Obraz 1. Krásy a strasti prvních dní!
I na startu čtvrté dekády své existence je Letní filmová
škola dámou, jež vzrušuje i laská.
O tom jsem se přesvědčil bezprostředně po
svém sobotním příjezdu do Uherského Hradiště, kdy byly mé obavy z dezorientace,
způsobené devítiletou absencí rázně zaplašeny. Všechno klape přesně jak má,
akreditace byla rychlá a bezbolestná, guest service ochotný, vstřícný a
neokázale milý, press centrum až na občasnou obsazenost počítačů (proč já bloud
si opomněl od notebooku vzíti napájecí kabel, že?), v podstatě bez výhrad.
A stanové městečko UTB, kde jsem se
„usalašil“? To tepe idylou doslova rodinnou, neb počet dětských účastníků
poslední dobou razantně vzrostl. Tím nejpodstatnějším jest ovšem samozřejmě
programová nadílka, a i ta se zatím jeví být více než dostatečně výživnou.
Má
první volba ovšem nebyla příliš šťastnou, neb jsem znaven příjezdovými
formalitami a adrenalinovou stavbou stanu zvolil až program doprovodný, čili
návštěvu relaxační Vertigo zóny jíž v sobotním večeru opanovala inscenace
Divadla NaHraně Hrabě2. 15: Bez dechu. Jinak sympaticky umanutá grupa, ve
vražedně tropickým klimatem prosyceném plachtoví bohužel odehrála unylou
estrádku, brutálně dojící odkaz předčasně zesnulé ikony tuzemské odnože Beat
generation. Režie Terezy Karpianus se nedokázala ubránit implementaci takřka
kompletního návalu inscenačních klišé, spojených se žánrem divadla poezie.
Snaha opatřit jednotlivé poetické výstupy čitelnou příběhovou linkou vyústila
v kombinaci unaveného kabaretu a post gymnaziální besídkové křeči, jež by
byla problematická i na finále Wolkerova Prostějova. Prepunková energie básní
Václava Hraběte bohužel tentokrát zůstala doma. Jen neošansonová hudba Martina
Severýna místy prosvětluje povšechný jevištní marast. Deziluze
z inscenačního nezdaru, spolu s následujícím očistným lijavcem se
staly klíčovými důvody, proč expanzi do kin jsem odložil až na nedělní poledne.
Alespoň na chvíli jsem navštívil letně biografní Studentský maratón 2015 a letmo
tak popatřil mj. herecké mistrovství pánů Marka Příkazského a Jana Kačeny!
Festivalovou
neděli jsem nemohl přivítat jinak než černou polední mší za padlý filmový brak.
Superman 4 se ve spojení s náležitě fundovaným úvodem Jiřího Flígla se
ukázal jako ideální entrée do letošní programové sekce věnované legendární
filmové společnosti Cannon films. Spojením naverbovaných slavných jmen,
naivního nacionalismu a vzácně idiotského scénáře vznikla ideální definice
osmdesátkového filmového dna i parádní obědové menu pro sváteční den roku 2015.
Opojen radostí z otrlých
orgií jsem se posléze nechal umluvit svým festivalovým sparing partnerem,
excelentním divadelním dramaturgem Zdeňkem Janálem, k první návštěvě
íránského filmu po cca patnácti letech. A dobře jsem udělal, byť musím přiznat,
že tvorba filmového režiséra a jednoho z hvězdných hostů letošní LFŠ,
Mohsena Makmalbafa mně jinak nechává poměrně netečným. Snímek Salaam Cinema,
jenž v podstatě lze označit za nepřiznaný (nemuzikálový) remake Attenboroughova snímku Chorus line,
mně sice možná nedonutí věnovat íránské kinematografii napříště větší
pozornost, skutečnost působivého exkurzu do nitra fanatických uchazečů o
mediální slávu, jež je v Íránu rozhodně velmi podobné bulvárním
blouznivcům od New Yorku až po Prahu mu jednoduše upřít nejde, stejně jako
zřetelnou oblibu v manipulaci s divákem, (ne)herci, i inklinaci
k sentimentálním rejdům.
Nedělní filmovou radost jsem nemohl
zakončit jinak než návštěvou prvního mezinárodního finského filmového hitu,
uměle vytvořené balady Bílý sob. Atmosférická lahůdka a naprostá povinnost pro
milovníky žen, měnících se v parohatce, Laponska a sněhu. Jen velká škoda,
že v Šapitó Letní poloha DJ Růžový partner vůbec nehrál Jolky. Ale večírek
byl beztak omračující. Zatím nashle!
Příště: S pondělím přišel Sindibád a Mafie!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat