čtvrtek 10. srpna 2017

Jirásku Aloisi, vidíš to taky? Díl druhý: Z pondělí do úterý!

Aloisi Jirásku, vidíš to taky? Díl druhý: Z pondělí do úterý!


Buďte zdrávi z Hronova, domácí divadelní metropole měsíce srpna. Dny 87. ročníku opulentního hodokvasu amatérského divadla se řítí jako ze řetězu utržená westernová kráva, a diář uměleckých zážitků se začíná povážlivě plnit. Pojďme si je tedy prosvištět. Přijměte pozvání na horskou dráhu uplynulých dní!

Obcování s holokaustem



Litoměřičtí Záludňáci pod vedením pedagožky Lenky Pařízkové si jako zásadní inspirační zdroj vybrali Lustigova Zloděje kufrů. Výsledek jejich snah bohužel zcela postrádá autorovu okouzlující živelnost i odzbrojující nadhled, a stává se poněkud unylou přehlídkou koncentráčnických klišé. V projevu jinak sympaticky uměřené divadelní grupě navíc dosti ublížilo nešťastně zvolené umístění do sálu Josefa Čapka. Je jistě chvályhodné, že divadelní omladina se nezříká vážných témat, leč pro příště: Lustig není kolébač!

Golding z Ostružna

Inscenaci Svině, Teátru Vaštar z Ostružna, jsem zaregistroval již na Šrámkově Písku, z něhož byla na Jiráskův Hronov nominována. U projektů, pod nimiž je podepsán můj oblíbený autor, režisér a pedagog Michal Ston oceňuji zejména inovativní nakládání se zvolenou předlohou, a soustředěnou empatickou práci s mladým hereckým kolektivem. Emocionálně intenzivní interpretace Goldingova Pána much sice atakuje divákovu koncentraci poněkud přebujelou stopáží takřka sto dvaceti minut, které jsou při festivalovém zatížení a realizačních limitech sálu Josefa Čapka na samé hranici snesitelnosti, dobře zvolený inscenační klíč, v němž hraje prim syrovost, nemoralizování a výtečně definovaná nadčasovost, dramaturgická sevřenost a v neposlední řadě nekompromisní nasazení výtečně sehraného hereckého kvarteta, jsou strůjci jednoho z nejsilnějších zážitku letošní divadelní sezóny. Bravo a díky!

Kaidan z Brandýsa


Další velká radost na Hronov doputovala z Brandýsa nad Vltavou. S tvorbou původně gymnaziálního souboru Gympl Brandejs jsem se setkal poprvé, o to větší překvápko na mně z jejich dárkového balíčku jménem Ještě jeden příběh vypadlo. Brandejská divadelní budoucnost zachází s meotarem a zvolenými rekvizitami s rychlobruslařskou brilancí Martiny Sáblice, japonských duchařských legend se zmocňuje s lehkostí i humorem, složka horrorová je pak působivější než u kladenské Valérie, pointa srávně mrazivá. A Myšárna konečně funguje jako divadlo. Jsem radostný jak brousek, svištící na ostří samurajova meče!  

Holky z Krumlova!

Na Hronově se po čase zjevili i hosté z exotických krajů, konkrétně z Krumlova. Českého Krumlova. Historická perla Jižních Čech zrodila komorní inscenaci Svět nás má!, jež si podmanila Wolkrův Prostějov. Tak trochu feministický kabaret pro začátečnice, tak trochu Bravo Girl on the stage. Stopáž tak akorát, a projev cute. Nemám problém užít si. Milé dámy, neustávejte!

Brněnské jazyky!
A tady jsem narazil. Je mi moc líto, že vzápětí poraním jeden z festivalových diváckých hitů, ale inscenace Archiv jazyků, s níž do Hronova z Volyně doputoval brněnský poPUD, nese bohužel mnoho rysů, jež mne takříkajíc vyřazují z cílového publika tohoto jevištního opusu. Sentimentální romantická komedie korejsko/americké autorky Julie Cho, jíž si soubor chvályhodně sám přeložil a v české premiéře v živoucí existenci následně uvedl, sice disponuje poměrně svěžím žonglováním se žánrovými stereotypy, přílišný důraz na realistické herectví, zbytečné a neúměrně prodlužované přestavby a absence gradace nadějnou inscenaci zbytečně dusí v rozletu. Trnovou korunou Archivu jazyků je pak režijní interpretace starých postav, jež hrají o dvě-až tři generace mladší herci, coby nadmíru otravnou, svěrákovsky přemoudřelou definici selsky dojemného zmírání. Ulepené, bez nadhledu, brrnící. Málo mi nestačí, a tak všeobecné nadšení odmítám sdílet. Někdy příště!


Libický Dyk
Následně se rázem v hronovské Sokolovně propadám do monodramatického retra, a zároveň do další ze záležitostí, jež jsou ryze osobní. I s Krysařem hammelnským mne totiž pojí intenzivní autorsko-režijní zkušenost (viz. inscenace Krysař – Tohle ráno přerodilo svět!, Divadlo Tramtarie, Olomouc, 2007). Jiří Hlávka, herecký doyen libického kulturního kvasu, naplňuje Dykovu interpretaci starého mýtu nakažlivým entusiasmem rarachujícího kozla. Svižná hodina nepostrádá humor, temnotu, ani ověřené špílce, zděděné po generacích kočujících bardů. Hlávka obratně balancuje na hranici tradice a šmíry, a i v nevlídně zapoceném prostředí hronovského sportovního chrámu prokazuje obdivuhodnou komplexní připravenost. Zaslouženě v závěru vybičuje řadu diváků k potlesku ve stoje. Já s radostí kráčím vstříc další noci…pokračování příště!

Petr KlariN Klár





Žádné komentáře:

Okomentovat