Hradiště žije!: Díl druhý - Sobotnica!

Můj světe div se, a klidně nevěř mi, leč pravda pravdoucí to je: letošní Filmovka mne již podvakráte donutila vstáti na devátou ráno!

Leč popořadě: sobotu do pohybu hektického nakopl jsem návštěvou klasické filmové adaptace legendární anime Ghost in the Shell v režii Mamoru Ošii, kterého kdysi ctěný a oblíbený pan docent Vladimír Suchánek označil za "Andreje Tarkovského animovaného filmu",  průběžné plnění dlouholetých filmově-sledovacích restů vnímám jako jednu z nejzásadnějších radostí Letní filmové školy, a ani tentokrát jsem neodešel zklamán. Krásně jsem si znovu připomněl kde všude straky Wachovské kradly, po ránu příjemně do meditativního režimu vplul, a navíc se velmi pobavil reakcemi přede mnou sedící dvojice - nebohá matka si zjevně spojila termíny "animáč" a "anime" v jeden, a na filosoficky nekompromisně brutální snímek vyvedla svého cca dvanáctiletého syna - po prvních deseti minutách se klepali oba - statečně však vytrvali. Snad chlapec předčasně nedospěl. Aktuální Sandersovu americkou re-.imaginaci hodlám shlédnout brzy. Opouštím Kultury klub a letos poprvé vyrážím za filmem do Slováckého divadla. Asijské kyborgy střídá slovenský highlander. Jakubisko Juraj!

Následné krátké zastavení ve stanu České televize, který v tu dobu ovládl Tomáš Feřtek a domácí kriminálky, s sebou přinesl nejvtipnější moment sobotní, když dramaturgovu poznámku o narůstající oblibě ústředních ženských hrdinek v současné evropské televizní krimi, v čemž aktuální tvorba česká pochopitelně hrubě zaostává, glosoval manželský pár ve středním věku zhruba takto: Ona: "Vůbec, jako, já se chci koukat na Vaculíka, a ne na žádnou babu, teda." On (promptně a lakonicky): "Jo, jenže Ty jsi stará, miláčku, gender, degender (vysloveno foneticky)"  - no není to nádhera? I proto záhy mířím za maďarským žánrovým poučením!

Škrtič z Martfű, režiséra Arpáda Sopsitse je pro mne tím, co jsem toužil dostat po Ondříčkově Ve stínu, a nebylo mi přáno. V brilantně stylizovaném thrilleru se totiž v ideální symbióze setkávají roviny politická i osobní, s omračujícím smyslem pro dobovou autenticitu, i přesným vedením hereckého kolektivu. Narvaný sál snímek po právu bouřlivě ocenil, a já jen doufám, že se na domácích uměleckých učilištích coby výuková pomůcka ujme. Ondříčkovi, Jarchovskému, Hudskému a podobným bych jej rozhodně doporučil rovněž - v rámci Univerzity třetího věku třeba.

Krátký výlet na náměstí znamenal jen jedno zjištění - ozvučení koncertu B-side bandu s Vojtěchem Dykem, se příliš nepovedlo. Během mé zhruba desetiminutové návštěvy byly slyšet především vokalistky, méně již Vojtěch sličný, samotné kapele pak mistr zvuku a náměstní akustika ublížili nejvíce. Škoda. 

Do Sportovní haly jsem se navrátil i v poslední položce svého programu sobotního, jímž se stala další francouzská extremita, a sice film Fuck me,  režijního tandemu Virginie Despentes a Coralie Trinh Thi, který je jasným důkazem, že tendence uhýbat je dramaturgům LFŠ zcela cizí - sekce v jejich podání tudíž není jen přehlídkou vycíděných jistot, ale v rámci možností kompletním panoptikem rozkoší i hrůz. Mr. Jílek s nadhledem příkladného reprezentanta filmového trashe uvedl, a pak již se děly zhůvěřilé pornověci. Někdy jest vhodné zakempit!

Posléze ve Vertigo stanu, tančilo se dobře. Na shledanou zítra!  

Hradiště žije! Díl první: Pátekson!

Hned v úvodu na rovinu - Aerodrome, Colours a už vůbec nikoli RfP. Nejlepší letošní line-up, má LFŠ, a to bezkonkurenčně! Hradiště je letos Glastonbury filmu a já jsem byl již dopředu natěšen, jak Vosa Ulrika na remake Včelky Máji. A všechno je i dnes, den po příjezdu mém, v pořádku naprostém.

Letní filmová škola dokvetla již do takového půvabu i organizační preciznosti, že příjezdové rituály jsou příjemně plynulé, a případné zádrhely řešeny promptně.  Akreditován jsem byl cca do minut pěti, pracovnicí Lenkou - krásnou, šarmantní i sympatickou, úschovna zavazadel fungovala jako skautský oddíl Jaroslava Foglara, a stan jsem měl postaven dřív než bych řekl bifokální objektivy. Úvodní tisková konference byla vedena v příjemně neformálním duchu, důležitými informacemi však rozhodně neskrblila. A pak už konečně nastal čas na filmy.

Svou letošní filmově-letní odyseu jsem příznačně zahájil Temnotou (Sombre, Francie 1998), režijním debutem jednoho z hostů LFŠ, a jednou z dračích hlav sekce New french extremity, Philippa Grandrieuxe. 

Ideální začátek filmových bakchanálií - film nekompromisní, intenzivní, vtahující, ubližující, a publikum rozdělující. Asociace, atmosféra, artistnost. Dramaturgická odvaha a výsledná radost. Festivalová repríza proběhne ve středu, od 21:00 ve Sportovní hale, již za přítomnosti režiséra. Koukejte tam nechybět!

Temnota navedla mé další cesty páteční do Klubu kultury a je rozhodně dobře, že se tak stalo. Místnímu LFŠ personálu však věru nezávidím - muset se potýkat s opilými dětmi, intoxikovanými skinheady, vymletými kulturisty a dalším pestrým živoucím planktonem, okupujícím s hlavním sálem Klubu kultury bezprostředně sousedící bar, disponující playlistem, který který je stejně ohlušující, jako nekvalitní, a to tak že velmi, jest činností snad za trest vykonávanou, nutno však říci, že z grácií a skvěle. Agresivita a arogance osazenstva tohoto podniku, jež ohrožuje povětšinou mírumilovné účastníky filmovky, a hrubým způsobem narušuje lektorské úvody i vlastní filmové projekce, je po zásahu volající. Ke rvačkám naštěstí zatím nedochází, mému kamarádovi však byla potřísněna bota. Pubertálními zvratky. 

Koprodukční snímek Il Capitano (Švédsko/ Finsko/ Německo, 1991) renomovaného režiséra Jana Troella, jenž si na dnešním slavnostním zahájení 43. ročníku LFŠ převezme Výroční cenu AČFK, v mé osobní festivalové dramaturgii výborně navázal na předchozí film. Emocionálně naléhavá rekonstrukce trojnásobné vraždy, která ve své době otřásla Švédskem, jednoznačně definuje  Troellovu tvůrčí ekvilibristiku. smysl pro téma. i vynalézavost ve vedení herců. Rozhodně zde nejde o povrchně společensky-kritickou road movie ranku True romance, Takových normálních zabijáků či dokonce pouhou variaci  příběhu Sida a Nancy (byť Vicious se zde jako inspirace ústředního hrdiny explicitně zjeví), výsledkem uměleckých záměrů je jednoznačně nadčasová studie kořenů násilí a film, který nezestárl ani o vteřinu. Jsem nadšen, jdu na chvíli na vzduch a následně se vracím zpět. Proč? Protože švédská krimi!

Muž na střeše (Mannen på taket, Švédsko 1976), režiséra Bo Widerberga je v podstatě pietní adaptací románu proslulého autorského tandemu Sjöwallová/Wahlöö, jenž patří mezi zakladatelská jména žánru skandinávské krimi, a jako takový pro mne by nanejvýš vhodnou vstupní bránou do dalšího sekčního rochniště, na které jsem se letos těšil. Aleš Říman odborným úvodem projekci skvěle předznamenal, a hudba doléhající z výše zmíněného klubu bohužel dosti negativně poznamenala. Následná cesta za okouzlujícími DJ-kami v Divadelním stanu však byla opojení ze zážitků parádních. Jest to málo? Vůbec ne!

Na shledanou zítra!

Petr KlariN Klár   

Rozhovory z Hadriána 2017: Martin Františák!

Troll je bystrý!

Rozhovor s přítelem, Valachem a šéfem. Martin Františák - umělecký šéf činohry Národního divadla Brno s rozvahou hovoří o podstatě tvorby, tvůrčí budoucnosti, i otcovství. K vnímání připravit! 

Je o Tobě známo, že osobně preferuješ dramatickou tvorbu Henrika Ibsena nad hrami Antona Pavloviče Čechova, proč tomu tak je?

Troll je bystrý a nedá se chytit. Opsat. Ten mihotavý a proměnlivý pohyb Ibsenovy krajiny mám moc rád. Přesahuje a překvapuje a kolikrát nakopne.

Čechova je mnoho.  Ale. Je to spousta divadelních postupů různými směry. Zároveň golf a pak trochu šachy a tržnice. Pohyb témat je u Čechova výkonem namáhavým i náročným. U Ibsena trollím tancem.

Proč padl Tvůj výběr zrovna na Paní z moře, a jakou roli ve stávající dramaturgii činohry NdB inscenace hraje?

Pro zmíněnou krajinu a taky pro tu klamavou auru hry o lásce a boji v manželství. Pro mě je to hra o rozpadu vztahu, o jeho únavném lepení a sobecké snaze nebýt sám. To jsou asi ty věci. Taky jsme chtěli zkusit hru, která má v Brně inscenační tradici a snad také i trocha drzosti podívat se na hru jinak.

Jak bys zhodnotil uplynulé tři sezony, které jsi strávil a trávíš ve funkci uměleckého šéfa činohry Národního divadla Brno?

To není jednoduchá odpověď a je na ni ještě myslím čas. Rozhodně se nemáme za co stydět.

Jakým směrem se pod Tvým vedením bude soubor činohry vyvíjet dál?

Přitažlivý soubor, který cítí hru a umí hravě myslet. Čerstvá dramaturgie, která jde po vytyčených liniích a tématech. Pokračování spolupráce souboru s rodícím se okruhem režisérů. Prostě dobré evropské divadlo, které se nebojí prokazatelně vyjádřit názor.

Budeme se v sezoně příští moci s Tvou režií setkat i jinde, než v domovském divadle?

Ano, čeká mne jednak tvůrčí návrat do Slováckého divadla v Uherském Hradišti a také do pražského Švanďáku. Jednou Světlá, jednou Schiller.

Co právě chystáš ve své kariéře dramatika?

 Dopsal jsem rozhlasovou hru  Nejasné nebe. A v létě chci dokončit divadelní hru Srpnové světlo.

Ta první je o Ostravském nebi. Veselá vzpomínka na Bezruče, Balabána, Landsmana.

Ta druhá je takový snad ibsenovský pokus. Tedy Ibsenem ozářený. O dvou bratrech, mateřské víle a temné paní Eklmanové.

 A jak se mají Prokop a Šimon, Tví synové?

Kluci jsou nejlepší chlapi co znám.

Někdy malinko přemoudřelí.

Dovolená bude s nimi a jistě mě dost naučí.

Předzvěsti Hradišťské: Nejen pohylivými obrazy jest divák na filmovce živ!

Jak bude možno na 43. ročníku LFŠ řádit mimo temnotu sálů filmových? Račte se kochati, a energii nabírati. I program doprovodný je totiž letos nehorázně pestrý, a jeho velkou část si navíc užijí i nedržitelé akreditací.  Hlavním pořadatelem Letní filmové školy je Asociace českých filmových klubů. Nejdůležitějšími partnery pak innogy a Město Uherské Hradiště. Na výběr vzhůru!  

Doprovodný program LFŠ: Dyk, Tata Bojs, Babčáková i Hájíček

Koncerty: klubovky, velkoncerty i klasika i bohyně!

Každý den se v klubu Mír představí aktuální výkvět česká scény klubové, (např. Sbor břežanských kastrátů, Tomáš Palucha, Acute Dose, Role). Dva největší koncerty, které letošní letní filmově-školní hody orámují, zažije innogy letní kino na Masarykově náměstí. V sobotu 29. července představí Vojtěch Dyk s B-Side Bandem nový repertoár tvořený především autorskými skladbami, ale i největšími světovými hity v nových aranžmá. Čeká vás nový stage design, který evokuje návštěvu oblíbeného baru - přímo na pódiu bude v rámci show barman míchat koktejly. Koncert se uskuteční díky podpoře hlavního partnera LFŠ, innogy. V sobotu 5. srpna pak na Filmovku zavítají Tata Bojs, aby do Hradiště ke konci festivalu přivezli svou pověstnou energii, se kterou odehrají největší hitovky napříč všemi deskami. Oba koncerty jsou zdarma pro akreditované i veřejnost.

V pondělí 31. července se v Redutě po loňském premiérovém výletu do světa klasické hudby představí jeden z nejlepších českých klavíristů Ivo Kahánek. Zazní Sonáta c moll op. 13 „Patetická“ Ludwiga van Beethovena, cyklus Leoše Janáčka V mlhách a čtyři scherza Fryderyka Chopina. V úterý 1. srpna poskytne Muzeum v přírodě Rochus dokonalou kulisu pro Jiřího Jilíka, ženský sbor Čečera a jejich hosty v programu O žítkovských bohyních. Nechte se unést lidovou magií z Bílých Karpat a nahlédněte do života bohyň a jejich „zázračných“ schopností.

Divadla: "Babizna" a její grupa, Spektákl, Mr. Teller a pan Seriš, Geissleři, Letí a mnoho dalšího!

Devět různorodých divadelních představení se během Filmovky odehraje v Divadelním stanu ve Smetanových sadech. Improvizační skupina NO A! vznikla jako výsledek experimentů v Laboratoři Simony Babčákové a jejich inscenace jsou volnou improvizací kombinující herecké a hudební složky, které spolu s kostýmy a světly vytváří dojem klasického činoherního představení, ale bez cenzury a s nekorektním humorem. Divadlo NaHraně uvede svěží, vtipnou i dojemnou, ale hlavně chytře napsanou romanci Paralelní vesmíry z pera britského autora Nicka Payna. Autorský projekt tří herců – Ivany Uhlířové, Michala Kerna a Miloslava Königa – ve spolupráci s pražskou divadelní společností Masopust předvede Lidový kousek, ve kterém účinkující tematizují sami sebe jako herce i jako osobnosti a publikum se u toho výborně baví. Filip Teller a Pavol Seriš, dva představitelé mladé generace autorského komediálního divadla, spojují síly a hlavy do společného díla Čecháčci a Čoboláci, které osciluje na pomezí stand-up comedy a divadla a využívá charakteristické prostředky obou protagonistů: slovní i pohybovou komiku, tanec, zpěv či improvizaci. Loutkové divadlo Toymachine odkryje s originalitou sobě vlastní nové věci ve starém a stále aktuálním Faustově příběhu. Osvěžující vizuálně-groteskní divadelní koktejl o šíleně smutném princi a jeho neutuchající lásce ke třem pomerančům na motivy italské lidové pohádky přinese spolek Geisslers Hofcomoedianten. Hravé představení o komunikaci Dukto uvede mladá novocirkusová skupina Cink Cink Cirk. Fraška o Dušanově duši je výsledkem studia starých a dávno zapomenutých českých středověkých textů, na jejichž základech vystavělo Divadlo Spektákl vlastní příběh obohacený o autorskou hudbu i texty písní. A Divadlo Letí přiveze divadelní youtube party v provokativní hře Small Town Boy německého dramatika Falka Richtera.

Výstavy: obrazů dosti!

Výstavy na LFŠ budou většinou spjaty s filmovým programem. V hlavním festivalovém kině Hvězda osobně představí své fotografie surrealistického realismu digitální mág Erik Johansson, rodilý Švéd žijící převážně v Praze. S hlavním „filmovkovým“ blokem bude spjata i výstava v chodbách Městského informačního centra nazvaná Švédská místa činu, která pomůže objevovat Švédsko z nové perspektivy: prostřednictvím vyšetřování vražd. Společně s vítězným filmem z Karlových Varů Křižáček přiveze autorský tým Daniel Pitín, Karel Osoha a Václav Kadrnka i vizuály k filmu – původní skici i obrázkový scénář. Digitální realita počítačových her spojuje Vladimíra Kudělku, Kateřinu Kynclovou a Vojtěcha Janka, kteří ve Slováckém divadle představí společnou výstavu Jeden z hráčů je brankář. Filmová historička Marie Barešová připravuje v chodbách Reduty výstavu věnovanou českému režisérovi Františku Čápovi, mapující jeho působení ve třech evropských kinematografiích. Stěny Cafe Portal ozdobí malá sbírka fotografií připomínající zašlou krásu starých kamenných kin převážně Středočeského kraje, která už jsou dnes mimo provoz či promítají jen příležitostně. Soubor Vzpomínky na hvězdný prach Liny Németh vznikl původně pro časopis SOFFA. Slovácké muzeum připravilo společně s návrháři ateliérů Design oděvu a Produktový design Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně výstavu Pod povrchem ornamentu. „Pro návštěvníky jsou během Letní filmové školy ve dnech 1. – 3. 8. připraveny kreativní workshopy. Můžete si práci designéra vyzkoušet na vlastní kůži a zhotovit si vlastní autorský šperk či doplněk,“ doplňuje etnografka Slováckého muzea Marta Kondrová. Expozice věnovaná dějinám nechvalně známé uherskohradišťské věznice se zaměřuje na období nacistického a komunistického režimu – k vidění je v podkroví Reduty. V Galerii Slováckého muzea mohou diváci LFŠ zhlédnout výstavy dvě – Ulicu autorské dvojice Moniky a Ľuba Stachových a Solitéry Jiřího Lindovského, Jiřího Elišky a Radka Petříčka.

Literární program: Miklínová, dabing, slam či Hájíček!

Literární stan letos opět nabídne odpočinek od setmělých sálů i zajímavý program. Těšit se můžete například na autorské čtení jednoho z nejúspěšnějších českých spisovatelů současnosti Jiřího Hájíčka, soutěž v dabingu pořádanou Ateliérem Audiovize FMK UTB ve Zlíně, workshop a exhibici v živé poezii okamžiku, resp. slam poetry, či Galinu Miklínovou s Lichožrouty. Vstup na literární program je volný i bez akreditace.

Respekt stan

Respekt stan vás provede sedmdesátiletou historií FAMU, nabídne pohled filmových publicistů na současný televizní seriál, tradiční debatu s redaktory Respektu a poskytne vám i návod, jak získat a použít hudbu ve filmu či videoklipu.

Stan České televize

Česká televize není jen největším koproducentem českých filmů, ale také producentem originálního obsahu, který vybízí k řadě diskusí. Třeba o tom, kde se vzal boom českých detektivek, jak se liší výroba ve filmovém a televizním prostředí, kde leží hranice mezi pravdou v historických dílech. Témat je ovšem mnohem, mnohem víc…

Party: a zase to Vertigo :-D!

Party v Divadelním stanu obstará už potřetí v řadě Vertigo club na cestách se svým šapitó. Každý tématický večírek vás zavede do jiných sfér - bouřlivé tancovačky se budou střídat s chill outem, chybět nebude ani švédský večírek s blondýnkami, kapelou ABBA a vodkou Absolut. Na nové distribuční počiny Asociace českých filmových klubů vás navnadí Rock’n Roll party a Tom of Finland party. Všechny nespavce pak budou v klubu Mír jejich bděním od půlnoci až do brzkých ranních hodin provázet DJs. 

Pro naše malé diváctvo:

Ve stanu u Slovácké búdy ve Smetanových sadech jsou pro všechny zvídavé děti od rána až do večera připraveny filmové, výtvarné, cukrářské, bubnovací i pohybové workshopy, pohádky, večerníčky a divadelní představení. Divadlo KORÁB z Brna s principálem Radimem letos s dětmi po loňském úspěchu nazkouší ve třech dopoledních setkáních Sněhurku a sedm trpaslíků.

Už jste natěšeni? Další informace připlují brzy!

A na závěr? Dejme si to: Pořadatelé, partneři, záštity:

Hlavní pořadatel: Asociace českých filmových klubů, z. s.

Hlavní partneři: innogy, Město Uherské Hradiště

Finanční podpora: Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kinematografie, Zlínský kraj, Česko-polské fórum, Velvyslanectví Spojených států amerických, Polski Instytut Sztuki Filmowej, Velvyslanectví Švédska

Partner: Mobil.cz

Hlavní mediální partneři: Česká televize, Respekt, Radio 1, Radio Wave

Mediální partneři: ČSFD, Full Moon, GoOut.cz, Proti šedi, Artmap, Informuji.cz, NaFilmu.cz, Cinepur, NEWTON Media, Kinema.sk, Studenta.cz, Filmový přehled, Vanili.cz, press start, Games.cz

Regionální mediální partneři: TV Slovácko, Dobrý den s Kurýrem, Radio Zlín, Rádio ROCK MAX, inZlin

Oficiální cider: Kingswood

Oficiální dodavatel vína: Sdružení slováckých vinařů

Partner techniky: RepasPoint

Partner komunikace: DAT

Oficiální přepravce: LEO Express

Oficiální přepravce: ROS, a. s.

Spolupráce: CinEd, Národní filmový archiv, Slovenský filmový ústav, Audiovizuálny fond, Asociácia slovenských filmových klubov, Svenska Filminstitutet, Svenska institutet, Skandinávský dům, Francouzský institut v Praze, Polský institut v Praze, Instituto Cervantes Praha, Muzeum Karla Zemana, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Univerzita Palackého v Olomouci, Be2Can Distribution, ČSOB Inspirace, Zlín Film Festival, Zlín Film Office, iShorts, BevCan, Ackee, mmcité, egoe, ISIC, OneHotBook, Capsa.cz, Městská kina Uherské Hradiště, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, Klub kultury Uherské Hradiště, Aquapark Uherské Hradiště, Slovácké léto, Sběrné suroviny UH, Park Rochus, EPAVA Olomouc, ČNRDD (Český národní registr dárců dřeně), Krajinka, KOMA Modular, Kreativní Evropa MEDIA, KineDok, Plakát s.r.o., Free Cinema, STRABAG, O-KOLO, Rámy pasparty s.r.o.

Záštity: ministr kultury Mgr. Daniel Herman, Město Uherské Hradiště, hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek, velvyslankyně Švédska v České republice H.E.Ms. Viktoria Li

Rozhovory z Hadriána 2017: Honza Vápeník!

Jan Vápeník - k jevištnímu životu probuzená něha!

Mám moc rád Honzu Vápeníka. Jako herce, člověka, kamaráda. Naše rozprava na zahrádce divadelního klubu hradeckého Klicperova divadla (jenž skvělý jest), nebyla tudíž povinností, ale radostí. A velkou. Bavte se stejně, jako bavili jsme se mi. Četbu hezkou přeji!

Milý Honzo, vzhledem k tématu inscenace Kati nemohu náš rozhovor začít jinak, než temně: Co si myslíš o trestu smrti?

Nesouhlasím s ním, a je mi proti srsti. Hned na začátku zkoušení jsem o tom mluvil s režisérem naší inscenace Honzou Fričem.  Tím pádem pro mě byl proces sžívání se s postavou Harryho, kterýho v Katech hraju rázem dost komplikovanější. Takže ve finále nakonec nehrajeme ani tak o trestu smrti, jako spíš o buranství a řadě malých ubližování, který postupně vyvolá velký problémy.

Tvá interpretace exkata Harryho ovšem obsahuje velkou dávku vnitřní něhy…

…asi jako většina postav, který ztvárňuju J. Je dobrý to, co bylo mi naděleno, něčím zjemnit, nebo naopak přistrouhnout. Třeba v Asanaci hraju tajemníka – ten chlápek tam moc nemluví, spíš dějem prochází a režisér inscenace Andrej Krob chtěl, aby nebyl moc vidět, načež já jsem s tím souhlasil, nicméně jsem si prosadil, aby se vyskytoval i v situacích, kde jeho přítomnost původně předepsaná není, aby tam ta skrytá hrozba neustále byla přítomna. Domluvili jsme se, ta místa jsme našli a vyplácí se nám to.

Právě uplynulá sezóna byla pro Tebe z pracovního hlediska dosti pestrá, co postavy které jsi ztvárňoval? Jak Tě bavilo jimi proplouvat?

Tuhle sezónu jsem dostal nadělenou velmi hezky, a jsem za to moc vděčný. Určitým tematickým svorníkem těch postav, hlavně v případě Tajemníka, Harryho a Alana z Vincence je jejich implicitní agresivita. Skrytá, bodrá, nepříjemná, která narušuje tvůj osobní prostor.

Pět inscenací, pět režisérů. Vnímáš nějak rozdíly v jejich režijních přístupech?

Osobně jsem moc rád veden, a vítám, když mi režisér dá jasný instrukce, což v případě Petra Štindla u Vincence bylo výborný, protože nám s tím nesnadným textem hodně pomohl. David Drábek je v tomto smyslu jeho přesnej opak. Tam je dopředu známý jen scénosled, respektive jen názvy na sebe navazujících scén, a to co má při tom David v hlavě, do toho nikdo nevidí. Břeťa Rychlík to je zase starej, ostřílenej praktik. S obrovským srdcem a já ho mám moc rád. A Friky, to je prostě pankáč, se kterým se skvěle dělá. Má v hlavě obrazy, který se Ti snaží předat, ale pak už to nechá na tobě. Dlouhým tágem tě láskyplně někam pošle a sedí a baví se tím, kam Ty dojdeš.

V příští sezoně vás čeká dost podstatných změn. Jak se na ně těšíš?

Myslíš nového uměleckého šéfa? Já si myslím, že pro nás se zase až tak moc nemění. Jana je tady už dlouho a je pořád stejně báječná. A že někteří kolegové odejdou a přijdou jiní? To je zkrátka koloběh života divadla, a je to tak správný.

Za rozhovor díky moc!

Rozhovory z Hadriána 2017: Tereza Dočkalová!

Dát francouzáka Micku Jaggerovi!

S Terezou Dočkalovou se vždycky bavím rád. Proč? Protože je spontánní, inteligentní a intenzivně vtipná. Jo a taky oba preferujeme Buffy. Výbornou zábavu přeji!

Kdo je Tvoje Nora?

Panenka na klíček. Nikdy neví, kde má děti. Venuše zrozená z bot na podpatku. Galerie ženských trapností. Má ráda svého manžela, to je na ní to nejlepší. A nejhorší na ní je právě ten manžel, no.

Jaký je Tvůj vztah ke dramatické tvorbě Henrika Ibsena, a proměňoval se nějak v prostoru a čase?

Pár věcí jsem viděla, většinou to nebylo moc dobré. Asi to musí vzít do ruky nějaký punker. Klata, Ostermeier, Nebeský, Pitínský, aby mu vrátili ten správnej big beatovej feeling. Ale to jenom tak plácám, znáš to, když necháš mluvit reprodukční umělce. Někdy třepem z pusy hrozný potraty.

Jak se Ti spolupracovalo s Janem Nebeským, a jeho realizačním týmem?

Hledali jsme trapnosti. Bylo skvělý se tím zabývat.

Jak bys srovnala rozdíly v převládající poetice a způsobu práce v ostravské Komorní scéně Aréna a pražském Divadle pod Palmovkou?

Velké kontra malé večerní, Klarine. Aréna má vyhraněnější dramaturgii. Podařilo se tam to nejlepší, co mohlo, lidi tam nechodí za zábavou, nechají si takzvaně rozbít hubu, cestou domů o tom přemýšlí a zase se vrátí zpátky. Herci mají svoji poetiku. Činoherák v nejlepším slova smyslu. Dyť to všichni víme, na Ostravarech se potkáváme. A Palmovka? A Palmoffka? No, je to divočina, jedem jak fretky, baví nás to, po dvou sezónách v baráku par skvělejch kousků, podle mně. A jestli se podaří, co se teďko tak nějak plánuje, tak to bude lepší, než dát francouzáka Micku Jaggerovi!

Jaký je Tvůj vztah ke kultuře braku, ke které zřetelně stylisticky odkazuje inscenace Mlčení bobříků?

Vyrůstala jsem v devadesátkách. Poslouchala Spice girls, milovala Terezu Pergnerovou a Buffy přemožitelku upírů (pozn. pro neznalé – něco jako zfilmovaný životopis Jany Sloukové, jen s nadpřirozenými bytostmi). Díky tomu, že se tím v některých inscenacích  intenzivně zabýváme, už se nestydím o tom otevřeně promluvit.

Pokud by ses sama mohla obsadit do nějaké role, která by to právě teď byla, a proč?

Asi do něčeho beze slov. Hrozně bych si přála hrát někdy někde jinde, než v Čechách. Kočovat po východě, bejt špinavej. Něco takového.

Těšíš se na prázdniny? Jaké budou?

Docela jo. Doufám, že to nebude nuda. V srpnu jedu do Arménie. Ale to je strašně daleko. Jo, a taky budeme připravovat další věc do PalmOff studia.

Rozhovory z Hadriána 2017: Sára Venclovská

Brisknost činoherní aklimatizace.

Na sérii hadivadelní navážeme rozhovorem s divou, která svatostánek  brněnské divadelní divočiny opustila teprve nedávno. Je krásná, inteligentní, talentovaná a odvážná. Dámy a pánové, seznamte se s nastupující posilou dámské šatny Klicperova divadla,  Wedekindovou femme fatale z Čičvákovy inscenace Lulu, Sárou Venclovskou. Rozhovor vznikl ještě před festivalovým uvedením inscenace Lulu, a tak zbývá dodat, že její přijetí bylo očekávatelné, tudíž značně kontroverzní. Já osobně považuji Čičvákovu radikální verzi za jeden z vrcholů letošního ročníku Divadla evropských regionů.

Milá Sáro, kdo je Tvoje Lulu?

Milý KlariNe, pro mě je Lulu zrcadlo odrážející obraz tužeb. Každému hraje jeho představu o ní samotné, protože nikdo doopravdy nechce vědět kým ona je, ne ze strachu že by byla něčím horší než jejich představa, ale proto, že by se jim zničila právě ta jejich iluze. Je to stále současné ne? Lidé na sebe hrají hry protože mají strach z osamocení ačkoliv v té imaginární hře jsou opušťěnější a traumatizovanější ještě víc než kdyby šli s kůží na trh, upřímně a bez obalu. Lulu je takovou antihrdinkou nejhlubšího lidského mamonu.

Jaký byl Tvůj vztah k dramatické tvorbě Franka Wedekinda před zkoušením inscenace Lulu, a je teď jiný?

Před několika lety jsem si zamilovala do jeho Probuzení jara, byl pro mě objevem dogmatu předsudků, pochyb a sexuality. Neříkám, že třeba v antice nejsou zásadnější “psychoźy”, ale nějak jsou pro mě osobně ty “pandořiny skříňky” Wedekinda bližší v mé optice vnímání světa a při a po tvorbě Lulu to vidím o to více…Prostě mě ulovil když jsem jeho tvorbu četla a dorazil když se mi poskytla možnost interpretovat jeho slova.

Jak se Ti pracuje s Martinem Čičvákem a jeho mezinárodním tvůrčím týmem?

S Martinem Čičvákem se mi pracuje náramně. Jeho práci jsem obdivovala ještě před tím, než bychom se osobně potkali a poté jsem v něm objevila nejen neskutečně skvělého režiséra, ale i báječného ryzího člověka. Pracovat s ním je zážitek a radost. Člověku se chce pracovat i po práci a nasávat entuziasmus z jeho blízkosti. A navíc máme stejný smysl pro humor a gurmánskou zálibu ve vybraných jídlech (interní humor).

S mezinárodním tvůrčím týmem  to bylo štěstí taktéž. Pracovalo se mi a bylo mi s nimi velmi krásně, vřele, přívětivě a troufám si říct ,že jsem našla nejen “napojené”herecké kolegy, ale i přátele se kterými chci být v kontaktu i mimo divadlo a práci. Bylo nám strašně skvěle.

Lišil se způsob práce v bratislavské Aréně nějak od umělecké tvorby v českých divadlech? Jestli ano tak čím?

Vlastně nevím, v každém týmu i prostředí se pracuje jinak. Neřekla bych, že se práce slovenského divadla liší od českého, jsme si přeci stále podobní. Slovenští herci, tvůrci , Slováci celkově jsou možná více horkokrevnější a upřímnější-nechodí kolem horké kaše a to je velmi uklidňující-všechno se vysype ven tak jak to je a jak se to cítí rovnou, takže se možná rychleji čistí věci a tím pádem se mohou posouvat rychleji, ale myslím, že to byla záležitost týmu lidí a jejich povah ,ne jejich národnosti.

Liší se reakce slovenského publika nějak od reakcí českých diváků?

To nemůžu říct, nemám zatím zkušenost s českým divákem na představení Lulu. Byla se podívat moje rodina a ta byla samozřejmě konsternovaná z nahoty a otevřenosti. Víte, moje babička a dědeček mě hanbatou viděli možná jako batole. Takže jak říkám, nevím a jsem zvědavá na české publikum.

Jsi absolventkou klaunské scénické a filmové tvorby. Jak probíhala Tvá činoherní aklimatizace?

Ta proběhla poměrně rychle. Marián Amsler mi dal šanci hrát- mluvit  a než jsem se to aspoň trochu naučila, využívala jsem toho v čem jsem si byla jistá. Anebo počkejte, ano, na mé druhé premiéře v Hadivadle pod Mariánem Amslerem, kdy jsem ho přesvědčila, že zvládnu zahrát roli Heidrun Reichertové v inscenaci Holubi, jsem měla “okno”, v pauze mi stékal make-up od slz po tváři a má tehdejší kolegyně Petra Bučková mi řekla “vítej na činohře”…takže zde nastal můj přerod a aklimatizace -který byl velmi rychlý -přes pauzu do druhé půlky představení.

Co Tě čeká o prázdninách a v následující divadelní sezóně?

O prázdninách se chystám na Island a pak na pár představení s Bolkem Polívkou v Brně a Praze. Od nové sezóny nastupuju do Klicperova divadla a moc se to těším.

Jaké představení bys ráda vyzobla z letošního festivalového menu?

Určitě bych si nenechala ujít  Cirk La Putyku, Olgu -horory z hrádečku, AnderSen, Bůh je Dj, divadlo 11:55 koncert Midi lidi,a vůbec já bych šla na všechno.

Moc díky za odpovědi Tvoje!

Předzvěsti Hradištské: Pár důvodů k těšení hned!

I letos vás, mé drahé čtenářstvo, doufám neminou moje deníky filmově-školní. Protože program 43. ročníku se rýsuje nádherně, příjměte prosím mé pozvání k jeho ochutnávání. Budu moc rád, pokud se v Hradišti potkáme.

Ať zážitky vaše, zdatně konkurují těm mým. Na společnost těším se!  

A cože na nás letošní Letní filmová škola, od 28. července do 6. srpna v Hradišti Uherském chystá?

Britský heritage film

Polovina 80. let minulého století přinesla ve Velké Británii skupinu filmů, jimž říkáme heritage filmy. Elegantní obrazy britské minulosti fascinovaly diváky a získávaly ceny, část britské kritiky je ovšem vnímala méně shovívavě. Sekce by měla přinést odpovědi na otázky, zda lze tyto filmy hodnotit jen na základě estetických kvalit či zda jsou ideologicky zatížené konzervatismem a nevytvářejí falešný obraz britských dějin. 

Programová ředitelka Iva Hejlíčková upřesňuje: “V případě tzv. heritage filmů jsme svědky zajímavého jevu, kdy se filmy stávají součástí (a snad i obětí) dobově podmíněné společenské diskuse. My ji samozřejmě budeme reflektovat, ale snímky samotné bychom chtěli vnímat bez předsudků.” 

Tipy KlariNovy: 
Rozhodně radím neopomenout Ohnivé vozy režiséra Hugha Hudsona - protože patří mezi nejlepší sportovní filmy všech dob. Filmy Jamese Ivoryho jsou pak pro BH zkoumaly povinností...budem se setkávati v Soumraku dne?

Češi v zahraničí: František Čáp

Zkušený a etablovaný režisér František Čáp (např. Babička, Noční motýl) odešel z Československa v roce 1949. Jeho první zastávkou se stalo válkou rozvrácené Německo, druhou domovinou se mu však stala Jugoslávie, kam přesídlil v 50. letech. Usadil se ve Slovinsku, kde je považován za zakladatele moderního domácího filmu, a v následujících letech natočil více než desítku titulů jak zde, tak také např. v Rakousku či Itálii. Přehlídka režisérových filmů je proto zároveň reflexí dramatického dění v Evropě kolem poloviny minulého století. Kulturně a žánrově pestrý výběr přitom nezapomíná ani na Čápovy nejvýznamnější české filmy.

Tip KlariNův:

Babičku jste jistě viděli, takže doporučuji romantickou Vesnu, špionážní napínák Stopa vede do Berlína či Nočního matýla.

Visegrádský horizont: Novinky

Ani letos nebude v programu Letní filmové školy chybět výběr těch nejlepších filmových novinek ze zemí visegrádského regionu, které stále častěji vznikají ve vzájemné spolupráci. Diváci se mohou těšit např. na čerstvého nositele Křišťálového glóbu z Karlových Varů, film Václava Kadrnky Křižáček, na slovenskou novinku Čára Petera Bebjaka, která si z lázeňského města odvezla Cenu za režii či na kontroverzní dokument Víta Klusáka Svět podle Daliborka. Tradičně divácky atraktivní polský výběr letos nabídne mezi jinými nejnovější film hosta LFŠ Wojciecha Smarzowského Volyň a také (bohužel) poslední dílo Andrzeje Wajdy Mžitky.

KlariNovy tipy:

Bebjak, Kadrnka, Wajda (a vlastně cokoli od Petra Vlčka). Bez debat.

Visegrádský horizont: Studentské filmy

Mapování studentských filmů uměleckých škol v Česku a na Slovensku bude pokračovat i letos. Jako každý rok přinášíme výběr největších talentů a příslibů do budoucna. Na letošní Letní filmové škole přivítáme umělkyni Johanu Švarcovou a režiséra Jiřího Volka z pražské FAMU a také Pavola Čižmára z bratislavské VŠMU. Všichni svorně dokončili studia magisterského oboru svých škol a čeká je rozhodnutí, kam se v uměleckém životě posunout dále. Jen čas ukáže, zda se dokáží v současné česko-slovenské kinematografii prosadit.

Tipy KlariNovy: 

Od čerstvých poststudentů klidně vše, doufám, že se uvidíme na DJ Johaně live!

Igor Chaun o Jiřím X. Doležalovi

Po světové premiéře na festivalu v Karlových Varech přiveze do Uherského Hradiště svůj nový dokument Nepřesaditelný! režisér Igor Chaun. Příběh o Jiřím X. Doležalovi, jehož osobní život splynul s profesí reportéra Reflexu, vyvolává protichůdné reakce ještě před zhlédnutím filmu. Propagátor marihuany, bojovník proti nacismu, hledač trilobitů a v neposlední řadě novinář Doležal mluví s Chaunem bez obalu o svém dětství, sexuálních partnerkách i smrti. Film uvedeme v pondělí 31. 7. v 15:30 ve Sportovní hale.

Tip KlariNův: Já chybět nebudu. A co vy? 

CinEd na LFŠ

CinEd je mezinárodní program filmové výchovy, který zpřístupňuje evropské filmy dětem a mladým divákům ve věku 6 – 19 let a byl Evropskou komisí na festivalu v Cannes ohodnocen jako jeden ze šesti nejúspěšnějších projektů v této oblasti. Jeho českým partnerem je i pořadatel Letní filmové školy Asociace českých filmových klubů. CinEd nabízí filmy pro školní projekce realizované ať již přímo ve školách, v kinech či v dalších kulturních institucích. Filmy jsou organizátorům nabízeny zdarma, stačí se jen zaregistrovat na stránkách www.cined.cz. Partnerskými zeměmi projektu CinEd jsou kromě České republiky i Bulharsko, Francie, Itálie, Portugalsko, Rumunsko a Španělsko. Počet zemí i nabízených filmů se bude každý rok rozrůstat, v tomto školním roce se například připojí Finsko. Specifikem je zaměření na umělecké filmy a jejich přiblížení nejmladším divákům prostřednictvím osvědčené a mezinárodně ceněné metodiky vyvinuté v Cinémathèque française. Součástí nabídky jsou vedle samotných filmů také metodické materiály a série školení pro pedagogy a kulturní pracovníky. Aktuálně je v nabídce šest filmů s českými podtitulky a tři do českého jazyka přeložené metodické materiály. Letos bude do nabídky zařazen také minimálně jeden český film - aktuálně probíhá preselekce na výročním zasedání v Barceloně.

Na Letní filmové škole představí CinEd za účasti režiséra José Luise Guerína film Ve výstavbě, který bude do projektu zařazen ve školním roce 2017/2018. Ve stejný den, tedy 2. srpna, proběhne i debata o metodice projektu CinEd a diskuze s režisérem José Luisem Guerínem o vzdělávacích materiálech k jeho filmu. Obě akce jsou vhodné jak pro pedagogy, pracovníky kin a dalších kulturních zařízení, tak pro širokou veřejnost se zájmem o možnosti rozšíření filmové výchovy v České republice. Vstup je zdarma i bez akreditace na LFŠ, registrace probíhá na http://bit.ly/2snsKsv.

Dne 3. srpna se pak v odborném panelu nazvaném Metodika ve filmové výchově zájemci seznámí s aktuální situací v metodické činnosti v oblasti filmové výchovy v neformálním vzdělávání. Prezentovány budou konkrétní metodické a pedagogické materiály a další typy učebních pomůcek. Debatovat budou zástupci projektů CinEd, Projekt 100, Free Cinema a Animánie.

Tip KlariNův: Mí drazí pedagogičtí: Doražte, sledujte, podporujte a na svých školách aplikujte. Vítám a rozradostněn jsem!

A koho na LFŠ budete moc potkat:

Jana Troella

- držitele desítek ocenění ze světových festivalů

Daniel Bergman

- syna Ingmara Bergmana

Tarika Saleha

- vítěze letošního festivalu Sundance, tvůrce klipů Lykke Li

Jana Holmberga

- předního švédského filmového historika, ředitele Nadace Ingmara Bergmana

Erika Hedlinga

- profesora filmových studií na univerzitě v Lundu

Sergeje Loznicu

- původně vědce, který pravidelně uvádí své filmy v Cannes

Philippe Grandrieuxe

- francouzskéh orežiséra s s nekompromisní poetikou

Angelu Schanelecovou

- německou režisérku, scénáristku a příležitostnou herečku s vyhraněnými názory

José Luise Guerína

- jednoho z nejoriginálnějších současných španělských režisérů

Wojciecha Smarzowského

- renomovaného polského režiséra

Magdu Vášáryovou

- slovenskou diplomatku, političku a herečku

Mira Rema

- osobitého slovenského dokumentaristu

Další lákadla letošní filmovková Vám předvedu v dnech dalších.

Tak co, už se těšíte? Já hrozně!

Rozhovory z Hadriána 2017: Hadivadlo, díl druhý!

Potřeba zpětného odbrzďování 

Matěj Nytra - Mladý, inteligentní, progresivní, sympatický. Huckleberry Finn i Captain Beefheart a Kryštůfek Robin. Budoucnost brněnského Hadivadla Vás zve na šarmantní rendez vous!

Jak bys definoval svoje preference dramaturgické a divácké? Liší se nějak?

Pokud představení (tvůrcům) nefandím z "kolaborantských" důvodů (jde třeba o mé kamarády, dřívější spolupracovníky...), nedokážu ho vnímat jinak než kriticky, to znamená pod vlivem dramaturgické reflexe, hodnotitelsky, jestli bych sám chtěl být jeho původcem nebo "prodejcem". Respektuju různé formy, žánry. Ale pokud nevidím sveřepý obtisk, totální tvůrčí rozhodnost, nechci se na to koukat. A nepřijímám "divadlo" za každou cenu. Bez vědomí funkce, proč tadyateď vzniká. Scénická tvorba musí vnímat podstatu své "politické" moci a nebýt pasivním máslem-blátem-potravou bez chuti.

Kromě dramaturgie jsi studoval i Teorii a dějiny filmu. Jakým způsobem tato zkušenost ovlivňuje Tvůj dramaturgický profil? Láká Tě i dramaturgie filmová?

Propojení studia, schopnosti komentáře a historického náhledu s možností vlastní tvorby je zásadní! Nejen pro mě. Jak vznikly nejvlivnější estetické "revoluce", progres filmových nových vln či (post)dramatických reforem? Jejich původci byli někdejší kritici, teoretici, zakladatelé např. filmových časopisů (Godard, Bresson, Wenders...). Od začátku téhle dekády přispívám do Cinepuru, Filmu a doby, psal jsem výběrové posudky pro festivaly, dělám rozhovory. Tedy i ta "teorie" vedla k praktickému psaní a komunikování. Dramaturgie inscenací a instituce HaDivadla jako celku je teď pro mě hutnou praxí - až se svět nebo divadlo přehoupne do apokalypsy uzavřených možností a všechny progresivní -bühne se zavřou z vůle úřednického rozhodnutí, přidám se (vrátím) k filmařům. S filmovou dramaturgií mám ale kontakt i teď, spolupracuju se dvěma režiséry, které nadhraniční směřování upřímně zajímá.

V inscenaci Vernisáž se představíš jako herec, jaký je pro Tebe zážitek zásadní změny fokusu?

Velice svobodný. Kontrolovat průběh díla přímo z centra pozornosti je naprosto ideální. Ta funkce (herecká či ztělesnitelská) má jasný důvod, cíl, veskrze dramaturgický. Moje obsazení ctí záměr Havla-autora a zároveň nejlépe podpírá náš (s Ivanem Burajem) inscenátorský klíč - jde tu o prachsprostě osobní, angažovanou sebereflexi!

Jaký je Tvůj vztah k osobnosti a dramatice Václava Havla?

Jako by to byl můj táta. Ale nebaví mě psát jeho poetikou! Každopádně, kdybych měl umřít a pánbůh v nebi říká "Pardón, prostě jsme to nezvládli no, teď se ty útoky a výbuchy všude tak vrší... Ale vyber si rychle dekádu, místo v minulosti, kam se vrátíš zpátky, se znalostí vývoje..." skočil bych do rozlomeného Havla v normalizační pauze, kde bych v (ne)klidu mohl rozjet progres dramatického psaní a představil bych po bytech a chalupách ještě radikálnější věci než tehdy nejen český underground dokázal vymyslet. 70. léta je třeba zpětně odbrzdit...

Na co se v současný době nejvíc těšíš?

Teď na vzduchlesyvyysokonamapěasi. Na ticho.

Rozhovory z Hadriána 2017: Hadivadlo, část první!

Chuť hledat nové divadlo!

Ivan Buraj je uměleckým šéfem brněnského Hadivadla. Jinoch vytáhlé postavy je nepřehlédnutelný především svou režijní tvorbou. Muž jasných, ambiciózních vizí, a nekompromisních názorů. Kapitán Achab junior, neohroženě vedoucí svou uměleckou úderku náročnými vlnami současné kultury.

Ivane, jak bys tady a teď definoval současné místo Hadivadla, na mapě současného evropského divadla a kam pod Tvým uměleckým vedením směřujete?

Na mapě současného evropského divadla tvoříme podle mě, podobně jako většina ostatních divadel v České republice, šedou skvrnku východního bloku, ze které je sice občas vyloven nějaký režisér, ale jako divadlo s touto skvrnkou splýváme, což je tragické pro možnosti evropské integrace - ale taky je to možné chápat jako úkol pro české divadlo. I když, jak říká Cyril Drozda: „já myslel, že světové divadlo je všude!“ Tolik k určení našeho místa vůči Evropě. Jinak směřujeme, někdy víc, jindy míň úspěšně, k divadlu odpovědnému za svůj společenský kontext, divadlu hledajícímu, divadlu, které má pocit, že úkoly moderny nebyly dokončeny, ale také k divadlu silné dramaturgie. Zásadní je pro nás nanovo prozkoumat možnosti politického divadla, ale ne politického divadla ve smyslu explicitního zacházení s politickými tématy, tedy deklarujícího svou političnost, ale spíš politického divadla, které politizuje estetiku, ptá se, co se nám líbí a proč. Zajímá mě budování divadla jako události, která překonává konzumní rámec zábavy a snaží se každý večer konstruovat komunitu, která spolu sdílí otázky a na základě toho nějak jedná i občansky.

Do Hradce coby svůj profil přivážíte dvě razantně odlišné inscenace, Čechovova Strýčka Váňu a Havlovu Vernisáž, mohl bys prosím charakterizovat jejich funkci v současném repertoáru HaDivadla a v kontextu vlastní režijní kariéry? Jaký je Tvůj vztah k oběma klasikům?

Jejich razatní odlišností si popravdě řečeno nejsem tak jistý. Obě se lokalizují v dějinném stavu „mezi“, tedy v čase, kdy staré už není a nové ještě nepřišlo. Obě se zabývají člověkem tápajícím, společností, ve které se zdá, že už není možné konstruovat smysl, protože všechno se rozpadá na idividuální zájmy a perspektivy a obě polemizují s nihilismem, který z tohoto klimatu vyplývá. Rozdíl je, že zatímco Vernisáž je vlastně guerillová akce nazkoušená za pět dní k loňskému 80. výročí narození Václava Havla, zamýšlená původně jako jednorázová akce, tak Váňa je, dá se říct, kmenová inscenace našeho repertoáru, pracující vědomě se svojí délkou a časem. Vernisáž je malá pusa pro všechny nihilisty. Váňa je možnost být v divadle u něčeho spolu, je to trošku krásná námaha.

Vnímáš nějak postupnou proměnu své režijní poetiky a tematických preferencí v závislosti na vlastním působení v HaDi?

Nevím, jestli bych tu nejpodstatnější závislost označil zejména vůči svému působení v HaDivadle, spíš je tou základní silou moje vzdalování se od absolutoria na JAMU. V kontextu této skutečnosti se proměňuje můj rukopis především. Já jsem na škole a taky pak po škole pociťoval hodně strachu. To trauma, které škola spolu s okolní společností konstruují pro absolventy, tedy trauma malé šance získat slabě placenou práci v milovaném divadle, člověka hodně ohýbá. Myslím si, že moje první věci, hlavně v průběhu studia byly spíše takovými pytli plnými nápadů. Byl jsem nápaďák, který se zoufale potřebuje legitimizovat před společností, že na to má. Pak mě to hromadění kreativity začalo dusit a uvědomil jsem si v té bohatosti cosi chudého. Cosi, co víc než k upřímnému dialogu poukazuje spíš ke mně samotnému a k mému strachu ze selhání. Tak jsem začal vnímat mnohem víc celkové vyznění díla, to, nakolik je to poctivým sdělením, předložením skutečného problému, který můžeme sdílet, protože to, že má Ivan Buraj hodně nápadů, nejde moc sdílet, to je samota a v divadle jde především o sdílení čehosi, co překračuje naše já, i když divadlo ze své podstaty zářících reflektorů klade tuto překážku narcismu každému, kdo se s ním potýká.

V současné době jste navázali úzkou spolupráci z pražským Studiem Hrdinů, jaká je blízká budoucnost tohoto sbližování?

HaDivadlo a Studio Hrdinů jsou scény, které jsou orientovány na kvalitní dramaturgii, progresivní tendence v současném divadle, průniky mezi divadlem a jinými druhy umění. Naše spolupráce v dohledné době vyvrcholí přenesením inscenace Kamily Polívkové Macocha do prostor Studia Hrdinů, kde v září naše herečky odpremiérují pražskou Macochu a následně se tato inscenace bude hrát v obou divadlech. Rádi bychom i vzájemně našim divákům představovali inscenace Studia Hrdinů a věřím, že časem bude mít tuto tendenci i Studio. Ale nerad bych nás touto vazbou škatulkoval do elitářské sekty. Víme, že se děje hodně inspirativních a upřímně hledačských projektů i kolem nás, třeba budoucí koncepce prostoru Studia Beseda u vás v Hradci je velkou nadějí, a my rádi navážeme spolupráci s kýmkoliv, kdo má chuť hledat „nové divadlo“!

Které inscenace tě v uplynulé sezoně zaujaly jako diváka, ať už pozitivně či negativně?

Strašně se mi líbilo Dílo ve Studiu Hrdinů od Miroslava Bambuška a také Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny od Kamily Polívkové a Davida Zábranského, obecně mi přijde být super, že Kamila režíruje, protože vnáší do českého divadla preciznost, která mu skutečně chybí. A totálně mě dojala Škola malého stromu od Honzy Kačeny v čím dál rozjetější Polárce… Moc se těším, až si najdu čas na nakoukání nových věcí od Honzy Friče, víc jsem už vidět bohužel nestihl... Naše věci nebudu chválit, protože by bylo fajn, kdyby jste všichni vyjeli podívat se sami!

Jaká je v současné době podle tebe zásadní radost a naopak problém českého divadla?

Já vím, že se to moc nenosí, ale začal bych tím problémem. Problém nejenom českého divadla, ale i české kultury obecně, je její postavení ve společnosti. Po revoluci tu zvítězilo přesvědčení, že kultura je třešničkou na dortu priorit. Bohužel začínáme (?) zjišťovat, že takto podfinancovaná kultura, kdy většina režisérů a režisérek na volné noze musí dělat čtyři ne-li pět inscenací ročně,  nebo kdy herci musí po zkoušce, nebo často dokonce místo zkoušky utíkat do seriálů, dabingů, reklam, nebo kdy scénografové a scénografky, aby se uživili musí dělat i sedm věcí ročně a brát k tomu i komerční projekty, vlastně zaniká. Zaniká v povrchnosti a rychlosti, ale ne v povrchnosti samotných tvůrců, ale spíš v podmínkách, ve kterých se dnes kultura děje. Jsem ale přesvědčen, že takovou kulturu, která navenek vykazuje dění, ale zevnitř je prázdná, následuje hned v závěsu demokracie, která navenek vykazuje demokracii, ale zevnitř se vyprazdňuje. Každopádně pozitivum vidím v nesmírné síle lidí, kteří bojujou dál a pořád drží místo pro kulturu budoucnosti o kterou ale musíme teď všichni bojovat!

Co chystá Hadivadlo do příští sezony?

To souvisí s onou rychlostí a povrchností, které se snažíme čelit. Na rozdíl od většiny ostatních divadel nemáme ještě zveřejněný dramplán, ale to právě proto, že si chceme dát s hostujícími tvůrci ten luxus času na poctivou úvahu a nebojíme se dělat i několik vrstev návrhů a vzájemných čtení. Tématem sezony bude Věčný návrat, podtitul Krize ideje budoucnosti. HaDivadlo podnikne výlet do minulosti, i do své vlastní, skrze oslovené tvůrce, aby z ní vytáhla budoucnost! Objeví se u nás Jiří Pokorný, J. A. Pitínský, Jan Kačena a na Studiu Vojta Bárta. První premiérou bude Ibsenův Eyolf v mé režii s hostujícím Matějem Nechvátalem v hlavní roli.

HAdivadlí pokračování zítra...