Hned v úvodu na rovinu - Aerodrome, Colours a už vůbec nikoli RfP. Nejlepší letošní line-up, má LFŠ, a to bezkonkurenčně! Hradiště je letos Glastonbury filmu a já jsem byl již dopředu natěšen, jak Vosa Ulrika na remake Včelky Máji. A všechno je i dnes, den po příjezdu mém, v pořádku naprostém.
Letní filmová škola dokvetla již do takového půvabu i organizační preciznosti, že příjezdové rituály jsou příjemně plynulé, a případné zádrhely řešeny promptně. Akreditován jsem byl cca do minut pěti, pracovnicí Lenkou - krásnou, šarmantní i sympatickou, úschovna zavazadel fungovala jako skautský oddíl Jaroslava Foglara, a stan jsem měl postaven dřív než bych řekl bifokální objektivy. Úvodní tisková konference byla vedena v příjemně neformálním duchu, důležitými informacemi však rozhodně neskrblila. A pak už konečně nastal čas na filmy.
Svou letošní filmově-letní odyseu jsem příznačně zahájil Temnotou (Sombre, Francie 1998), režijním debutem jednoho z hostů LFŠ, a jednou z dračích hlav sekce New french extremity, Philippa Grandrieuxe.
Ideální začátek filmových bakchanálií - film nekompromisní, intenzivní, vtahující, ubližující, a publikum rozdělující. Asociace, atmosféra, artistnost. Dramaturgická odvaha a výsledná radost. Festivalová repríza proběhne ve středu, od 21:00 ve Sportovní hale, již za přítomnosti režiséra. Koukejte tam nechybět!
Temnota navedla mé další cesty páteční do Klubu kultury a je rozhodně dobře, že se tak stalo. Místnímu LFŠ personálu však věru nezávidím - muset se potýkat s opilými dětmi, intoxikovanými skinheady, vymletými kulturisty a dalším pestrým živoucím planktonem, okupujícím s hlavním sálem Klubu kultury bezprostředně sousedící bar, disponující playlistem, který který je stejně ohlušující, jako nekvalitní, a to tak že velmi, jest činností snad za trest vykonávanou, nutno však říci, že z grácií a skvěle. Agresivita a arogance osazenstva tohoto podniku, jež ohrožuje povětšinou mírumilovné účastníky filmovky, a hrubým způsobem narušuje lektorské úvody i vlastní filmové projekce, je po zásahu volající. Ke rvačkám naštěstí zatím nedochází, mému kamarádovi však byla potřísněna bota. Pubertálními zvratky.
Koprodukční snímek Il Capitano (Švédsko/ Finsko/ Německo, 1991) renomovaného režiséra Jana Troella, jenž si na dnešním slavnostním zahájení 43. ročníku LFŠ převezme Výroční cenu AČFK, v mé osobní festivalové dramaturgii výborně navázal na předchozí film. Emocionálně naléhavá rekonstrukce trojnásobné vraždy, která ve své době otřásla Švédskem, jednoznačně definuje Troellovu tvůrčí ekvilibristiku. smysl pro téma. i vynalézavost ve vedení herců. Rozhodně zde nejde o povrchně společensky-kritickou road movie ranku True romance, Takových normálních zabijáků či dokonce pouhou variaci příběhu Sida a Nancy (byť Vicious se zde jako inspirace ústředního hrdiny explicitně zjeví), výsledkem uměleckých záměrů je jednoznačně nadčasová studie kořenů násilí a film, který nezestárl ani o vteřinu. Jsem nadšen, jdu na chvíli na vzduch a následně se vracím zpět. Proč? Protože švédská krimi!
Muž na střeše (Mannen på taket, Švédsko 1976), režiséra Bo Widerberga je v podstatě pietní adaptací románu proslulého autorského tandemu Sjöwallová/Wahlöö, jenž patří mezi zakladatelská jména žánru skandinávské krimi, a jako takový pro mne by nanejvýš vhodnou vstupní bránou do dalšího sekčního rochniště, na které jsem se letos těšil. Aleš Říman odborným úvodem projekci skvěle předznamenal, a hudba doléhající z výše zmíněného klubu bohužel dosti negativně poznamenala. Následná cesta za okouzlujícími DJ-kami v Divadelním stanu však byla opojení ze zážitků parádních. Jest to málo? Vůbec ne!
Na shledanou zítra!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat