Rozhodně se nedá říci, že by Mighty sounds v posledním dni svého 14.
ročníku ztrácely na energii nebo kvalitě programu, postupný exodus části
publika za domácími povinnostmi byl ale se sílícím večerem docela znát. Velká
škoda uprchlíků, protože pořád se děly velké věci!¨
Talk show, divadelní bolení, a radosti neocirkusové!
Mé letošní loučení s nadmíru
přívětivým prostředím letiště Čápův dvůr zahájila v divadelním stanu Listárna s organizátory Mighty sounds. Odvahu admirality
festivalu přizvat ve finále akce svoje návštěvníky ke společné debatě intenzivně
oceňuji, stejně jako skutečnost, že diskuse proběhla v neformální přátelské
atmosféře, s věcností, i žádoucím nadhledem. Mezi opakujícími se námitkami
nejčastěji zaznívala letošní absence alternativního vchodu, a narážky na
pofiderní kvalitu piva – co se vstupu týče, neměl jsem pocit, že by u něj
docházelo k nežádoucím zádrhelům a místo piva jsem letos dával přednost
jiným nápojům, takže zde soudit nemohu. Zaujal mne ovšem slovenský mladík,
který se pokusil legitimizovat krádeže zálohovaných kelímků pomocí proklamací o
svobodě trhu. Naštěstí byl organizátory promptně a s humorem vyargumentován.
Diskuse opět potvrdila můj pozitivní dojem z empatie organizátorů, jejich
hudební erudice i upřímného nadšení, které zdaleka přesahuje pouhý finanční
interes. Příjemný i poučný do dne start!
Bez mých výhrad se ale bohužel neobejde
přímo navazující vystoupení pravidelného hosta Mighty sounds, divadla Marza, s inscenací Kapitán
Slipy a útok mluvících záchodů. Prepubertální literární kult z pera
spisovatele a ilustrátora Dava Pilkeye se divadlu bohužel povedlo dokonale
zprznit. Mohu sice respektovat statut maskota festivalu, nikoli však bezbřehou
nudu, jež pramenila zejména ze dvou základních aspektů – prvním byla nesmyslně
přebujelá stopáž inscenace, jejíž fabule i syžet by sotva vydaly na delší skeč,
druhým pak přítomnost vypravěčky, jež každou přicházející situaci nejprve explicitně
popsala, čímž pravidelně umrtvovala nejen jevištní dění, ale i mne. Soubor sice
chvályhodně pochopil hranice svých možností, a vybavil se mikroporty, pochválit
by se dala i zjevně poučená práce se scénografií a v rámci omezených
možností i poměrně kreativní kostýmní řešení, nic z toho není ovšem platné,
pokud výsledek irituje absencí temporytmu, energie a hlavně zábavy. Marzo! Stokrát
se můžete zaklínat záměrnou insitností i diváckou základnou složenou z kamarádů,
mou otrávenost z promarněného času, a špatně zvládnuté adaptace zahnat
nemůžete. Největší poklesek letošní dramaturgie divadelního stanu.
Dočasně ztracenou reputaci
divadelní dramaturgie festivalové neděle ale naštěstí v zápětí zachránili Hombres
na chůdách – sympaticky bezprostřední vystoupení chůdařských hbytců
Jakuba Albrechta a Petra Štěpánka, jež živě produkovanou hudbou doprovodil
Daniel Čámský, opět vrátilo mou důvěru do patřičných mezí a svou přirozeně
hravou virtuozitou i příkladnou sehraností potěšilo nejen mně, ale řadu diváků
velkých i malých.
A teď konečně k hudbě již!
Poslední hudebně festivalový nášup 14. ročníku
Mighty sounds pro mě začal nadmíru pozitivně: domácí Swing Band Tábor
vyváženou směsí žánrových standardů, i výletů mimo ně (Modlitba pro Martu!) neokázale,
leč velmi účinně otevřel dění na hlavní scéně. Tanečníci všech stylů se opětovně
spojili v báječně barevný rej. Paráda velká byla!
Programový slot startující v 18:00
hodin jsem sice chtěl původně rozdělit mezi kanadské Cancer bats a tuzemskou Superteslu,
ale osud mění – čeští heartland-punkeři mi padli do noty natolik, že javor
tentokrát ostrouhal. Netopýři jistě prominou.
Protože ale nikomu nestraním,
vydal jsem se i mezi skinheady. Zde musím říci, že na rasisty ani nácky jsem na
Mighty sounds nenarazil, zdejší skins byli přátelští, pohybově velmi
talentovaní a povětšinou levicoví. Stejně tak koncert britských dělníků street
punku, nebo chcete-li, Oi! Booze & Glory byl přímočarou
pogo party pro všechny. Rytmus, sóla, chorály. V klubu by to byl asi ještě
mnohem větší náhul, ale i hlavní scénu zvládli hoši obstojně. Má kolena dosud
drží, ale začínají se hlásit.
Následuje koncertní set italské
odpovědi na Ska-P Talco, jež je mohutně aplaudovaný rychle přibývajícím publikem.
Chvíli zůstávám a nezávazně se kochám, protože však mé srdce bije pro minority,
po několika melodicky ryčných písních mířím zpět do útrob stanu Rádia 1, na Jasnej
pomeranč.
Další z uměleckých subjektů, personálně blízkých Ztracené
existenci, jejíž inscenaci Vařparáda jsem na festivalu bohužel
nestihl, za což se veřejně kaji, sice také koketuje se škatulí SKA, ale v mnohem
komornějším autorském gestu, z nějž se ovšem nevytrácí svěží humor, pro který
jsem jasným cílem – inklinace k nostalgii po devadesátkových popkulturních
modlách, jimiž je produkce Jasného pomeranče prostoupena, je mi totiž rovněž
blízká.
Rozverně kabaretní skáčkovci z Jasného
pomeranče byli ideálními předskokany pro jednoho z nekorunovaných králů
nedělního večera – Xaviera Baumaxu! Litvínovského solitéra si na svých toulkách za
kvalitní hudbou nechávám ujít málokdy, a zklamání se nedostavilo ani tentokrát.
Ba naopak, skvostný bavič, textař, zpěvák a kytarista se dostavil ve formě takřka
výtečné. Jeho sólové vystoupení se vyznačovalo bezprostřední komunikací s diváky
i zákulisím, i tím, že sám interpret se po celou dobu evidentně dobře bavil.
Skvěle navázal na vzpomínkovou atmosféru vytvořenou svými předchůdci, aby
postupně představil všechny odstíny své kreativity, s výjimkou nejintimnějších
introspektivních balad jako jsou například Dvě labutě. Vrcholem Xavierova setu
byla beatboxová řežba Kvitová, a překvapivý přídavek v podobě
klasického Reedova hitu Perfect day, jenž Baumaxa vypálil
improvizovaně, z okamžité chuti si jej zahrát, jak posléze sám
okomentoval.
Přiznám se bez mučení, že jsem se
domníval, že po Baumaxovi mně už žádný překvapivý vrchol nečeká, neboť americké
úderníky Sick of It All a Anti-Flag znám dobře jak své botky-ocelovky…
Jak jsem se mýlil! Obě výše zmíněné
kapely sice náležitě potvrdily své kvality, a jejich vystoupením nemám co vytknout,
leč můj notně již víkendem prozkoušený srdeční sval si v totálně zdrcujícím
finále pro sebe ukradl někdo jiný. The Bronx! Málem bych kalifornské
hardcore řezníky minul, leč jejich zvukař byl proti, a obrovsky libým hlukem
mne přivábil až na protilehlý konec areálu, aby mi následně takřka urval hlavu
tím definitivně nejlepším, čím mně letošní Mighty sounds obdarovaly. Tohle zjevení dodnes neopustilo můj playlist,
takhle nějak totiž začíná dlouhodobý vztah. Vrchol přišel sice už nečekán, za
to však v pravou chvíli. Bylo to ostré, děkuji!
Příště: závěrečné resumé!
Žádné komentáře:
Okomentovat