Druhý den Zarázu 2020 se v obou pořádajících divadlech nesl na vzrušeně očekávaných vlnách satiry nezřídka politické, i odvážných exkurzů do oblasti divadla autorského. Dopoledne zaslíbeno bylo Slováckému divadlu, jež si inscenací Kocourkov-Brod podmanil scénograf, režisér a scénárista Šimon Caban. Pořadí profesí v tomto případě není uvedeno náhodou, ale dle úrovně úspěchu, s jakou se jeden s leaderů Baletní jednotky Křeč se sobě svěřenými úkoly popasoval.
K pitvě vzhůru!
Coby scénograf Šimon Caban nezapře své obvyklé inspirace, ani vizuální atributy. Postmoderní mix několika prostředí, kultur i zvolených materiálů ideálním způsobem ilustruje polytematičnost inscenace, a velmi dobře komunikuje s kostýmy Jitky Fleislebr, v nichž je karikatura provinční unylosti zasnoubena se snahou o vizuální odlišení jednotlivých charakterů. Domnělé šviháctví kocourkovských zastupitelů naráží na groteskně stylizovanou realitu a stává se přirozeným zdrojem komických situací.
Režijní vedení inscenace se primárně soustředí na rámcové vymezení jednotlivých scén, v nichž poskytuje mnoho prostoru pro excentrické herectví skvostně na sebe navzájem napojeného hradišťského ansámblu, z něhož se v rámci žánru povedenými sólovými výkony vylupují Petr Hromádka výborně kombinující hystriónskou komiku i komunální bizár, výrazově přesný, zbytečně neexhibující Kašpárek Davida Vaculíka a především František Maňák v nejednoduché roli exotického alfa samce Avrahama, jenž se v postavě potenciálního fanatika dobrovolně zřekl aplikace banálních klišé, a svěřený charakter tvoří pomocí poklidné síly vlastního charismatu a intenzivní koncentrací na vysokou úroveň jevištní řeči. Děkuji velice, leč pozitiv již bylo dosti!
Kruciálním problémem inscenace Kocourkov – Brod je totiž totálně přezbujelá nesoudnost dramatikova, jíž nezvládla ukočírovat ani zúčastněná dramaturgyně Markéta Špetíková. Caban na sebe motivy vrší s entusiasmem rozjeté fretky, jež omylem sežrala ketamin s pervitinem, a shlédnouc se právě v některé s cooking show, jala se vařit. Výsledkem snah šíleného autora je nesourodý slepenec Účastníků zájezdu, Našich furiantů, a béčkového revivalu Sámera Issy. Nikoli však zábavný pel-mel, ale postupně ubíjející nepoživatelná pruda. Moralizující prst se varovně kývá častěji než koncertní pravice skalního fanouška Daniela Landy, a konce nedohlédneš. Cabana nezajímají osudy postav, budoucnost světa, konflikt kultur, kritika systému, ani Uherské Hradiště. Jenom si autorsky hraje. Sobecky, přihlouple a nudně. Trefně jeho snahy v závěru glosovali dva uzívaní dospívající diváci: A.: „Co to bylo, ty vole?“ B. „Já vůbec nevim, ty vole. Možná ta, satira!“ Následující oběd byl naštěstí docela chutný a inspirující. A Zlín už volal!
Je na čase doznat se: i toulavý punkový škrabal sem tam trpí předsudky, a na následující zlínskou inscenaci Jednou budem dál, se intenzivně bál. Toto je výtrysk upřímnosti, nikoli hrátky s verši pokleslými! Nijak se netajím skutečností, že nejrůznější výročí nepovažují zrovna za ideální motivaci ke tvorbě divadla, a tak má prvotní obezřetnost byla jen na místě. Stejně tak mně povětšinou děsí rádoby vtipná herecká imitace nejrůznějších pseudovelikánů, a poslední dobou i jednorožci. Ti se sice naštěstí nedostavili, leč jinak z mých strachů přítomno bylo mnoho. Přesto jsem však obdržel jedno z nejpříjemnějších překvapení letošního ročníku.
Jak se to přihodilo?
Jednou budem dál totiž své síly sbírá postupně a pomalu, jako potok přítoky až k velkým vlnám, zvěstujícím břehů zhroucení. Jak černá voda stínadelská se pod inscenačními šprýmy skrývá spodní proud, jenž místy vyvře na povrch a bez příkras mluví o tom jací jsme byli. Bez patosu, i povrchních odsouzení. Někdy zbytečně obecně (Fit and slim proletěl celým světem!), mnohokrát úderně.
Půdorys revue, volně inspirovaný Carrollovou Alenkou je výhodným výchozím bodem pro volný sled asociací, dějinných fragmentů i různorodých nálad. Samoúčelností je minimum, humor je kořením, nikoli dominantní přísadou. Způsob, kterým Radovan Král v několika brilantních tazích komplexně načrtl složitý charakter Karla Kryla mi přivodil bezprostřední rozkoš z krásy, Zdeněk Lambor neokázale připomněl dosud přetrvávající smutek z odchodu Václava Havla, a úžasná Julie Vajdáková jako Natálka doslova zlomila srdce. Kateřina Liďáková je pak v roli Alenky dokonalou personifikací odvěké pravdy, že za vším jest nutno hledat ženu, jež láska se nazývá. Maminka Petra Michálka, jíž je inscenace věnována, může být právem hrda. Jednou budem dál je výkladní skříní zvoleného žánru, i aktuálních kolektivních sil Městského divadla Zlín. Howgh, vyznal jsem se!
P. S. Šmoulinka (Nikola Zavřelová) lepší než jednorožec. Díky!
Dokončení příště!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat