Hradiště žije!: díl čtvrtý: Pod knutou vedra a erotiky!

Vedra dnů předchozích mne bohužel částečně vyřadila z autorské tvorby, a já se Vám za časovou prodlevu upřímně omlouvám. Neznamená to však, že bych rezignoval na návštěvy projekcí, i labužnickou konzumaci dalších laskomin 43. letní filmové školy. 

Je samozřejmě naprosto jasné, že švédská sekce se zkrátka nemůže obejít bez erotiky, a ta zase nesmí postrádat mne. I proto jsem vlastní programové pondělní menu načal v Klubu Mír, jenž v končícím dopoledni naprosto ovládla legendární skandinávská svůdnice Christina Lindberg. Film se svůdným názvem  Anita - Švédská nymfička (Anita - ur en tonårsflickas dagbok, Švédsko/Francie, 1973), režijního nedouka Torgny Wickmana, je starším sourozencem, či možná pratetou Trierovy Nymfomanky, a jejíž výrazové brilanci si samozřejmě může nechat jen zdát. Sympatická Kristina však své kvality rozhodně nezapře, a naštěstí ani neschovává, a její zpráva o historické žánrové produkci je nakonec vcelku přesvědčivá. 

Má věrnost pondělní pak zůstala zachována Míru, jen švédskou lascivnost nahradila americká sci-fi. Černá díra (The Black Hole, USA 1979), režiséra Garyho Nelsona dějově vzdáleně připomíná kombinaci Horizontu události a Bílé velryby, a pro její temnost by nikdo nehádal, že jejím producentem je studio Disney, pondělní odpoledne však rozpálila dokonale. Konec let sedmdesátých nebyl jen Vetřelec či Star Wars a je jenom dobře, že nám to dramaturg sekce Jiří Flígl připomněl!

Druhé setkání s minisérií Sedmilhářky zrodilo mou hypotézu závěru. Otázka zní, trefil jsem se?

Jistě, pořád je to povrchní a posh, ale taky přesvědčivé, a velmi dobře hrané. Originalita formy a a vyprávěcí struktury hrají stále prim před hloubkou, předvídatelnost je sice všudypřítomná, leč příliš nevadí. Velkou předností je práce s dětskými aktéry. Můj palec zatím míří opatrně nahoru a k zítřejšímu finále. Jana Jedličková v úvodu zmínila vývoj druhé série, který z domněle výjimečného projektu - uzavřené adaptace populárního románu - definitivně utvoří běžný produkt vyšší žánrové konfekce. Škoda.

Úterý jsem přivítal půlnoční projekcí snímku Lovci (Jägarna, Švédsko 1996), žánrového specialisty Kjella Sundvalla. Drama, zručně kombinující western a kriminálku staví na uhrančivých exteriérech, Pucciniho operních áriích, a detektivovi, jenž se chová jako slon v porcelánu je důvodem, proč tento report skončí cliffhangerem - film se totiž dočkal pokračování po patnácti letech, jímž jsem odstartoval festivalové úterý. Takže s Lovci, Falešnou stopou a dalšími... pokračování příště!

Petr KlariN Klár