Ohlasy inscenací Hronovských – díl čtvrtý: jdeme do finále!

Poslední dva dny hronovské nás obcházel nejen obvyklý strašák brzkého loučení, ale i tendence k pokud možno komplexnímu bilancování. K tomu se ovšem dostaneme až příště – v epilogu hronovském. Teď je na čase bryskní průlet divadelními událostmi posledního hronovského víkendu. Vzhůru na něj!

Jak dělá vlk? Vlkůů, vlkůů...

Začínat přitom nehodlám nikterak negativně: inscenace V jednom lese, v jednom domku, loutkářského solitéra (působícího ovšem pod hlavičkou spolku Vozichet z Jablonce nad Nisou) Rudolfa Hancvencla, je osvěžující čerstvou krví, vlitou do lehce již trouchnivějících žil klasických pohádkových motivů. Hancvenclova jevištní poetika i způsob komunikace s rodinným publikem jsou v podstatě velmi příbuzné s uměleckým projevem dalšího harcovníka po loutkářských štacích, Víti Marčíka a jeho divadla Studna. Ve smyslu širším lze tak Hancvencla označit za přímého dědice potulných kumštýřů, ovšem ve verzi náležitě upgradeované  pro rok 2016. Jeho hlavní předností není jen vtipné bezprostřední převyprávění známých příběhů, ale především setrvalá přítomnost nenásilného sociálně-kritického podtextu. Sympatickému komediantovi je naštěstí plané moralizování cizí, předkládá toliko téma k zamyšlení. Způsobem, jenž bezpochyby okouzlující jest. Takto se rodí nenápadný klenot. Neváhejte, všude jej zvěte, a divácky neopomíjejte!

Když se nudim, tak Kouřim!

A po pěkném začátku připlouvá soda. Mrsťa Prsťa z Kouřimi, totiž brutálně „vyprstili“ velkého alžbětince. Osobně už jsem z přetrvávajících oslav jeho úmrtního jubilea značně znaven, v rámci nich si na něj totiž vyšlápla už kdejaká divadelní cháska, a nezřídka jej zabila znovu, mnohdy několikanásobně. Jako se neleze v crocsech na Anapurnu, pokud nemám adekvátní Beatricii a Benedika, bídně budu závějemi komedie zbit. Kouřimským entertainerům v režii Martina Drahovzala sice nechybí nápady, s jejich selekcí se ale očividně trápí. Výsledkem je nekompaktní pastiš, v němž se vizuálně tříská televizní nízkorozpočtová pohádka s odkazem Josefa Lady a poetikou mariášových karet. Z hlediska dramaturgického se pak dramatik Drahovzal svou invencí snaží dohonit Shakespeara a vychází mu to podobně, jako Quasimodovi mazurka. Žaludským esem inscenace pak budiž její herecké obsazení, které hrubě nezvládá vysokou hru na aristokracii, ani její vulgarizovanou verzi. Mnoho povyku pro nic (Much Ado About Nothing) jednoduše stojí na brilanci konverzace, a kde ta není, ani smrt nežere. Williame Shakespeare, co jsi komu udělal? Mrsťo Prsťo prosím příště rozumněji važ své schopnosti, a Ty, Krakonoši, už neber drogy. Zvláště ne na Podzim. Děkuji!

Sobota nás uvítala tradičními předváděčkami seminářů, které hravě dokázaly, že vzdělávací program Jiráskova Hronova si i nadále udržuje žádoucí úroveň i pestrost nabídky. Snad bude počet seminaristů, i jejich hlad po poznávání narůstat. Nechť se tak stane!

Černý puntík! Prokohopak?

Závěr festivalového programu se pak již nesl ve znamení jistot a intenzivní kvality. Inscenace Puntíkáři, pachatelé dobrých skutků (postup z Dětské scény Svitavy 2016), tanečního studia Light při ZUŠ Na Popelce Praha 5, je v režii Lenky Tretiagově scénickou adaptací populární románové předlohy Miloše Kratochvíla do podoby s publikem výborně komunikující pohybové ansámblovky. Nakažlivě energický výkon v podstatě multigeneračního hereckého kolektivu, byl jedním z důvodů, proč uvědomil jsem si vlastní smutek ze skutečnosti, že 86. ročník Jiráskova Hronova se nezadržitelně blíží ke svému konci. Puntíkáři byli vynikající tečkou letošní programové kolekce, věnované amatérskému divadlu. Děkuji za smích i dojetí a přeji Vám hodně parádních zážitků na cestách i doma!

Letošní Jiráskův Hronov pak divadelně zakončil jeden ze vzácných hostů přehlídky, oblíbení Geisslers Hofcomoedianten, inscenací Magdaléna lascivní i kajícná, v režii principála spolku Petra Haška. Geisleři se od svých někdejších skromných začátků kontinuální poctivou prací zcela právem posunuli do pozice jednoho z miláčků domácího divadelního publika, a nejinak tomu bylo i v lůně rodiště pánů Jiráska a Čapka. Geisleři dvakrát naprali k prasknutí sál a to i přesto, že vstupenky nebyly součástí hronovské akreditace. Magdaléna lascivní i kajícná je suverénní jevištní prezentací souboru na vrcholu tvůrčích sil, jenž kombinuje ansámblové herectví, tanec a zpěv na úrovni, která uděluje lekci nejen divadelníkům amatérským, ale i profesionálům. Osobně mne nejvíce zaujaly pěvecké party Martina Bohadla, choreografie Kamily Mottlové a výtvarné řešení inscenace (scénografie: Ján Tereba, kostýmy: Jitka Nejedlá). Za chlopně srdeční mně temperamentnější kusy geisleří již mnohdy zatahaly více, z hlediska objektivního však nemohu mít výhrad. Navštivte je (nejen) ve Vile!

Samotnému slavnostnímu zakončení 86. ročníku Jiráskova Hronova se budu blíže věnovat v epilogu mého seriálu, zde bych rád jen uvedl, že letošní videomapping považuji za zdařilou, a více než adekvátní náhradu někdejšího fádního ohňostroje. Howgh!

Ohlasy inscenací Hronovských - díl třetí: Jak Ty do mě, tak do Tebe, festivalový čtvrtku, já!

Čtvrtek Hronovský se v mém případě udál ve znamení preference přátelských setkání, jednoho razantního nesouhlasu a dvojice příjemných překvapení. Vzhůru na rekapitulaci!

Slepice není pták. Je to ale divadlo?

Pardubický doku-dramatický soubor Teď nádech a leť, který se na letošním Hronově prezentoval ze Šrámkova Písku vzešlou inscenací Slepice není pták, Ukrajina není cizina, se pro mne svou tvorbou opakovaně stává potvrzením platnosti oblíbeného rčení o cestě do pekla, jež dobrými účely dlážděna jest. Byť jsou totiž jejich inscenační apely nepochybně upřímně míněny, pachutě implicitního kalkulu s vypůjčenými životy se v jejich případě zbavit nemohu. Naléhavost sdělení mnohem lépe zprostředkují dokumenty, monotónní lyrizující sladkobol mně naopak ubíjí k nepříčetnosti. Evokaci Ukrajiny prostřednictvím těch nejotravnějších audio-vizuálních klišé i kulturních stereotypů (primitivní disko-pop, příprava boršče), hereckou neobratnost, rozvolněnost inscenačního celku i dramaturgickou nahodilost nelze záslužností zvoleného tématu omluvit. Tohle není experiment, divadlo, ani autentický dokument, ale naivní plakát, a jako takový má účinky spíš kontraproduktivní. Na rozdíl od aktuální situace (nejen) na Ukrajině mně její takto jevištně prezentovaná podoba emocionálně nezasahuje, ani neburcuje k aktivní účasti. Festivalové poroty se ale zjevně nechávají takto dojímat rády, jinak by opakovaná účast souboru na scénické žatvě možná nebyla.

Rytířům sláva!

Inscenaci Přemnohá dobrodružství, jakož i hrdinské skutky rytířů nízkého stolu – útržky eposu (nominace z Wolkrova Prostějova, celostátní přehlídky uměleckého přednesu a divadla poezie), plzeňského souboru Buddeto!, jsem díky své nepozornosti málem minul (Petro Severínová za avízo děkuji!), a to by byla velká škoda. Sympatická padesátiminutovka je totiž v mnohém pravým opakem předchozí produkce. Její předností je poeticky autentická kolektivní výpověď o jen zdánlivě všedních věcech. Vzpomínky na mateřskou školu jsou podány povětšinou nesentimentálně, s žádoucím nadhledem, leč nikoli bezbolestně. Divák je neustále udržován v pozornosti brilantním kolektivním výkonem sehraného ansámblu, přítomnost performera, postiženého Downovým syndromem neruší ani nehraje povrchně na city, ale naprosto účelně zapadá do inscenačního celku. Žánrové sepětí eposu s nostalgicky-ironickou reminiscencí funguje skvěle, stejně jako živá hudba, provozovaná přímo hereckými aktéry inscenace. Pro mě jeden z nepochybných vrcholů letošního Jiráskova Hronova. Proč? Protože režie Michala Stona neexhibuje, ale citlivě vede soubor Buddeto! velmi daleko za obvyklé hranice amatérské tvorby, primárně určené pro dospívající publikum. Děkuji Vám velmi a brzy na shledanou!

Nad holubičkou dravci!

Večer můj čtvrteční se divadelně uzavřel v multifunkčním sále divadla Josefa Čapka, inscenací Kdes holubičko lítala?, jaroměřského souboru JaKKdo. Mnohokrát již zpracované téma čarodějnických procesů ani zde nepostrádá obvyklé atributy sebevědomého režijního rukopisu Jarky Holasové, a výsledkem je drsná jevištní balada, jejíž přístupnost od 16 let je vskutku oprávněná. Erben, Grimmové a další zde nachází své další nástupce, co přirozeně propojují poetičnost lidové poezie s radikální interpretací archetypálního příběhu o lidské odvaze i zášti. Neodchází se příjemně do čtvrteční noci. Tenhle horor je totiž smyšlený jen zčásti. Ještěže přátelské světlo krčmy bliká nedaleko, a v ní jsou přátelé a byliny. Dneska se nikdo upalovat nebude!

Pokračování příště!  

Petr KlariN Klár

     

Ohlasy dějů Hronovských - díl druhý: Středa jak brus!

Hronovský týdenní střed mi letos nadělil inscenační trio, značně různorodé co do zvoleného stylu, i použitých výrazových prostředků, společným jmenovatelem všech produkcí pak kromě přebujelé stopáže bylo mluvené slovo jako ústřední komunikační kód.

                                             Tak kam to slečno bude? Do Hronova. Poprvé!

Zločin v Posázavském Pacifiku, je profesionální scénou (světová premiéra v koprodukci Městského divadla Mladá Boleslav a pražského divadla Kalich, režie: Ondřej Havelka 19. 5. 2011) zpopularizovaný pokus o nelehký žánr hudební retrokomedie, v níž se její autoři Ondřej Havelka a Martin Vačkář evidentně pokusili navázat na úspěch své adaptace Jirotkova Saturnina. Základní autorský klíč se nemění, chatrný děj je volně asociačně propojen s hudebními čísly do podoby revue, jen zde zásadním způsobem absentuje podpora proslulé literární předlohy, a písně ze Zlatého fondu domácí trampské hudby jsou pro nepamětnické publikum podstatně méně atraktivní než swingové standardy. V epicentru epizodického jevištního dění se tentokrát ocitá zprvu dezorientovaná ženská hrdinka, která v průběhu inscenace nepřekvapivě projde proměnou z rozmazleného zárodku upištěné měštky v emancipovanou a s přírodou příkladně spjatou bytost, a navíc talentovanou herečku. Mikrokosmos trampské osady je zde totiž do kontrastu postaven s prostředím barrandovských filmových ateliérů, které ale není povýšeno nad úroveň obvyklé konvence. Rozhodně nechci statečným držitelům standardy sousedského divadla, Divadelnímu spolku Krakonoš z Vysokého nad Jizerou, nijak ubírat nadšení pro věc, ani zjevný talent pro kolektivní jevištní existenci, ale materiál, který si ke své letošní exhibici svých schopností zvolili, si zasloužil mnohem preciznější dramaturgicko-režijní přípravu (režie: Marie Brtková-Trunečková, dramaturgie neuvedena) a práci s temporytmem i zvolenou stylizací. Skutečnost, že některým pěveckým partům není rozumět (na mojí repríze zejména Veronika Havelková v roli Slečny Luizy), lze sice částečně přiřknout technickým limitům Jiráskova divadla, vzájemné nenavazování jednotlivých čísel už ne. Pozitivem budiž účelná scénografie Vladimíra Brtka a kostýmy Ivany Růžičkové, hudebnímu nastudování Adama Bartoně by pak slušel větší drive stejně jako choreografii Martina Packa. Naopak díky za živý hudební doprovod! Chvilka pro odpolední moralitu – příliš nechápu početné diváctvo, které opustilo sál cca pět minut po začátku druhé půle. Odcházení přece nabíhá přestávka J!

Nechám Ti projít hlavou...

McDonaghův Poručík z Inishmoru je časem (rok vzniku 2001) i místními jevišti značně již otřískaná černá groteska, jejímž tématem je nabubřelá stupidita fanatismu a nekonečná pokřivenost rodinných, přátelských i sexuálních vztahových vazeb. Hlavními přednostmi dramatické předlohy jsou strhující sled brilantně vypointovaných scén, v kontextu zvoleného žánru nejednoznačné charaktery, i přesná vyváženost špinavé autenticity a brutální komiky, povrchně poučená jevištní adaptace pražského Hrobesa (režie: Luděk Horký) se však k těmto zásadním proprietám chová značně macešsky. Ve zjevné tendenci diváka přímočaře bavit, se zde totiž rezignuje na přítomnost invenčního vkladu a výsledkem je značně únavný inscenační převod, pro znalce původního textu kouzla, překvapení, kontroverze i drsnosti zcela zbavený. Retardující přestavby a iritující kočičí soundtrack jsou jen špičkami nezdaru provozního kusu, syntetická zvuková kulisa nežádoucím způsobem obrušuje hrany, a v hrubozrnném náčrtu jednajících charakterů jednoznačně vítězí jednostrunná mentální stupidita nad nejednoznačnou emocí. Nepřehlednou skrumáž blbounů nejapných, obludně nahastrošených do nefunkčních paruk, oživují herecké výkony Radka Veselého v titulní roli a zejména pak Vladana Drvotová coby Mairead, která pro McDonaghovu dramatickou tvorbu signifikantní dívčí postavu trefila naprosto přesně. Předlohy neznalé publikum se bavilo slušně, leč to je v případě zvolené předlohy trestuhodně málo. Lituji, milé Hrobeso!

Programový epilog mojí festivalové středy, inscenace F.Racek /život a dílo/, souboru Relikty Hmyzu, sice na letošní Hronov postoupila ze Šrámkova Písku, tedy celostátní přehlídky experimentujícího divadla, o šokující výboj jevištní excesivity se ovšem v žádném případě nejedná. Sympaticky umanutý divadelní spolek se tentokrát inspiračně pase na jedné z klíčových divadelních her Antona Pavloviče Čechova, jeho záběr je však pochopitelně mnohem širší. Základní problém projektu už tví ve zvoleném titulu, slovo Fracek totiž okamžitě evokuje především drzost i ochotu překračovat společenské řády, zde jsme ale svědky především dosti zdlouhavého žonglování s nejznámějšími textovými fragmenty z Racka, nepřekvapivou hrou s multimédii, i očekávatelnou kritikou konzumního života i pseudouměleckosti. Nesporným pozitivem inscenace je pak komplexní herecká vybavenost souboru, práce s podtextem i atmosférou a schopnost bezprostředního kontaktu s publikem. Sympatie zůstávají, očekávání byla naplněna jen částečně. Nepřestávejte (se) však hledat!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

   

                                                     

Ohlasy dějů Hronovských - díl první: Začátky hladící i drsné!

Po pětihodinové cestě z Hradiště Uherského, jež byla vyčerpávající, nikoli však nepříjemná (děkuji tímto Lukáši Černochovi a jeho rodinné crew, za laskavé poskytnutí místa v automobilu na trase Náchod-Hronov), jsem se ocitl přímo v lůně další mojí oblíbené festivalové obsese, 86. ročníku Jiráskova Hronova.  Oblíbený divadelní maraton mi ovšem nepřinesl zrovna chutný úvodní chod. Antikrys rodinného souboru Rámus a Krtek, uvedený v prostorách chvályhodně resuscitovaného komorního prostoru Myšárny, který byl na JH nepochopitelně nominován z Loutkářské Chrudimi, je brutální jevištní penetrací dykovských motivů do podoby pokleslé komunální satiry, kdy nasazení dětských představitelů je na hranici zneužití. O pokročilé loutkařině lze v případě na první dobrou použitých ponožkových krys rovněž pochybovat, mytičnost, temnota či dokonce snad jevištní magie či tragický osten pak absentoval zcela.

                                         WTF?   Hammelnské znásilnění (nejen) ponožkovým maňasem!

První programový fail naštěstí následně vystřídala naopak velmi dobře zvolená Fraška o Dušanově duši (doplňkový program), rychle se etablujícího pražského souboru Spektákl, v režii Jana Holce. Kvůli nepřízni počasí musela být sice původně plenérová produkce přesunuta do prostor Čapkova sálu (díky organizátorům za povedenou improvizaci), na výsledku se to ovšem nikterak negativně nepodepsalo. Spektákl mi ve smyslu pozitivním v lecčems připomíná Geisslers Hofcomedianten v jejich počáteční poloprofesionální fázi. Vaší pozornost si výborně sehraná herecká kumpanie rozhodně zaslouží, nesporným pozitivem Dušanovy duševní eskapády je přesné pochopení žánru, nakažlivá energie sehraného kvarteta, i adekvátní vyvážení komiky drastické i neperverzně erotické, která ve mně naštěstí rozpustila veškerou žluč, vyplavenou předchozím Antikrysem. Po krátké návštěvě legendární hronovské osvěžovny Triton jsem se následně odporoučel ve směru spát!

                                            Divadlo Spektákl: Fraška o Dušanově duši!

Pondělí mne bohužel zastihlo ve stavu značné únavy z předchozího cestování, proto jsem přistoupil k programu opatrně a podstoupil toliko jen představení jedno. Tempus fugit, zahraniční host z německého  Lörrachu přivezl do Hronova Sen noci Svatojánské v režii Václava Špirita, jak stylistický relikt z roku 1974. Naprosto nechápu, proč je opět do Hronova přivezena cizokrajná programová akvizice, v níž je hlavním výrazovým prostředkem jazyk. Pro neněmčináře byla povrchní scénická adaptace Shakespearovy komedie rozmarné i temné značně ubíjejícím, dosti muzeálním zážitkem, který oživovala jen evidentní herecká připravenost jejích aktérů, zejména pak představitelky Puka (bohužel se mi nepodařilo zjistit, která z dvojice v programu uvedených hereček v mé repríze hrála). Rychle zapomínám na místní přehlídku inscenačních klišé, a s nadějí vyhlížím úterý.

                                              Super Puk!

A následně skutečně jest lépe!

Inscenace Bim Bam Bom, vzešlá na Hronov z Popelky Rakovník sice poněkud trpí totální absencí dramaturgie a příliš volně seřazenou skrumáží nápadů (režie: Martin Švejda), poetickou scénickou črtu však do ranku kvalitního divadla posouvá vespolné charisma tria hereckých aktérek, i neokázalý a nijak brutálně akcentovaný humor. První libůstka ve dni, kdy na nechválu nedojde!

                                          Crash, boom, bang? Bim, bam, bom!

Následující inscenace Ušubraná, divadelního souboru Děvčátko a slečny, doporučené ze Šrámkova Písku, je totiž čistokrevným inscenačním hitem. Její inspirační východiska, jimiž se stala poezie milostná i lascivní rozhodně nepatří mezi triviální divadelní sjezdovky. Holky jsou rozhodně jevištně sexy, na nežádoucí oplzliny však naprosto nedojde. Pozorná režie Jarky Holasové je uměřená, veškeré náznaky jsou především vtipné, coby divadelní ekvivalent kvalitního, skvěle servírovaného sektu. Přístupnost od let patnácti bych ovšem striktně dodržoval, proto mne přítomnost podstatně mladších diváků a divaček poněkud zarazila. Divadelní ostraho, příště lépe hlídej!

                                         Ušubraná, radost velká!

Úterní večer jsem zakončil v Myšárně, kriticky-reflexní návštěvou inscenace Jídelna aneb vařím, vaříš, vaříme, pražského souboru KUK! (nominace z Mladé scény Ústí nad Orlicí). Svěží orwellovská variace v sebejisté režii Ivany Sobkové dostala v Hronově vzhledem ke stupňujícím se stížnostem na letošní festivalové stravování neopakovatelně aktuální příchuť. Na hereckém souboru už sice místy byla znát únava z velkého počtu na Hronově odehraných  repríz, jejich nadšení pro zvolené téma však bylo evidentní i náležitě nakažlivé. S radostí tleskám, a následně odcházím uspokojen spáti. Hronove díky!

                                           Vaříme Orwella a pěkně nám to jde. Čistá hra!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 6. – Poslední dva!

Jak nám to začalo, tak nám to končí, aneb víkend epilogický v kostce tu. I ve svých dvou finálních dnech, letošní Filmovka na vavřínových věncích rozhodně neusínala, i když nutno je přiznat, že oči moje místy únavou již vlhly. Nicméně vytrval jsem, a i nadále pilně filmy nasával a za odměnu jsem se pak chvilky nejedné intenzivně emotivní dočkal.

Šmírák (Peeping Tom, Velká Británie 1960), režiséra Michaela Powella, jenž tvoří bezesporu jeden ze základních pilířů svého žánru, sice decentně zestárnul do podoby roztomilé dobovky, jistou sílu, naprosto adekvátní pátečnímu horkému dopoledni si přesto uchoval. Mezi jeho jednoznačná pozitiva patří nejednoznační hrdinové, intenzivní atmosféra, i velmi důsledná práce s filmovým médiem, jako jedním z ústředních motivů snímku. Povinnost pro všechny příznivce filmových psychopatů. Mark Lewis aka Carl Boehm v naléhavé herecké interpretaci Karlheinze Böhma spolu s např. Normanem Batesem (Anthony Perkins) patří k pradědům psychologického thrilleru. Potlesk a poklona sekci Point of view, za tematickou komplexnost předkládaných děl.

Následující Vlk z Královských Vinohrad (ČR, Slovensko, Francie, 2016), byl v Klubu kultury první citovou šlehou nabitého pátku. Radost z režijního epilogu největšího českého film punkera Jana Němce mi přinesla spontánní hravost, permanentní přítomnost pobavené sebeironie, i vizuál, který si s vypravěčskou konvencí svou moudrou hlavu nikterak neláme. Neustálé divákovo znejišťování, zda se pohybuje na území dokumentu či perzifláže se stává strůjcem napětí, které by v současné domácí kinematografii pohledal. Je smutné psát o něm v minulém čase, ale Jan Němec byl až do svého tvůrčího konce duševně nejmladším režisérem v Česku. Děkuji Vám, Jene!

Vůbec bych na začátku letošních Filmovky nehádal, kolik rozkoše mi letos připraví domácí film (Laputo nikoli, tebe jsem na milost nevzal J). Za můj nejpohodovější úsměv ve tváři tak může klasika v podobě stále svěžích, teď navíc digitálně restaurovaných Starců na chmelu (Režie: Ladislav Rychman, Československo, 1964). Nejen díky skvěle vybraným mladým hercům (Vladimír Pucholt a Ivana Pavlová jsou pořád neokázale dojemní ve své křehké přirozenosti a Miloš Zavadil do dneška kraluje českým filmovým záporákům)jsem byl asi po sto šedesáté mimořádně dojat. „Až do včera jste nám strašně křivdili, dneska už nás soudíte právem “ funguje pořád, a krásně!

Festivalová finální sobota pak byla poznamenána jedním zklamáním, povedenou předzvěstí, očekávatelnou událostí a v závěru osobním selháním.

Letošní Fokus, věnovaný kinematografii Filipín, byl ve snaze o co největší šíři předkládané nabídky často přehlídkou obskurit, jež ve výsledku evokovaly spíš Festival otrlého diváka, což by mi nikterak osobně nevadilo, kdyby kupříkladu snímek Kovář (Ang panday, režie: Fernando Poe Jr., Filipíny 1980), nebyl jen zoufale nudnou, utahanou pohádkou, vedle níž je Princ a večernice strhujícím filmovým ekvivalentem horské dráhy. Fernando Poe Jr. zde po podobně bolavém Kmotrovi opět prokázal nepochopitelnost vlastního kultu. Škoda.

Se zvědavostí jsem následně zavítal na prezentaci domácího televizního produktu veřejnoprávní České televize Kosmo, jenž se vylíhl v kreativní hlavě scénáristy Tomáše Baldýnského (v minulosti mj. Comeback) jemuž s dialogy zdatně pomohla Petra Soukupová. Mezi nesporná pozitiva projektu patří i přítomnost hereckého režiséra (zkušený divadelní harcovník Zdeněk Dušek), který ideálně vyladil souhru velmi dobře vybraného ansámblu (za televizního režiséra je zde technicky vynalézavý Jan Bártek). Prezentovaná trojice dílů se pohybuje na žánrovém pomezí přidrsnělé hravosti Červeného trpaslíka a politické satiry nikoli nepodobné i u nás značně populárním britkomickým televizní sériím Jistě pane ministře respektive premiére, z novějších počinů pak lze připomenout i oblíbenou Kancelář Blaník. Rozhodně hodno Vaší pozornosti (a mojí podpory).

Bouře (The tempest, USA 2010), jíž zároveň vyvrcholil režijní profil Julie Taymorové i pocta dramatice Williama Shakespeara, už sice stylisticky neuchvacuje, a především v monologických pasážích zjevně divadlo vyhrává nad filmem, ve vedení mnohdy hvězdných hereckých představitelů však jedna žena vládne všem. Změna pohlaví ústřední postavy Prospera/y vůbec nevadí, Helen Mirrenová je skvostná v razanci hereckého gesta, i drsnější než Gandalf s panem Vigem dohromady. Po audiovizuálně i herecky uchvacujícím Titovi jde o mírné zklamání, jež ovšem jde i na vrub zvolené předlohy, která je mnohem vrstevnatější a na adaptaci tedy komplikovanější než přímočará Shakespearova tragická prvotina. 

Slavnostní zakončení letošní LFŠ bylo důstojné, stručné a přiměřeně vtipné. Všeho tak akorát, jak má býti. Zde v podstatě bez výhrad.

Mým osobním selháním se pak v samotném závěru stala půlnoční projekce Sador, vládce vesmíru (Battle Beyond The stars, režie: Jimmy T. Murakami a Roger Corman, USA, 1980), kde unaven jsem usnul, dříve než skončily úvodní titulky. Filmu, jeho tvůrcům i mým biografním sousedům/dkám se tímto velmi omlouvám.

Zde by můj report z letošní LFŠ mohl skončit, zbývá jen stručné shrnutí a samozřejmě i poděkování. Organizačně je totiž Filmovka naprosto precizní i přívětivá. Za celou dobu svého pobytu jsem se nesetkal s žádným negativem, informací bylo vždycky dosti a arogance absentovala zcela. Zvláštní poděkování pak letí k tiskové mluvčí Michaele Dostálové, a personálnímu zajištění Tenisové haly a Stanového městečka. Naviděnou příští rok! (a teď už do Hronova vzhůru!!!)   

Petr KlariN Klár