Již ve svém druhém dni vycenil Serial Killer naplno své tesáky,
to když mě navzdory původním plánům pevně přikoval na
projekční maratón kompletu první série coming of age kultu
Skins. V našich domácích vodách dosud oficiálně
nepublikovaný britský seriál je na hony vzdálen hysterické
umělosti žánrových souputníků především americké
provenience. Naopak, z hlediska inspiračního i formálního je
napájen tím nejlepším z ostrovní popkultury devadesátých let.
Seriálový Trainspotting pro start 21. století, dalo by se říci.
Postavy, jejichž diváckou atraktivitu definuje nejen jejich původ,
nebo častá nepředvídatelnost jednání, ale především
autentická herecká interpretace nezřídka debutujících
představitelů, z nichž řada se za dvanáct let od premiéry první
řady stihla parádně etablovat v mezinárodním měřítku (za
všechny např. Kaya Scoledario, Nicolas Hoult či Dev Patel).
Brilantní lektorský úvod Alžběty Šáchové byl jedním z
klenotů nadmíru povedeného večera, jenž mi svým koktejlem
různorodých emocí, vytříbeného vizuálu a skvostné hudby
nekompromisně zabránil opustit sál na déle než hodinu, kdy jsem
jediný z dílů obětoval bleskurychlé rekognoskaci středečního
doprovodného programu.
Party Romano Killer, které kromě tematických vystoupení i
lukulských hodů vévodilo především promítání prvního
romského sitcomu Miri fajta (Moje rodina, ČR 2018), byla
náležitě temperamentní, spontánně zábavná, a ideálně Serial
Killer kořenící o další nečekanou příchuť. Projekt
brněnských tvůrců, jenž prapůvodně spatřil světlo světa v
roce 2017 coby divadelní inscenace, rozhodně doporučuji k divácké
pozornosti, i nanejvýš vítané podpoře!
Ve dni čtvrtečním jsem se útulným gaučíkům komorního No Artu
sice pro jistotu vyhnul, nicméně zde prezentovanou kompletní první
řadu koprodukčního seriálu Lilyhammer (Norsko, 2012), při
jehož tvorbě spojila síly norská veřejnoprávní televize NRK s
Netflixem, jsem následně z vlastní iniciativy nakoukal soukromě,
a mohu zodpovědně potvrdit, že se jedná o další z neklamných
důkazů vysoké úrovně programové dramaturgie Serial Killera.
Seriál, v němž se inspirační odkaz Rodiny Sopránů (USA,
1999-2007), a dalších mafiánských klasik střetává s ironicky
traktovanou každodenní realitou norského maloměsta je novodobou
komediální klasikou, i povinným milníkem každého vážnějšího
zájemce o moderní evropskou televizní tvorbu.
Příliš
jsem se ovšem nepotkal s dystopickou, sociálně kritickou komedií
populárního belgického stand-up komika Joosta Vandecasteelese
Generace B (Generatie
B, režie: Pieter Van Hees, Belgie, 2017). Slibný
námět, jenž si se sebeironicky
pohrává s generačními
atributy mileniálů i specifiky belgické sociální
politiky, je
totiž postupně ubíjen nepřesvědčivou realizací, v níž nad
břitkými pointami dost často převládají zbytečně
dlouhé popisné dialogy, i
neobratné
režijní vedení herců. Plus
naopak posílám za dílčí
úderné nakládání s
nahotou, i jinými kontroverzemi.
Za
belgickým částečným zklamáním pak naštěstí
následovala dvojice
intenzivních lahod:
Rakousko-německá
soutěžní perla M – Vrah mezi námi (
M - Eine Stadt sucht einen Mörder, 2019),
je vizuálně opojnou,
umělecky sebevědomou
(nad)žánrovou kreací,
která v razantní režijní gesci Davida Schalka ladně
fúzuje klasické tvůrčí
dědictví jednoho z otců filmového expresionismu Fritze Langa,
s ryze současnými
filmařskými postupy. Výsledkem je fascinující atmosférická
jízda jíž kromě stylistických hrátek, zdobí vynikající
herecké výkony řady slavných matadorů (mj. Moritz Bleibtreu,
Lars Eidinger, Udo Kier), i možná nečekaná, tím však účinější,
občasná přítomnost sebe-shazujícího humoru. Jedno z
nejpříjemnějších překvapení soutěžní sekce!
Naprosté
čtvrteční finále pak zajistila dosud čerstvá seriálová
novinka, zrozená v hlavě renomovaného skandinávského komika
Vidara Magnussena, který se kromě autorství scénáře s
jedinečným gustem ujal i titulní
role svérázného
kriminalisty-vynálezce.
Magnus je vynikajícím
postmoderním
pastischem, v němž se největší žánrová klišé, pevně spjatá
se severskými mysteriózními kriminálkami, dostávají na pekelně
přesnou mušku totálně odzbrojující parodie, jež je inspiračně
živena nejlepšími eskapádami Franka Drebina, bratří Marxových
či komisaře Cluzóa. V přímé souvislosti s neodolatelným
norským smyslem pro brutální pointy i neortodoxně eruptivní
Magnussenovou kreativitou tak vzniká jedna z vlajkových lodí
televizního humoru. Loučím se rozradostněn velmi!
Pokračování příště!
Petr
KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat