Obraz druhý: Kulturisti, Ornella a řev!
Protože
pondělní probuzení bylo poměrně krušné, start týdne pracovního jsem se rozhodl
oslavit polední projekcí dalšího klenotu z análů slovutné produkční
společnosti Cannon films, snímkem Sindibád
sedmi moří. A opět se konaly opulentní hody. Sestřih původně plánovaného šestihodinového
seriálu do podoby celovečerního snímku připomíná nezáměrnou variaci na
vynikající Reinerův pohádkový pastiš Princezna
nevěsta, kombinovanou se svalovou ekvilibristikou naolejované ikony
hereckého diletantismu Lou Ferrigna a amfetaminem zjevně ovlivněným maniakálním
projevem Johna Steinera v roli proradného vezíra Jaffara. Konfuciánské
promluvy Sindibádova samurajského souputníka (Haruhiko Jamanouči) či statická přítomnost
árijské mlátičky Teagan Clive byly dalšími šťavnatě kyselými plody nepovedené,
leč intenzivně zábavně poctě géniu Raye Harryhausena. Pravá esence campu, a to
i přes místy velmi rozkolísané tempo, způsobené neblahými okolnostmi vzniku, i
zřejmými (ne)schopnostmi tvůrčího týmu. Každopádně další potlesk pro letošní
dramaturgii půlnočních filmů!
Pouze
vyzobáváním guilty pleasure programových zrn nicméně nemůže býti festivalový
papoušek kakadu živ, a proto jsem se v dalším programovém bloku rozhodl
nahlédnout do lákavé krabice z nápisem Polizia, Giustizia, Mafia. Sekce věnovaná italským variantám policejního
filmu zahrnuje úctyhodný počet třinácti snímků, jejichž vznik spadá do období
60. až 70. let 20. století, a z hlediska žánrového disponuje široký rozptylem
od melodramatu, přes přímočarý akční film, vyhrocené politické apely až k vrstevnatým
společenským alegoriím. Případem posledně jmenovaného žánru byl i snímek, který
jsem si zvolil k prvotnímu ponoření do tématu. Oscarem oceněné Podivné vyšetřování režiséra Elia
Petriho (1969) je z hlediska inspiračního pomyslným setkáním Brechta a
Kafky, jejichž názorová i poetická východiska jsou zde velmi dobře infikována
italským hereckým temperamentem, jehož nesporným vrcholem je soustředěný výkon
Giana Maria Volontého. Permanentně všudypřítomný řev jako dominantní znak
verbálního projevu, jenž by nedovolil spát snad ani narkoleptikovi na Rohypnolu,
byl sice zdrojem rostoucí únavnosti, dílčí zkrácení by letitému snímku rozhodně
prospělo, neubránil jsem se rovněž sarkastickým myšlenkám na dabingové obsazení
ústředního charakteru chroptícím Alexejem Pyškem, na stranu druhou nadčasovost zůstává
do jisté míry nadále platnou, nervní hudba Ennia Morriconeho funguje dokonale a
myšlenky na divadelní adaptaci jsem se dosud nezbavil. Oidipe a Džbáne rozbitý,
vidíte to taky?
Násilně pobodán
Podivným vyšetřováním jsem posléze nemohl zamířit jinam než do sálu Reduty, jíž
v čase předpůlnočním ovládla Nejkrásnější
manželka (La moglie più bella).
Rozhodně zde nikterak nehodlám zapírat
skutečnost, že dominantním motivem k návštěvě projekce snímku Damiana
Damianiho z roku 1970 mi byla především přítomnost debutující (ledva
patnáctileté!) Ornelly Muttiové v titulní roli, lolitovský sex appeal
černovlasé krásky však naštěstí zdaleka nebyl jedinou kvalitou prezentovaného filmu.
Na rozdíl od Petriho alegorického majstrštyku inklinuje Damiani v Nejkrásnější manželce spíše k melodramatu,
jeho interpretace venkovské varianty symbiózy podsvětí a počestných občanů je i
po letech sugestivní i funkční. Mladičká Ornella sice místy irituje přebujelou přemoudřelostí,
coby postavě - ztělesněné tezi, se jí ale přítomnost patosu v hereckém projevu
rozhodně dá opustit. Velmi zdatná je i Damianiho práce s valéry grotesknosti
a humoru, zvláště v postavách poskoků Vita Juvary (Alessio Orano) a jeho
mafiánských konkurentů. Nikterak frenetický temporytmus snímku se navíc stal
ideální předehrou pro následující večírek, jenž se nesl v podobně rustikálním
duchu.
Příště: Výkon heroický, nářez z Polska
a finský teenage sex!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat