Nedělní
vynikající oběd u Čápa (viz. zápisek předchozí, jitrnice s bramborem a
zelím) byl jen vítanou ouverturou před událostmi nabitým svátečním dnem.
Nejprve mne čekala komentovaná poetická prohlídka po stopách života a tvorby
Zdeňka Rotrekla, konaná v rámci festivalu Meeting Brno 2016, u příležitosti
propagace naší inscenace Podezřelá krajina s anděly, a za laskavé
přítomnosti a průvodcovského vedení jeho syna. Já sám jsem se shodou náhod stal
protentokrát recitátorem krásných veršů páně Rotreklových (Wolkrův Prostějove,
vidíš to?). Pohyb na skoro letním slunci byl adekvátní pohybovou aktivitou
kompenzující předchozí kalorickou nálož.
Po
básnivě turistickém výkonu jsem se na několik decentně zasněných chvil zastavil
na populárním meeting pointu U poutníka v družném rozhovoru, jenž mi
částečně nahradil poněkud absentující festivalovou atmosféru, s drahými
přáteli Veronikou Štefanovou, Honzou Hájkem, Ondřejem Elbelem a dalšími.
Příjemně strávený čas uprchl s vervou k prameni pádících zeber, a
záhy nastala chvíle mého odchodu zpět do divadelních slují.
Mým dočasným
útočištěm se staly útroby Husy na provázku, kterou v podvečer ovládly
Ibsenovy Přízraky v podání loučícího se Městského divadla Kladno
v podobě, jakou jsme měli rádi a obdivovali ji (Danieli Přibyle, srdečně
Vám děkuji!). Fričova hravá a hrající si režie propůjčila obstarožní předloze
skandinávského misogyna slušivou apartní kamizolu psychologicky-thrillerové
ražby, která byla s filigránskou přesností ve vypjatých
momentech náležitě grotegizována. S explozivními výtrysky režijní
imaginace si velmi dobře porozuměl i zúčastněný herecký kvintet, který se
bezprostředně stal jedním z přirozených zdrojů emocí, zjitřených nad politicky
řízeným rozpadem vynikajícího divadelního kolektivu. Za malé mínus lze označit
úvodní čtvrtinu inscenace, kdy minimalistické jevištní aranže ve spojení se
sáhodlouhými promluvami postav a převládající stísněnou dusností zvoleného
prostoru místy vedly k občasným poklesům divácké bystrosti. Potemnělá
atmosférická divočina však nakonec nabyla vrchu. Ibsen sexy jako dlouho už ne!
Pořád si sice stojím za názorem, že
překrývající se představení jsou důkazem víry v diváka, i programové
kolize se ovšem musí organizovat s rozumem. A skutečnost, že se kryly dvě
různé inscenace stejného režiséra, mi přijde jako nežádoucí žonglování se
zbytečným tříštěním publika, které by si jistě rádo vychutnalo kompletní
tvůrcův festivalový profil. Má divadelně-světová neděle byla posléze zakončena
neformálním pohovorem nad jedním z nejlepších nakládaných hermelínů v Brně,
v divadelním baru na provázku Husy. Vivat Dalibor!
Pondělí mne uvítalo
zážitkem původně neplánovaným, o to však příjemnějším: předváděčky 2. ročníku
hereckého ateliéru JAMU, pedagogicky vedené Lukášem Riegerem, Michalem Zetelem,
Evou Jelínkovou a Davidem Strnadem, byly skvěle se Shakespearovými dialogy (ve
dvou případech monology) strávenou sedmdesáti minutovkou, která je zároveň
intenzivním příslibem věcí příštích. Už ve druhé čtvrtině svého studia totiž
všichni zúčastnění dokazují svojí schopnost setrvalého uměleckého růstu i
tendenci rvát se o pozornost publika. Skvělejší do týdne start jsem si snad ani
nemohl přát. Skvostná předehra večerního Fausta!
Labutí píseň nedávno
zesnulé ikony slovinské divadelní režie Tomaže Pandura, je jednou z produkčně
nejnáročnějších položek letošního ročníku Divadelního světa Brno. Výtvarně
velkorysá inscenace nalezla ideální přístřeší v Janáčkově divadle, a
rozhodně ji lze označit za vrchol aktuální programové kolekce, o výsostně
moderní divadelní kus však nejde. Scénografie vyvolává jasné reminiscence na
dílo Josefa Svobody, precizní projekce už nikoho neohromí, práce se živly je
vzrušující jen dočasně a časová transpozice směrem k současnosti je
nepříliš důsledná. Inscenaci nikterak neupírám sugestivní atmosféru, vtipnost
zcizujících komentářů, kostýmní hravou emo-evokaci, ani funkční využití hudby,
zastřít však nemohu, že čekal jsem víc. Víc hraní, méně vyprávění, větší část
režijní imaginace a méně provozního kusu. Intelektuální vzletnost nezachrání
vše. Radost mám z černých balónků, a výkonů Fausta (Igor Samobor),
Mefistofela (Branko Šturbej), a Margarety (Polona Juh). Vlastně to není vůbec
málo ale…úterý dobré všem!
Žádné komentáře:
Okomentovat