Uherskohradišťské filmové hody: Díl 5. – Domobrana, muzika a lakovaný káry!

Čtvrtek mně zastihnul ve skvostné náladě. Počasí totiž na okamžik přestalo být úporně dusné, myšlenky nebyly zakaleny potem, a po konejšivě nerušeném spánku se u mě dostavil nový příval tvůrčí energie. Potěšila i obědová krmě v místní menze UTB, která i během LFŠ poskytuje velmi dobré služby za přijatelné ceny. I z nabídky programové jsem však opět rozkošnicky mlsal!

Maďarští Zběsilci (Veszettek, Maďarsko 2015), režisérky Krzistiny Gody, je v podstatě archetypálním příběhem, v nichž ve dvou paralelních liniích stáváme svědky osudů dvou delikventních bratří Maté a Jociho, a zároveň neblahého vzestupu moci jejich temně charismatického mentora, nového šéfa místní politické jednotky, Jánose. Nejen v současném orbánovském Maďarsku, ale i v celé Evropě, navýsost aktuální téma zpracovává režisérka s vítanou inklinací ke grotesknímu černému humoru, ve snaze o komplexní náhled i vystříhání se přítomnosti laciného explicitního apelu. Lehkou nepřehlednost akčních scén v pohodě vyvažuje postupně houstnoucí atmosféra, i precizní vedení hereckých představitelů. Linie policisty Jánose pak mj. nezapře i evidentní inspiraci Brechtovým Zadržitelným vzestupem Arthura Uie, respektive Adolfa Hitlera. Reminiscence na Kult hákového kříže (American history X, režie: Tony Kaye, USA, 1998), jsou sice okamžité, oproti přímočaře a černobíle šokujícímu ataku amerického snímku však scénář Réky Divinyi do ožehavé problematiky vnáší mnohem vrstevnatější pohled. Nejen při vědomí nedávných rejdů neonacistických bojůvek na našem území (Odinovi bojovníci Úsvit, Ortel, Konvička, Vandas a ti druzí) se člověku chce maďarskému štábu poděkovat za opětovné udělení lekce z moderní a politicky nebojácné filmařiny. Český filme, vidíš to taky?

V přirozené inklinaci k široké škále festivalových zážitků, a proč si to nepřiznat, i z důvodu prosté nostalgie, vynechal jsem mimo jiné návštěvu projekce vizuálně vynikající beatlesovské pocty Across the universe (pravidelně se k filmu vracím), režisérky Julie Taymor (USA, 2007), a raději se v klidu připravil na večerní koncert. A dobře jsem udělal.

¨

Česko-američtí hudební úderníci Holy Fanda & The Reverends s hostujícím frontmanem skupiny Traband Jaroslavem Svobodou se sice ještě potýkali s pomalu se scházejícím publikem, i problematickým ozvučením plenérového prostoru, jejich před-skokanský set tak poněkud postrádal divokost, kopyto, ocas i rohy, tedy propriety, které by jejich žánru, jenž sami označují jako urban-hillbilly & hardcore-americana, slušely jak Miloši Zemanovi odchod do politického důchodu. Z hlediska stylové adekvátnosti byla přitom kapela zvolena naprosto správně, její pódiový pobyt navíc netrpěl zdlouhavostí a svůj účel přípravy na headlinery večera naprosto splnil.

Nemohu zde skrýt, že koncert Mňágy a Žďorp, kterou jsem znovu viděl po cca deseti letech, a minimálně z textařského hlediska (warning, opět nadsázka!), ji považuji za českou variantu mých milovaných The Cure, mne strhl hned od prvních tónů Hodinového hotelu, jenž včerejší koncert, podobně jako samotnou kariéru kapely zahájil. Vůbec mi nevadí, že spousta mých oblíbených hitů nezazněla (Něgdy příště J), skupina jich má totiž tolik, že bychom na Kolejním nádvoří mohli trsat ještě teď, v pátečním odpoledni. Důležité je, že evidentně živelnou energií stále nakažení muzikanti skotačili s vervou bytostí o dvě generace mladších, a publikum generačně rozprostřené mezi ledva školce odrostlá robata, freneticky nadšený půvabný dorost, rodiče i prarodiče, jim příděl pozitivních emocí s radostí vracelo. Ano, i sborově zpívalo se, vzpomínalo a vůbec bylo radostně. Když se pak při přídavkovém loučení končilo Klecí v kleci, svou slzu nostalgickou nezamáčkl jsem. Nechal jsem jí téci! Filmovko, tohle umíš skvěle!

Cesta gladiátorů 2000 (Death race 2000, režie: Paul Bartel, USA 1975), mně posléze v tradiční Hvězdě půlnoční utopila v oleji, benzínu a tekutém prachu. David Carradine a Sylvester Stallone měli bouřlivé dospívání J, a videoherní Carmageddon své filmové předky. Důležité vědět! Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

    

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 4. – Den český (a letušky)!

Svou letošní filmově letní středu jsem se poněkud masochisticky rozhodl věnovat českému filmu. Němcův umělecký epitaf Vlk z Královských Vinohrad sice ještě kolidoval s doháněním mého spánkového deficitu, jenž jest jako vždycky značný, o třetí hodině odpolední jsem však byl již plně připraven vstoupit do Klubu kultury, jehož enormní zaplněnost mne přiměla k (samozřejmě značně nadnesené!) úvaze, zda za současnou krizí návštěvnosti domácích snímků nevězí skutečnost, že je většina diváků nenavštíví v oficiální distribuci, ale na filmových festivalech J.

  Komedie Ztraceni v Mnichově režiséra Petra Zelenky rozhodně nezapře řemeslnou poučenost svými vzory, z nichž Truffautova Americká noc (La Nuit américaine, Francie/Itálie 1973) je dokonce explicitně zdůrazňována, sehranost tvůrčího týmu i suverénní schopnost překračovat domácí umělecké standardy, na svou tematickou a rovněž i stylistickou roztříštěnost ale ve výsledku doplácí. Divákova pozornost je postupně ubíjena dalšími a dalšími podněty, s nimiž se ale důsledně nepracuje Předností nevyrovnaného filmu je herecké obsazení (Dejvice (už zase J), Zábradlí, Bambušek, „Francouzi“), sebeironická nadsázka, s níž jsou interpretovány těžkosti geneze uměleckého artefaktu i zákruty naší nedávné historie. Bavil jsem se chvílemi dost, leč čekal jsem podstatně víc. Visací zámek 1982-2007 a Mňága- Happy end zůstávají nepřekonáni. Škoda.

U Hřebejkovy Učitelky byla má situace poněkud jiná. Neočekával jsem naopak vůbec nic, proto ke zklamání bylo nakonec poměrně daleko, přesto však sympaticky skromný snímek naráží na obvyklé limity scénáristické (ne)schopnosti Petra Jarchovského, a nedůvěru v drama. Slovenská retro variace na Dvanáct rozhněvaných mužů, by se totiž hravě obešla bez zbytečně zcizujících fórečků, z nichž ten estébácký byl vyloženě nanic. Naštěstí proti scénáristické laxnosti jdou herci, kamera i režie, která výborně pracuje s postupným odhalováním charakterů, v čemž vynikají zejména Martin Havelka,  Csongor Kassai, Ondřej Malý a Peter Bebjak. Zuzana Mauréry v titulní roli mi pak svým výkonem přivodila menší šok, když ve mně v mžiku oživila vzpomínku na jednu z největších pedagogických kreatur (jež se postupně proúčtovala až na ředitelku), s níž jsem se pravidelně utkával na střední škole. Ještě teď se mi žaludek houpe. Příjemně překvapili i dětští herci, jejichž bezprostřední komika film kořenila, a uvěřitelné emoce naopak přitemňovaly. Vynikající je rovněž práce s prostorem a architekturou zvolených interiérů (kamera: Martin Žiaran). Pozitiva převažují, stejně jako u většiny Hřebejkových filmů zde ale citelně chybí preciznější ruka dramaturgova. Po Rudém kapitánovi je Učitelka na letošní LFŠ nicméně již druhým důkazem skutečnosti, že Slovensko českým tvůrcům evidentně prozpívá.¨

Následná návštěva letně biografní projekce druhého dílu Pachlovy kriminální rekonstrukce Gangster Ka, s podtitulem Afričan zůstane bez podrobnější reflexe, neboť jsem jí neabsolvoval celou. Na rozdíl od části první mi ovšem přišla bez spádu, energie, točící se v kruhu a dominantně vyprávěná voice-overem. Přesní, charismatičtí a sympatičtí chlapci Predrag Bjelac a Hynek Čermák bohužel nejsou samo spasitelé. Jako audiokniha však může Afričan fungovat dobře. Takže stačilo a vzhůru na letušky!

Další v pořadí půlnoční série cormanovek, snímek Fly me! (režie: Cirio H. Santiago, Jonathan Demme, Curtis Hanson, USA/Filipíny 1973), zde opatřený roztomilým překladem Olítej mně!, je sice přesně tak pitomý, jak si právě představujete, a možná ještě mnohem víc, zároveň ale představuje přímo ideální hřiště pro bezuzdné řádění simultánně překladatelské dvojice Samanty Bifidus a Jíry Fostré. A to tentokrát fungovalo naprosto bez výhrad. Chrochtal jsem si blahem, jak v bahništi hroch. Vivat a dobrou! Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 3. – Úterní saturnálie!

Letní filmově školní úterý jsem převážně věnoval antice. A jaká byla! Není totiž nad to hned po ránu nechat se proplesknout brutálním tornádem režijní imaginace. Celovečerní filmový debut Julie Taymorové Titus (Itálie/USA/Velká Británie, 1999), je samozřejmě adaptací historicky první tragédie Williama Shakespera, a jde přesně o ten snímek, jenž Vám hravě vynahradí ranní rozcvičku. Pro režisérku, jež se s dramatem utkala nejprve na divadelním kolbišti, se půdorys dramaturgicky ve světovém měřítku poněkud opomíjené hry, stal ideálním východiskem pro univerzálně platnou filmovou esej, jejímž ústředním motivem není nic menšího než pátrání po kořenech násilí. Násilí, jemuž nechybí údernost, názornost, ale rovněž i svébytná poetika. Pro zapřisáhlé puristy se může režisérčina tendence míchat a vrstvit širokou škálu motivů i výrazových prostředků do pouze zdánlivě nesourodého celku zdát urážející, při pozornějším pohledu však lze jen obdivovat důslednost a komplexnost její nekompromisní interpretace. Vytříbený vizuál virtuózním způsobem doplňuje precizně herecky formulovaný Shakespearův jazyk, snímek navíc disponuje naprosto strhujícím temporytmem. Režisérka si je přesně vědoma všech specifik i úskalí, jež převod divadelní látky na filmové plátno obnáší, a s pirátsky kapitánskou suverenitou Francise Drakea je hravě překonává. Vlajkovou lodí její filmové flotily je potom precizní vedení hereckých představitelů, z nichž si nad bezesporu pozoruhodného Anthony Hopkinse v titulní úloze dovolím postavit Harryho Lennixe v úloze černošského arcilotra Aarona, který se stává fascinujícím rozsévačem všudypřítomného zla, aby si v závěru získal divákův respekt i pozitivní emoce za zoufalý sebe obětující boj za přežití vlastního syna. Dokonalý příklad nebetyčné přitažlivosti inferna. V následné diskusi přítomná Julie Taymor navíc přesně definovala svůj přístup k látce a svým bezprostředním přístupem divákům v podstatě udělila neformální malou master class. Tak to má vypadat, bravo!

Veskrze nadšen z výborného rána jsem pak odpoledne věnoval své publicistické literární činnosti, pokud se tak spisování těchto deníkových zápisů dá nazývat, a zároveň teoreticko-psychické přípravě na další z vrcholů festivalového dne. Tím se posléze stal česko-rakouský exmerimentálně-dobrodružný film Menandros & Thaïs, režijního tandemu Antonín Šilar a Ondřej Cikán. Neortodoxně připravený snímek je přesně tím debutem, který mi v místní umrněné produkci tak dlouho bolestně chyběl. Odvážný, nepochybně nadšenecký, přitom však komplexně promyšlený a nikterak se jinakosti nebojící sandálový velkofilm, který dvojice čerstvě zrozených režisérů (Antonín Šilar je původní profesí scénograf a Ondřej Cikán spisovatel a překladatel), infikovala neopakovatelnou snovou atmosférou, hypnotickým plynutím času i sugestivní časoprostorovou magií. Věnujte prosím pozornost snímku, jenž si Vám jistě přivodí silné emoce! Rozhodně netvrdím, že budou vždycky veskrze pozitivní, ovšem nepopřu, že já jsem byl intenzivně potěšen. Ano, ideální satisfakce za Laputu!!!) Ve dvojici Menandros-Eudromos (Jakub Gottwald a Ondřej Bauer), navíc český film získal parťáckou dvojici s charismatem, které tu dlouho nebylo (Lukáši, Sagvane, sorry! Filipe, Zdeňku, vy ani náhodou. A dost!). Antoníne a Ondřeji tvořte dál, už se těším na další Vaše počiny. Pískám si, tak trochu nadávám na neexistující osvětlení cesty z Tenisové haly (tohle si, Filmovko, poněkud podcenila) a mířím den povedený finalizovat s Berthou z dobytčáku (Boxcar Bertha, USA 1972, režie: Martin Scorcese). 

Snímek vezoucí se na tehdejší vlně laciných nápodob Pennovy sociálně-romantické filmové balady Bonnie a Clyde režiséra Arthura Penna, je dalším z půlnoční sekce, věnované osobě režiséra a producenta Rogera Cormana. Tradičně brakový scénář je zde ovšem povýšen již doutnající obrazovou precizností jednoho z budoucích králů Nového Hollywoodu, nad kategorii Cormanova obvyklého trashe. Filmová varianta kramářské balady byla ideálním epilogem antického dne. Pokračování příště!  

Petr KlariN Klár

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 2. – Divadelní pondělí (a filipínské kočky)!

Pondělí mne na 42. ročníku Letní filmové školy zastihlo coby zodpovědnou bytost, jenž nepopře svou dominantní profesi divadelní. Nemohl jsem se tedy nevydati na v pořadí již druhou přednášku charismatického shakespearovského guru Martina Hilského. Velký alžbětinec totiž slaví 400. výročí od finálního stepu domácí obuví a naštěstí na něj ani letošní Filmovka nezapomněla. Tématem dne protentokrát byla rovnou nejslavnější tragédie lásky dvou veronských milenců Romea a Julie. Málokdo je dnes tak neotřesitelnou komunikační jistotou jako pan profesor Hilský. Jako vždy s intenzivní vervou, ale i velmi příjemným nadhledem a špetkou nezbytné sebeironie, předvedl naprosto brilantní náhled do zvolené problematiky. Dobře známé věci přehledně shrnul a zároveň pro nepříliš znalé odhalil spoustu zaprášených dveří i dosud zahalených tajemství. Velkou předností přednášky byl její takřka ideální informační rozptyl, který zaujal naprosté laiky i poučenější obecenstvo. Pan profesor navíc bezprostředně udělil i lekci z moderování i uměleckého přednesu. Intenzivní díky!

Po cca dvacetiminutové pauze už velmistra teorie i shakespearovských dějin vystřídalo sehrané trio Hejlíčková-Říman-Flígl, kteří proslulou love story předvedli v jejích nejpestřejších podobách. Iva Hejlíčková představila především fragmenty z klasických filmových adaptací, Aleš Říman pak tematické i časoprostorové transpozice (výživné byly zejména příspěvky z východního bloku) a Jiří Flígl nečekané žánrové výstřelky. Vzdělání, zábava a inteligentní humor, to vše v ideálním poměru jak vinný střik z favoritní sklizně, jsou jedním ze základních důvodů proč se člověk na Filmovku opakovaně vrací. Prosím zachovávat a jen tak dál!

Po přijatelném gastropornu v Pizzerii u Macka (vyměkl jsem a dal si nachos, na tavený sýr na špeclích či ďábelské toasty na pizze jsem skutečně žaludecky neměl), jsem zaujal výhodnou pozici u Divadelního stanu a číhal na Proton!!!

https://vimeo.com/167236116

Nejčerstvější inscenace mých nejen generačních spřízněnců, pražského divadla Vosto5, poeticky navazuje na Košičan 3 a je  „jevištní rozhlasovou reportáží o objevu zapadlé české kapely PROTON, která byla umlčena těsně předtím, než se stala slavnou.“ Tradiční sestavu zde navíc doplnil herec, muzikant, režisér, pedagog a bůhvícoještě, Petr Marek, který do týmu hladce zapadl jak Štětináč k Bratrstvu kočičí pracky. Chlapci si tentokrát berou na mušku mytologii domácí pop music, širokou oblibu šermířství v našich zemích,  pseudokulturní producentské pasáctvo i sami sebe. I přes značnou šířku tematického záběru je výsledkem snah týmu vedeného tentokrát režisérem i spoluscenáristou Ondřejem Cihlářem konzistentní jevištní obdoba tapas, jež nejlíp chutná sdílené. Tento lahodný divadelní mlsek navíc primárně vyžaduje diváka alespoň částečně ve vodách místního pop-rybníčku protřelého, což vůbec není na škodu. (a potom přijde Ostrouchov!) Přiměřená stopáž, jež nikomu nedovolila v zapoceném Divadelním stanu zkolabovat potěšila, závěr nefalšovaně dojal. Je krásné oprávněně chválit! 

Po povedeném Protonu jsem lehce nakoukl do Sportovní haly, abych zjistil, že dramaturgie LFŠ k projekci Naslepo adekvátně coby neokázalou poctu zvolila snímek Chuť třešní (Ta'm e guilass, Írán/Francie, 1997), nedávno zesnulého režiséra Abbase Kiarostamiho. Protože jsem ale nebyl příliš kontemplativně zaměřen, zamířil jsem na doplnění stravy, a následné rozvzpomínání v letním kině RWE, jež ovládlo Sedm statečných. Netřeba představovat!

V parku, kde se promítala Balada pro Banditu, jsem ale zaslechl útržek dialogu, o něž by byl hřích se nepodělit:

Muž A.(vypruzeně): „Pojď pryč, tuto country sračku kategoricky odmítám sledovat“

Muž B.(totálně extaticky): „Co blbneš. To jsou český Vlasy, normálně Hieronymus Bosh, Zahrada rajských potěšení, vole“…

Tak nevím. Já myslel, že Uhde, Pospíšil, Sýs, Husa a Greenhorns.

Ale pobavili, hoši.

Protože jsem ovšem ještě nebyl docela umělecky syt, vyrazil jsem pak do Klubu kultury, na další ochutnávku filipínských krás(ek). Nadané studentky (The Gifted, režie a scénář: Chris Martinez, Filipíny 2014), je další v sérii teenagerovských variací na Ošklivku Betty, pod jejímž zaměnitelním vizuálním kabátek, jež může znalcům žánru evokovat například film Bezmocná (Clueless, USA 1995), režijní matadorky Amy Heckerlingové, se skrývá překvapivě komplexní (což ovšem neznamená, že nikoli groteskně brutální) filmová disputace na téma kultu krásy, těžkostí života na střední škole či střetu bohatství a idealismu. Film navíc disponuje trefnou pointou, která pomáhá zvednout hodnocení o polovinu pomyslného stupně. Filipíny tentokrát bodují a já mohu v pohodě odtančit do další skvělé noci. Pokračování příště!  

Petr KlariN Klár

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 1. – Víkendová smršť!

Ach! Už zas jest to konečně tady. Stejně jako se oblíbený svátek filmu, zábavy i vzdělávání, po roce vrátil do přátelského UH, tak já se coby dobrý srnec k referování chystám z koryta imaginace své opět píti, abych Vás zodpovědně zpravil o zde probíhajících dějích. Zápis vykopávající je, jak titulek jeho ostatně napovídá, kronikou tří prvních, dusných, festivalových dní. Nuž pojďme již!

První zprávou budiž bezesporu fakt, že vše podstatné je na svém místě a v nejlepším pořádku. Jen aktuálně rekonstruované Slovácké divadlo, (jemuž do přestavby přeji hodně zdaru!) na seznamu promítacích míst tentokrát nahradila Tenisová hala. Nevěřte zlým jazykům, že jest daleko. Z městečka stanového jen necelých minut pět. Navíc je obsazena parádním personálem, jenž nevšedním půvabem, i ochotou promptně řešit nejrůznější nastalé zádrhele vyniká, ostatně jako kompletní personál LFŠ. Radost velká a důvod k potlesku. I v letošním roce je pobyt na horké půdě LFŠ kratochvílí veskrze příjemnou. Jak jest na tom aktuální filmové menu?

Svou letošní programovou odyseu jsem odstartoval čistě žánrovým dnem, a hned mou první položkou byla ochutnávka aktuálního slovenského mainstreamu s česko-polskou účastí. Rudý kapitán režiséra, a mého skoro jmenovce Michala Kollára, je adaptací románu detektivního hitmakera Dominika Dána, a ve srovnání např. s tematicky podobně zaměřeným snímkem Davida Ondříčka Ve stínu hravě vítězí, jak Miloslav Mečíř nad Jaroslavem Drobným. Atmosféra parného léta roku 1992 je budovaná skvostně, v evidentní výrazové spřízněnosti s televizní minisérií Modré stíny Viktora Tauše, který ostatně Rudého kapitána produkoval. Druhou nespornou devizou slovenského napínáku pak je jeho herecké obsazení: Marian Geišberg v roli kriminalisty Burgera představuje dvoj jedinou slovenskou variací komisaře Schimanskiho a jeho parťáka Tannera. Polský představitel hlavního hrdiny Richarda Krauze Maciej Stuhr dokazuje, že mezi potenciálními česko-slovenskými hereckými bijci nemá obdoby. Ladislav Chudík se zde rolí kněze Janetky důstojně herecky loučí, a Michal Suchánek opětovně dokazuje své herecké kvality na nekomediálním poli (v podstatě mi jeho aktuální kariéra částečně připomíná Jiřího Lábuse v devadesátých letech), nicméně exkluzivní Mozartovou koulí filmu je obsazení Oldřicha Kaisera do titulní role a zejména pak jeho souboj s estébáckou verzí T-tisícovky v podání Maria Kubece. Záporácké kreatury zde obecně fungují jako domácí resuscitace domněle strejcovských mafiánů z prvních řad italské La piovry (Chobotnice). Tím nejméně zajímavým je na Rudém kapitánovi paradoxně jeho zápletka, dramaturgie snímku však snaživě vyčistila narativní handicapy románové předlohy a vynikající řemeslná úroveň, kterou definitivně pečetí atraktivní kamerová vize Kacpera Fertacze rázně vykopává detektivku do kategorie Překvapení roku a radost veliká. Smekám pomyslný slamák a přesouvám se k legendám.

Carpenterův masterpiece Předvečer svátku všech svatých (Halloween, 1978), zde promítaný v parádní sekci Wtf: Point of view, jež je věnována subjektivnímu pohledu jako výrazovému prostředku, stárne výrazně pomaleji než Otec Fura i Jiřina Bohdalová dohromady. Michael Myers (samozřejmě spolu s Freddym, Jasonem a Chuckym) zkrátka ještě pořád vládne všem, i když móda se změnila a třeba Jamie Lee Curtisová vypadá v současných Scream Queens snad ještě lépe (a hot!) než tehdy. Více snad psáti netřeba, kdo nezřeli jste, urychleně napravte dřív, než Vás MM vykuchá jak dýni.

Svůj první večer jsem nemohl filmově zafinišovat jinak než návštěvou biografu Hvězda, kterou v čase půlnočním naprosto ovládlo slavné simultánně překladatelské duo Jíra Fostrá a Samantha Bifidus, který svým neodolatelným, i když v tomto případě místy už přespříliš tlačícím způsobem, povýšili dvojici snímků Rogera Cormana, jemuž je věnována letošní půlnoční sekce, na vynikající reminiscenci drive-in campu. Epilogem prvního festivalového dne se pak stala již tradiční návštěva Welcome party v divadelním Vertigo stanu, kterou svými gramofilskými kejkly zcela ovládl proslulý vinilo drásač DJ Miloš Skalka 2.0.

Sobotu, přiznám se, z velké části věnoval jsem popáteční rekonvalescenci, setkávání s dlouho neviděnými přáteli a samozřejmě i odborným diskusím nad shlédnutými filmy. Z hlediska tématu jsem se pak rozhodl zaměřit svou pozornost na celovečerní debut a následně pak snímky studentské. Domácí Laputa však nebyla nejšťastnější volbou. Nijak neupírám schopnosti režiséru Jakubu Šmídovi, hereckému ansámblu ani kameramanovi a dalším profesím, chyba jest zde zcela a zásadně ve scénáři Lucie Bokšteflové, respektive v jeho neexistující dramaturgii (Lubora Dohnal a dramaturg ČT Kristián Suda). Předkládaná snůška sladkobolných klišé by snad obstála coby synopse nového upoceného výlisku z autorské fabriky Ireny Obermannové, Lenky Lanzové či dokonce zahraniční podobné výtečnice značně pofiderních kvalit, jako generační výpověď selhává ve všech ohledech. Autorce bohužel nedošlo, že pokud v rámci vlastní protimužské vendety popíše všechny místní majitele penisů jako vespolně selhávající podtvory, titulní hrdinka z toho rovněž dobře nevyleze. K filmovému herectví Terezy Voříškové chovám přirozený respekt, ale její Johance bych torturu rozhodně přál. Pekelný pocit brutálního programového failu se naštěstí na následné diskusi podařilo částečně rozptýlit přítomnému herci Jakubu Gotwaldovi, a to za pomoci nekompromisní stand up komiky. Jakube vše Nejlepší k jmeninám a intenzivní díky!

Večer filmově končím vírou v lepší věci příští, v čemž mně opět pozitivně utvrdí studentský maraton na náměstí. Přívětivá náruč Vertigo stanu, jíž v ten večer propůjčen byl Manťákům, pak vyléčila mi poslední polaputní splíny.

Ve svátečním čase nedělním pak nemohl jsem zvolit jinak, než z filmů ryze výletních a vybral jsem nadmíru pečlivě: Hory mají oči, výtečného režijního ekvilibristy Alexandra Ajy jsou přesně tím uměleckým dílem, kam bych bez váhání transponoval Johanku z Laputy. Aja přetvořil remakovanou klasiku Wese Cravena v hyperkinetickou dusně atmosférickou jízdu, jíž nechybí přehršel brilantně vypointovaných nápadů, černého humoru i v široké distribuci takřka bezprecedentní brutality. Radostí řičím a rozradostněn jsem (i když občas i já útlocitně přivírám svá očiska)

Následně opět pokouším svou otrlost a po nutném doplnění pitiva a jídla vyrážím na další z půlnočních projekcí, jež znamená můj úlet ve směru Filipíny. Kmotr (Ang padrino, Filipíny 1984), slavného místního multiprofesníka Fernanda Poe Jr. (představitel hlavní role, režisér, spoluscénárista i producent), je gangsterská variace z telenovelního pekla. Z hloučku diváků jsme do finální 136. minuty zůstaly tři. Ale abychom pro poznání filipínských filmových krás neudělali (a následnou referenci), že? Decentní Vertigo kolíbačka pak znamenala definitivní víkendové good bye.

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár