Divadelní Brno ve
víru oslav státnosti
Ani brněnská divadelní subkultura přirozeně nezůstala lhostejna ke stoletému
výročí československé státnosti, a připravila několik speciálních akcí, jež
toto jubileum adekvátním způsobem připomněly, a to nejen striktně uměleckými
prostředky. Z nich se svou povahou částečně vymyká dvojí uvedení Havlovy
„historické meditace o pěti dějstvích“ Zítra to spustíme, kterou postupně v říjnových
termínech nejprve premiérově uvedlo Divadlo na Orlí jako druhou inscenaci aktuálního
absolventského ročníku ateliéru muzikálového herectví, a následně i coby
jednorázovou exkluzivitu i Dům umění města Brna, který se pro jediný večer stal
útočištěm Cirkusu Havel, vedený Vladimírem Morávkem.
Sokolstvo na Orlí
 |
| Foto: Nikola Minářová |
Inscenace režiséra a pedagoga Iva
Krobota, jenž si Na Orlí k úzké spolupráci přizval své osvědčené „bratry v
triku“, renomovaného výtvarníka Rostislava Pospíšila a big beatového čaroděje
Zdeňka Kluku, nezapře řadu styčných bodů s loňskou Komedií o umučení, jež
byla uvedená ve spřízněném svatostánku věnovaném zářné budoucnosti českého divadla, primárně činoherní brněnské Martě. Mezi pozitivní aspekty ambiciózní
produkce i tentokrát patří tvůrčí sebejistota precizně sehraného týmu a
nesporná pevnost režijně-pedagogického vedení, korunované organickým zapojením
jevištně debutujících 1. ročníků herectví činoherního i muzikálového,
k těm sporným pak řadím evidentní poetickou inklinaci k jevištním
formám, jejichž zlaté časy již minuly, a tedy i divákům o několik generací
starších, než tvoří obvyklé publikum zmíněných divadel. Jistou konzervativnost
jediného kusu lze však vzhledem k pedagogické profilaci divadla, i v kontextu
dramaturgického plánu, jenž jinak jednoznačně směřuje k divadelní
nadčasovosti, bez problému tolerovat, jako ideální trenažér řemesla i poučný
výlet do divadelní historie.
 |
| Foto: Nikola Minářová |
Krobotova komplexní režijní vize
v začátku zdařile pracuje s publicisticko-populárním klišé, když
nechá představení otevřít autentickou video anketou, v níž, v té době
v podstatě ještě budoucí, studenti 1. ročníku přesvědčivě demonstrují své
(ne)znalosti zásadních dobových souvislostí vzniku Republiky (a tedy i Havlova
historického exkurzu). Tak, jako v Komedii o umučení Krobot skládal svůj
hold a zároveň v omezené míře esteticky aktualizoval prvky tradičního
sousedského divadla, inscenace Zítra to spustíme je nijak neskrývanou poctou
poetice i étosu Malých divadel (nejen) 60. let. Brána času se po video
projekčním prologu pomalu otevírá, a v přízračné atmosféře, jež je
nevzdálená žánru mysteriózní sci-fi, je divák bezprostředně poeticky
transponován směrem k divadelní revui.
 |
| Foto: Nikola Minářová |
Sborové choreografie Davida
Strnada a Ladislavy Košíkové stylisticky velmi dobře balancují na hranách
muzikálové opulence sošných postojů a vtipně hyperbolizovaných společenských tanců,
sokolských sestav a dalších kolektivních dobových „sportů“, i postupně
eskalující revolty, relativní pohybová nezkušenost přítomného chóru je přitom
naprosto vizuálně eliminována.
Hudební dramaturgie Zdeňka Kluky
sáhla k širokému rozptylu, jenž zahrnuje dlouhou řadu populárních songů od 19.
století, přes tvorbu legendárních dvojic V+W či S+Š, Kryla až
k v Brně nezbytnému Jiřímu Bulisovi. Chyběla snad jen písňová
připomínka let devadesátých a nultých. Pokus o rap byl naopak jedním
z nejslabších momentů inscenace, i jedinou, leč evidentní evokací dávno ujíždějícího
vlaku.
 |
| Foto: Nikola Minářová |
Výhradu mám rovněž i
k uniformnímu kostýmování chóru – intenzivně totiž evokuje vězeňské
mundúry, a tím divákovi podsouvá řadu nežádoucích konotací, včetně těch
nad-interpretačních (je chór vizuální definicí a vězněm režijního záměru?,
ocitáme se ve variaci na The Wall?), a divákovu pozornost tedy od
ústředního děje odvádějících.
Pěveckému nasazení ani
schopnostem herecké souhry zúčastněných sólistek a sólistů, ve složení Tamara
Dikyová, a Kristíny Oríšková, Jurková, Kubačková a František Herz, Jan Ludva, Dušan
Kraus a Daniel Mišák, naopak nehodlám vytýkat vůbec nic. Jako herecký kolektiv
totiž působí naprosto kompaktně, příkladně partnersky, kreativně, pohybově i
intonačně jistě. Bez větších problémů se úspěšně vyrovnali se zásadními
úskalími nejen dramatické předlohy ale i režijní vize, k nimž mj. patřila
i mnohonásobná, leč vždy divácky jasně čitelná transformace do nejrůznějších charakterů,
řada momentů připomínajících dějepisnou přednášku a tedy i hrozících nudou, i
vcelku zbytné, byť z vkusem provedené pokusy o groteskní nadsázku
(Čvančara!). I díky okouzlující
kreativitě hereckého osmera tak výtečně vychází jeden
z nejpozoruhodnějších aspektů Krobotovy inscenace, tedy pokus o vytvoření
přesvědčivé paralely mezi osudy manželů Rašínových a Havlových, respektive
rozhodující role klíčových žen v životě obou proslulých mužů.
Gratuluji a
vyzývám povolané šéfy umělecké: rvěte se o ně!
 |
| Foto: Nikola Minářová |
Cirkus v Domě umění
Jak už bylo řečeno výše, oproti
Krobotově inscenaci, jíž čeká tradiční osud standardně uváděné divadelní
produkce, šlo v případě Morávkova projektu, uvedeného pod názvem Cirkus
Havel pouze o projekt jednoho mimořádného večera. Jeho základem přitom byla
hned dvojí resuscitace, a sice vůbec prvního uvedení hry, jež byla stvořená
přímo na objednávku divadla Na provázku, a premiérovaná coby ústřední část
prvního vydání scénického časopisu Rozrazil 21. října 1988, a scénické črty,
jež vznikla v roce 2016 už v Morávkově režii, coby součást připomínky
nedožitých 80. narozenin jejího autora Václava Havla. Lokalizací slavnostního
uvedení do DUMB i přítomností řady spřízněných duší z Husy na Provázku lze
navíc jedinečnou produkci s jistou nadsázkou chápat jako neoficiální
epilog někdejších oslav nedávného provázkovského jubilea. Večer, jemuž předcházel speciální díl
debatního cyklu Kabinet Havel na téma odcházení, konaný v restauraci L´Eau
Vive, Živá voda, se nesl v příjemně punkové, až guerillové atmosféře,
k níž bezpochyby přispěly i temperamentní výkony Ivany Hloužkové a
Vladimíra Hausera v rolích ústředního manželského páru, Gabriely Vermelho
coby věštící Kněžny Libuše, zástupce nejmladší herecké generace Martina Sovy,
či teprve nedávno JAMU absolvující Petry Schovánkové. Přítomna rovněž byla i
řada typických ornamentů Morávkovy režijní tvorby, jako je nezbytná přítomnost
dětského herce, zpívaných pasáží, či inklinace k výtvarné přebujelosti. I
jediné uvedení přitom zcela jasně prokázalo, že Brno Morávkově nespoutané
kreativitě i po letech sluší, a pozorně jí naslouchá, a to nejen
v tradičních teritoriích.
 |
| Fotografie: K. Barvířová |
Divadlo na
Orlí, Brno – Václav Havel: Zítra to spustíme (historická
meditace o pěti dějstvích). Režie: Ivo Krobot, výprava: Rostislav Pospíšil, hudba: Zdeněk
Kluka, hudební spolupráce: Dada Klementová, Daniel Rymeš, pohybová spolupráce:
David Strnad, Ladislava Košíková. Hrají studenti 4. a 1. ročníku Muzikálového
herectví a 1. ročníku Činoherního herectví Divadelní fakulty JAMU. Premiéra:
18. 10. 2018.
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat