Ach! Už zas jest to konečně tady. Stejně jako se oblíbený
svátek filmu, zábavy i vzdělávání, po roce vrátil do přátelského UH, tak já se
coby dobrý srnec k referování chystám z koryta imaginace své opět píti,
abych Vás zodpovědně zpravil o zde probíhajících dějích. Zápis vykopávající je,
jak titulek jeho ostatně napovídá, kronikou tří prvních, dusných, festivalových
dní. Nuž pojďme již!
První zprávou budiž bezesporu
fakt, že vše podstatné je na svém místě a v nejlepším pořádku. Jen
aktuálně rekonstruované Slovácké divadlo, (jemuž do přestavby přeji hodně
zdaru!) na seznamu promítacích míst tentokrát nahradila Tenisová hala. Nevěřte
zlým jazykům, že jest daleko. Z městečka stanového jen necelých minut pět.
Navíc je obsazena parádním personálem, jenž nevšedním půvabem, i ochotou
promptně řešit nejrůznější nastalé zádrhele vyniká, ostatně jako kompletní
personál LFŠ. Radost velká a důvod k potlesku. I v letošním roce je
pobyt na horké půdě LFŠ kratochvílí veskrze příjemnou. Jak jest na tom aktuální
filmové menu?
Svou letošní programovou odyseu
jsem odstartoval čistě žánrovým dnem, a hned mou první položkou byla ochutnávka
aktuálního slovenského mainstreamu s česko-polskou účastí. Rudý kapitán
režiséra, a mého skoro jmenovce Michala Kollára, je adaptací románu
detektivního hitmakera Dominika Dána, a ve srovnání např. s tematicky
podobně zaměřeným snímkem Davida Ondříčka Ve stínu hravě vítězí, jak Miloslav
Mečíř nad Jaroslavem Drobným. Atmosféra parného léta roku 1992 je budovaná
skvostně, v evidentní výrazové spřízněnosti s televizní minisérií Modré
stíny Viktora Tauše, který ostatně Rudého kapitána produkoval. Druhou nespornou
devizou slovenského napínáku pak je jeho herecké obsazení: Marian Geišberg v roli
kriminalisty Burgera představuje dvoj jedinou slovenskou variací komisaře
Schimanskiho a jeho parťáka Tannera. Polský představitel hlavního hrdiny
Richarda Krauze Maciej Stuhr dokazuje, že mezi potenciálními česko-slovenskými
hereckými bijci nemá obdoby. Ladislav Chudík se zde rolí kněze Janetky důstojně
herecky loučí, a Michal Suchánek opětovně dokazuje své herecké kvality na
nekomediálním poli (v podstatě mi jeho aktuální kariéra částečně připomíná
Jiřího Lábuse v devadesátých letech), nicméně exkluzivní Mozartovou koulí
filmu je obsazení Oldřicha Kaisera do titulní role a zejména pak jeho souboj
s estébáckou verzí T-tisícovky v podání Maria Kubece. Záporácké
kreatury zde obecně fungují jako domácí resuscitace domněle strejcovských
mafiánů z prvních řad italské La piovry (Chobotnice). Tím nejméně
zajímavým je na Rudém kapitánovi paradoxně jeho zápletka, dramaturgie snímku
však snaživě vyčistila narativní handicapy románové předlohy a vynikající
řemeslná úroveň, kterou definitivně pečetí atraktivní kamerová vize Kacpera
Fertacze rázně vykopává detektivku do kategorie Překvapení roku a radost
veliká. Smekám pomyslný slamák a přesouvám se k legendám.
Carpenterův masterpiece Předvečer
svátku všech svatých (Halloween, 1978), zde promítaný v parádní sekci Wtf:
Point of view, jež je věnována subjektivnímu pohledu jako výrazovému
prostředku, stárne výrazně pomaleji než Otec Fura i Jiřina Bohdalová dohromady.
Michael Myers (samozřejmě spolu s Freddym, Jasonem a Chuckym) zkrátka
ještě pořád vládne všem, i když móda se změnila a třeba Jamie Lee Curtisová
vypadá v současných Scream Queens snad ještě lépe (a hot!) než tehdy. Více
snad psáti netřeba, kdo nezřeli jste, urychleně napravte dřív, než Vás MM
vykuchá jak dýni.
Svůj první večer jsem nemohl
filmově zafinišovat jinak než návštěvou biografu Hvězda, kterou v čase
půlnočním naprosto ovládlo slavné simultánně překladatelské duo Jíra Fostrá a
Samantha Bifidus, který svým neodolatelným, i když v tomto případě místy
už přespříliš tlačícím způsobem, povýšili dvojici snímků Rogera Cormana, jemuž
je věnována letošní půlnoční sekce, na vynikající reminiscenci drive-in campu.
Epilogem prvního festivalového dne se pak stala již tradiční návštěva Welcome
party v divadelním Vertigo stanu, kterou svými gramofilskými kejkly zcela
ovládl proslulý vinilo drásač DJ Miloš Skalka 2.0.
Sobotu, přiznám se, z velké
části věnoval jsem popáteční rekonvalescenci, setkávání s dlouho
neviděnými přáteli a samozřejmě i odborným diskusím nad shlédnutými filmy.
Z hlediska tématu jsem se pak rozhodl zaměřit svou pozornost na celovečerní
debut a následně pak snímky studentské. Domácí Laputa však nebyla nejšťastnější
volbou. Nijak neupírám schopnosti režiséru Jakubu Šmídovi, hereckému ansámblu
ani kameramanovi a dalším profesím, chyba jest zde zcela a zásadně ve scénáři
Lucie Bokšteflové, respektive v jeho neexistující dramaturgii (Lubora
Dohnal a dramaturg ČT Kristián Suda). Předkládaná snůška sladkobolných klišé by
snad obstála coby synopse nového upoceného výlisku z autorské fabriky
Ireny Obermannové, Lenky Lanzové či dokonce zahraniční podobné výtečnice značně
pofiderních kvalit, jako generační výpověď selhává ve všech ohledech. Autorce
bohužel nedošlo, že pokud v rámci vlastní protimužské vendety popíše
všechny místní majitele penisů jako vespolně selhávající podtvory, titulní
hrdinka z toho rovněž dobře nevyleze. K filmovému herectví Terezy
Voříškové chovám přirozený respekt, ale její Johance bych torturu rozhodně
přál. Pekelný pocit brutálního programového failu se naštěstí na následné
diskusi podařilo částečně rozptýlit přítomnému herci Jakubu Gotwaldovi, a to za
pomoci nekompromisní stand up komiky. Jakube vše Nejlepší k jmeninám a
intenzivní díky!
Večer filmově končím vírou
v lepší věci příští, v čemž mně opět pozitivně utvrdí studentský
maraton na náměstí. Přívětivá náruč Vertigo stanu, jíž v ten večer
propůjčen byl Manťákům, pak vyléčila mi poslední polaputní splíny.
Ve
svátečním čase nedělním pak nemohl jsem zvolit jinak, než z filmů
ryze výletních a vybral jsem nadmíru pečlivě: Hory mají oči, výtečného
režijního ekvilibristy Alexandra Ajy jsou přesně tím uměleckým dílem, kam bych
bez váhání transponoval Johanku z Laputy. Aja přetvořil remakovanou
klasiku Wese Cravena v hyperkinetickou dusně atmosférickou jízdu, jíž
nechybí přehršel brilantně vypointovaných nápadů, černého humoru i
v široké distribuci takřka bezprecedentní brutality. Radostí řičím a
rozradostněn jsem (i když občas i já útlocitně přivírám svá očiska)
Následně opět pokouším svou
otrlost a po nutném doplnění pitiva a jídla vyrážím na další z půlnočních
projekcí, jež znamená můj úlet ve směru Filipíny. Kmotr (Ang padrino, Filipíny
1984), slavného místního multiprofesníka Fernanda Poe Jr. (představitel hlavní
role, režisér, spoluscénárista i producent), je gangsterská variace
z telenovelního pekla. Z hloučku diváků jsme do finální 136. minuty
zůstaly tři. Ale abychom pro poznání filipínských filmových krás neudělali (a
následnou referenci), že? Decentní Vertigo kolíbačka pak znamenala definitivní
víkendové good bye.
Pokračování příště!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat