Sobotní Ortlcův úvod jednoznačně prokázal širokost záběru
respektovaného kulturního svátku, jež bezmála si nezadá s
Jedním světem. Nezříká se totiž ani aktivit vzdělávacích,
mezi něž kromě náležitě fundovaných, a precizně formulovaných
lektorských úvodů patří i cyklus volně navazujících přednášek
Antonína Tesaře a jeho souputníků, lakonicky nazvaný Filmový
hovnocuc, jenž byl v souladu s ústředním tématem ročníku
v letošní edici opentlen podtitulem Vesmírná prda.
Rozšafný moderátor a výkonný norník filmových skládek
tentokrát z černých děr podumělecké historie nedávné i starší
pro publikum užaslé nadšeně vylovil zlomky tvůrčích
obludností, vedle nichž je matka smečky vetřelčí
nezpochybnitelnou královnou krásy. Úderné, vtipné, místy i
konejšivě kolíbající, a navíc i s překvapivou domácí
reprezentací. Pozornost byla věnována pochybné tvůrčí
kreativitě samozvaných tvůrců, i pedofilním podtextům jejich
tvorby. Bonbónek sytější než barevná paleta snů Tomia Okamury.
Festival Otrlého diváka své bulvy zduřelé samozřejmě neupíná
jen do zákoutí kinematografické minulosti, ale rovněž směle
hledí vpřed, a tak se jedním ze sladkých plodů sadby letošní
stala i následující česká premiéra snímku Bliss, jímž
si respekt publika řady žánrových přehlídek vydobyl americký
režisér Joe Begos. Film, jenž uvedla adekvátně šťavnatá live
gore předehra tradičního partnera FOD (neplést zkratku s Fondem
ohrožených dětí, prosím!), legendárního piercingového a
tetovacího salonu Hell, je jednoznačným ideovým blížencem
Obrazu Doriana Graye, jenž byl ovšem pěstounsky piplán Cormanovým
Kýblem krve, Lewisovou Krvavou hostinou a řadou dalších
inspiračních zdrojů. Jeho nesporné přednosti jsou v zásadě
dvě: první je intenzivně vtahující hypnotické formální
zpracování, v němž si hudební disco-metalové retro přislizlou
ruku podává s dravě zrychleným vizuálem, jenž hladově olízl
cecíky režijních poetik Dannyho Boyla,Tonyho Scotta i videoklipů
Die Antwoord, druhou je pak sugestivně řádící, typově pestré
herecké obsazení, jemuž jednoznačně vládne jedna z vévodkyň
nastupující hororové dynastie Dora Madison. Parádní dávka
čerstvého hemoglobinu do chřtánu žánru krvesajského. Radost
rudá, lepkavá. A teď už vzhůru do Irska. Pardon tedy, do
vesmíru, přece!
Čtvrtého dílu slasherové série o irském skřítku-nezbedovi, s
českým festivalovým názvem Leprikón 4: Ve vesmíru
(Leprechaun 4: In space, režie: Brian Trenchard-Smith, USA 1996), se
svými všetečnými chapadly, a nejspíš různorodými výpary
těžce poznamenanými hlasy, brutálně zmocnilo kosmo-desperátské
live dabingové trio, vedené Samantou Bifidus, jež po vzoru
loňského Pražského Quadriennale sál Aera bryskně proměnilo ve
Vesmírný camp. Jarmila Šuláková filmového undergroundu,
šamanka, a budoucí starostka Uherského Hradiště by si za svůj
grandiózní výkon v titulní roli, korunovaný vymazlenou formulací
repliky „Apríl, pizdo!“, jež se právem stala královským
one-linerem ročníku 2020, zasloužila nejen Moravského vrabca, ale
přinejmenším i nominaci na Cenu divadelní kritiky. Přední
světový krytinář Warwick Davis byl uměním slovácké divy
definitivně povýšen mezi globální filmové superhvězdy. Zážitek
směle konkurující velrybím koncertům, i feministickým aktivitám
Zdeňka Macury. Ach!
Sobota otrlá tradičně skončila v konejšivém náručí bujně
osrstěného porna, jež tentokrát femi-punkově svolilo k mazlení
s psychologickým horrorem, a sice ve stylu klasické písně,
nedávno zemřelým Janem Vyčítalem česky otextované jako Když
náš táta Roman Polanski hrál. Ženská režijní porno
vlajkonoška Roberta Findlay pitvá postupný rozpad psychicky
narušené ženské bytosti s podobnou grácií jako páteční
Šmírák v podkroví, její
Ženská soužení (A Woman's Torment, USA, 1977), však logicky s
mnohem větším větší mírou vizuální expresivity, a
anatomických makrodetailů. Znepokojivý, a nadčasově aktuální
finální úder noci. V podstatě antikoncepční. Pokračování
záhy!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat