Volný program dvakrát z Brna!
Ve středečním volném programu se
představily hned dva soubory, jejichž kořeny shodně vězí v Brně. Přátelsky
spřízněný Buranteatr do Hronova dovalil svůj stále ještě čerstvý
inscenační kus Univerzální sci-fi v režii Šimona Cabana, jenž je
svéráznou poctou žánru, a v řadě neposlední i velmi vtipnou disputací nad
údělem herce. Inscenaci výborně slouží skvěle sehraný ansámbl, jehož členky a
členové často s gustem sofistikovaně parodují sebe sama, méně pak už její
značně přebujelá stopáž, a po hříchu roztříštěná narační struktura. Univerzální
sci-fi navíc nikoli překvapivě nepodržel sál Josefa Čapka – na rozdíl
od domovské scény sympatického divadelního subjektu zde logicky absentoval
větší kontakt s publikem. Burani bojovali statečně, vedrem sálající
neútulná pseudomultifunkční ratejna se však pro ně stala protivníkem, jenž zákeřností
překonal Vetřelce, Predátora i Patrasovou Dádu. Publikum však nespoutané
žonglování žánrem ocenilo bouřlivě, což vzhledem k okolnostem lze rozhodně
označit za happyend.
Inscenace Já jsem Lucien, jíž se
následně v Jiráskově divadle představil soubor Reverzní dveře, ve mně
vyvolala dojmy dosti rozporuplné – sice jsem byl rozradostněn snad nejsofistikovanější
hrou s kostýmy v kontextu celého letošního ročníku, i nesporným
půvabem zúčastněných dam, na stranu druhou opětovné větrání snad nejotravnější
jevištní rekvizity všech dob – štaflí, se stalo zdrojem mého znechucení. Podstatu
fascinace souboru myšlenkami a životem Jeana - Paula Sartra se navíc
nepodařilo náležitě sdělit – pod povrchně atraktivním vizuálem a zdánlivě
suverénními hereckými výkony raší nejistota a explicitní snaha o salónní šok.
Doslovná pointa je pak finální hořkou pilulí ambiciózního jevištního počinu,
jenž postrádá důslednost.
Mrštíkovská variace
I.
Čtenář, jenž nepozná, ze které
hry pochází titul inscenace Musí to
bét?, je tu zřejmě omylem. Ano, čistě dívčí ansámbl JAKKdo z Jaroměře,
se pod skvostným vedením tvůrčí šamanské divadelní guru Jarky Holasové s gustem
zmocnil legendární travičské story. Korunovační klenot české dramatické
literatury dostal tentokrát podobu formálně vytříbené loutkařiny, jež se stala
adekvátním výrazovým východiskem pro radikální dramaturgickou úpravu,
v níž je akcentován především motiv negativní rodičovské manipulace s vlastními
dětmi. V tomto ohledu je závěrečný verdikt soudu, jenž posílá nevlastní děti
vražedkyně do výchovy jejím rodičům, jíž v podstatě celou tragédii
zapříčinili, pointou z nejdrtivějších!
To nejlepší
v závěru středy
Středeční noc, a komorní sál
Jiráskova divadla se následně staly svědky mého nejsilnějšího jevištního
zážitku z letošního Hronova. Inscenace Anna, jež vzešla z deníků,
korespondence a díla básnířky, novinářky a scénáristky Alexandry Barkovové, je
precizní, syrovou a nepatetickou výpovědí o výjimečné ženě, která se nikdy
nedala zlomit, a s útrapami života bojovala s neústupnou urputností,
i sarkastickým humorem. Matka a dcera Hana Franková a Magdalena Hniličková
vládnou divadelnímu prostoru především prostřednictvím brilantní vzájemné
souhry, jež nemá slabých míst. Rodinný podnik Divadla Dagmar z režijní pozice
jistí syn a bratr zúčastněných hereček Jan Hnilička, jenž naštěstí neoslňuje
samoúčelnou exhibicí, ale citem pro temporytmus, i absolutní oddaností
zvolenému tématu. Necelá hodinka s Divadlem Dagmar byla strhující i
přesto, že inscenaci propůjčený prostor je značně nedivadelní a tudíž naprosto
nevyhovující. Chválím velmi a doufám, že nadmíru sympatické produkci se dostane
ještě mnoha spokojených diváků.
Decentně (ne)navštívený čtvrtek
Bohužel jsem natěsno minul
ruského Revizora, lístek na Olgu (Horrory z Hrádečku) Divadla Letí, jsem naopak
rád přenechal lačnému divákovi, neboť jsem s dle mého názoru poněkud
přeceněnou produkcí měl čest již ve Zlíně. Velmi rád, až přijde čas, porovnám verzi
zájezdovou s tou originální ze štvanické Vily, ale při vší úctě ke všem
zúčastněným jsem zkrátka na předlouhé inscenační repete, navíc ve vyprahlé Čapkárně
neměl energii, a koneckonců ani chuť. Tendenci Hronova dovážet i nadále Inscenace
roku nicméně velmi fandím.
Chvála studiu Light!
Mí favorité čtvrteční ovládli
Jiráskovo divadlo už o půl páté, a naprosto se zde nehodlám tajit skutečností,
že práci režisérky, výtvarnice, dramatizátorky a především výborné dramatické
pedagožky Lenky Tretiagové s pražským Tanečním studiem Light dlouhodobě obdivuji.
A nic se na tom nezmění ani po jejich letošním vystoupení, jímž se stala
výborná scénická variace na slavný fantasy román Astrid Lingrenové Bratři Lví srdce. Inscenace Děti Lví srdce odvypráví s odzbrojující
živelností, přesto však naprosto přehledně takřka kompletní dějovou osu
prozaické předlohy, a to během pouhých dvaceti minut. Jejich fascinující
děsuplné pojetí mytické bestie Katly mi v myšlenkách silně rezonuje ještě
teď. Lenka Tretiagová režíruje věkově velmi různorodý ansámbl empaticky do
podoby ideálně sehraného celku, který je však naštěstí dalek sterilní vycíděnosti
„dětí na baterky“. Taneční studio Light zaslouženě slaví úspěchy po celém světě
– jeho členové však nepřestávají být dětmi hravými a hrajícími si, což je moc dobře.
Budiž jim provolána sláva!
Irsko v Sokolovně
Časně noční hronovskou sokolovnu
navštívilo, a mé čtvrteční divadlení tak ukončilo Divadlo Vydýcháno z Liberce, které mne znovu poučilo o
subjektivitě vnímaného času. Není dvacet minut, jako dvacet minut. Sympatičtí
lidé se sice v inscenaci ANDREW
COFFEY – vyprávěj příběh pokusili
invenčně převyprávět starou irskou duchařskou pověst, uvízli však na mělčině
akvaparku inscenačních klišé zvoleného crossoveru žánrů. Storytelling se s horrorovými
proprietami těžce míjel, a princip opakování se postupně stával zdrojem
rostoucí nudy. Škoda. Pro svůj první noční drink si tentokrát kráčím poněkud
uondán, a rozesmutněn z blížícího se konce. Ale o něm až příště.
Ukončení brzy!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat