Sobotní dopoledne se ukázalo akorát tak dlouhé na rekonvalescenční
spánek, rychlý nákup a oběd, který byl adekvátní kombinací prospěšnosti
organismu a přiměřeného přísunu energie. Pak už opět nadešel čas naplno se
ponořit do bohatého programu 14. ročníku Mighty sounds.
Laskominy (para)divadelní
Mě druhé mezipódiové putování jsem zahájil tradičně na
půdě stanu Radia 1, a to dalším dokladem skutečnosti, že žádný okruh diváctva
není dramaturgii Mighty sounds cizí: pohádkou. Pasáček vepřů v podání
Jednoduše
divadla, je milou připomínkou kočovnických tradic v příjemné neinvazivní
formě, v níž se decentní aktualizace, patrné zejména ve vtipném použití
zlidovělých popěvků, setkávají s přehledně interpretovaným klasickým
příběhem i bezprostřední komunikací s publikem. Jasným důkazem úspěšnosti
zvoleného konceptu bylo evidentní nadšení nejen diváků dětských, ale i
dospělých.
Za divadelní show jsem se ostatně
v sobotu vypravil ještě dvakrát: programový slot s názvem Mighty
Fashion Show: Hollywood, byl sice původně avizován jako módní
přehlídka, ve finále ovšem vyzněl mnohem ambiciózněji, a sice jako poměrně sevřený
scénický tvar, v němž byl princip „divadla na divadle“ vtipně použit jako
výchozí bod překvapivě funkční reminiscence na Hollywood převážně 50. let v rovině
vizuální, v rovině stylistické pak coby vzpomínka na filmy Roberta Altmana
či Woodyho Allena. Škoda jen, že hudební doprovod jinak veskrze sympatického
jevištního dění si neudržel stejnou stylovou čistotu, a kromě dobových šlágrů
si často vypomáhal mnohem současnějšími písněmi. Jinak ale povedenost!
Následným skečům montypynthonovsko-sklepáckých
epigonů Arte Della Tlampač vážně poškodila reputaci neschopnost jejich
aktérů vyrovnat se se specifiky uměleckého provozu v divadelním stanu.
Pointy se vytrácely nebo jim kvůli ledabylé jevištní dikci nebylo rozumět,
postupně uvadající energii nezachránilo ani vstřícně naladěné publikum. Přitom
by stačilo málo, potenciál totiž nechybí. Co pro příště malé aklimatizační
soustředění?
Vyvrcholením sobotní programové
nakládačky stanu Radia 1 pro mě byly Vagyny dy Praga, jako ideální oslí
můstek mezi programovou částí divadelní a muzikální. Hudební sekci divadla Ztracená
existence jsem naživo v plné palbě zažil poprvé, a byl jsem zcela
ukojen. Mužský pěvecký sbor je pódiovou esencí svobody punku, zvláště když je
doprovází podobně našlápnutá doprovodná kapela. Stan tepal energií podobně jako
v pátek za řádění Kapitána Dema. Neviděli jsme se naposled, pánové!
Hudební hody
Co se čistě hudebního výběru
týče, načal jsem svůj program druhého festivalového dne bleskurychlým průletem
kolem dvojice koncertních setů, jež měly mnoho společného. V obou případech
šlo takříkajíc o rodinné stříbro domácího melodického punku, přičemž N.V.Ú.
ani Totální
nasazení do zastavárny, natož pak do dvora sběrného ještě ani zdaleka
nepatří. Oba koncerty hravě dokázaly, že i chvilku po obědě může na jevištním
kolbišti zavládnout vysoký standard.
Podobným způsobem potěšili i
zástupci naopak generace nejmladší, na Lucky
Hazzard se zjevivší hardcore junioři Homesick z Prahy. Jejich úlety směrem k pop punku,
zavánějící podbízením se mi sice poněkud příčí, naopak drsnější polohy, jimž
dominuje přímočaře agresivní tah na bránu, jsou naopak značně imponující. Na
seznam tuzemských nadějí Homesick jednoznačně patří.
Sérii zahraničních interpretů
jsem se startujícím podvečerem otevřel na Mighty
stage, kterou úderem hodiny devatenácté zabydleli němečtí antifašisté ZSK,
kteří jsou jevištně uhrančivou evropskou odpovědí na Offspring a jiné žánrově spřízněné
ikony skate punku kalifornské ražby. Vítečná předehra blízké budoucnosti.
Čas na přiznání: australští
celtic punkoví polobozi The Rumjacks byli jedním z rozhodujících
důvodů, proč jsem se na Mighty sounds vypravil, tato programová volba mně totiž
zasáhla přímo do středu mého hudebního srdce. Má očekávání tedy byla nemalá a
nutno dodat, že kapela své pověsti nezůstala nic dlužna. I Mighty publikum dalo
svou náklonnost k protinožcům najevo tancem takřka extatickým, takže dění
pod pódiem bylo svou atmosférou nikoli nepodobno oslavám Valpuržiny noci.
Zážitek, jenž mi předal energii na hodně dlouho!
Hladinu endorfinů vzbouřenou koncertem The Rumjacks jsem odešel uklidnit na Black Coffee Acoustic Stage, kde jsem si báječně zarelaxoval u setů
Nano a Smoly a Hrušek, a opět
byl utvrzen v pospolitosti místního návštěvnictva i skutečnosti, že na
Mighty sounds zkrátka není méně důležitých scén.
Švédští Royal Republic byli z celého
letošního line-upu zřejmě nejblíže čistému hudebnímu mainstreamu, jestli ovšem
takhle vypadá vstřícný dramaturgický krok, pak nemám sebemenší problém. Vizuálně opulentní rokenrolová show, která
mimochodem odstartovala společným happeningem Světlo pro svět, jenž rozsvícením zakoupených charitativních svíček
symbolicky podpořil pacienty, po celém světě čekající na operaci očí, by mohla
být použita jako výukový materiál pro studijní obor Festivalová produkce pro
experty. Všeobecná audiovizuální atraktivita nemusí být na škodu, zvlášť pokud
je jištěna živelností, vynikající sehraností a hudební ekvilibristikou
zúčastněných hudebníků, což nepochybně byla. Protože já však mám přece jen trochu
jiné divácké i posluchačské preference, pokochám se jen chvíli a mířím na Lucky Hazzard stage.
Prison of Blues kteří patří
k nejexotičtějším hostům letošní přehlídky, pocházejí až z Jávy a servírují
parádní dřevní psychobilly. Na rozdíl od Mad Sin, jejichž koncert měl formát
velkopočetní lidové trachtace, jávským
čarodějům se daří navracet se k samotným kořenům žánru a skvěle tak
navozovat atmosféru zakouřené přístavní dupárny. Nenápadná laskomina, ale kdo
minul, ať pláče!
Svůj pobyt na zdejší úrodné půdě
si po nezbytném doplnění tekutin prodlužuji, a nechám se vláčet údernickým duem
Arrogant twins, po krajinách nespoutaného
rocku, oraných jen zvukomalebnou kytarou, nekompromisními bicími a dvojicí
dobře se doplňujících hlasů. Událost ranku zjevení se žraloka v čestlickém
akvaparku. Vivat!
Noc se soboty na neděli následně uzavírám
se jmény nikoli neznámými: Dub FX na Mighty stage do početného tancechtivého
publika napumpoval enormní dávku hypnotického dubu, jež si i na velké scéně
uchoval dostatek žádoucí intimity, a o zbytek elánu mně pak připravili folk
punkoví kanaďané The Dreadnoughts. Jejich excesivní dobytí Monster stage bylo
snad podpořeno všemi stimulanty světa, včetně bezprostřední fanouškovské
oddanosti.
Můj vlastní stan se už dlouho nezdál
být tak daleko.
Na shledanou zítra!
Žádné komentáře:
Okomentovat