávku filipínských krás(ek). Nadané studentky (The Gifted, režie a scénář: Chris Martinez, Filipíny 2014), je další v sérii teenagerovských variací na Ošklivku Betty, pod jejímž zaměnitelním vizuálním kabátek, jež může znalcům žánru evokovat například film Bezmocná (Clueless, USA 1995), režijní matadorky Amy Heckerlingové, se skrývá překvapivě komplexní (což ovšem neznamená, že nikoli groteskně brutální) filmová disputace na téma kultu krásy, těžkostí života na střední škole či střetu bohatství a idealismu. Film navíc disponuje trefnou pointou, která pomáhá zvednout hodnocení o polovinu pomyslného stupně. Filipíny tentokrát bodují a já mohu v pohodě odtančit do další skvělé noci. Pokračování příště!  

Petr KlariN Klár

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 1. – Víkendová smršť!

Ach! Už zas jest to konečně tady. Stejně jako se oblíbený svátek filmu, zábavy i vzdělávání, po roce vrátil do přátelského UH, tak já se coby dobrý srnec k referování chystám z koryta imaginace své opět píti, abych Vás zodpovědně zpravil o zde probíhajících dějích. Zápis vykopávající je, jak titulek jeho ostatně napovídá, kronikou tří prvních, dusných, festivalových dní. Nuž pojďme již!

První zprávou budiž bezesporu fakt, že vše podstatné je na svém místě a v nejlepším pořádku. Jen aktuálně rekonstruované Slovácké divadlo, (jemuž do přestavby přeji hodně zdaru!) na seznamu promítacích míst tentokrát nahradila Tenisová hala. Nevěřte zlým jazykům, že jest daleko. Z městečka stanového jen necelých minut pět. Navíc je obsazena parádním personálem, jenž nevšedním půvabem, i ochotou promptně řešit nejrůznější nastalé zádrhele vyniká, ostatně jako kompletní personál LFŠ. Radost velká a důvod k potlesku. I v letošním roce je pobyt na horké půdě LFŠ kratochvílí veskrze příjemnou. Jak jest na tom aktuální filmové menu?


Svou letošní programovou odyseu jsem odstartoval čistě žánrovým dnem, a hned mou první položkou byla ochutnávka aktuálního slovenského mainstreamu s česko-polskou účastí. Rudý kapitán režiséra, a mého skoro jmenovce Michala Kollára, je adaptací románu detektivního hitmakera Dominika Dána, a ve srovnání např. s tematicky podobně zaměřeným snímkem Davida Ondříčka Ve stínu hravě vítězí, jak Miloslav Mečíř nad Jaroslavem Drobným. Atmosféra parného léta roku 1992 je budovaná skvostně, v evidentní výrazové spřízněnosti s televizní minisérií Modré stíny Viktora Tauše, který ostatně Rudého kapitána produkoval. Druhou nespornou devizou slovenského napínáku pak je jeho herecké obsazení: Marian Geišberg v roli kriminalisty Burgera představuje dvoj jedinou slovenskou variací komisaře Schimanskiho a jeho parťáka Tannera. Polský představitel hlavního hrdiny Richarda Krauze Maciej Stuhr dokazuje, že mezi potenciálními česko-slovenskými hereckými bijci nemá obdoby. Ladislav Chudík se zde rolí kněze Janetky důstojně herecky loučí, a Michal Suchánek opětovně dokazuje své herecké kvality na nekomediálním poli (v podstatě mi jeho aktuální kariéra částečně připomíná Jiřího Lábuse v devadesátých letech), nicméně exkluzivní Mozartovou koulí filmu je obsazení Oldřicha Kaisera do titulní role a zejména pak jeho souboj s estébáckou verzí T-tisícovky v podání Maria Kubece. Záporácké kreatury zde obecně fungují jako domácí resuscitace domněle strejcovských mafiánů z prvních řad italské La piovry (Chobotnice). Tím nejméně zajímavým je na Rudém kapitánovi paradoxně jeho zápletka, dramaturgie snímku však snaživě vyčistila narativní handicapy románové předlohy a vynikající řemeslná úroveň, kterou definitivně pečetí atraktivní kamerová vize Kacpera Fertacze rázně vykopává detektivku do kategorie Překvapení roku a radost veliká. Smekám pomyslný slamák a přesouvám se k legendám.


Carpenterův masterpiece Předvečer svátku všech svatých (Halloween, 1978), zde promítaný v parádní sekci Wtf: Point of view, jež je věnována subjektivnímu pohledu jako výrazovému prostředku, stárne výrazně pomaleji než Otec Fura i Jiřina Bohdalová dohromady. Michael Myers (samozřejmě spolu s Freddym, Jasonem a Chuckym) zkrátka ještě pořád vládne všem, i když móda se změnila a třeba Jamie Lee Curtisová vypadá v současných Scream Queens snad ještě lépe (a hot!) než tehdy. Více snad psáti netřeba, kdo nezřeli jste, urychleně napravte dřív, než Vás MM vykuchá jak dýni.



Svůj první večer jsem nemohl filmově zafinišovat jinak než návštěvou biografu Hvězda, kterou v čase půlnočním naprosto ovládlo slavné simultánně překladatelské duo Jíra Fostrá a Samantha Bifidus, který svým neodolatelným, i když v tomto případě místy už přespříliš tlačícím způsobem, povýšili dvojici snímků Rogera Cormana, jemuž je věnována letošní půlnoční sekce, na vynikající reminiscenci drive-in campu. Epilogem prvního festivalového dne se pak stala již tradiční návštěva Welcome party v divadelním Vertigo stanu, kterou svými gramofilskými kejkly zcela ovládl proslulý vinilo drásač DJ Miloš Skalka 2.0.



Sobotu, přiznám se, z velké části věnoval jsem popáteční rekonvalescenci, setkávání s dlouho neviděnými přáteli a samozřejmě i odborným diskusím nad shlédnutými filmy. Z hlediska tématu jsem se pak rozhodl zaměřit svou pozornost na celovečerní debut a následně pak snímky studentské. Domácí Laputa však nebyla nejšťastnější volbou. Nijak neupírám schopnosti režiséru Jakubu Šmídovi, hereckému ansámblu ani kameramanovi a dalším profesím, chyba jest zde zcela a zásadně ve scénáři Lucie Bokšteflové, respektive v jeho neexistující dramaturgii (Lubora Dohnal a dramaturg ČT Kristián Suda). Předkládaná snůška sladkobolných klišé by snad obstála coby synopse nového upoceného výlisku z autorské fabriky Ireny Obermannové, Lenky Lanzové či dokonce zahraniční podobné výtečnice značně pofiderních kvalit, jako generační výpověď selhává ve všech ohledech. Autorce bohužel nedošlo, že pokud v rámci vlastní protimužské vendety popíše všechny místní majitele penisů jako vespolně selhávající podtvory, titulní hrdinka z toho rovněž dobře nevyleze. K filmovému herectví Terezy Voříškové chovám přirozený respekt, ale její Johance bych torturu rozhodně přál. Pekelný pocit brutálního programového failu se naštěstí na následné diskusi podařilo částečně rozptýlit přítomnému herci Jakubu Gotwaldovi, a to za pomoci nekompromisní stand up komiky. Jakube vše Nejlepší k jmeninám a intenzivní díky!

Večer filmově končím vírou v lepší věci příští, v čemž mně opět pozitivně utvrdí studentský maraton na náměstí. Přívětivá náruč Vertigo stanu, jíž v ten večer propůjčen byl Manťákům, pak vyléčila mi poslední polaputní splíny.


Ve svátečním čase nedělním pak nemohl jsem zvolit jinak, než z filmů ryze výletních a vybral jsem nadmíru pečlivě: Hory mají oči, výtečného režijního ekvilibristy Alexandra Ajy jsou přesně tím uměleckým dílem, kam bych bez váhání transponoval Johanku z Laputy. Aja přetvořil remakovanou klasiku Wese Cravena v hyperkinetickou dusně atmosférickou jízdu, jíž nechybí přehršel brilantně vypointovaných nápadů, černého humoru i v široké distribuci takřka bezprecedentní brutality. Radostí řičím a rozradostněn jsem (i když občas i já útlocitně přivírám svá očiska)

Následně opět pokouším svou otrlost a po nutném doplnění pitiva a jídla vyrážím na další z půlnočních projekcí, jež znamená můj úlet ve směru Filipíny. Kmotr (Ang padrino, Filipíny 1984), slavného místního multiprofesníka Fernanda Poe Jr. (představitel hlavní role, režisér, spoluscénárista i producent), je gangsterská variace z telenovelního pekla. Z hloučku diváků jsme do finální 136. minuty zůstaly tři. Ale abychom pro poznání filipínských filmových krás neudělali (a následnou referenci), že? Decentní Vertigo kolíbačka pak znamenala definitivní víkendové good bye.
Pokračování příště!
Petr KlariN Klár

čtvrtek 2. června 2016

KlariNův mazec! v Divadelním světě: Den poslední a brémský!

                             Můj divadelně světový festivalový finiš se protentokrát nesl ve znamení Brém. Podvečerní oceňovaná Fassbinderova Brémská svoboda v osobité interpretaci Městského divadla Kladno v režii Martina Františáka sice poněkud bojovala s dílčími problémy v podobě pozdního začátku  či nikoli bezproblémové adaptace do redutních prostor, hlavní přednosti jevištní ironické variace na mordýřský morytát však zůstaly zachovány. Brémská svoboda je sebevědomou výkladní skříní někdejšího uměleckého vedení Daniela Přibyla, která jednoznačně definuje preferenci vysokého režijního stylu, precizního dramaturgického výkladu (Marie Nováková) i ochotu hledat tvůrčí inspiraci mimo (už dávno omšelý) tzv. Zlatý fond. Přísloví o klenotech moře, razantně podávaných samicím rujných vepřů, se vzhledem k aktuálnímu kladenskému politiku ostře dere na jazyk. Inscenace, která hrdě adoruje vlastní feministický esprit, svůj korunovační klenot bezpochyby nalezla v suverénním hereckém výkonu Marie Štípkové v ústřední roli travičky Géši Gottfriedové. Skvěle vybalancovaná a ostře gradovaná kombinace lásky, odvahy, brutality a něhy získává sympatie a bere dech. I Anthony Hopkins uznale kývá. Marie milá, těšíme se na Tebe v divadelně mnohem přívětivějších vesmírech, než je kladenská gubernie. Konšelé kladenští se styďte!    


        Z Reduty takřka s rychlostí Pribilince Jožky jsem se bryskně přesunul do hudební sloje Městského divadla Brno, kde oponou festivalovou pro ročník tento silně trhnulo Divadlo Brémy. Německo-český inscenační projekt, originální scénická adaptace Kafkova Zámku v režii Alexandera Riemenschneidera, je silnější v momentech rockové melancholie než v kramflecích jevištního kouzlení. Na dveře mé schránky tělesné klepající únava z intenzivního divadelního čtyřdenní vykonala své, a tak hypnotické rytmy Kafka bandu mnohdy hrozily mne k spánku ukolébat. Brémští divadelníci však znovu potvrdili své výsadní postavení v současných souřadnicích evropského jevištního kumštu. Závěrečný večírek v podstatě fajn.

        Má druhá zkušenost s rodinným stříbrem brněnské festivalové sezony je v zásadě pozitivní. Pestrost programu i jeho žánrový rozptyl hodnotím bez výhrad, rezervy naopak spatřuji v absenci společných meeting pointů, kde by se  publikum DsB mohlo setkávat, tančit a bavit se až do dalšího festivalového rána. Skutečně vážné lapsy jsem zachytil dva: za prvé nešťastný programový souběh dvou inscenací Jana Friče, a za druhé (možná ještě mnohem zásadnější) nepochopitelné zařazení vynikající inscenace Schimmelpfenigova Létajícího dítěte domácího Buranteatru, "pouze" do Off-programu, navíc bez informace, že byla oceněna cenou Marka Ravenhilla za rok 2014. Prostor pro zlepšení je tedy i nadále značný, což jest rozhodně dobře. Na roky příští těším se moc. Na shledanou i s Vámi(...nejpozději v Hradci)!
    

úterý 31. května 2016

KlariNův mazec! v Divadelním světě: Procházka, Přízraky, studentstvo a Faust

Nedělní vynikající oběd u Čápa (viz. zápisek předchozí, jitrnice s bramborem a zelím) byl jen vítanou ouverturou před událostmi nabitým svátečním dnem. Nejprve mne čekala komentovaná poetická prohlídka po stopách života a tvorby Zdeňka Rotrekla, konaná v rámci festivalu Meeting Brno 2016, u příležitosti propagace naší inscenace Podezřelá krajina s anděly, a za laskavé přítomnosti a průvodcovského vedení jeho syna. Já sám jsem se shodou náhod stal protentokrát recitátorem krásných veršů páně Rotreklových (Wolkrův Prostějove, vidíš to?). Pohyb na skoro letním slunci byl adekvátní pohybovou aktivitou kompenzující předchozí kalorickou nálož.
                Po básnivě turistickém výkonu jsem se na několik decentně zasněných chvil zastavil na populárním meeting pointu U poutníka v družném rozhovoru, jenž mi částečně nahradil poněkud absentující festivalovou atmosféru, s drahými přáteli Veronikou Štefanovou, Honzou Hájkem, Ondřejem Elbelem a dalšími. Příjemně strávený čas uprchl s vervou k prameni pádících zeber, a záhy nastala chvíle mého odchodu zpět do divadelních slují.

Mým dočasným útočištěm se staly útroby Husy na provázku, kterou v podvečer ovládly Ibsenovy Přízraky v podání loučícího se Městského divadla Kladno v podobě, jakou jsme měli rádi a obdivovali ji (Danieli Přibyle, srdečně Vám děkuji!). Fričova hravá a hrající si režie propůjčila obstarožní předloze skandinávského misogyna slušivou apartní kamizolu psychologicky-thrillerové ražby, která byla s filigránskou přesností ve vypjatých momentech náležitě grotegizována. S explozivními výtrysky režijní imaginace si velmi dobře porozuměl i zúčastněný herecký kvintet, který se bezprostředně stal jedním z přirozených zdrojů emocí, zjitřených nad politicky řízeným rozpadem vynikajícího divadelního kolektivu. Za malé mínus lze označit úvodní čtvrtinu inscenace, kdy minimalistické jevištní aranže ve spojení se sáhodlouhými promluvami postav a převládající stísněnou dusností zvoleného prostoru místy vedly k občasným poklesům divácké bystrosti. Potemnělá atmosférická divočina však nakonec nabyla vrchu. Ibsen sexy jako dlouho už ne!
   Pořád si sice stojím za názorem, že překrývající se představení jsou důkazem víry v diváka, i programové kolize se ovšem musí organizovat s rozumem. A skutečnost, že se kryly dvě různé inscenace stejného režiséra, mi přijde jako nežádoucí žonglování se zbytečným tříštěním publika, které by si jistě rádo vychutnalo kompletní tvůrcův festivalový profil. Má divadelně-světová neděle byla posléze zakončena neformálním pohovorem nad jedním z nejlepších nakládaných hermelínů v Brně, v divadelním baru na provázku Husy. Vivat Dalibor!
Pondělí mne uvítalo zážitkem původně neplánovaným, o to však příjemnějším: předváděčky 2. ročníku hereckého ateliéru JAMU, pedagogicky vedené Lukášem Riegerem, Michalem Zetelem, Evou Jelínkovou a Davidem Strnadem, byly skvěle se Shakespearovými dialogy (ve dvou případech monology) strávenou sedmdesáti minutovkou, která je zároveň intenzivním příslibem věcí příštích. Už ve druhé čtvrtině svého studia totiž všichni zúčastnění dokazují svojí schopnost setrvalého uměleckého růstu i tendenci rvát se o pozornost publika. Skvělejší do týdne start jsem si snad ani nemohl přát. Skvostná předehra večerního Fausta!
Labutí píseň nedávno zesnulé ikony slovinské divadelní režie Tomaže Pandura, je jednou z produkčně nejnáročnějších položek letošního ročníku Divadelního světa Brno. Výtvarně velkorysá inscenace nalezla ideální přístřeší v Janáčkově divadle, a rozhodně ji lze označit za vrchol aktuální programové kolekce, o výsostně moderní divadelní kus však nejde. Scénografie vyvolává jasné reminiscence na dílo Josefa Svobody, precizní projekce už nikoho neohromí, práce se živly je vzrušující jen dočasně a časová transpozice směrem k současnosti je nepříliš důsledná. Inscenaci nikterak neupírám sugestivní atmosféru, vtipnost zcizujících komentářů, kostýmní hravou emo-evokaci, ani funkční využití hudby, zastřít však nemohu, že čekal jsem víc. Víc hraní, méně vyprávění, větší část režijní imaginace a méně provozního kusu. Intelektuální vzletnost nezachrání vše. Radost mám z černých balónků, a výkonů Fausta (Igor Samobor), Mefistofela (Branko Šturbej), a Margarety (Polona Juh). Vlastně to není vůbec málo ale…úterý dobré všem!







pondělí 30. května 2016

KlariNův mazec v Divadelním světě: Ze soboty na neděli!

Víkendu střed!

                   Je rozhodně báječné počínat blogování v Pivnici u Čápa, v doprovodu kvalitního pitiva a v předtuše chutné krmě. Ještě potěšitelnější jest ovšem skutečnost, že tak činím po probuzení ze dne, jenž byl až po okraj naplněn skvostným divadlem (o kuchyni prozatím nemluvě J). Mám intenzivní oblibu ve festivalech, jejichž program se kryje, připadám si pak jako spolutvůrce svého menu, astronaut ve sféře divadelního bytí, i rozkošnělý degustátor teatrálního hodokvasu. A milerád se přiznám k tomu, že včera jsem nikterak nechybil…


                    Zlatý drak v podání Slováckého divadla rozpřáhl v Redutě sebevědomě svá blanitá křídla jak na módním foto shootu pro Bestiář roku 2016, aby tak jednoznačně dokázal, že směr, jímž ho novotou svištící lodivod Michal Zetel kočíruje, je více než správný. Přesně vyvážená směs divadelní epiky, grotesky, storytellingu, i precizně dávkovaných emocí suverénně definuje aktuální vysokou formu uherskohradištské divadelní grupy i totální souznění s vybroušeným stylem páně Schimmelpfenniga. Inscenační radost velkou navíc povýšila i finální degustace pokrmů, které herci během inscenace připravili: kari i polévka byly naprosto bez výhrad. Nadmíru povedené odpoledne tak v Redutě kazila jen jediná věc, a sice chabá účast divácká. Potenciální pozorovači/čky zřejmě zůstali/y na zahrádkách, zkoušeli/y vodu na koupalištích, drezúrovali/y leguány nebo se spolu povalovali/y doma. Jejich škoda!


                 Následujícím chodem v mém divadelním menu se nestali skvostní Bratři Karamazovi, jež viděl jsem již loni (díky Ti, Divadlo evropských regionů!), uhdeovsko-morávkovská janáčkovina Leoš aneb Tvá nejvěrnější, domácí Gilgameš/Dido a Aeneas či novým vedením Městského divadla Kladno zákeřně zaříznutý inscenační duet Otec/Matka, přednost tentokrát dostal nášup muzikálový, jenž se stal zároveň důvodem pro mou vůbec první návštěvu prostor Městského divadla Brno. A že se děly věci!

             Zlínská (a bezesporu kvalitní!) inscenace si na své hodnocení z mé klávesnice ještě odstavec počká, chci se teď na chvíli věnovat konzumnímu MdB chrámu. Moment malý, už to mám, z kapsy náprsní pozvolna vytahuji...a jest to bizár! To pozitivní na startu: slušné víno a obsluha kiosku i divadelního klubu. Milá  pokladní a páni  z ostrahy. Velmi odměřené uvaděčky rozmrzelé snad z toho, že je plno (obří WTF?) a coby vrchol intenzivně nepříjemná (a řvoucí) inspektorka hlediště. Opravdu nikoli KlariN friendly. Zlín naštěstí zachraňuje můj večer!

               Malované na skle, polských autorů Ernesta Brylla a Katarzyny Gärtnerové, v adekvátním přebásnění Jaromíra Nohavici, je sice spíše teoretickou disputací nad podstatou mýtu,  napsanou v tradici křesťanského pop-rock-folku 70. let, než dobře vyprávěným příběhem, zlínská sehraná divadelní kumpanie se ovšem přes všechna polena a rozhoupané háky zákeřně předlohou nastražené dokázala hravě přenést. Pod vedením vlastní neohrožené kapitánky Hany Mikoláškové (která se v krizi ujala i jedné z rolí - a skvěle!), a za příkladné dramaturgické péče palubního důstojníka Vladimíra Fekara, byl trouchnivějící repertoárový relikt přetaven v energickou aktuální jevištní šou, v níž nechyběla syrovost, jiskřivý humor (mj. nejmenovaný leader Teamu coby zaklínadlo jak z Harryho Pottera) i neurážející aktualizující narážky. Výborně fungovala živá hudba, produkovaná samotnými herci (Markéto Kalužíková, Tvůj cimbál je tak nehorázně sexy :-)!, o base Marka Příkazského ať stejně mluví jiní/né:-)). Naprosto funkční žánrový rozptyl, jenž s bezprostřední lehkostí fúzuje folklór, rock, reggae i pop, dodal sobotnímu večeru potřebnou šťávu i styl. I muzikálové publikum brněnské snad rovněž konečně zjistilo, že není David jako David. Zapomeňte na obtloustlého, olysalého, hitmakera s céčky, a věnujte pozornost Tomáši Davidovi. Thálii, na níž byl za svého Jánošíka nominován sice nakonec ulovil někdo jiný, to ale vůbec nevadí. Kam se hrabou všechny decibely cova-coly světa na tohohle kluka se sekyrou a Les Paulem. Jsem intenzivně rozradostněn tím, že má první návštěva Městského divadla Brno, byla zároveň návštěvou Městského divadla Zlín. Děkuji Vám velmi!

                     Svou absenci na Karamazovcích z klubu činoherního jsem vzápětí vykompenzoval parádním večerem v klubu divadelním i přilehlých podnicích zábavních, i s částí jejich hereckého obsazení, jíž jsou mí milí přátelé. O tom se ale na blogu podrobně nemluví....
Tudíž nashle!