Serial Killer ročník 2019 dokráčel do svého finiše s
asteirovskou taneční elegancí a já byl intenzivně potěšen, že
mohl jsem být u toho. Nemyslím teď konkrétně slavnostní
předávání cen, jež musel jsem oželet z důvodu své přítomnosti
na paralelně probíhající svatbě (nikoli však svojí!), ale
víkendový programový nášup. A že byl!
K
festivalu zcela jistě patří láska, a je mi velkým potěšením
tímto oznámit, že i já se na letošních brněnských
seriálových hodech stihl zamilovat. Bez ohledu na chválu, jež
byla vyslovena v předchozích dílech této
reportážní minisérie, se
vítězným objektem mé vlastní
divácké náklonnosti stal
německý Bauhaus.
Projekt, jenž vznikl k příležitosti stého výročí založení
instituce, jíž zdejším čtenářům jistě nemusím blíže
představovat, je na
světelné roky vzdálen obvyklým
výsledkům obdobných
zakázek.
Tvůrčímu kolektivu, jemuž osobitou rukou vládne režisér
Lars Kraume, se podařilo filmařsky hravou formou bezprostředně
vystihnout podstatu svodomyslné atmosféry na jedné z
nejprůraznějších
uměleckých škol všech
dob, i složitost časů, v
nichž se důležitá
součást odkazu legendárního architekta Waltera Gropiuse rodila,
do světové proslulosti postupně rostla, aby v roce 1933 byla
nacisty do prachu zadupána. Z širšího hlediska tak sledujeme
vzestup i pád Výmarské republiky, vnímaný nejen optikou
emancipujících se uměn, ale rovněž feminismu, jemuž postupně
propadá hlavní hrdinka série, všestranně technicky talentovaná
výtvarnice Dörte Helm, jíž se obdivuhodným způsobem herecky
zmocnila Anna Maria Müheová. Zúčastněné tvůrce navíc zjevně
nijak neinteresuje umrněné retro, a tak předností náležitě
výpravného Bauhausu je dravý styl vyprávění, jenž si ve svých
vrcholných momentech nijak nezadá s moderními filmovými klasikami
australského vizuálního žongléra Baze Luhrmanna. Nehraje se tady
na pečlivou rekonstrukci dějin, ale jejich imaginativní variaci,
jež je výchozím materiálem pro hledání paralel mezi minulostí
a děním tady a teď. Nesporný úspěch Kraumeho umělecké vize
navíc nepřímo definuje tvůrčí pomílenost všech
Prvních republik,
Já Mattoniů, a
podobných, domněle žánrově spřízněných domácích pokusů.
Snaživý obal je totiž bez adekvátního vnitřního obsahu a
precizní dramaturgie k ničemu, (ne)víme?
Mé
frenetické nadšení z Bauhausu ale
nemůže uzmout nutný prostor
ani dalším z ozdob víkendového programu letošního Serial
Killera. Tak tedy:
Vítězem
hlasování odborné poroty se stal ruský seriál Zatemnění
(Blackout, 2019),
jenž adaptuje románovou předlohu Alexeje Ivanova. Zručný, ve
dvou časových rovinách vyprávěný neonoir, poutá nejen prvním
plánem, jenž tvoří poměrně banální kriminální zápletka,
ale především snahou o nečernobílou definici sovětského
vlastenectví
a následně sílící deziluze, pramenící z rozpadu impéria.
Retrospektivní části z počátku devadesátých let jsou
jednoznačně povedenější, než poněkud rutinní vyšetřování
přepadení bankovního auta. Plusem jsou zde herecké výkony, jež
přesvědčivě modelují morálně rozporuplné postavy, mínusem
pak pokusy o groteskní humor, jež z kontextu trčí, jak péra z
psychoanalytikova
gauče. Formálně a částečně i obsahem se ruský soutěžní
reprezentant blíží domácí Expozituře,
jež ani v bližším porovnání tentokrát výjimečně netahá za
kratší konec provazu. Viděl bych to na remízu. Prozaická
předloha Zatemnění
prozatím česky nevyšla.
Škoda.
O
odlehčení cílové roviny festivalu se postarala trojice hlavních
hrdinek kanadského
seriálu Slyšíte mně? (M'entends-tu?,
Kanada, 2019).
Syrová
teen komedie, která
se sociálně-kritickými aspekty nakládá nikoli nepodobně jako
Prušinovského a Kolečkův Most,
ke shánění dalších dílů
motivuje především příznivce herecké autenticity, a ochoty
neuhýbat před aktuálními
problémy. Sekce V
kurzu, věnovaná letos
seriálům (nejen) pro mladé zcela naplnila svůj účel, když do
svého programu zahrnula nejen klasiky posledních desetiletí,
ale i možné výhonky budoucích kultů. Moc
dobře tak!
Norské
Stanici Valkyrie,
jejíž
reprízní projekcí jsem svou letošní Serial Killer anabázi
završil, bych se po
absolvování kompletní řady rád pověnoval podrobněji.
Multižánrový
mix
jehož divácký úspěch inicioval vznik anglického remaku, mne
totiž velmi zaujal
svou zápletkou, méně už však
prezentovanou dvojicí úvodních epizod, jejichž tempo, i herecká
odtažitost byly spíše demotivující. Finále druhé epizody však
seriálu zaručilo mou budoucí pozornost, stejně
jako hořce vtipné exkurzi
do života norských top manažerů Exit
(NOR, 2019 ) a
islandským Mravům
(Mannasiðir, IS, 2018),
jejichž projekcí jsem se bohužel z důvodu tísně časové nemohl
zúčastnit.
Brněnské
orgie televizní a web seriálové tvorby Serial Killer
za sebou mají definitivní vstup na evropské kolbiště
festivalových elit.
Ročník 2019,
jenž se kromě zde zevrubně
pitvaného
programu honosil i
reprezentativní industry sekcí,
přirozeně milým projevem organizátorů, i promptním
řešením nemnoha technických zádrhelů, se
stal příjemnou branou do brněnského kulturního podzimu. Vítaná
tradice nabírá grády, já jí přeji závratný let a na další
shledávání těším se!
P.
S. Porotě dík i za udělení
Čestného uznání seriálu Bez vědomí,
osobně bych ze soutěžních titulů ocenil i vizuálně
nekompromisní, a herecky poutavou langovskou reminiscenci M-
vrah mezi námi. V případě
soutěže webseriálů se pak očekávaným vítězem stal projekt
televize Mall.tv, #martyisdead.
Všem oceněným přeji zasloužený divácký i odborně kritický
úspěch.
Petr
KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat