pátek 12. srpna 2016

Ohlasy inscenací Hronovských – díl čtvrtý: jdeme do finále!

Poslední dva dny hronovské nás obcházel nejen obvyklý strašák brzkého loučení, ale i tendence k pokud možno komplexnímu bilancování. K tomu se ovšem dostaneme až příště – v epilogu hronovském. Teď je na čase bryskní průlet divadelními událostmi posledního hronovského víkendu. Vzhůru na něj!

Jak dělá vlk? Vlkůů, vlkůů...

Začínat přitom nehodlám nikterak negativně: inscenace V jednom lese, v jednom domku, loutkářského solitéra (působícího ovšem pod hlavičkou spolku Vozichet z Jablonce nad Nisou) Rudolfa Hancvencla, je osvěžující čerstvou krví, vlitou do lehce již trouchnivějících žil klasických pohádkových motivů. Hancvenclova jevištní poetika i způsob komunikace s rodinným publikem jsou v podstatě velmi příbuzné s uměleckým projevem dalšího harcovníka po loutkářských štacích, Víti Marčíka a jeho divadla Studna. Ve smyslu širším lze tak Hancvencla označit za přímého dědice potulných kumštýřů, ovšem ve verzi náležitě upgradeované  pro rok 2016. Jeho hlavní předností není jen vtipné bezprostřední převyprávění známých příběhů, ale především setrvalá přítomnost nenásilného sociálně-kritického podtextu. Sympatickému komediantovi je naštěstí plané moralizování cizí, předkládá toliko téma k zamyšlení. Způsobem, jenž bezpochyby okouzlující jest. Takto se rodí nenápadný klenot. Neváhejte, všude jej zvěte, a divácky neopomíjejte!


Když se nudim, tak Kouřim!
A po pěkném začátku připlouvá soda. Mrsťa Prsťa z Kouřimi, totiž brutálně „vyprstili“ velkého alžbětince. Osobně už jsem z přetrvávajících oslav jeho úmrtního jubilea značně znaven, v rámci nich si na něj totiž vyšlápla už kdejaká divadelní cháska, a nezřídka jej zabila znovu, mnohdy několikanásobně. Jako se neleze v crocsech na Anapurnu, pokud nemám adekvátní Beatricii a Benedika, bídně budu závějemi komedie zbit. Kouřimským entertainerům v režii Martina Drahovzala sice nechybí nápady, s jejich selekcí se ale očividně trápí. Výsledkem je nekompaktní pastiš, v němž se vizuálně tříská televizní nízkorozpočtová pohádka s odkazem Josefa Lady a poetikou mariášových karet. Z hlediska dramaturgického se pak dramatik Drahovzal svou invencí snaží dohonit Shakespeara a vychází mu to podobně, jako Quasimodovi mazurka. Žaludským esem inscenace pak budiž její herecké obsazení, které hrubě nezvládá vysokou hru na aristokracii, ani její vulgarizovanou verzi. Mnoho povyku pro nic (Much Ado About Nothing) jednoduše stojí na brilanci konverzace, a kde ta není, ani smrt nežere. Williame Shakespeare, co jsi komu udělal? Mrsťo Prsťo prosím příště rozumněji važ své schopnosti, a Ty, Krakonoši, už neber drogy. Zvláště ne na Podzim. Děkuji!

Sobota nás uvítala tradičními předváděčkami seminářů, které hravě dokázaly, že vzdělávací program Jiráskova Hronova si i nadále udržuje žádoucí úroveň i pestrost nabídky. Snad bude počet seminaristů, i jejich hlad po poznávání narůstat. Nechť se tak stane!

Černý puntík! Prokohopak?

Závěr festivalového programu se pak již nesl ve znamení jistot a intenzivní kvality. Inscenace Puntíkáři, pachatelé dobrých skutků (postup z Dětské scény Svitavy 2016), tanečního studia Light při ZUŠ Na Popelce Praha 5, je v režii Lenky Tretiagově scénickou adaptací populární románové předlohy Miloše Kratochvíla do podoby s publikem výborně komunikující pohybové ansámblovky. Nakažlivě energický výkon v podstatě multigeneračního hereckého kolektivu, byl jedním z důvodů, proč uvědomil jsem si vlastní smutek ze skutečnosti, že 86. ročník Jiráskova Hronova se nezadržitelně blíží ke svému konci. Puntíkáři byli vynikající tečkou letošní programové kolekce, věnované amatérskému divadlu. Děkuji za smích i dojetí a přeji Vám hodně parádních zážitků na cestách i doma!


Letošní Jiráskův Hronov pak divadelně zakončil jeden ze vzácných hostů přehlídky, oblíbení Geisslers Hofcomoedianten, inscenací Magdaléna lascivní i kajícná, v režii principála spolku Petra Haška. Geisleři se od svých někdejších skromných začátků kontinuální poctivou prací zcela právem posunuli do pozice jednoho z miláčků domácího divadelního publika, a nejinak tomu bylo i v lůně rodiště pánů Jiráska a Čapka. Geisleři dvakrát naprali k prasknutí sál a to i přesto, že vstupenky nebyly součástí hronovské akreditace. Magdaléna lascivní i kajícná je suverénní jevištní prezentací souboru na vrcholu tvůrčích sil, jenž kombinuje ansámblové herectví, tanec a zpěv na úrovni, která uděluje lekci nejen divadelníkům amatérským, ale i profesionálům. Osobně mne nejvíce zaujaly pěvecké party Martina Bohadla, choreografie Kamily Mottlové a výtvarné řešení inscenace (scénografie: Ján Tereba, kostýmy: Jitka Nejedlá). Za chlopně srdeční mně temperamentnější kusy geisleří již mnohdy zatahaly více, z hlediska objektivního však nemohu mít výhrad. Navštivte je (nejen) ve Vile!

Samotnému slavnostnímu zakončení 86. ročníku Jiráskova Hronova se budu blíže věnovat v epilogu mého seriálu, zde bych rád jen uvedl, že letošní videomapping považuji za zdařilou, a více než adekvátní náhradu někdejšího fádního ohňostroje. Howgh!

Žádné komentáře:

Okomentovat