neděle 9. července 2017

Rozhovory z Hadriána 2017, povídání třetí: Břetislav Rychlík!


Ansámbl je alfa a omega!


Parádní rozprava s režisérem inscenace Vítězný únor, temperamentním divočákem, jurodivým pedagogem, neohroženým hledačem pravdy, ale především báječným člověkem, Břetislavem Rychlíkem.

Břetislave, jaká byla Tvoje právě končící sezona, a co Tě čeká v sezoně příští?

Mohl bych říct, že šťastná, ale já jsem v tom vyjadřování opatrný. Ale všiml jsem si, že ty kusy, které jsem režíroval (Vítězný únor v Klicperově divadle v Hradci Králové, Naše třída v brněnské Polárce, Platonov ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti) vzbudily pozornost, takže zasáhly diváky i rozdělily kritiku. Takže snad to není práce, která by nechávala lidi lhostejnými. Rozmnožovat marnost světa nechci.

Velmi často ve své umělecké tvorbě kombinuješ témata politická, s historickými. V čem Tě tato kombinace umělecky interesuje?

To čtu poprvé. Já takto vůbec nepřemýšlím. Naše generace studiových divadel byla odkojená nepravidelnou dramaturgií, což byla dramaturgie témat. A jasně, že také vědomím odpovědnosti, proto ta občanská angažovanost. „Umělec má být zdravě nasraný,“ říká fotograf Josef Koudelka. Jak stárnu, přidávám si ještě „vyzobávání ze špajzu“, jak tomu říkal nebožtík přítel Peter Scherhaufer.  To znamená,  že si plním sny – Topolův Konec masopustu v Pardubicích, Havlova Asanace v Národním akademickém divadle Ivana Franka v Kyjevě, Platonov.

Při realizaci Vítězného února si se spojil s hostujícím dramaturgem Zdeňkem Janálem, s nímž si již připravil inscenaci Topolova Konce masopustu ve Východočeském divadle Pardubice. Na jakých principech funguje Váš tandem?

Opravdu to chceš vědět? Já ho neustále honím a on nestíhá. A je s ním spousta legrace. Taky je to citlivý a přemýšlivý kluk. Vydrží se mnou pít víno. Jsem velký zastánce role dramaturga a týmové práce v divadle. Ansámbl je alfa a omega. Potřebuju jiné oči, kritické myšlení, polemiky, ale taky občas podržet, protože zkoušení odsírám psychicky. Záleží mi na hereckých výkonech, abychom se dotýkali mezních situací v jednání, aby soubor fungoval celistvě ve prospěch tématu, aby kus měl styl. To je v oblastních divadlech mnohdy těžká práce. Po Naší třídě, kde se hraje o tak strašných hrůzách a násilí, krutosti, zlu, jsem měl psychosomatické problémy. Zimnice, horečky, pak jsem dva dny jenom spal.

Výrazně se profiluješ i jako vysokoškolský pedagog. Co podle Tebe nastupující generaci mladých divadelních tvůrců chybí, a co naopak přebývá?

Musím říct, že to, co mi chybí, se snažím u svých studentů právě učit. Stejně, jako se učím mnohé od nich. Nechci tady páprdovsky kritizovat mladou generaci. Ale na to, jaké mají možnosti a podmínky, v prvé řadě svobodu, tak občas postrádám odvahu občanskou i tvůrčí, smysl pro týmovou práci a štve mne estétství a pýcha kombinovaná s indoktrinovaným (tedy nesvobodným a demagogickým) viděním světa. Ty hrátky s restaurováním socialismu z pozice zlaté mládeže.

Jak bys popsal sebe jako diváka?

Já nemám předsudky, jsem vděčný divák, snažím se v každém představení najít něco dobrého ( protože za skoro čtyřicet let u divadla vím, že někdy věci přes nejlepší úmysly a tvrdou práci  zkrátka nevyjdou), třeba gesto, cokoliv. Ale někdy to nejde. Většinou si to spolehlivě ověřím, když se ráno probudím a z představení si nic nepamatuju, žádný zásah do srdce, nic.

Na co se těšíš v letošním létě?

Těším se na Horňácko, je šedesát let Horňáckých slavností, dělám 22. července hlavní program s primášem Petrem Mičkou (hrál mi s muzikou v Gazdině robě v Mahenově divadle a v Ceně facky ve Slováckém divadle). Týden budeme mít v Javorníku s Monikou pražské vnučky (René a Eleonoru), tak musím připravit skautský program, spaní ve stanu, pytlačení ryb, koupání pod splavem v potoku. Taky jedu za bratrem do USA a na konci srpna na výpravu auty na Balkán, čemuž říká Karel Steigerwald – Cesta za řeckými rozkošemi, protože máme v Řecku pronajatý domek. Ale putujeme i po Albánii, po stopách mojí legendární výpravy, kdy jsme s kamarády na počest devadesátin rozhlasového redaktora a folkloristy Jaromíra Nečase ( za jeho plné účasti!) pátrali po jeho albánské lásce, slavné klavíristce a našli ji. Ale to je na jiný rozhovor… zcela jsi mne vyčerpal svými dotazy. Jdu do hospody!

Za odpovědi díky!























































Žádné komentáře:

Okomentovat