Je
to tak! Jsem zase zpátky ve své nejoblíbenější filmové Mecce.
(Berlín i Vary jistě prominou). Jasně, již 44. letní filmová
škola se ani tentokrát neobejde bez mé přítomnosti a tím pádem
i tradiční série deníkových zápisů. Počtení příjemné
přeji Vám všem!
Páteční
letmé dotyky
Svou letošní uhersko-hradišťskou existenci jsem načal opatrně
– coby láhev skutečně exkluzivního vína. Po vykonání
klasických příjezdových akreditačních formalit, jejichž průběh
se obešel bez zádrhelů a následné kompletaci vlastní stanové
rezidence, jsem vyrazil nasávat první zážitky - ze dvou
skandinávských gigantů filmové režie, jimž letos LFŠ věnuje
vlatsní sekce, jsem se protentokrát rozhodl pro mladšího z nich
a jal se tedy ochutnat panická jablka juvenilní tvorby Larse von
Triera. Slavnostní úvod bloku byl ověnčen přítomností
dánského velvyslance Ole Frijs-Madsena, hlavního dramaturga LFŠ
Jana Jílka, a především kurátora sekce, předního odborníka na
enfant terrible dánské kinematografie, Petera Schepelerna. Ten ve
stručnosti, komplexně a vtipně představil specifika Trierovy
filmové etapy dětské a univerzitní, v níž i přes mládí
budoucího lamače konvencí byly jasně zřetelné typické
obsesivní jevy jeho autorského rukopisu. Pokud mi to nabitý
program letního filmového šílení dovolí, hodlám se do hlubin
trierovských běsů nořit opakovaně. Úvodní vplutí bylo
sarkastické, rozmarné i vtipné.
Poznámka k letošní festivalové znělce – je krátká, ostře
pointovaná, a vtipná. Chválím!
Na
jazyku noční můry
Sekcí, jíž mi letošní LFŠ
udělala radost největší, jsou Půlnoční delikatesy, jež mají
podtitul Stranger film, a jsou zasvěceny dětským hororům, a
teenagerským morbiditám, ať už v podobě popkulturních kultů z
dob mého vlastního dospívání, nebo jejich ideových nástupců.
Vykopávacím snímkem série laskomin se v pátečním čase
půlnočním stal snímek režisérů Johna Hougha a Vincenta
McEveetyho Lesní duch (The Watcher in the Woods) z roku 1980.
Adaptaci hororového románu Florence Engel Randallové, si sice řada
přítomných včetně šéfredaktorky Filmových listů tradičně
spletla se slavným žánrovým milníkem Sama Raimiho, jenž se v
tuzemské, původně ještě neoficiální distribuci objevil mj. i
pod totožným názvem, britsko-americká koprodukce, vzniklá pod
Disneyho produkčními křídly. Film disponuje výbornou
postviktoriánskou atmosférou, jež je esteticky velmi úzce spjata
s poetikou Hammer films, a bezchybným castingem. Ryzí dětskou
děsivost kazí jen zbytečně idylický závěr, v němž se nad
dosud převládající dusivou temnotou rozklene všeobjímající a
zbytečně doslovná duha. První UH večírek roku 2018 mně uvítá
spokojeného a náležitě natěšeného na věci příští. A taky
– Konibar, aneb místní skanzen restaurační kultury má
otevřeno, a láká k pravidelným návštěvám. Radost!
Sobota v rytmu čardáše
Protože jsem se prozřetelně
vybavil zatemněným stanem, jenž odpuzuje sluneční světlo, nadto
bydlím ve stínu a tenata zahajovací party mne propustila až hodně
nad ránem, užil jsem si přívětivé náruče spánku až do času
poledního. Poté však již nastal čas vyrazit za probuzením. K
tomuto účelu mi skvěle posloužil proslulý propagandistický
akční epos pánů Kadára a Klose Únos.
Technicky dodnes poměrně zručné, scenáristicky tendenční až
běda. Zábava k popukání, z níž ovšem mrazí, mj. i z evidentní
ochoty slavných herců podílet se na ní. Je velmi důležité
připomínat si podobné „klenoty“ domácí kinematografie. Sekce
Roztržená opona je
další z ozdob na pomyslném stromě letních filmových Vánoc.
Pravidelná dávka Juraje Jakubiska
Následně si dopřeji další z
vlastních LFŠ tradic a vypravím se na projekci filmu Juraje
Jakubiska. V roce letošním jde o celovečerní debut
východoevropského Felliniho epigona, snímek Kristové roky z roku
1967. Jakubiskova bohémská teatralita mně nehorázně baví do
zhruba dvou třetin filmu, pak už je poněkud repetitivní. Jana
Stehnová-Čechová je zde však okouzlující navždy. Když zrovna
není před kamerou, znatelně zesmutním.
Láska ve sportovní hale
Poprvé svou barevnou hlavu strkám
do programového boxu s nápisem muzikál a okamžitě se zamiluji.
Hairspray Adama Shankmana mně dosud míjel, a zpětně toho mohu jen
litovat. Naše setkání totiž pro mě skončilo drtivou porážkou.
Během první minuty jsem byl stržen lavinou jednoznačně
pozitivních emocí, a pak už jsem v podstatě nepřestal tančit.
Celé dvě hodiny filmové stopáže jsem sebou potrhle trhal a
usmíval se jak oběžnice na humus. Jasně, John Travolta v ženské
roli trochu ruší, ale koho to zajímá, když skvostně tančí i
hraje? Zvláštní je že přesně to, co mně bezbřeze irituje na
Pomádě, nebo Mamma Mia, mně v případě Hairspray dokáže
nadchnout. Možná je to pro lehkost, s níž na sebe muzikál
nabaluje vážná témata, nejspíš i nesporný šarm všech
zúčastněných. Jsem si každopádně jist jednou věcí. LFŠ mně
obdarovala rozkoší i láskou. Díky!
Hudební dary a půlnoční děs
Bylo jasné, že zážitek z
Hairspray si zaslouží řádně vstřebat, a proto jsem čas večerní
zaslíbil večírkové předehře v podobě přátelské návštěvy
Konibaru a inspekci na koncert Davida Kollera. Narozdíl od loňského
fiaska s B-side Bandem a Vojtou Dykem bylo nazvučení letošního
koncertního otvíráku velmi slušné, stejně jako nasazení
předního rockového barda i jeho doprovodné kapely. Koncertní set
se tradičně skládal z Kollerovy tvorby sólové, i songů nedávno
znovuzrozené vévodkyně českého pop rocku Lucie, přidávala se
nepřekvapivě Amerika (za níž jsem vyhrál pivo), a hymna všech
lovců skoro nedospělých slečen s Bohumilem Kulínským v čele
Nic není na stálo. Slušný nadprůměr k ukojení širokých mas.
Nemám problém zatleskat, avšak čas se již pomalu naplňuje a mně
už očekává další hrůza ve Sportovní hale.
Bez slavného Poltergeista tvůrčího tandemu Spielberg-Hooper by
kolekce Stranger film nemohla být kompletní. Nadčasový, rodinně
hororový evegreen hravě zvládá děsit i 36 let od svého vzniku,
což jasně doložila i sobotní festivalová projekce, kde o výkřiky
poděšené i potěšené rozhodně nebyla nouze. Suma sumárum další
nadmíru vydařený den.
Baf a na shledanou zítra!
Petr Klarin Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat