KlariNův mazec na LFŠ: Tekuté obrazy z filmové školy.

Obraz pátý: Poslední tři!

Protože v poslední trojici festivalových dní převážily reprízy i značná únava kritického arzenálu, shrnu zážitky ze závěrečné třetiny festivalu v letošním posledním Tekutém obrazu. Intenzitu finských Uprchlíků či polského Domu hrůzy už z mojí programové volby nic nepřekonalo, 41. Ročník LFŠ i ve svém finále přesto několikrát potvrdil, že letošní menu vyniká pestrostí i kvalitou. V rámci objektivizujících snah, však nejprve svůj ostrozrak hodím na dvojici filmů, jenž považuji za vzácné programové faily: Zrnko pravdy (Ziarno pravdy, Polsko 2015) režiséra Boryse Lankosze by velice rádo bylo polskou odpovědí na Fincherovu adaptaci Larssonova Milénia, respektive konspirační thrillery typu Šifry mistra Leonarda. K dispozici byl zjevně adekvátní rozpočet a v případě kamery či hudby i technické schopnosti zúčastněných tvůrců, bohužel však zcela absentovaly nezbytné žánrové propriety jako precizně seřízený tempo rytmus či postupné budování atmosféry, o celkové nezajímavosti ústředních charakterů či samotného předkládaného případu, jenž by neobstál ani v konkurenci Panoptika hříšných lidí města pražského, nemluvě.  Marný pokus o detektivní blockbuster  při vší bídě aspoň několikrát nechtěně pobavil neúspěšnými pokusy o nekorektní vtipy. Vyšetřovatel: „Vy umíte hebrejsky?“ Kněz: „Jen trochu, moc jsem na ní v semináři nechodil, byla totiž ráno, a já býval unavený po pogromech“.

Podobným případem je i Hotel (Hotel, Německo, Rakousko,2004), režisérky a scénáristky Jessicy Hausnerové. Odcizená poetika, typická pro snímky Berlínské školy, přetváří žánr hororu ve sterilní báchorku naprosto rezignující na probuzení divákova zájmu či emocí. Přirovnání ke Kubrickově adaptaci Kingova Osvícení (Shining, 1980), zde kromě povrchní tematické příbuznosti vyznívá jen jako vroucné přání tvůrčího týmu, nebo marketingový tah.

Jedinou projekcí 41. Ročníku LFŠ, kterou jsem opustil předčasně, se stal režisérský sestřih filmu Cyborg  (Slinger - Albert Pyun's Director's Cut of Cyborg), zde byla na vině spíš fyzická neochota vnímatelova těla, následovat nesoudnost Pyunovy vize světa po apokalypse, i léta přetrvávající averze k někdejšímu idolu belgické provenience a manufaktuře na roznožky, Jeanu Claude van Dammovi.

Na příjemnější straně barikády letošního festivalového finále naopak stojí maniakální vrchol sekce půlnočních filmů věnovaných společnosti Cannon films, projekce hudebně-filmového pomníku breakdance, Breakovat 2: Electro bugalú (Breakin' 2: Electric Boogaloo, USA 1984), opentlený excelentním simultánním překladem v podání Otrlcem omlácených legend Samanty Bifidus a Jíry Fostré.   Extaticky živelné demonstraci campu dominoval živý zpěv i rap, který byl, řečeno slovy překladatelského dua, naprosto supersoží. Podstatu fenoménu jménem Cannon films navíc ve své přednášce přehledně shrnul dramaturg sekce Jiří Flígl. Kam se hrabe Mallory! Ano, Breakovací ohňostroj perverzní kreativity byl pro mne natolik silným zážitkem, že jsem ho v roli vlastního zakončení letošních uherskohradišťských filmových hodů upřednostnil před aktuální citovou ždímačkou Heleny Třeštíkové.  

Jest tady čas na malé hodnotící resumé:

41. LFŠ nabídla divákům filmový program tradičně rozdělený do šesti základních bloků: Fokus, Inventura, Spektrum, Visegrádský horizont, AČFK uvádí a Zvláštní uvedení. Celkem bylo akreditováno 5 500 návštěvníků, kteří mohli zhlédnout 237 snímků na 8 promítacích místech. Diváci také mohli navštívit 9 divadelních představení, 14 koncertů, 6 lekcí filmu a mnoho dalších odborných přednášek. Představit své filmy přijelo mnoho významných hostů, přičemž Asociace českých filmových klubů udělila pět výročních cen: finskému tvůrci Miku Kaurismäkimu, Boleslavu Polívkovi, íránskému režisérovi Mohsenu Makhmalbafovi, dlouholetému spolupracovníkovi LFŠ Michalu Málkovi a dokumentarisce Heleně Třeštíkové. Svou tvorbu na Filmovce rovněž představili Peter Strickland, Christoph Hochhäusler, Vitalij Manskij, Juraj Herz a mnoho dalších.

Premiéru restaurované verze filmu Vynález zkázy uvedla Ludmila Zemanová.

Ve skvěle sehraném organizačním týmu vždy dominovala přesnost, flexibilita, ochota i příjemnost, z ideálně pestrého programu by si v pohodě vybral i nevidomý (Slepá/Blind, Norsko 2014, režie: Eskil Vogt), militant (Přání smrti 3, Dead wish 3, režie: Michael Winner, USA) či patologický lhář (Obvyklí podezřelí/ The Usual Suspects/USA, Německo           1995). Díky za to a jen tak dál!

Dále chci tímto velmi poděkovat tiskové mluvčí a PR manažerce Radce Piskačové, kompletnímu osazenstvu  press centra, guest service, i personálu kempu UTB.  Osádce divadelního stanu Vertigo za parádní večírky. Speciální poděkování pak letí ke Zdeňkovi, Viktorovi, Honzovi, Kateřině, Aleně a Janě. Však vy víte za co, filuty J!

Filmovko drahá, tak za rok zas. A vzhůru na Hronov!

Petr KlariN Klár

KlariNův mazec na LFŠ: Tekuté obrazy z filmové školy!

Obraz čtvrtý: A znovu na vrchol!

Poněkud znaven úterním maratonem, zvolil jsem pro středu strategii poněkud ubraného plynu, a moje letně školní filmové skóre tak poskočilo kupředu pouze o číslovku tři. Intenzita kvality kulturního zážitku tím ovšem nebyla nikterak umenšena, a i třetí den v týdnu tak s klidem honáka spagetti westernových krav, mohu označit za jeden z vlastních vrcholů letošní LFŠ. Svůj podíl na tom měla i má první volba dne, další reprezentant z programové sekce věnované italské policii, justici a mafii. Damianiho film Mám strach (Io ho paura, 1977), lze naprosto bez skrupulí označit za přímý protipól Petriho Podivného vyšetřování ( Indagine su un cittadino al di sopra di ogni sospetto, 1970).  Klíčovým argumentem pro tuto tezi přitom samozřejmě není jen vágní fakt, že Damianiho film de facto uzavírá sérii, již Petri naopak startoval, spojovacím článkem filmového dua se stává především herecká přítomnost Giana Marií Volontého.   Na rozdíl od Petriho precizně stylizované studie z kloubů se obludně vymknuté moci, Damiani předkládá v podstatě realistický portrét policisty, jehož postupně ovládne strach. Volonté zde opětovně dokazuje enormní schopnost herecké plasticity i pokory, jeho výkon v ústředním partu strážmistra Graziana se vyznačuje naprostou absencí teatrální machy. Damiani se zde sice nezříká divácké atraktivnosti, mnohem důležitější je pro něj společensko-kritický hrot, jenž neztrácí na aktuálnosti ani po letech.

Ani má veškerá úcta k tvorbě Damiana Damianiho nemůže ovšem nikterak zastřít fakt, že finální knock out a definitivní rozložení mé vlastní divácké integrity na hromadu kostiček lega, mi udělili Uprchlíci  J.-P. Valkeapää (He ovat paenneet). Režisér s každým dějstvím razantně změní žánr, úvodní „pasťáckou“ třetinu střídá hypnotický road movie trip, evokující vzpomínku na Lynchovu Zběsilost v srdci (Wild at heart, 1990), aby se posléze vyvrcholilo drásavě sugestivní poctou Boormanovu Vysvobození (Deliverance, 1972). Film, který mně málem donutil založit distribuční společnost. Za Uprchlíky v českých kinech nabízím bednu šampusu i s jahodami a ledem. Milým bonusem uvedení snímku byla navíc neformální vzrušená debata bezprostředně po skončení snímku. Sešlo se nás před Hvězdou asi osm, navzájem jsme se neznali, ale naše názorová konfrontace byla přesnou definicí většiny důvodů, proč jsem na Filmovku dorazil. Zase jednou čirá krása!

Po takto očišťujícím zážitku jsem byl pevně rozhodnut již žádnou středeční projekci nenavštěvovat, nicméně podlehl jsem intenzivnímu nátlaku svých milých přátel – fanoušků otrlosti, a nechal se umluvit na Texaský masakr motorovou pilou 2 (The Texas Chainsaw Massacre 2, USA 1986). Hooperova satirická splatterová řachanda by jistě jindy měla dostatek atrakcí k řádnému půlnočnímu pobavení, ve mně však ještě doznívala palčivost předchozího snímku, jež se mi jak cejch vpálila do obou hemisfér i srdečního svalu, bez ohledu na okolní řev řetězově-zubatého kultu. Spát jsem šel okouzlen a okouzlen se vzbudil!

Příště: Poslední tři!

Petr KlariN Klár