Obraz čtvrtý: A znovu na vrchol!
Poněkud
znaven úterním maratonem, zvolil jsem pro středu strategii poněkud ubraného
plynu, a moje letně školní filmové skóre tak poskočilo kupředu pouze o číslovku
tři. Intenzita kvality kulturního zážitku tím ovšem nebyla nikterak umenšena, a
i třetí den v týdnu tak s klidem honáka spagetti westernových krav,
mohu označit za jeden z vlastních vrcholů letošní LFŠ. Svůj podíl na tom
měla i má první volba dne, další reprezentant z programové sekce věnované
italské policii, justici a mafii. Damianiho film Mám strach (Io ho paura, 1977), lze naprosto bez skrupulí označit
za přímý protipól Petriho Podivného
vyšetřování ( Indagine su un cittadino al di sopra
di ogni sospetto, 1970). Klíčovým argumentem pro tuto tezi přitom samozřejmě
není jen vágní fakt, že Damianiho film de facto uzavírá sérii, již Petri naopak
startoval, spojovacím článkem
filmového dua se stává především herecká přítomnost Giana Marií Volontého. Na rozdíl od Petriho precizně stylizované
studie z kloubů se obludně vymknuté moci, Damiani předkládá
v podstatě realistický portrét policisty, jehož postupně ovládne strach. Volonté
zde opětovně dokazuje enormní schopnost herecké plasticity i pokory, jeho výkon
v ústředním partu strážmistra Graziana se vyznačuje naprostou absencí
teatrální machy. Damiani se zde sice nezříká divácké atraktivnosti, mnohem
důležitější je pro něj společensko-kritický hrot, jenž neztrácí na aktuálnosti
ani po letech.
Ani
má veškerá úcta k tvorbě Damiana Damianiho nemůže ovšem nikterak zastřít
fakt, že finální knock out a definitivní rozložení mé vlastní divácké integrity
na hromadu kostiček lega, mi udělili Uprchlíci
J.-P. Valkeapää (He ovat paenneet).
Režisér s každým dějstvím razantně změní žánr, úvodní „pasťáckou“ třetinu
střídá hypnotický road movie trip, evokující vzpomínku na Lynchovu Zběsilost v srdci (Wild at heart,
1990), aby se posléze vyvrcholilo drásavě
sugestivní poctou Boormanovu Vysvobození
(Deliverance, 1972). Film, který
mně málem donutil založit distribuční společnost. Za Uprchlíky v českých kinech nabízím bednu šampusu i
s jahodami a ledem. Milým bonusem uvedení snímku byla navíc neformální
vzrušená debata bezprostředně po skončení snímku. Sešlo se nás před Hvězdou asi
osm, navzájem jsme se neznali, ale naše názorová konfrontace byla přesnou
definicí většiny důvodů, proč jsem na Filmovku dorazil. Zase jednou čirá krása!
Po
takto očišťujícím zážitku jsem byl pevně rozhodnut již žádnou středeční
projekci nenavštěvovat, nicméně podlehl jsem intenzivnímu nátlaku svých milých
přátel – fanoušků otrlosti, a nechal se umluvit na Texaský masakr motorovou pilou 2 (The Texas Chainsaw Massacre 2,
USA 1986). Hooperova satirická splatterová řachanda by jistě jindy měla
dostatek atrakcí k řádnému půlnočnímu pobavení, ve mně však ještě
doznívala palčivost předchozího snímku, jež se mi jak cejch vpálila do obou
hemisfér i srdečního svalu, bez ohledu na okolní řev řetězově-zubatého kultu.
Spát jsem šel okouzlen a okouzlen se vzbudil!
Příště: Poslední tři!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat