sobota 28. prosince 2019

KlariNovo vánoční recenzování 2019: Čarovný kamínek!

Ach jo. Když už se člověk bezuzdně raduje z letošní nadprůměrné pohádkové žně, úder sil nepřátelských zpravidla již čeká blízko. A o to víc pak bolí. Vzhůru pro torturu!




Aby bylo jasno, vůbec by mi nevadilo, že koprodukční pokus celovečerně debutující režisérky Kristíny Herczegové je eklektickým slepencem motivů z Pána prstenů, Avatara, Létajícího Čestmíra, Přátel  Zeleného údolí, Herbáře a biografie Vítězslavy Klimtové, pokud by výsledný tvar měl zřetelné dramaturgické směřování,  jasně vyprofilované postavy a tah na branku. Což nemá.

Paní Klimtová by nejspíš zaplakala...já řvu!
K čemu jsou Zuzana Bydžovská s rohy, impozantní přírodní kulisy, ekologické poselství či Pavel Kříž ve výjimečně nepitvořící se roli, když slouží neukoukatelnému paskvilu bez vize, vedení, i žánrové intuice? Tam, kde loni Peter Bebjak čest televizních svátků Vánočních zachraňoval, tentokrát slovenští sourozenci bolestně selhávají, a aby toho neštěstí nebylo málo, čeští kolegové jejich marné snahy přisolují vskutku otřesným překladem (sídélko?), který je korunován sterilním dabingem za hranicí profesionality. Karikované sexuální orientace ústředního záporného přislizla a jeho sluhy tak vyznívají jako brutální útok na menšiny, hobití ADHD pišišvor svým těkáním i prostomluvou vyvolává gastronomická dilemata ze Slavností sněženek, a vrcholem lyrického snažení hlavního geroje s charismatem free alcohol varianty Tatranského čaje je foukání mouky. Krasavice (až na finále!) naštěstí mlčí. 

  Obecně velmi rád vítám a oceňuji odvahu vkládat šance a vysoké rozpočty do dlaní neprověřených, i pokusy kráčet neznámými směry, a zavedeným schématům navzdory. Čarovný kamínek je ale jasným důkazem skutečnosti, že šidit dramaturgii (Marča Arichteva, též kreativní producent filmu) se nevyplácí, a posílat do výroby scénáristické nedomrlce (Naďa Jurkemik) taky ne. Škoda zjevné vizuální fantazie Martina Kotúčeka, jež tentokrát byla na zachraňování výsledku sama. Líto mi jest!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár






středa 25. prosince 2019

KlariNovo vánoční pohádkové recenzování 2019: Čertí brko!

Druhým hlavním chodem letošního pohádkového čt hodokvasu se stalo nepančované peklo. Naštěstí však nikoli obvyklé infernum kvalitativní, ba právě naopak, Čertí brko Marka Najbrta a jeho osvědčené crew patří k těm nejvydařenějším rohatým záležitostem posledních let. Hříchu zmar!



Již úvodní, sympaticky ryčná znělka produkční společnosti Punk film jasně dává na srozuměnou, že zde se z obvyklými proprietami bude žonglovat diametrálně jinak. Marek Najbrt, scénáristicky jištěn sehraným tandemem Geisler-Hodan, se zkrátka suverénně zmocnil dalšího žánru, jenž přerobil ve hřiště pro své obvyklé rejdy, i mnohokrát prověřené parťáky. Není tedy překvapením, že funguje nejen ideová základna pohádkového mikrokosmu, ale rovněž jeho zabydlení živoucími charaktery.



Tvůrci se tentokrát naštěstí zříkají přímočaré politické satiry ala Kancelář Blaník, jejich cílem je stvoření fikčního světa, jako úsměvné paralely decentně zrcadlící naší současnost.  I proto má zdejší peklo podobu sice komplexního, ovšem nepříliš šlapajícího mocenského aparátu, nikoli nepodobného kafkovským konstruktům. A uprostřed toho všeho unikátní míšenec čerta a člověka, hlavní hrdina Bonifác. Jan Cina je poklad, jenž by snad dokázal vykřesat divákovy sympatie i z herecké interpretace Petra Kotvalda. Jeho semiďábel je hravou kombinací Toma Sawyera, Bambiho a Myšpulína, a jiskrně baví coby vynálezce, zvědavý ochutnávač pozemských slastí, i milovník v rozpuku.


Cinu v ústředním milostném páru výborně doplňuje báječná Judit Bárdos,  jež zde okouzluje nejen příjemnou češtinou, ale především kouzlem osobnosti, a precizní souhrou se všemi zúčastněnými spoluhráči. Oba bez mrknutí oka výtečně zvládnou i ošemetný moment vzniku lásky na první pohled, s nímž si scénáristé zrovna moc práce nedali. Krása krás!



Z dalších laskomin povedeného filmu, jemuž davově vzívané Strachovy pokleslé katolické agitky nesahají ani po špičku paznechtu nejposlednějšího pekelníka, rozhodně minut být nesmí famózní Jan Budař, jenž záporné postavě Klouzka/Pyntlicha propůjčil rachitickou subtilnost prosťáčka božího, i stavroginovskou temnotu sveřepého manipulátora davy. Postava vtipná, monstrózní i nezapomenutelná. Opět pobavila tradičně maniakální Jana Plodková i Marek Daniel, jehož postava prodělá velmi zajímavý twist. Ondřej Vetchý pak stvořil Lucifera, jenž je zde nejen důstojným nástupcem Karla Heřmánka, ale v pohodě by obstál i v konkurenci (ne)svaté trojice De Niro, Pacino, Stormare. Kvalitních ďáblů, jimž nic lidského není cizí, nebude totiž nikdy dost.



Z představitelů menších rolí zaujme hajný Michala Daleckého originálními hrátkami s mysliveckou hantýrkou, jež dávají vzpomenout na Rudolfa Těsnohlídka, i chytrou kmotru Lišku, groteskní čertovští důstojníci Václav Kopta, Jakub Žáček a Lukáš Latinák, dojemně vtipní nápadníci Robert Mikluš a Daniel Fischer, i labutí píseň Mariána Geišberga v roli Hospodského.
Mírně mně iritoval jen Jiří Maryško coby zbytečně nadužívaný bubeník Tlachal.

Hudba Marka Doubravy a a Viktora Ekrta je příjemná na poslech a neotravuje kolovrátkovými motivy. Navíc mně po velmi dlouhé době v českém celovečerním filmu potěšily i komorní muzikálové sceny. Vítám!

Lepší holka z hospody se psem v ruce než princezna...?
Scénografie Henricha Borárose a Roberta Smolíka zdařile akcentuje korupcí zchudobnělý marast Pytlova, venkovsky idylické okolí hospody i industriální půvab pekla. Kostýmy Andrey Králové jsou přesvědčivější pokud variují venkovský šat, myslivecké uniformy, či čertovské mundůry, zato hra s nevkusem ošacení měšťanů vyznívá poněkud prvoplánově.

Vyloženě se však povedly masky Zdeňka Kliky, jež v sobě rozpustile kombinují zdánlivě nesourodé odkazy Warcraftu, Mrazíka a 8 milimetrů. Nádhera!



Chlapci a dívky z Punk filmu si s žánrem pohádky pohráli způsobem, jenž činí tyto televizní Vánoce radostnými dosti. Zázraky dějí se. Hurá!

Pokračování příště!


Petr KlariN Klár


úterý 24. prosince 2019

KlariNovo vánoční pohádkové recenzování 2019: Princezna a půl království

Vítejte u tradičního mikrorecenzního pohádkově-premiérového nadělování. Sezona 2019 jest tímto zahájena a  bez dlouhých cirátů můžeme v pohodě začít. Už se těšíte? Já velmi! Studený a teplý předkrm i polévku směle přeskočíme a vrhneme se rovnou na hlavní chod. A co si podáme? Princeznu a půl království!

Karel Janák se během posledních cca třinácti let stihl stát pravidelným adresátem televizních zakázek rodinného typu, a nutno říci, že v daném povodí se postupně vypracoval mezi ty nejčilejší dravce. Na rozdíl od hejna nepoužitelných mřenek,  obtloustlých sumců zlenivěle na dně vkusu vzpomínajících na domněle lepší časy, a kaprů žužláků, jejichž nicotnou kreativitu lačně hltá odvěká samolibost, nulová dramaturgie a startující stařecká demence, mu neschází cit pro romantiku, komediální timing, a řemeslná zručnost. A jak dopadl jeho nejnovější příspěvek do obtížně dobytné kasičky z nápisem Pohádka na Štědrý večer? Slovy jedné z postav "Dobrý, táto!"

Princezna a půl království sice nedosahuje prozatím nedostižných kvalit fenomenální Školy ve mlejně, kterou k vaší pozornosti pravidelně doporučuji, leč ve svých nejlepších chvílích jí elegantně šlape na paty. Je mi velkou potěchou konstatovat, že tentokrát v tom svými prsty míchá i progresivně se zlepšující scénárista Petr Hudský, jemuž jsem ve svých komentářích již nejednou záda umyl. Funkční tandem z pozice dramaturga spolehlivě jistí Barbara Johnsonová, která se tímto zřejmě snaží odčinit svou tvůrčí účast na loňské žumpě jménem Kouzelník Žito. Snaha se cení, ale v tom případě musí podobně úspěšných misí vykonat ještě minimálně desetkrát desatero. Peklo nezapomíná!

Vypadá to jako slasher, ale je to pohádka...
Nejnovější Janákova pohádková střela pracuje s poměrně originální premisou. z níž se postupně vyloupně překvapivě svěží, genderově převrácená varianta Pygmalionu. Druhým charakteristickým rysem filmu, jenž na některé diváky bude působit kontroverzně, je jeho otevřená nekorektnost - pohádka je situována do společnosti, jíž fakticky ovládají ženy, tento  status quo je ale zároveň systematicky kritizován, a opakovaně se stává terčem vtipu. Manželství je navíc v závěru explicitně použito jako trest. Konzervy čilte se, já to vítám!

Protože klukovsky hravý režisér neopouští svou zálibu v popkulturních citacích, logicky mj. dojde i na Pretty woman, řadu labužnických opusů, a dokonce i Févalova Hrbáče. V tomto ohledu můžeme za vrchol snímku prohlásit svižně Petrem Staňkem střihnutý souboj v kostele, otevřeně se hlásící k odkazu Old boye a Donkey Konga. Honza v bezprostředním dobrácky charismatickém podání Matouše Rumla dokonce srdnatého instalatéra Maria připomíná, ač k dokonalé podobě mu chybí jeho obří huňatý porno knír.

Eva Josefíková si pak s gustem graciézně pohrála s nikoli zcela typickou princeznou. Obdařila Kateřinu zjevným nadhledem, lehce koketním šarmem, a především inteligencí. Chemie ústředního páru šlape jak obří pseudolabutě před Národním divadlem na vltavských vlnách. Radost!

Další z neklamných důkazů skutečnosti, že princezna je nejkrásnější s ptákem v ruce...a sklony k pubertálnímu humoru se nevytrácí ani ve zralejším věku.
Velkou důvěru jsem zpočátku nechoval k dalšímu z režisérových oblíbenců, Jakubu Prachařovi v roli ústředního antagonisty Egona, jenž ovšem mé obavy postupně rozptýlil. Jeho zběsilé přehrávání v kombinaci se žabím švihem nepostrádá zábavnost, ani osten hrozivosti. Pokud Hitler a Pavel Kříž nestíhají, a nebo se jim nechce, je Prachař důstojnou náhradou. Coby pohádkoví Homolkovi potěší (skutečni manželé) Pavla Tomicová s Ondřejem Malým, kteří před sympaticky neposednou kamerou Jana Šťastného zúročují léty precizovanou sehranost, i spontánní radost s opětovné možnosti společně si zařádit.

Mrakomor či Crazy frog?
Nečekaným triumfem ozdoby svátečního večera se pak stal herecký výkon Marka Ebena. Váleček za zenitem si svého rytíře a lektora etikety Valeriána vychutnává podobně jako Jiří Kájínek pozornost médií. Ebenův sidekick posouvá Janákův film o půl království blíže k příbuznosti s francouzskými historickými komediemi zlatého věku, a úspěšněji tak kráčí ve stopách Princezny a písaře z roku 2014.
První stejnopohlavní pár ve Star dance? Škoda že Matouš Ruml už soutěžil...

Z dalšího hereckého obsazení stojí za pozornost především široké nasazení moravského herectva do řady epizodních rolí. Pěknými třemi větami se kupříkladu blýskl Dalibor Buš, jenž by si zcela jistě zasloužil větší pozornost televizních tvůrců - kupříkladu Trauntenberk mladší či Horáček starší by mu bezpochyby šli. Martin Siničák si zase v roli kapitána Egonových vojáků nejspíš připravoval půdu na Markýze de Sade. Jeho sugestivní specifická interpretace zejména nazálních souhlásek by sice možná okouzlila francouzské diváky, v české štědrovečerní pohádce však stále zní poněkud exoticky.

Riskantní poťouchlostí i žonglováním s pokleslostí je obsazení Martina Myšičky do poustevnické role variující Otce Fura. Akční oddávač se zjeví až ve finálním aktu, nicméně ani kung-fu by mně u něj nepřekvapilo. Karel Janák umí i dejvické skály k divokostem lámat. Díky!

 Ačkoli Princezna a půl království přinesla nemálo důvodů k radosti, neznamená to bohužel že je chyb prosta. Epizodickou strukturou vyprávění trpí gradace, a dílčí dramaturgické škrty by pomohly pročistit místy nepřehlednou skrumáž mnoha nedůležitých postav. To ovšem nic nemění na tom, že jsem se s Karlem Janákem zas jednou parádně klárovsky bavil. Skoro jak s princeznou. Rádo se stalo!

Pokračování příště! 

Petr KlariN Klár