Ráno jak z Foglarových románů přivítalo sobotu na Čápově dvoře. Dopoledne věnoval jsem decentní popáteční rekonvalescenci, i analýze poznámek deníkových. Svůj průlet druhým festivalovým dnem jsem nemohl nastartovat jinak než na scéně hlavní, výletem do výběhu mezi Zvířat Sto. Legendární ska královská grupa, je již po léta naprostou koncertní jistotou. Výtečně šlapající ansámbl, vynikající průvodní slovo neortodoxního entertainera Jana Kaliny, svůdné noir charisma Jany Jelínkové a nekonečná zásoba hitů, jež byly velmi dobře podpořeny i ochutnávkou z alba budoucího. Poezie, jíž je radost poslouchat a všemi smysly vnímat! Skupina, jež by na většině jiných míst u nás i v zahraničí patřila mezi hlavní pilíře programu, zde sobotní jeviště otvírala i křtila. Radost intenzivní v úsvitu druhé letošní Mighty Sounds šichty. Děkuji a mávám!
Následovat nemohlo nic jiného než punková divadelní cooking show ve stanu Radia 1. Letos dvacetiny slavící Ztracená existence je se svou scénkou Gastropunk přesnou esencí stanově-jevištní estetiky – jednoduché, vtipné, úderné a v mnoha ohledech osvobozující. Živouci definice guilty pleasure!
Následující ryčná skočná v podání táborsky debutující skupiny s poetickým jménem Koza Mostra mi svým mixem rocku, ska a balkánu totálně zbourala všechny bariéry když nekompromisně sfoukla prach z kompletního repertoáru mých oblábených tanečních figur. Kam se hrabe Star dance!
Vyrazil jsem podpořit i polské kolegy z osvěžující punkové skotačiny CF98, jejichž okouzlující pódiové řádění, jemuž dominoval bez debat magicky přitažlivý projev ústřední pěnice Karoliny, bohužel nebylo možno absolvovat celý. Proč? Protože Kabaret Punklesque. Sobotní podvečer mi mimo jiné připravil dosud nejhorší programový souběh, mí velcí oblíbenci Queens of everything se ale museli před punkovou burleskou sklonit, jako má láska k pivu, nintendu, braku a kvalitní literatuře před láskou k ženám, dětem a Buffy, přemožitelce upírů. Souhvězdí krásy, vtipu, erotiky a stanového dusna prostě nelze odolat. Nikdy. Další z vrcholů čápově-dvorského blaha. Proměnili šapitó v tropy. Ach!
Z tendence k relaxaci, i díky prosté úctě jsem se nechal chvilku kolébat pohodově dinosauřími rytmy The Original Wailers, abych pak kročeje své opět namířil do Rádio 1 stanu, jež stalo se v čase tom komnatou pro pornofolku knížete. Záviš nepřekvapil, bezprostředně na výzvy spontánně hlučícího publika reagoval a jurodivě sázel vypalovačku za vypalovačkou. Pornosongy zhusta dominovaly nad lyričtější části bardova repertoáru, ani toho se ovšem šlechtic nestranil. Výborná atmosféra pospolitosti pod plátěnou střechou jest dalším z neklamných znaků vstřícnosti místního návštěvnictva.
A pak jsem se dobrovolně nechal přejet Povodím Ohře. Nejlepší tuzemská kapela, kterou jsem letos viděl poprvé! Ideální pro zamilované dvojice všech orientací. Něžnější půlky radostně spočinou na nejcharismatičtějším pěvci široko daleko, a prefencéři tvrdosti radostně zavýsknou nad valivým deep country corem. Texty jsou pak básnickým labužnictvím. Pokud na Povodí Ohře během svých kulturních toulek narazíte, musíte jim šanci dát. Nezklamou. Jest mým snem jejich společné turné s Nylon Jail!
Poté se naplno projeví organizační um Mighty sounds – díky osobním neshodám v kapele zrušené vystoupení britských old school oi! punkových legend Cockney Reject bylo okamžitě nahrazeno budějovickou celtic punkovou skupinou Pirates of the Pubs. Improvizaci sláva. Tančím a mám radost z odvážlivců, kteří se beze strachu chopili osudem předhozené výzvy. Gratuluji!
Pak letos podruhé zaslzím – metal coreové orgie While She Sleeps mi naprosto vyrazí dech, a popasou se na mé hlavě, jak z vejce ledva vylíhlý facehugger. Nádhera zvíci Nebe nad Berlínem. Tábor je Glastnonbury!
Skandinávští headlineři Turbonegro jsou bezesporu fajn, ale po několika úvodních písních je zanechávám jejich početnému a nadšeně radost projevujícímu publiku a sám vyrážím na berlínskou dirty countryovou partu A pony named Olga. Německá odpověď na Povodí Ohře je pro mě báječnou sobotní rozlukou s Lucky Hazzard stage, a dalším z překvapivých objevů letošního ročníku.
Posledním hrotem koruny mého druhého letošního Mighty sounds dne se pro mě stal nostalgický výlet do časů dospívání, kdy Dog eat Dog v mém osobním žebříčku oblíbenosti přespávali v těsné blízkosti Nirvany, Našrot a Beastie Boys. Kouzlo i chuť do pódiového kejklení nepostráceli ani po letech a řadě personálních změn, stejně jako sklony k častým verbálním proklamacím, jež rozumné pokrácení by přece jen prospělo většímu spádu vystoupení. Nicméně No fronts, Who the king?, Lucky, i řada dalších povědomých položek track listu fungují spolehlivě pořád. Perfektní předehra spánku. Na shledanou brzy!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat