pátek 28. prosince 2018

KlariNovo Vánoční pohádkové recenzování 2018: O zakletém králi a odvážném Martinovi

Vážně si nejsem správností strategie naší veřejnoprávní televize jist. Těžko totiž pochopit, proč vládcem štědrovečerního programového slotu učiní bezprecedentní paskvil, aby na první svátek Vánoční naopak tasila překvapivý, navíc nepříliš propagovaný triumf. Jestli je důvodem slovensko-česká koprodukce, jest v České televizi něco moc špatně. Letošní premiérově pohádkovou prestiž totiž tentokrát skutečně zachránili naši slovenští bratia a sestry.




 Pohádka se zbytečně doslovným českým názvem O zakletém králi a statečném Martinovi, jejíž původní název Vianočné želanie zřejmě vykazoval přílišnou podobnost s Přáním k mání, kterému televizní premiéru ve svátečním čase uzmula repríza Strachova křesťansko-agitačního sequelu, je totiž neokázalým klenotem, jež své konkurenty hravě strčí do bezedného pytle.

Prolog příběhu sice nejprve vyděsí vizuální kombinací zimní vinnetouovky, turecké verze Hobita a intra prvního Tekkena, od detailu s prstenem se však všechno jako zázrakem dostane do správných kolejí, jež postupně na tváři samozvaného, a notně již tuzemskou fantaskní šmírou ohlodaného,  recenzenta kouzlí jeden potěšený úsměv za druhým.


Režii snímku totiž pevně ve svých uměleckých spárech třímá Peter Bebjak, jenž za léta harcování po televizních projektech rozdílných témat, rozpočtů i kvalit postupně vyrostl v jednoho z nejspolehlivějších žánrových tvůrců nejen v česko-slovenském kontextu (kdo jste ještě neviděli jeho loňský film Čára, neprodleně dohoňte!). Pod jeho pozornou tvůrčí kuratelou se sice eklektický, leč nanejvýš funkční scénář Tomáše Dušičky (brácha Mika Spirita, yeah!),  jemuž k dokonalosti chybí především komplexnější záporákova motivace a razantnější závěr, mění v komplexní lekci z pohádkového kumštu, jež do místní, nepříliš pohostinné jeskyně, obývané nezřídka nevábnými skřety typu Zelenka, Troška či Strach přináší tolik potřebný závan čerstvého vzduchu i neortodoxní kreativity.


Nespornou předností pohádkové laskominy Bebjaka a Dušičky je především důsledná péče o postavy a vztahy mezi nimi: po dlouhé době dostáváme princeznu nejen půvabnou, ale především aktivní, emancipovanou a nediblíkující (Simona Kollárová), je jen škoda, že brzy vyklidí pole jsa proměněna v čedič, sympatického handicapovaného hrdinu (Richard Autner), jehož předobrazem je legendární asijský geroj Zatoichi, Lukáše Vaculíka coby slušivou domácí variantu archetypálního zen kung-fu starce Svaroga, i záporáka z cool jménem Vlkan (Tomáš Maštalír), jemuž však na působivosti přece jen poněkud ubírá jeho povrchní přislizlá porno stylizace. Naopak vzrušující emo-chemie ústředního páru je bezprostředním zdrojem pohádkového blaha, jež sice skrblí slovy, ale precizně herecky formulovanou romantikou doslova vře.



A postavy bytostí zcela nadpřirozených? Další paráda! Skvostně slamující skřítek "Buchtosmažka" (Tomáš Mischura) který zřejmě na Slovensko přiskotačil z Ronji, dcery loupežníka, a bezmála geniální děsivá i vtipná Ježibaba Csongora Kassaie jsou ozdobami epizodické struktury filmu, i důkazy výtečného výtvarného cítění autorů výpravy (Juraj Kuchárek), kostýmů (Martin Kotúček) i masek (Michaela Kicková).


Příkladná je rovněž i práce se slepotou odvážného Martina (dramaturgie: Halka Marčeková), která se stává nejen přirozeným zdrojem hrdinových útrap, ale i jeho vítězství. Myšlenky, vyslovené již kdysi Exupéryho Liškou, tak znovu ožívají na půdě slovenského vánočního pokladu. Emocionální těžiště snímku tedy neleží výhradně na tradičních motivech zlomení kletby, opětovného shledání rodičů a dětí, respektive definitivní kompletace milenecké dvojice, ale je efektivně posilováno skutečností, že hrdina se vítězstvím nad zlem stává zdravým člověkem. Když Martin ve finále poprvé v životě uzří svou matku (a následně ovšem i princeznu), není to kupodivu kýč, ale čistá krása. (Uhodnete, zda jsem plakal?)



Epilogem skvostné pohádky jest pak výtečný, niterně interpretovaný duet Holubička, z autorských hlasů i per dvojice Sima Martausová (text) a Adam Ďurica (hudba), 

Petře Bebjaku, Tomáši Dušičko a spol., posílám intenzivní díky!

Petr KlariN Klár 


   



pondělí 24. prosince 2018

KlariNovo Vánoční pohádkové recenzování 2018: Kouzelník Žito!

Po roce jsem tu opět s dalším pokračováním dlouhého již seriálu tradičních vánočních recenzí. Hned v úvodu je bohužel potřeba si říci, že dobrých zpráv dnes bude pomálu. Renesanční všeuměl, hyperproduktivní vymetač nejzaboudlejších koutů domácí podkultury a zapřisáhlý odpůrce dobrého vkusu, režisér a scénárista Zdeněk Zelenka totiž opět nezklamal, a na sváteční obrazovky dodal publiku prahnoucímu po pohádkových pamlscích paskvil, vedle nějž se Hotýlek v srdci Evropy, Divoké víno, Šmankote, babičko, čaruj i Nahota na prodej tyčí coby nesmrtelně klasické žánrové skvosty.

Zdeněk Zelenka a Jiřina Bohdalová


Tam, kde s brutální symbolickou penetrací sympatického hrdiny domácí mytologie skončil všemi známý věrozvěst neo(nazi)folku Daniel Landa, nesmrtelný strýc tuzemské šmíry neohroženě pokračuje, a nakládá pověsti kouzelníka jak čerstvě propuštěný recidivista-celibátník sebraným spisům Dity von Teese.

 Leč necizopasí se zdaleka jen na národních dějinách - kupříkladu představitele titulního hrdiny, na ploše celovečerního filmu v podstatě debutujícího Denise Šafaříka, Zelenka nesmyslně nutí imitovat mladého Václava Neckáře, a to včetně charakteristické modulace hlasu, mimiky i gestikulace. Není tudíž divu že jinak vcelku sympatické herecké embryo zde působí jak poloviční retard, navíc postižený Bacily. 



Zelenkova režie se vůbec k hereckým představitelům staví s podobnou empatií, jíž chová Dolores Umbridgeové ke kentaurům. Tam, kde se jiní tvůrci přinejmenším snaží budovat charaktery či alespoň funkční povahové typy, Satanův infant nasazuje  blekotající karikatury a místo vztahů servíruje stupidně nesourodou, motivistickou melanž, a naprosto nefunkční přepočetné dvořanstvo. 

Denis Šafařík a Anna Kadeřávková


Ústřednímu páru, jehož jakékoli hrozící vzájemné jiskření dusí s něžnou elegancí Gabčíkova-Nagymaros, by se měl Zelenka veřejně omluvit, podobně jako představiteli hrdinova hlavního přítele Broňka (Jakub Novotný), jenž v příběhu mizí a opakovaně se zjevuje coby (ne)přirozený důsledek scenáristické zvůle. Potupné tortury ušetřeni nezůstali ani Petr Kostka coby pozdně rujný lovec hraběnek či Boleslav Polívka jako senilní již Lucifer, Radek Kuchař či zřejmě kompletní kumpačka divadla Hybernia. Plavbu v nevábném Zelenkově rybníčku si užívá snad jen kvalitním zobáním obluzený Rákosníček a tradičně maniakálně přehrávající Pavel Kříž, pro nějž už snad někdo brzy napíše českou variantu Noční můry v Elm Street. Robert Englund či  Johnny Depp pro chudé nebo tak něco...
Pavel Kříž


Pokud jsem se v loňském roce rozplýval nad fungující mechanikou pekla v Janákově a Konášové Nejlepším příteli, u Kouzelníka Žito nezbývá, než odplivnout si a zanadávat. Režisér a scénárista, jenž si na jevišti dovolil zprznit i nesmrtelné dílo J. W. Goetha, (mj. Josefem Vojtkem) se s ničím nepáře, a koná další infernální masakr, v němž ubozí rohatci úpí jak Lunetic na půlnoční. Dramaturg loňského klenotu i letošního nepodarku Jiří Chalupa zřejmě tentokrát spal, a nebo už je také v kotli pekla, jež Zelenka se jmenuje.

Jiří Chalupa


Zvrácenými vrcholy snímku, jenž by se pro příště měl vysílat výhradně za trest, případně  s celým nebem hvězd, jsou pak muzikálové scény, v nichž snad kulhavý ďábel domácí filmové estetiky původně chtěl atakovat pozice Baze Luhrmanna či Julie Taymor, nebezpečně však konkuruje Miloslavu Halíkovi (Decibely lásky!). Hudba a texty Daniela Bartáka a Borise Pralovszkého jsou jasnými reprezentanty pralesní ligy domácího konzumu,  kostýmy Aleny Schäferové jsou odpornou kombinací skanzenu, karnevalu, ptákovin a někdejšího ošatníku Kotvalda a Hložka

Dost bylo Zdeňku kokeše! Vrhni se na pokání a na charitu, ať máš aspoň nějaký body k dobru. Jinak Vás peklo s Renčem už nemine!!!    

P. S. Pro případnou zahraniční distribuci navrhuji titul Prince Shitto

   



  

sobota 1. prosince 2018

Divadelní Brno ve víru oslav státnosti


Divadelní Brno ve víru oslav státnosti

Ani brněnská divadelní subkultura přirozeně nezůstala lhostejna ke stoletému výročí československé státnosti, a připravila několik speciálních akcí, jež toto jubileum adekvátním způsobem připomněly, a to nejen striktně uměleckými prostředky. Z nich se svou povahou částečně vymyká dvojí uvedení Havlovy „historické meditace o pěti dějstvích“ Zítra to spustíme, kterou postupně v říjnových termínech nejprve premiérově uvedlo Divadlo na Orlí jako druhou inscenaci aktuálního absolventského ročníku ateliéru muzikálového herectví, a následně i coby jednorázovou exkluzivitu i Dům umění města Brna, který se pro jediný večer stal útočištěm Cirkusu Havel, vedený Vladimírem Morávkem.

Sokolstvo na Orlí

Foto: Nikola Minářová


Inscenace režiséra a pedagoga Iva Krobota, jenž si Na Orlí k úzké spolupráci přizval své osvědčené „bratry v triku“, renomovaného výtvarníka Rostislava Pospíšila a big beatového čaroděje Zdeňka Kluku, nezapře řadu styčných bodů s loňskou Komedií o umučení, jež byla uvedená ve spřízněném svatostánku věnovaném zářné budoucnosti českého divadla, primárně činoherní brněnské Martě. Mezi pozitivní aspekty ambiciózní produkce i tentokrát patří tvůrčí sebejistota precizně sehraného týmu a nesporná pevnost režijně-pedagogického vedení, korunované organickým zapojením jevištně debutujících 1. ročníků herectví činoherního i muzikálového, k těm sporným pak řadím evidentní poetickou inklinaci k jevištním formám, jejichž zlaté časy již minuly, a tedy i divákům o několik generací starších, než tvoří obvyklé publikum zmíněných divadel. Jistou konzervativnost jediného kusu lze však vzhledem k pedagogické profilaci divadla, i v kontextu dramaturgického plánu, jenž jinak jednoznačně směřuje k divadelní nadčasovosti, bez problému tolerovat, jako ideální trenažér řemesla i poučný výlet do divadelní historie.
Foto: Nikola Minářová

Krobotova komplexní režijní vize v začátku zdařile pracuje s publicisticko-populárním klišé, když nechá představení otevřít autentickou video anketou, v níž, v té době v podstatě ještě budoucí, studenti 1. ročníku přesvědčivě demonstrují své (ne)znalosti zásadních dobových souvislostí vzniku Republiky (a tedy i Havlova historického exkurzu). Tak, jako v Komedii o umučení Krobot skládal svůj hold a zároveň v omezené míře esteticky aktualizoval prvky tradičního sousedského divadla, inscenace Zítra to spustíme je nijak neskrývanou poctou poetice i étosu Malých divadel (nejen) 60. let. Brána času se po video projekčním prologu pomalu otevírá, a v přízračné atmosféře, jež je nevzdálená žánru mysteriózní sci-fi, je divák bezprostředně poeticky transponován směrem k divadelní revui.   
Foto: Nikola Minářová

Sborové choreografie Davida Strnada a Ladislavy Košíkové stylisticky velmi dobře balancují na hranách muzikálové opulence sošných postojů a vtipně hyperbolizovaných společenských tanců, sokolských sestav a dalších kolektivních dobových „sportů“, i postupně eskalující revolty, relativní pohybová nezkušenost přítomného chóru je přitom naprosto vizuálně eliminována.
Hudební dramaturgie Zdeňka Kluky sáhla k širokému rozptylu, jenž zahrnuje dlouhou řadu populárních songů od 19. století, přes tvorbu legendárních dvojic V+W či S+Š, Kryla až k v Brně nezbytnému Jiřímu Bulisovi. Chyběla snad jen písňová připomínka let devadesátých a nultých. Pokus o rap byl naopak jedním z nejslabších momentů inscenace, i jedinou, leč evidentní evokací dávno ujíždějícího vlaku.

Foto: Nikola Minářová

Výhradu mám rovněž i k uniformnímu kostýmování chóru – intenzivně totiž evokuje vězeňské mundúry, a tím divákovi podsouvá řadu nežádoucích konotací, včetně těch nad-interpretačních (je chór vizuální definicí a vězněm režijního záměru?, ocitáme se ve variaci na The Wall?), a divákovu pozornost tedy od ústředního děje odvádějících.

Pěveckému nasazení ani schopnostem herecké souhry zúčastněných sólistek a sólistů, ve složení Tamara Dikyová, a Kristíny Oríšková, Jurková, Kubačková a František Herz, Jan Ludva, Dušan Kraus a Daniel Mišák, naopak nehodlám vytýkat vůbec nic. Jako herecký kolektiv totiž působí naprosto kompaktně, příkladně partnersky, kreativně, pohybově i intonačně jistě. Bez větších problémů se úspěšně vyrovnali se zásadními úskalími nejen dramatické předlohy ale i režijní vize, k nimž mj. patřila i mnohonásobná, leč vždy divácky jasně čitelná transformace do nejrůznějších charakterů, řada momentů připomínajících dějepisnou přednášku a tedy i hrozících nudou, i vcelku zbytné, byť z vkusem provedené pokusy o groteskní nadsázku (Čvančara!).  I díky okouzlující kreativitě hereckého osmera tak výtečně vychází jeden z nejpozoruhodnějších aspektů Krobotovy inscenace, tedy pokus o vytvoření přesvědčivé paralely mezi osudy manželů Rašínových a Havlových, respektive rozhodující role klíčových žen v životě obou proslulých mužů. 

Gratuluji a vyzývám povolané šéfy umělecké: rvěte se o ně!

Foto: Nikola Minářová


Cirkus v Domě umění
Jak už bylo řečeno výše, oproti Krobotově inscenaci, jíž čeká tradiční osud standardně uváděné divadelní produkce, šlo v případě Morávkova projektu, uvedeného pod názvem Cirkus Havel pouze o projekt jednoho mimořádného večera. Jeho základem přitom byla hned dvojí resuscitace, a sice vůbec prvního uvedení hry, jež byla stvořená přímo na objednávku divadla Na provázku, a premiérovaná coby ústřední část prvního vydání scénického časopisu Rozrazil 21. října 1988, a scénické črty, jež vznikla v roce 2016 už v Morávkově režii, coby součást připomínky nedožitých 80. narozenin jejího autora Václava Havla. Lokalizací slavnostního uvedení do DUMB i přítomností řady spřízněných duší z Husy na Provázku lze navíc jedinečnou produkci s jistou nadsázkou chápat jako neoficiální epilog někdejších oslav nedávného provázkovského jubilea.  Večer, jemuž předcházel speciální díl debatního cyklu Kabinet Havel na téma odcházení, konaný v restauraci L´Eau Vive, Živá voda, se nesl v příjemně punkové, až guerillové atmosféře, k níž bezpochyby přispěly i temperamentní výkony Ivany Hloužkové a Vladimíra Hausera v rolích ústředního manželského páru, Gabriely Vermelho coby věštící Kněžny Libuše, zástupce nejmladší herecké generace Martina Sovy, či teprve nedávno JAMU absolvující Petry Schovánkové. Přítomna rovněž byla i řada typických ornamentů Morávkovy režijní tvorby, jako je nezbytná přítomnost dětského herce, zpívaných pasáží, či inklinace k výtvarné přebujelosti. I jediné uvedení přitom zcela jasně prokázalo, že Brno Morávkově nespoutané kreativitě i po letech sluší, a pozorně jí naslouchá, a to nejen v tradičních teritoriích.
Fotografie: K. Barvířová


Divadlo na Orlí, Brno – Václav Havel: Zítra to spustíme (historická meditace o pěti dějstvích)Režie: Ivo Krobot, výprava: Rostislav Pospíšil, hudba: Zdeněk Kluka, hudební spolupráce: Dada Klementová, Daniel Rymeš, pohybová spolupráce: David Strnad, Ladislava Košíková. Hrají studenti 4. a 1. ročníku Muzikálového herectví a 1. ročníku Činoherního herectví Divadelní fakulty JAMU. Premiéra: 18. 10. 2018.
 Cirkus Havel: Zítra to spustíme                                                                                                                                  Václav Havel – Aloisi Rašínovi v noci z 27. na 28. října 1918 na počest                                                          Režie: Vladimír Morávek • Dramaturgie: Lucie Němečková, Petr Oslzlý
Petr KlariN Klár