Serial Killer goes to Brno díl 3.: O kamenech a kosách!

Přicházejí i v životě punkového festivalového publicisty dny, kdy výběrová intuice zklamává, a domnělí antracitově černí plnokrevníci programu si svoje nohy lámou v nepravděpodobných výmolech zdánlivě vyrovnané trati. Přesně takové momenty lepící se smůly mně na brněnských žních seriálové tv a online tvorby Serial Killer potkaly v pátek. Věc byla o to mrzutější, že jsem z důvodu enormní časové vytíženosti (premiéra Marie Stuartovny v Mahenově divadle se kvapem blíží, a bude to krása krás!) stihl absolvovat pouze dvě projekce, u nichž zůstal můj zážitek hluboko za očekáváním…pojďme si připít z hořkosti kalichu. Absinth, puškvorec či snad Mazák?

Mafie po rumunsku

Od Ceausescových vnuků pod vedením HBO jsem očekával mnohem víc, než sice filmařsky poměrně vytříbenou formu, jež ale skrývá značně nedomrlý obsah. Stíny (Umbre, režie: Bogdan Mirică a Igor Cobileanski, Rumunsko, 2017) by ve své druhé řadě hrozně chtěli být moderní taxikářskou variantou nedostižných Sopranos, v naprosto humor postrádajícím, a navíc  temporytmicky neuvěřitelně utahaném výsledku ale nedosáhnou ani na kvality klasické Chobotnice (La Piovra, Itálie, 1984 - 2001). Scénář z pera poloviny režijního tandemu (Mirică!) není schopen se oprostit ani od jednoho z plejády přiboudlých klišé, natož je umně variovat, navíc jeden ze zásadních motivů první řady spláchne do kanálu, jen aby si uvolnil ruce k dalším zhůvěřilostem. První dvě epizody de facto postrádají spád, což se autoři snaží zastřít okatým obcováním s rádoby nečekanými  cliffangery, příčetný divák však dokáže odhadnout děj na dlouhé minuty dopředu. Potenciál by tu byl, však šance zůstala nevyužita, a seriál mimo své teritorium bohužel nefunguje. Za dílčí pozitivum považuji dobrý casting a temperamentní soundtrack. Nicméně ukolíbán jsem téměř dokonale. Vzhůru do Husy!

Nepříliš funkční stalkeriáda

Svatostánek divadelních múz, jenž se stal jedním z útočišť pilotního ročníku Serial Killera, v plíživě se blížících nočních hodinách bohužel ovládla další z kriminálních sérií, jež se skutečnost svého zrodu na sériovém pásu snaží maskovat exkluzivním prostředím, v němž se odehrávají. Španělská Zóna (La Zona, 2017), je sice pevně zakořeněna v dystopickém univerzu stiženém následky havárie jaderné elektrárny, na ploše dvou úvodních epizod se jí nicméně nepodařilo hlouběji mně zavléci do svých tenat. Na vině přitom není ani tak poměrně vtahující atmosféra, ale především nezajímavost postav, jejich motivací, a vzájemných vztahových propletenců. Radioaktivní mystérium zkrátka nefunguje, a reminiscence na Stalkera či Fallout je přivolána jen autosugescí. Mordýř-kousavec bohužel neláká. Plusový půlbodík věnuji přítomnosti agresivních hafanů a střihové skladbě úvodních cca deseti minut. Nesporně největším kladem Zóny pak je zvuková architektura díla, jíž považuji za jedinou složku seriálu, jež zřetelně překračuje obvyklý standard.

 Moje páteční programová volba tedy evidentně nebyla z nejšťastnějších, ačkoli ani jedna ze zvolených položek nebyla vyloženým okodlabem, či audiovizuální formou Vildy NoviČoka, ale jen rutinním, tudíž ve festivalové smršti okamžitě zapomenutelným obcováním s tradicí.  Ladnost formy koneckonců zvládá kde kdo, labužník však vyžaduje lanýže!

Alespoň že následný večírek usvědčil Brno ze skutečnosti, že začíná se rozjíždět. Na hořkost z viděného rychle zapomínám, a vířím nocí, jež úsvitem je mých narozenin.

 Na shledanou v lepších časech a pokračování příště!

Petr KlariN Klár