Hronove zdar! V rámci svého již tradičního prázdninového tripu
dávám v sobotu vale Uherskému Hradišti, končím své letní odloučení od múzy
Thálie a vyrážím… v podstatě domů. Divadelní žatva Jiráskův Hronov je místem lásky, sídlem přátel i intenzivních
zážitků. Přijměte tedy pozvání na další mé reporty z něj. Laskavě
čtěte!
V sobotu nebyl vzhledem
k času našeho příjezdu, a následnému setkávání s drahými monstry na
divadlo už čas (Lenone moc díky za pohodlný přesun!), za zaznamenání však
stojí věci pozitivní – bezproblémové vyřízení ubytování a všech dalších
příjezdových formalit, návrat společného stravování do jídelny hotelové školy
(jídlo si zatím drží velmi solidní úroveň, dámy jsou pohotové, šaramantní i
vtipné), i zrod stanového městečka, po němž jsem několik let marně volal.
Skutečnost, že zatím není příliš naplněno, vyplývá nejspíš z faktu, že
informace o jeho existenci nepronikla mezi účastníky Hronova včas. Jde ovšem
jistě o vítané rozšíření ubytovacích kapacit. Svůj vlastní stan nechávám zatím
po LFŠ odpočívat, a volím obvyklé ubytování v přívětivých tenatech místní
školy – mým dočasným domovem se tak stává třída převážně obývaná seminaristy a
seminaristkami storytellingu. A Triton? Ten pořád stojí. První
kytarové skřehotání, návštěva Stovky u Gurina a tradiční objímačky
s vínem jsou předehrou mého prvního hronovského usínání v roce 2017.
První noc byla poklidná a
probouzení přívětivé i přesto, že údajně chrápu. Během svátečního dopoledne jsem
sice řešil nepříjemné pracovní trable s neustále se přehřívajícím
notebookem, roztrpčení mladého publicisty v nejlepším věku však zdařile
rozptylovaly přívaly zeleného čaje podávané v ranní Stovce i dobrý oběd
(spokojenost s jídelnou nadále přetrvává). Poměrně uklidněn naplněným břichem,
i konečně fungující výpočetní technikou jsem se křepce vydal na první omrk
divadelního kolbiště do Jiráskova divadla. A můj svět se otřásl!
Přítomnost Inscenace …dlouhá
cesta Rádobydivadla Klapý v oficiálním programu Jiráskova Hronova je
totiž jasným důkazem selhání kontrolních orgánů přehlídky – každá porota má
právo nenominovat či nedoporučit – inscenační nepodarek intergalaktických
rozměrů se tudíž na jeviště prestižní akce vůbec neměl doplazit – je totiž
velmi unfair vůči ostatním zúčastněným umělcům, divákům a koneckonců i souboru
samému, kterému je tak neprávem podsouván dojem umělecky úspěšného divadelního
artefaktu, zařadit na pomyslný The best of seznam položku, jež selhává ve všech
možných ohledech. Rádobydivadlo Klapý v podstatě redefinuje Artaudův
pojem Divadlo krutosti na permanentní úmornou
divákovu torturu. Umělecký šéf souboru Ladislav Valeš v pro sebe tradiční
velikášské trojkombinaci režiséra, dramaturga a autora divadelní adaptace provádí
nelegální exhumaci někdejšího krále skandinávské kinematografie, korunovanou
jeho brutálním znásilněním. Bergmanovy Lesní jahody, na něž si, jak
napovídá název inscenace, soubor pravděpodobně ani nenamáhal zařídit si
autorská práva, jsou niterně autobiografickou sondou do života stárnoucího umělce,
bilancujícího vzestupy i pády vlastního života v rodině i profesi. Valešův
tvůrčí přístup, v jehož rámci si přivlastňuje Bermanovu intimitu, se však
podobá masturbaci do cizího deníku, kdy niternost nahrazuje zobecněním,
kreativitu nahodilostí, prostorovou dynamiku a mizanscény rezignací na
organizaci. Svým divákům navíc implicitně sděluje: „Jsem Ingmar Bergman
amatérského divadla v Česku!“. I do Eda Wooda máte v tomto konkrétním
případě na míle daleko, vážený pane Valeši! Otřesen otřesem jdu sliz ten smýt
pivem dobrým za asistence přátel.
Po necelé hodině, kdy váhal jsem
velmi nad nuceným výsekem paměti vlastní, jsem s důvěrou v lepší časy
příští do místní Sokolovny zamířil. Mé apokalyptické depresivní stavy
z alarmujícího stavu české amatérské činohry naštěstí příznačně rozptýlil
soubor Rámus Plzeň inscenací s přiléhavým názvem V prdeli!. Zdena
Vašíčková se se svým sehraným kolektivem skvěle popasovala s nelehkým
žánrem pohádkové morality. Svižná padesátiminutovka disponuje bezprostředním
kontaktem s publikem, přehršlí hravých nápadů, a nakažlivou radostí ze
hry, díky níž mi ani příliš nevadilo, že jsem prošvihl večeři. Korunkou na
inscenaci je pak citlivá práce se spontaneitou dětské herečky. Rámusi,
tentokrát velké díky – složil jsi mimochodem v mých očích reparát za
loňského žalostně nepovedeného Antikryse.
Kolektivní inscenaci souboru
Inverze Most, To si viděl, vzniklou pod vedením ostříleného pedagoga a
režiséra Pavla Skály jsem viděl už na letošním Písku – sice jsem i nadále
přesvědčen, že jde spíše o divadlo mladé než experimentální, přesto je na
Hronově zcela právem. Nebojí se otevírat palčivá témata, s diváky komunikuje
adekvátně zvolenou a zvládnutou formou, jíž bych vytknul jediné – lepší mluvu.
Jinak není důvod nechválit. Nepolevujte, vážení!
Finále mého nedělního divadelního
pídění mělo poněkud osobní konotace. S románovou předlohou inscenace Valérie
a týden divů, stejnojmenným „černým“ románem Vítězslava Nezvala, mám
vlastní praktické zkušenosti – sám jsem jej totiž s láskou k temnotě
(v žánrovém crossoveru s pohádkou Král Tchoř, K. J. Erbena) před dvěma
lety dramatizoval do podoby punkově-rockového scenária Valérie aneb Slepičí mor!, jež
jsem režíroval s tehdejším domovským souborem Ansámbl Oz!.
Latrina Magika při V. A.
D. Kladno zvolila atraktivní audiovizuální formu, v níž se setkaly
precizní videoprojekce, jež okamžitě upomenou na skvostnou Jirešovu filmovou
adaptaci, kterou osobně považuji za nejerotičtější český film všech dob
(úchvatná Jaroslava Schallerová!!!!!!), s dráždivou hudbou mé
oblíbené skupiny Dresden Dolls. Živá hudba je sice rozhodně plus, opačným
znaménkem hodnotím sterilní interpretaci prezentovaných songů. Otevřenou
inspirační poctu hrdinům českého výtvarna Ester Krumbachové a Janu
Švankmajerovi velmi vítám, méně už skutečnost, že pro technické aspekty
se poněkud pozapomnělo na vedení herců i dramaturgii – herci nutkavě schizofrenicky
těkají mezi psychologií a groteskou, a totálně ohlodaná kostra příběhu, z níž
odpadly celé linky (Hedvika!) i vztahové vazby, se hroutí pod dílčími
nedůslednostmi, jež v neznalém divákovi, vyvolávají zbytečný zmatek.
Poslední výhrada pak míří k umístění inscenace do komorního prostoru. Jsem
přesvědčen, že větší jeviště by inscenaci jen pomohlo se nadechnout. Co však
musím vyzvednout, je příkladná komunikace týmu s diváky. Je velmi příjemné
být přivítán i úsměvem vyprovozen Samozřejmost? Nikoli!
A pak už mně pohltila typicky
hronovská nedělní noc…pokračování příště!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat