Orient expres Hradiště – Zlín: Díl první: na vlnách zločinu!

Festivalová sezóno 2020 vítej, po krátké pauze vánoční zas začíná nomádských putování čas! Symbolickou pochodeň dalšího ročníku jevištních toulek byl již tradičně zahájen bilanční přehlídkou Městského divadla Zlín a Slováckého divadla Uherské Hradiště, Zaráz. Ve třech hektických dnech byla do diváckých tepen v podobě šestice inscenací napumpována titánská dávka zážitků, zjitřených emocí, i zdánlivě nekonečných nocí. Vzhůru tedy k slastí i strastí rozboru!

Zahájeno zostra bylo ve středečním dopoledni, ambiciózním pokusem o scénickou symbiózu Žebrácké opery Václava Havla, s jejími ideovými předchůdci z tvůrčích brků Bertolta Brechta, Kurta Weila, i Johna Gaye. Zlínské obrazy ze života zločineckých struktur rozhodně nekráčí cestou divadla otevřeně politického, ani nekompromisní audiovizuální stylizací ala Peaky Blinders, jejich záměrem je velkorysá jevištní definice lidového divadla s lehkým přesahem. V tomto ohledu velmi dobře funguje scénografie Michala Syrového i kostýmy Kataríny Chválové, v nichž sugestivně ožívá atmosféra šestákových románů, i dekadentní dráždivost zešeřelých šantánů. 

Soukromé očko na lovu, do něhož jsem se zase jednou milerád vtělil, však zásadním způsobem zklamalo, že do ní je situován příběh, v němž zločin často ustupuje přebujele akcentovanému víření vztahových propletenců, i filigránskému vyhrávaní jednotlivých figur. Inscenace uměleckého šéfa MdB Patrika Lančariče postrádá jednotný režijní i herecký styl a jednotlivosti tu vládnou celku, což se negativně podepisuje na rychle vadnoucím temporytmu. Zpočátku velmi nadějná práce s refrény, jako nenásilné připomenutí hudebních kořenů nadčasového díla, i všestranného talentu Marie Vančurové, je postupně opuštěna na úkor přívalu dalších nápadů, povrchních, leč dobře provedených, a divácky tedy atraktivních špílců, i zbytečně retardujících obezliček. 

Maniakálně přehrávající Gustav Řezníček je v roli Billa Lockita ideálním protipólem civilně uměřeného Peachuma Zdeňka Juliny, Tamara Kotrbová se s grácií i tajemstvím zhostila emblematické figury Hostinské/Entertainera, a Jan Leflík se svojí pokornou studií Harryho Filche, alias ošuntělého strážce odvěkých profesních ideálů stává jedním z nesporných hereckých vládců inscenace. 

Zásadní problém jest ovšem s klíčovou postavou Macheatha, v níž dramaturgicko-režijní koncepce akcentuje rysy unaveného donjuanství za zenitem, před reálnou hrozbou. Původní vládce podsvětí se zde často stává hadrovým panákem cizích záměrů, s čímž nic tentokrát nezmůže ani rtuťovité herectví Radovana Krále. Signifikantní je v tomto ohledu kolektivní interpretace Weilova a Brechtova megahitu, jenž v inscenaci zazní v překladu Jiřího Suchého, jako vrcholné číslo první půle. V nepříliš kreativní retro choreografii Hany Geržové, jež evokuje tuzemskou televizní tvorbu 70. let, se Macheath stává interpretem kupletu o sobě – toto bezesporu vzrušující zdvojení, jež mohlo být interpretováno jako sebevědomá interpretace vlastních sil, proklamace mýtu či sebeparodie, ovšem zde není důsledně vytěženo – ostatně jako řada Havlových slov i vět – nevyrovnaná úroveň jevištní mluvy je bohužel další bolestí Žebrácké opery ze Zlína. Akustické limity místního svatostánku divadelních uměn jsou sice dobře známy, to ovšem neznamená, že se na ně přestane brát zřetel.