Jan Vápeník - k jevištnímu životu probuzená něha!
Mám moc rád Honzu Vápeníka. Jako herce, člověka, kamaráda.
Naše rozprava na zahrádce divadelního klubu hradeckého Klicperova divadla (jenž skvělý jest), nebyla
tudíž povinností, ale radostí. A velkou. Bavte se stejně, jako bavili jsme se
mi. Četbu hezkou přeji!
Milý Honzo, vzhledem k tématu inscenace Kati nemohu náš
rozhovor začít jinak, než temně: Co si myslíš o trestu smrti?
Nesouhlasím s ním, a je mi proti srsti. Hned na začátku
zkoušení jsem o tom mluvil s režisérem naší inscenace Honzou Fričem. Tím pádem pro mě byl proces sžívání se
s postavou Harryho, kterýho v Katech hraju rázem dost
komplikovanější. Takže ve finále nakonec nehrajeme ani tak o trestu smrti, jako
spíš o buranství a řadě malých ubližování, který postupně vyvolá velký
problémy.
Tvá interpretace exkata Harryho ovšem obsahuje velkou dávku
vnitřní něhy…
…asi jako většina postav, který ztvárňuju J. Je dobrý to, co bylo
mi naděleno, něčím zjemnit, nebo naopak přistrouhnout. Třeba v Asanaci
hraju tajemníka – ten chlápek tam moc nemluví, spíš dějem prochází a režisér
inscenace Andrej Krob chtěl, aby nebyl moc vidět, načež já jsem s tím
souhlasil, nicméně jsem si prosadil, aby se vyskytoval i v situacích, kde
jeho přítomnost původně předepsaná není, aby tam ta skrytá hrozba neustále byla
přítomna. Domluvili jsme se, ta místa jsme našli a vyplácí se nám to.
Právě uplynulá sezóna byla pro Tebe z pracovního
hlediska dosti pestrá, co postavy které jsi ztvárňoval? Jak Tě bavilo jimi
proplouvat?
Tuhle sezónu jsem dostal nadělenou velmi hezky, a jsem za to
moc vděčný. Určitým tematickým svorníkem těch postav, hlavně v případě
Tajemníka, Harryho a Alana z Vincence je jejich implicitní agresivita.
Skrytá, bodrá, nepříjemná, která narušuje tvůj osobní prostor.
Pět inscenací, pět režisérů. Vnímáš nějak rozdíly
v jejich režijních přístupech?
Osobně jsem moc rád veden, a vítám, když mi režisér dá jasný
instrukce, což v případě Petra Štindla u Vincence bylo výborný, protože
nám s tím nesnadným textem hodně pomohl. David Drábek je v tomto
smyslu jeho přesnej opak. Tam je dopředu známý jen scénosled, respektive jen
názvy na sebe navazujících scén, a to co má při tom David v hlavě, do toho
nikdo nevidí. Břeťa Rychlík to je zase starej, ostřílenej praktik. S obrovským
srdcem a já ho mám moc rád. A Friky, to je prostě pankáč, se kterým se skvěle
dělá. Má v hlavě obrazy, který se Ti snaží předat, ale pak už to nechá na
tobě. Dlouhým tágem tě láskyplně někam pošle a sedí a baví se tím, kam Ty
dojdeš.
V příští sezoně vás čeká dost podstatných změn. Jak se
na ně těšíš?
Myslíš nového uměleckého šéfa? Já si myslím, že pro nás se
zase až tak moc nemění. Jana je tady už dlouho a je pořád stejně báječná. A že
někteří kolegové odejdou a přijdou jiní? To je zkrátka koloběh života divadla,
a je to tak správný.
Za rozhovor díky moc!
Žádné komentáře:
Okomentovat