Poslední dva letošní hronovské dny se už přirozeně nesly ve znamení
smutku z blížícího se odjezdu. Tradiční příval melancholie ovšem nikterak
nesnížil mou schopnost kritického vnímání divadelních artefaktů. Jaké tedy bylo
finální dějství 87. ročníku multižánrového hodokvasu?
Inu především ve znamení
skutečnosti, že s porotami Divadelního
Pikniku Volyně se dlouhodobě ideově míjíme. Právě proto se tam v roce příštím,
i díky posunutému termínu na cestu inspekční chystám. Buď jsou verdikty zmíněných
orgánů značně tendenční, nebo je amatérská činohra ve vážné krizi. Importy z Volyně
patří totiž pravidelně k tomu nejpokleslejšímu, co je v programu JH k mání,
v této naštěstí neolympijské disciplíně má Volyně ostatně v letech posledních
jen jednoho vážného konkurenta, ano, je to Krakonošův
Danajský dar, promiňte, Divadelní
podzim. S čestnými výjimkami v podobě kladenské Valérie a především Ad Hocu (viz. níže), který byl ovšem „pouze“
doporučen, převládá pouze nezvládnutá nápodoba principů divadla zájezdově-profesionálního
(letos například poPUD Brno,
pravidelně Ty-já-tr), či poklesle
politicky bavičského (Symposion),
osobitost abys mimo známé firmy pohledal. Leč popořadě:
Případ
první: Třebechovice pod Orebem
Třebechovický Symposion okouzlil Volyňský lektorský
sbor svojí variací na Jarryho stařičký masterpiece Král Ubu. Námitky, že na Pikniku
se hrálo v diametrálně rozdílném prostoru neberu, zde je totiž chyba
jednoznačně na straně dramaturgie. Podobně jako Rádobydivadlo Klapý, i Symposion
a některé další soubory chápou dramaturgii jako pouhý výběr textu, což je ovšem
kardinální chybou, na níž by právě odborné poroty měly upozorňovat, a podobné
zmetky dál na Hronov nevysílat. Lituji zjevně poučené herce, i poměrně
kreativní scénografku Lenku Faltovou, viním režiséra a dramaturga Petra Hofmana
– z absence koncepce, i neschopnosti propůjčit jevištnímu tvaru alespoň
zdání gradace. Estráda maskovaná za aktualitu je zločin vkusu, vážený pane
režisére. Řečeno slovníkem Vašeho titulu, takhle to nepude!
Případ druhý: Česká lípa
Divadelní klub Jirásek patří mezi
další oblíbence volyňské. Jinak by nepovedená variace na commedii dell´arte,
hraná pod „důmyslným“ názvem Commedia ála
Carte, rovněž byla bez šance. Bez
lazzi a dokonalé souhry totiž není komedie, ať už si slepujete Shakespeara,
Goldoniho, Gozziho i Suchánka s Genzerem jak chcete, a jedna výborná
herečka (Tereza Lačná), ještě divadlo
nedělá. První půlhodina navíc v žánru rozhoduje, takže scusa, českolipští,
ale víc času Vám nedám, Tereze navzdory. Na tržišti bych Vaši inscenaci možná bez
komentáře přešel, ale coby výstup vrcholné přehlídky amatérského divadla ji jednoduše
ignorovat nemohu, a důvody ke chválení, ani setrvání v sále bohužel nemám.
Na shledanou v lepších časech.
Případ třetí: Ad Hoc
Fakt, že lektorský sbor letošního
Divadelního Pikniku Volyně v nominaci
upřednostnil brněnský poPUD a
třebechovický Symposion před
inscenací Nové TV Kočovného divadla Ad
Hoc, hlásá mým očím jedno – kvalitní autorské divadlo s aktuálními přesahy
je pro porotu méně hodnotné, než nedobře napodobované zájezdovky? V tom případě
se nedivím, že řada souborů, koketujících s moderní činohrou míří raději
na Šrámkův Písek (ano, můj milý Kameni, letos jsi citelně chyběl, a
doufám, že Tě nadále budeme vídat alespoň v inspirativním programu). Opravdu má
mít na JH opakovaně selhávající klasická ochotničina, či neobratné pokusy o
její renesanci, přednost před skutečným činoherním progresem? Ad Hoc se v Nové TV otevřeně inspirují poetikou malých forem, ve vděčném žánru parodie
se pohybují s ještě mnohem větší suverenitou než Buranteatr, a úrodné rašeliniště médií, v němž se výborně sehraný
ansámbl rozkošnicky rochní, mají zmapované dokonale. Hranice mezi amatérským a
profesionálním divadlem zde zcela spontánně mizí – neodolatelný pastiš
inteligence, humoru, vynikající hudby a textů, jež by hravě obstály i v repertoárech
parodovaných umělců, sráží jediné pochybení, a sice poněkud přestřelená stopáž,
jíž ovšem jistě vymaže přirozený vývoj povedeného inscenačního kusu. Moderní (nejen)
amatérská činohra nemusí být nutně snobský art – nezbytně však vyžaduje jasnou
dramaturgicko-režijní koncepci, adekvátně kolektivně převedenou do prostoru a
času. Jako esence výše uvedeného tak měla inscenace Nové TV být jednoznačně nominovaná. Skuteční nominanti jí totiž nesahají
ani po palce u nohou.
A co bylo dál?
Z inscenací nevolyňských mne
v posledních hronovských dnech zaujalo především již druhé utkání Slovanského tyátru Olomouc s Maryšou bratří Mrštíků. Zdeněk Vévoda mi udělal radost hned
dvojí, za prvé dokázal, že funkci dramaturga, režiséra a autora výpravy může
zastávat jeden člověk, aniž by se nutně muselo jednat o inscenační fiasko (pánové
Valeš, Klapka, Hofman a další si laskavě vezmou příklad!), v případě druhém
se pak zdrojem mého rozradostnění stala skutečnost, že tady se snadnou cestou pouhého
remaku rozhodně nešlo. V původním maryšovském debutu olomouckých
gymnasistů z roku 2011 byla ještě evidentní Vévodova fascinace režijním
rukopisem Jana Mikuláška, respektive snaha o jeho nápodobu, aktuální návrat k tématu
se naopak honosí pevnou rukou zralé režijní osobnosti, jež empaticky vede mladé
herecké představitele k pochopení podstaty dramatu a v rámci možností
uvěřitelným hereckým výkonům, z nichž ten nejlepší podává famózní Petra
Vybíralová v titulní roli. Výhradu mám v podstatě jen k jedné věci
– a tou je dramaturgicky nepravděpodobná přecitlivělost Vávry (Martin Skopalík)
ve scéně svatby. Vše ostatní však funguje skvěle, a slogan „vrcholné drama
bratří Mrštíků pohledem nejmladší generace“, zas jednou nelže. Jde o pohled
nesentimentální, vědoucí a přirozeně emotivní. Nic víc, nic míň. Slovanský
tyátře, tisíceré díky!
Na hypnotickou Šlépjej jaroměřského kolektivu Mikrle si jdu odpočinout jako domů,
meotarová performance pánů Kubiny a Gruse za režijního dohledu Jarky Holasové
nechává v jedno tělo splynout literární tvorbu Karla Čapka a filosofii
Davida Huma způsobem, jenž mám rád, a nehodlám se jej nabažit. 35 minut je
akorát dost na tohle radostné kolébání. Pokud budete mít někdy cestu kolem,
rozhodně neváhejte se zastavit.
Na závěrečnou inscenaci svého
programu 87. ročníku Jiráskova Hronova, pohádku Oslí kůže, aneb Nebojíš se, princezničko?, jsem se docela těšil,
výsledek mi však příliš důvodů k radosti nedoručil. 1. neratovická divadelní
společnost se totiž pod vedením nomen omen režiséra Miroslava Krále vydala
cestou resuscitace studiové televizní poetiky 70. let., pseudooperního
herectví, jež vzdáleně připomnělo tvorbu Petra Weigla, a spíše oživlých obrazů,
než plnokrevného divadla. Přes neustále řvoucí repetitivní symfonickou hudbu
zanikaly dialogy, princezna byla potetovaná jak protřelá recidivistka z brněnského
Cejlu, a rozhodně jí nebylo pouhých avizovaných osmnáct, což je zrovna u
Perraultova pohádkového přemítání o věkově disproporčních párech poměrně
zásadní problém. Vlastně jsem celou dobu myslel na toho nebohého osla…ale
pravdou jest, že už jsme zažili i horší hronovská finále, než oživlé muzeum
princezen!
Jaký
byl tedy Hronov no. 87.?
Především velmi dobře
zorganizovaný. O stanovém městečku již byla řeč, z novinek dále stojí za
zmínku především zcela famózní snídaně v klubu Jiráskova divadla, s láskou
připravované místními dobrovolnicemi, návrat velmi dobrého stravování v jídelně
místní hotelové školy, a vítané rozšíření doprovodného programu (bohužel jsem
letos prošvihl mažoretky!). Intenzivně rovněž chválím setrvale stoupající
podporu přítomnosti rodin s dětmi, která dodává Hronovu další díl výborné
atmosféry. Co tedy chybí domácím Vánocím amatérského divadla k dokonalosti?
Především větší prozíravost porot a programových rad, ještě větší pestrost
nabízených seminářů (hlavně směrem k režii a úplným začátečníkům), přátelštější
systém online rezervací (zjištěno na základě dotazování) či promyšlená burza
vstupenek. A hlavně – Tančírna!
Z hlediska divadelního pak
potěšil fakt, že především mladší divadelníci začínají suverénně nakládat s moderními
technologiemi (zvuk, projekce, svícení, a koneckonců i ten meotar J), méně už, že
dramaturgie je mnohde pořád sprostým slovem, ošklivým káčetem, Popelkou a
nepraktikovanou polohou.
87. ročník hronovský to zabalil
povedeným ohňostrojem. Já mu děkuji především za umělecké zážitky dobré i zlé a
řadu přátelských setkání. Hlavu vzhůru k ročníkům dalším. Už se těšíte? Já
rozhodně!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat