V minulém díle jste četli...parafrázi titulku, dobře známého všem seriálovým konzumentkám i požíračům, si v případě reportu z festivalového úterka jednoduše odpustit nemohu. Jeho podstatná většina se totiž bude problematiky příběhů na pokračování přímo týkat. Takže kde jsme to skončili minule?
Správně - Lovci - díky nim, a samozřejmě kvůli Vám jsem udělal něco, co na filmovce už dlouho ne - z obavy, abych nezaspal jejich přímé pokračování Falešná stopa (Jägarna 2, Švédsko 2011), usnul jsem nad ránem přímo na louce před Sportovní halou - asi na hodinu (Vertigo drahé za předchozí večírek srdečné díky!) - a za svoji hedonisticko-hektickou aktivitu jsem byl po zásluze odměněn, a sice snímkem, který v intenzitě zážitku snad svého předchůdce i předčí. Opakují se sice dílčí problémy - ústřední hrdina v podání Rolfa Lassgårda je se svým smolařstvím zdatným konkurentem Wallanderovi i Lutherovi, záporáci se průběžně mění z otíkovských kreténů na bondovské geniály, a policisté, jak jinak, lžou. Falešná stopa má blíž k Nelítostnému souboji než Silveradu, a kolektivního zločince tentokrát nahradil jednotlivec, za to však v jedinečné herecké interpretaci Petera Stormara. Naprosto nepochybuji, že oba žánrové skvosty si v době brzké zopakuji, a vám je mohu vřele k seznámení doporučit.
Po nezbytném doplnění energie a decentním snížení spánkového deficitu jsem se intenzivně přimknul k očekávané události dne, v podobě projekce finální trojice epizod Sedmilhářek. A jistě, má včerejší hypotéza se ukázala býti přesnou. Celá pointa příběhu spočívá v tom že,...nikoli, nebudu ničema, a spoileru se nedočkáte. Snad jen ujištění, že pokud budete dostatečně pozorni/né měli/y byste zhruba v polovině minisérie mít jasno. V předchozím lektorském úvodu Jany Jedličkové diskutovaná žánrová černě-humorně- dramatická klasifikace však beze zbytku sedí. Sedmilhářky se zjevně hlásí k odkazu dramatiky Edwarda Albeeho či Patricka Marbera, respektive k jejich filmovým adaptacím Mike Nicholse, ironicky traktovanou sociální kritičností má proklatě blízko k tvorbě Gillian Flynnové, a linie dramatická tepe hitchcockovským srdcem. Je rovněž příznačné, že literární populár Liane Moriartyové na úroveň televizní události povznesli muži - precizní veterán televizní scenáristiky David E. Kelly, a kanadský režijní virtuóz Jean Marc Valée, kteří v umění pracovat s ženskými postavami zdařile atakují nadpřirozené schopnosti Tennessee Williamse. Sedmilhářky jsou rozhodně skvěle odvedeným řemeslem, uměním však nikoli, a zlomovým momentem televizní popkultury se stanou jen stěží – skutečnost, že se HBO otevírá ženským světům, však jednoznačně považuji za pozitivní zprávu. Znovu ale musím zopakovat, že ohlášení vývoje druhé série mne intenzivně irituje. Důstojně zakončený příběh měl zůstat dalším, uměle startovaným kapitolám uzavřen. Nicméně večírek ve stylu Audrey a Elvise bych rozhodně si dal. A co vy?
Po nezbytném doplnění energie a decentním snížení spánkového deficitu jsem se intenzivně přimknul k očekávané události dne, v podobě projekce finální trojice epizod Sedmilhářek. A jistě, má včerejší hypotéza se ukázala býti přesnou. Celá pointa příběhu spočívá v tom že,...nikoli, nebudu ničema, a spoileru se nedočkáte. Snad jen ujištění, že pokud budete dostatečně pozorni/né měli/y byste zhruba v polovině minisérie mít jasno. V předchozím lektorském úvodu Jany Jedličkové diskutovaná žánrová černě-humorně- dramatická klasifikace však beze zbytku sedí. Sedmilhářky se zjevně hlásí k odkazu dramatiky Edwarda Albeeho či Patricka Marbera, respektive k jejich filmovým adaptacím Mike Nicholse, ironicky traktovanou sociální kritičností má proklatě blízko k tvorbě Gillian Flynnové, a linie dramatická tepe hitchcockovským srdcem. Je rovněž příznačné, že literární populár Liane Moriartyové na úroveň televizní události povznesli muži - precizní veterán televizní scenáristiky David E. Kelly, a kanadský režijní virtuóz Jean Marc Valée, kteří v umění pracovat s ženskými postavami zdařile atakují nadpřirozené schopnosti Tennessee Williamse. Sedmilhářky jsou rozhodně skvěle odvedeným řemeslem, uměním však nikoli, a zlomovým momentem televizní popkultury se stanou jen stěží – skutečnost, že se HBO otevírá ženským světům, však jednoznačně považuji za pozitivní zprávu. Znovu ale musím zopakovat, že ohlášení vývoje druhé série mne intenzivně irituje. Důstojně zakončený příběh měl zůstat dalším, uměle startovaným kapitolám uzavřen. Nicméně večírek ve stylu Audrey a Elvise bych rozhodně si dal. A co vy?
Úterek jsem z hlediska filmového
zakončil projekcí filmu Nina, režiséra Juraje Lehotského.
Příběh rozvodu dlouholetého partnerského svazku, vnímaný optikou dospívající
dívky zdánlivě nepřináší do žánru mnoho inovativního, jeho jednoznačné
přednosti však tkví v neokázalém vedení kompaktního hereckého týmu, jež
prozrazuje předchozí dokumentární orientaci režiséra, i nevtíravá návaznost na
uherovskou poetiku. Snímek je rovněž důstojnou připomínkou časů, kdy
česko-slovenská kinematografie byla na poli snímků pro děti respektive o dětech
dominantním hráčem. Přál bych Nině co nejvíc spokojených diváků, neboť je
obnova domácí produkce zmíněného žánru mým dlouhodobým snem.
Následná úterní slovenská party byla plná
skvělého vína, tance a přátelských rozprav. Co víc si přát? Pokračování příště!
Žádné komentáře:
Okomentovat