Aloisi Jirásku, vidíš to taky? Díl druhý: Z pondělí do úterý!
Buďte zdrávi z Hronova, domácí divadelní metropole měsíce srpna.
Dny 87. ročníku opulentního hodokvasu amatérského divadla se řítí jako ze
řetězu utržená westernová kráva, a diář uměleckých zážitků se začíná povážlivě
plnit. Pojďme si je tedy prosvištět. Přijměte pozvání na horskou dráhu
uplynulých dní!
Obcování s holokaustem
Litoměřičtí Záludňáci pod vedením
pedagožky Lenky Pařízkové si jako zásadní inspirační zdroj vybrali Lustigova Zloděje
kufrů. Výsledek jejich snah bohužel zcela postrádá autorovu okouzlující
živelnost i odzbrojující nadhled, a stává se poněkud unylou přehlídkou
koncentráčnických klišé. V projevu jinak sympaticky uměřené divadelní grupě
navíc dosti ublížilo nešťastně zvolené umístění do sálu Josefa Čapka. Je jistě
chvályhodné, že divadelní omladina se nezříká vážných témat, leč pro příště:
Lustig není kolébač!
Golding z Ostružna
Inscenaci Svině, Teátru Vaštar z Ostružna,
jsem zaregistroval již na Šrámkově Písku, z něhož byla na Jiráskův Hronov
nominována. U projektů, pod nimiž je podepsán můj oblíbený autor, režisér a
pedagog Michal Ston oceňuji zejména inovativní nakládání se zvolenou předlohou,
a soustředěnou empatickou práci s mladým hereckým kolektivem. Emocionálně
intenzivní interpretace Goldingova Pána much sice atakuje divákovu koncentraci
poněkud přebujelou stopáží takřka sto dvaceti minut, které jsou při
festivalovém zatížení a realizačních limitech sálu Josefa Čapka na samé hranici
snesitelnosti, dobře zvolený inscenační klíč, v němž hraje prim syrovost, nemoralizování
a výtečně definovaná nadčasovost, dramaturgická sevřenost a v neposlední řadě
nekompromisní nasazení výtečně sehraného hereckého kvarteta, jsou strůjci jednoho
z nejsilnějších zážitku letošní divadelní sezóny. Bravo a díky!
Kaidan z Brandýsa
Další velká radost na Hronov doputovala z Brandýsa nad
Vltavou. S tvorbou původně gymnaziálního souboru Gympl Brandejs jsem se
setkal poprvé, o to větší překvápko na mně z jejich dárkového balíčku jménem
Ještě
jeden příběh vypadlo. Brandejská divadelní budoucnost zachází s meotarem
a zvolenými rekvizitami s rychlobruslařskou brilancí Martiny Sáblice,
japonských duchařských legend se zmocňuje s lehkostí i humorem, složka
horrorová je pak působivější než u kladenské Valérie, pointa srávně mrazivá. A Myšárna
konečně funguje jako divadlo. Jsem radostný jak brousek, svištící na ostří
samurajova meče!
Holky z Krumlova!
Na Hronově se po čase zjevili i
hosté z exotických krajů, konkrétně z Krumlova. Českého Krumlova.
Historická perla Jižních Čech zrodila komorní inscenaci Svět nás má!, jež si podmanila
Wolkrův Prostějov. Tak trochu feministický kabaret pro začátečnice, tak trochu
Bravo Girl on the stage. Stopáž tak akorát, a projev cute. Nemám problém užít
si. Milé dámy, neustávejte!
Brněnské jazyky!
A tady jsem narazil. Je mi moc líto,
že vzápětí poraním jeden z festivalových diváckých hitů, ale inscenace Archiv
jazyků, s níž do Hronova z Volyně doputoval brněnský poPUD, nese
bohužel mnoho rysů, jež mne takříkajíc vyřazují z cílového publika tohoto
jevištního opusu. Sentimentální romantická komedie korejsko/americké autorky
Julie Cho, jíž si soubor chvályhodně sám přeložil a v české premiéře v živoucí
existenci následně uvedl, sice disponuje poměrně svěžím žonglováním se
žánrovými stereotypy, přílišný důraz na realistické herectví, zbytečné a neúměrně
prodlužované přestavby a absence gradace nadějnou inscenaci zbytečně dusí v rozletu.
Trnovou korunou Archivu jazyků je pak režijní interpretace starých postav, jež
hrají o dvě-až tři generace mladší herci, coby nadmíru otravnou, svěrákovsky přemoudřelou
definici selsky dojemného zmírání. Ulepené, bez nadhledu, brrnící. Málo mi
nestačí, a tak všeobecné nadšení odmítám sdílet. Někdy příště!
Libický Dyk
Následně se rázem v hronovské
Sokolovně propadám do monodramatického retra, a zároveň do další ze
záležitostí, jež jsou ryze osobní. I s Krysařem hammelnským mne totiž
pojí intenzivní autorsko-režijní zkušenost (viz. inscenace Krysař – Tohle ráno přerodilo
svět!, Divadlo Tramtarie, Olomouc, 2007). Jiří Hlávka, herecký doyen libického
kulturního kvasu, naplňuje Dykovu interpretaci starého mýtu nakažlivým
entusiasmem rarachujícího kozla. Svižná hodina nepostrádá humor, temnotu, ani
ověřené špílce, zděděné po generacích kočujících bardů. Hlávka obratně balancuje
na hranici tradice a šmíry, a i v nevlídně zapoceném prostředí hronovského
sportovního chrámu prokazuje obdivuhodnou komplexní připravenost. Zaslouženě v závěru
vybičuje řadu diváků k potlesku ve stoje. Já s radostí kráčím vstříc
další noci…pokračování příště!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat