Víření bubnů z filmové školy: Díl první – pátek a sobota!

Je to tak! Jsem zase zpátky ve své nejoblíbenější filmové Mecce. (Berlín i Vary jistě prominou). Jasně, již 44. letní filmová škola se ani tentokrát neobejde bez mé přítomnosti a tím pádem i tradiční série deníkových zápisů. Počtení příjemné přeji Vám všem!

Páteční letmé dotyky

Svou letošní uhersko-hradišťskou existenci jsem načal opatrně – coby láhev skutečně exkluzivního vína. Po vykonání klasických příjezdových akreditačních formalit, jejichž průběh se obešel bez zádrhelů a následné kompletaci vlastní stanové rezidence, jsem vyrazil nasávat první zážitky - ze dvou skandinávských gigantů filmové režie, jimž letos LFŠ věnuje vlatsní sekce, jsem se protentokrát rozhodl pro mladšího z nich a jal se tedy ochutnat panická jablka juvenilní tvorby Larse von Triera. Slavnostní úvod bloku byl ověnčen přítomností dánského velvyslance Ole Frijs-Madsena, hlavního dramaturga LFŠ Jana Jílka, a především kurátora sekce, předního odborníka na enfant terrible dánské kinematografie, Petera Schepelerna. Ten ve stručnosti, komplexně a vtipně představil specifika Trierovy filmové etapy dětské a univerzitní, v níž i přes mládí budoucího lamače konvencí byly jasně zřetelné typické obsesivní jevy jeho autorského rukopisu. Pokud mi to nabitý program letního filmového šílení dovolí, hodlám se do hlubin trierovských běsů nořit opakovaně. Úvodní vplutí bylo sarkastické, rozmarné i vtipné.

Poznámka k letošní festivalové znělce – je krátká, ostře pointovaná, a vtipná. Chválím!

Na jazyku noční můry

Sekcí, jíž mi letošní LFŠ udělala radost největší, jsou Půlnoční delikatesy, jež mají podtitul Stranger film, a jsou zasvěceny dětským hororům, a teenagerským morbiditám, ať už v podobě popkulturních kultů z dob mého vlastního dospívání, nebo jejich ideových nástupců. Vykopávacím snímkem série laskomin se v pátečním čase půlnočním stal snímek režisérů Johna Hougha a Vincenta McEveetyho Lesní duch (The Watcher in the Woods) z roku 1980. Adaptaci hororového románu Florence Engel Randallové, si sice řada přítomných včetně šéfredaktorky Filmových listů tradičně spletla se slavným žánrovým milníkem Sama Raimiho, jenž se v tuzemské, původně ještě neoficiální distribuci objevil mj. i pod totožným názvem, britsko-americká koprodukce, vzniklá pod Disneyho produkčními křídly. Film disponuje výbornou postviktoriánskou atmosférou, jež je esteticky velmi úzce spjata s poetikou Hammer films, a bezchybným castingem. Ryzí dětskou děsivost kazí jen zbytečně idylický závěr, v němž se nad dosud převládající dusivou temnotou rozklene všeobjímající a zbytečně doslovná duha. První UH večírek roku 2018 mně uvítá spokojeného a náležitě natěšeného na věci příští. A taky – Konibar, aneb místní skanzen restaurační kultury má otevřeno, a láká k pravidelným návštěvám. Radost!

Sobota v rytmu čardáše

Protože jsem se prozřetelně vybavil zatemněným stanem, jenž odpuzuje sluneční světlo, nadto bydlím ve stínu a tenata zahajovací party mne propustila až hodně nad ránem, užil jsem si přívětivé náruče spánku až do času poledního. Poté však již nastal čas vyrazit za probuzením. K tomuto účelu mi skvěle posloužil proslulý propagandistický akční epos pánů Kadára a Klose Únos. Technicky dodnes poměrně zručné, scenáristicky tendenční až běda. Zábava k popukání, z níž ovšem mrazí, mj. i z evidentní ochoty slavných herců podílet se na ní. Je velmi důležité připomínat si podobné „klenoty“ domácí kinematografie. Sekce Roztržená opona je další z ozdob na pomyslném stromě letních filmových Vánoc.

Pravidelná dávka Juraje Jakubiska

Následně si dopřeji další z vlastních LFŠ tradic a vypravím se na projekci filmu Juraje Jakubiska. V roce letošním jde o celovečerní debut východoevropského Felliniho epigona, snímek Kristové roky z roku 1967. Jakubiskova bohémská teatralita mně nehorázně baví do zhruba dvou třetin filmu, pak už je poněkud repetitivní. Jana Stehnová-Čechová je zde však okouzlující navždy. Když zrovna není před kamerou, znatelně zesmutním.

Láska ve sportovní hale

Poprvé svou barevnou hlavu strkám do programového boxu s nápisem muzikál a okamžitě se zamiluji. Hairspray Adama Shankmana mně dosud míjel, a zpětně toho mohu jen litovat. Naše setkání totiž pro mě skončilo drtivou porážkou. Během první minuty jsem byl stržen lavinou jednoznačně pozitivních emocí, a pak už jsem v podstatě nepřestal tančit. Celé dvě hodiny filmové stopáže jsem sebou potrhle trhal a usmíval se jak oběžnice na humus. Jasně, John Travolta v ženské roli trochu ruší, ale koho to zajímá, když skvostně tančí i hraje? Zvláštní je že přesně to, co mně bezbřeze irituje na Pomádě, nebo Mamma Mia, mně v případě Hairspray dokáže nadchnout. Možná je to pro lehkost, s níž na sebe muzikál nabaluje vážná témata, nejspíš i nesporný šarm všech zúčastněných. Jsem si každopádně jist jednou věcí. LFŠ mně obdarovala rozkoší i láskou. Díky!

Hudební dary a půlnoční děs

Bylo jasné, že zážitek z Hairspray si zaslouží řádně vstřebat, a proto jsem čas večerní zaslíbil večírkové předehře v podobě přátelské návštěvy Konibaru a inspekci na koncert Davida Kollera. Narozdíl od loňského fiaska s B-side Bandem a Vojtou Dykem bylo nazvučení letošního koncertního otvíráku velmi slušné, stejně jako nasazení předního rockového barda i jeho doprovodné kapely. Koncertní set se tradičně skládal z Kollerovy tvorby sólové, i songů nedávno znovuzrozené vévodkyně českého pop rocku Lucie, přidávala se nepřekvapivě Amerika (za níž jsem vyhrál pivo), a hymna všech lovců skoro nedospělých slečen s Bohumilem Kulínským v čele Nic není na stálo. Slušný nadprůměr k ukojení širokých mas. Nemám problém zatleskat, avšak čas se již pomalu naplňuje a mně už očekává další hrůza ve Sportovní hale.

Bez slavného Poltergeista tvůrčího tandemu Spielberg-Hooper by kolekce Stranger film nemohla být kompletní. Nadčasový, rodinně hororový evegreen hravě zvládá děsit i 36 let od svého vzniku, což jasně doložila i sobotní festivalová projekce, kde o výkřiky poděšené i potěšené rozhodně nebyla nouze. Suma sumárum další nadmíru vydařený den. 

Baf a na shledanou zítra!

Petr Klarin Klár

Hradiště žije!: Díl pátý: V zajetí sérií!

V minulém díle jste četli...parafrázi titulku, dobře známého všem seriálovým konzumentkám i požíračům, si v případě reportu z festivalového úterka jednoduše odpustit nemohu. Jeho podstatná většina se totiž bude problematiky příběhů na pokračování přímo týkat. Takže kde jsme to skončili minule?

Správně - Lovci - díky nim, a samozřejmě kvůli Vám jsem udělal něco, co na filmovce už dlouho ne - z obavy, abych nezaspal jejich přímé pokračování Falešná stopa (Jägarna 2, Švédsko 2011),  usnul jsem nad ránem přímo na louce před Sportovní halou - asi na hodinu (Vertigo drahé za předchozí večírek srdečné díky!) - a za svoji hedonisticko-hektickou aktivitu jsem byl po zásluze odměněn, a sice snímkem, který v intenzitě zážitku snad svého předchůdce i předčí. Opakují se sice dílčí problémy - ústřední hrdina v podání Rolfa Lassgårda je se svým smolařstvím zdatným konkurentem Wallanderovi i Lutherovi, záporáci se průběžně mění z otíkovských kreténů na bondovské geniály, a policisté, jak jinak, lžou. Falešná stopa má blíž k Nelítostnému souboji než Silveradu, a kolektivního zločince tentokrát nahradil jednotlivec, za to však v jedinečné herecké interpretaci Petera Stormara. Naprosto nepochybuji, že oba žánrové skvosty si v době brzké zopakuji, a vám je mohu vřele k seznámení doporučit.

Po nezbytném doplnění energie a decentním snížení spánkového deficitu jsem se intenzivně přimknul k očekávané události dne, v podobě projekce finální trojice epizod Sedmilhářek. A jistě, má včerejší hypotéza se ukázala býti přesnou. Celá pointa příběhu spočívá v tom že,...nikoli, nebudu ničema, a spoileru se nedočkáte. Snad jen ujištění, že pokud budete dostatečně pozorni/né měli/y byste zhruba v polovině minisérie mít jasno. V předchozím lektorském úvodu Jany Jedličkové diskutovaná žánrová černě-humorně- dramatická klasifikace však beze zbytku sedí. Sedmilhářky se zjevně hlásí k odkazu dramatiky Edwarda Albeeho či Patricka Marbera, respektive k jejich filmovým adaptacím Mike Nicholse, ironicky traktovanou sociální kritičností má proklatě blízko k tvorbě Gillian Flynnové, a linie dramatická tepe hitchcockovským srdcem. Je rovněž příznačné, že literární populár Liane Moriartyové na úroveň televizní události povznesli muži - precizní veterán televizní scenáristiky David E. Kelly, a   kanadský režijní virtuóz Jean Marc Valée, kteří v umění pracovat s ženskými postavami zdařile atakují nadpřirozené schopnosti Tennessee Williamse. Sedmilhářky jsou rozhodně skvěle odvedeným řemeslem, uměním však nikoli, a zlomovým momentem televizní popkultury se  stanou jen stěží – skutečnost, že se HBO otevírá ženským světům, však jednoznačně považuji za pozitivní zprávu. Znovu ale musím zopakovat, že ohlášení vývoje druhé série mne intenzivně irituje. Důstojně zakončený příběh měl zůstat dalším, uměle startovaným kapitolám uzavřen. Nicméně večírek ve stylu Audrey a Elvise bych rozhodně si dal. A co vy?

Úterek jsem z hlediska filmového zakončil projekcí filmu Nina, režiséra Juraje Lehotského. Příběh rozvodu dlouholetého partnerského svazku, vnímaný optikou dospívající dívky zdánlivě nepřináší do žánru mnoho inovativního, jeho jednoznačné přednosti však tkví v neokázalém vedení kompaktního hereckého týmu, jež prozrazuje předchozí dokumentární orientaci režiséra, i nevtíravá návaznost na uherovskou poetiku. Snímek je rovněž důstojnou připomínkou časů, kdy česko-slovenská kinematografie byla na poli snímků pro děti respektive o dětech dominantním hráčem. Přál bych Nině co nejvíc spokojených diváků, neboť je obnova domácí produkce zmíněného žánru mým dlouhodobým snem.

Následná úterní slovenská party byla plná skvělého vína, tance a přátelských rozprav. Co víc si přát? Pokračování příště!

Hradiště žije!: Díl druhý - Sobotnica!

Můj světe div se, a klidně nevěř mi, leč pravda pravdoucí to je: letošní Filmovka mne již podvakráte donutila vstáti na devátou ráno!

Leč popořadě: sobotu do pohybu hektického nakopl jsem návštěvou klasické filmové adaptace legendární anime Ghost in the Shell v režii Mamoru Ošii, kterého kdysi ctěný a oblíbený pan docent Vladimír Suchánek označil za "Andreje Tarkovského animovaného filmu",  průběžné plnění dlouholetých filmově-sledovacích restů vnímám jako jednu z nejzásadnějších radostí Letní filmové školy, a ani tentokrát jsem neodešel zklamán. Krásně jsem si znovu připomněl kde všude straky Wachovské kradly, po ránu příjemně do meditativního režimu vplul, a navíc se velmi pobavil reakcemi přede mnou sedící dvojice - nebohá matka si zjevně spojila termíny "animáč" a "anime" v jeden, a na filosoficky nekompromisně brutální snímek vyvedla svého cca dvanáctiletého syna - po prvních deseti minutách se klepali oba - statečně však vytrvali. Snad chlapec předčasně nedospěl. Aktuální Sandersovu americkou re-.imaginaci hodlám shlédnout brzy. Opouštím Kultury klub a letos poprvé vyrážím za filmem do Slováckého divadla. Asijské kyborgy střídá slovenský highlander. Jakubisko Juraj!

Následné krátké zastavení ve stanu České televize, který v tu dobu ovládl Tomáš Feřtek a domácí kriminálky, s sebou přinesl nejvtipnější moment sobotní, když dramaturgovu poznámku o narůstající oblibě ústředních ženských hrdinek v současné evropské televizní krimi, v čemž aktuální tvorba česká pochopitelně hrubě zaostává, glosoval manželský pár ve středním věku zhruba takto: Ona: "Vůbec, jako, já se chci koukat na Vaculíka, a ne na žádnou babu, teda." On (promptně a lakonicky): "Jo, jenže Ty jsi stará, miláčku, gender, degender (vysloveno foneticky)"  - no není to nádhera? I proto záhy mířím za maďarským žánrovým poučením!

Škrtič z Martfű, režiséra Arpáda Sopsitse je pro mne tím, co jsem toužil dostat po Ondříčkově Ve stínu, a nebylo mi přáno. V brilantně stylizovaném thrilleru se totiž v ideální symbióze setkávají roviny politická i osobní, s omračujícím smyslem pro dobovou autenticitu, i přesným vedením hereckého kolektivu. Narvaný sál snímek po právu bouřlivě ocenil, a já jen doufám, že se na domácích uměleckých učilištích coby výuková pomůcka ujme. Ondříčkovi, Jarchovskému, Hudskému a podobným bych jej rozhodně doporučil rovněž - v rámci Univerzity třetího věku třeba.

Krátký výlet na náměstí znamenal jen jedno zjištění - ozvučení koncertu B-side bandu s Vojtěchem Dykem, se příliš nepovedlo. Během mé zhruba desetiminutové návštěvy byly slyšet především vokalistky, méně již Vojtěch sličný, samotné kapele pak mistr zvuku a náměstní akustika ublížili nejvíce. Škoda. 

Do Sportovní haly jsem se navrátil i v poslední položce svého programu sobotního, jímž se stala další francouzská extremita, a sice film Fuck me,  režijního tandemu Virginie Despentes a Coralie Trinh Thi, který je jasným důkazem, že tendence uhýbat je dramaturgům LFŠ zcela cizí - sekce v jejich podání tudíž není jen přehlídkou vycíděných jistot, ale v rámci možností kompletním panoptikem rozkoší i hrůz. Mr. Jílek s nadhledem příkladného reprezentanta filmového trashe uvedl, a pak již se děly zhůvěřilé pornověci. Někdy jest vhodné zakempit!

Posléze ve Vertigo stanu, tančilo se dobře. Na shledanou zítra!  

Předzvěsti Hradištské: Pár důvodů k těšení hned!

I letos vás, mé drahé čtenářstvo, doufám neminou moje deníky filmově-školní. Protože program 43. ročníku se rýsuje nádherně, příjměte prosím mé pozvání k jeho ochutnávání. Budu moc rád, pokud se v Hradišti potkáme.

Ať zážitky vaše, zdatně konkurují těm mým. Na společnost těším se!  

A cože na nás letošní Letní filmová škola, od 28. července do 6. srpna v Hradišti Uherském chystá?

Britský heritage film

Polovina 80. let minulého století přinesla ve Velké Británii skupinu filmů, jimž říkáme heritage filmy. Elegantní obrazy britské minulosti fascinovaly diváky a získávaly ceny, část britské kritiky je ovšem vnímala méně shovívavě. Sekce by měla přinést odpovědi na otázky, zda lze tyto filmy hodnotit jen na základě estetických kvalit či zda jsou ideologicky zatížené konzervatismem a nevytvářejí falešný obraz britských dějin. 

Programová ředitelka Iva Hejlíčková upřesňuje: “V případě tzv. heritage filmů jsme svědky zajímavého jevu, kdy se filmy stávají součástí (a snad i obětí) dobově podmíněné společenské diskuse. My ji samozřejmě budeme reflektovat, ale snímky samotné bychom chtěli vnímat bez předsudků.” 

Tipy KlariNovy: 
Rozhodně radím neopomenout Ohnivé vozy režiséra Hugha Hudsona - protože patří mezi nejlepší sportovní filmy všech dob. Filmy Jamese Ivoryho jsou pak pro BH zkoumaly povinností...budem se setkávati v Soumraku dne?

Češi v zahraničí: František Čáp

Zkušený a etablovaný režisér František Čáp (např. Babička, Noční motýl) odešel z Československa v roce 1949. Jeho první zastávkou se stalo válkou rozvrácené Německo, druhou domovinou se mu však stala Jugoslávie, kam přesídlil v 50. letech. Usadil se ve Slovinsku, kde je považován za zakladatele moderního domácího filmu, a v následujících letech natočil více než desítku titulů jak zde, tak také např. v Rakousku či Itálii. Přehlídka režisérových filmů je proto zároveň reflexí dramatického dění v Evropě kolem poloviny minulého století. Kulturně a žánrově pestrý výběr přitom nezapomíná ani na Čápovy nejvýznamnější české filmy.

Tip KlariNův:

Babičku jste jistě viděli, takže doporučuji romantickou Vesnu, špionážní napínák Stopa vede do Berlína či Nočního matýla.

Visegrádský horizont: Novinky

Ani letos nebude v programu Letní filmové školy chybět výběr těch nejlepších filmových novinek ze zemí visegrádského regionu, které stále častěji vznikají ve vzájemné spolupráci. Diváci se mohou těšit např. na čerstvého nositele Křišťálového glóbu z Karlových Varů, film Václava Kadrnky Křižáček, na slovenskou novinku Čára Petera Bebjaka, která si z lázeňského města odvezla Cenu za režii či na kontroverzní dokument Víta Klusáka Svět podle Daliborka. Tradičně divácky atraktivní polský výběr letos nabídne mezi jinými nejnovější film hosta LFŠ Wojciecha Smarzowského Volyň a také (bohužel) poslední dílo Andrzeje Wajdy Mžitky.

KlariNovy tipy:

Bebjak, Kadrnka, Wajda (a vlastně cokoli od Petra Vlčka). Bez debat.

Visegrádský horizont: Studentské filmy

Mapování studentských filmů uměleckých škol v Česku a na Slovensku bude pokračovat i letos. Jako každý rok přinášíme výběr největších talentů a příslibů do budoucna. Na letošní Letní filmové škole přivítáme umělkyni Johanu Švarcovou a režiséra Jiřího Volka z pražské FAMU a také Pavola Čižmára z bratislavské VŠMU. Všichni svorně dokončili studia magisterského oboru svých škol a čeká je rozhodnutí, kam se v uměleckém životě posunout dále. Jen čas ukáže, zda se dokáží v současné česko-slovenské kinematografii prosadit.

Tipy KlariNovy: 

Od čerstvých poststudentů klidně vše, doufám, že se uvidíme na DJ Johaně live!

Igor Chaun o Jiřím X. Doležalovi

Po světové premiéře na festivalu v Karlových Varech přiveze do Uherského Hradiště svůj nový dokument Nepřesaditelný! režisér Igor Chaun. Příběh o Jiřím X. Doležalovi, jehož osobní život splynul s profesí reportéra Reflexu, vyvolává protichůdné reakce ještě před zhlédnutím filmu. Propagátor marihuany, bojovník proti nacismu, hledač trilobitů a v neposlední řadě novinář Doležal mluví s Chaunem bez obalu o svém dětství, sexuálních partnerkách i smrti. Film uvedeme v pondělí 31. 7. v 15:30 ve Sportovní hale.

Tip KlariNův: Já chybět nebudu. A co vy? 

CinEd na LFŠ

CinEd je mezinárodní program filmové výchovy, který zpřístupňuje evropské filmy dětem a mladým divákům ve věku 6 – 19 let a byl Evropskou komisí na festivalu v Cannes ohodnocen jako jeden ze šesti nejúspěšnějších projektů v této oblasti. Jeho českým partnerem je i pořadatel Letní filmové školy Asociace českých filmových klubů. CinEd nabízí filmy pro školní projekce realizované ať již přímo ve školách, v kinech či v dalších kulturních institucích. Filmy jsou organizátorům nabízeny zdarma, stačí se jen zaregistrovat na stránkách www.cined.cz. Partnerskými zeměmi projektu CinEd jsou kromě České republiky i Bulharsko, Francie, Itálie, Portugalsko, Rumunsko a Španělsko. Počet zemí i nabízených filmů se bude každý rok rozrůstat, v tomto školním roce se například připojí Finsko. Specifikem je zaměření na umělecké filmy a jejich přiblížení nejmladším divákům prostřednictvím osvědčené a mezinárodně ceněné metodiky vyvinuté v Cinémathèque française. Součástí nabídky jsou vedle samotných filmů také metodické materiály a série školení pro pedagogy a kulturní pracovníky. Aktuálně je v nabídce šest filmů s českými podtitulky a tři do českého jazyka přeložené metodické materiály. Letos bude do nabídky zařazen také minimálně jeden český film - aktuálně probíhá preselekce na výročním zasedání v Barceloně.

Na Letní filmové škole představí CinEd za účasti režiséra José Luise Guerína film Ve výstavbě, který bude do projektu zařazen ve školním roce 2017/2018. Ve stejný den, tedy 2. srpna, proběhne i debata o metodice projektu CinEd a diskuze s režisérem José Luisem Guerínem o vzdělávacích materiálech k jeho filmu. Obě akce jsou vhodné jak pro pedagogy, pracovníky kin a dalších kulturních zařízení, tak pro širokou veřejnost se zájmem o možnosti rozšíření filmové výchovy v České republice. Vstup je zdarma i bez akreditace na LFŠ, registrace probíhá na http://bit.ly/2snsKsv.

Dne 3. srpna se pak v odborném panelu nazvaném Metodika ve filmové výchově zájemci seznámí s aktuální situací v metodické činnosti v oblasti filmové výchovy v neformálním vzdělávání. Prezentovány budou konkrétní metodické a pedagogické materiály a další typy učebních pomůcek. Debatovat budou zástupci projektů CinEd, Projekt 100, Free Cinema a Animánie.

Tip KlariNův: Mí drazí pedagogičtí: Doražte, sledujte, podporujte a na svých školách aplikujte. Vítám a rozradostněn jsem!

A koho na LFŠ budete moc potkat:

Jana Troella

- držitele desítek ocenění ze světových festivalů

Daniel Bergman

- syna Ingmara Bergmana

Tarika Saleha

- vítěze letošního festivalu Sundance, tvůrce klipů Lykke Li

Jana Holmberga

- předního švédského filmového historika, ředitele Nadace Ingmara Bergmana

Erika Hedlinga

- profesora filmových studií na univerzitě v Lundu

Sergeje Loznicu

- původně vědce, který pravidelně uvádí své filmy v Cannes

Philippe Grandrieuxe

- francouzskéh orežiséra s s nekompromisní poetikou

Angelu Schanelecovou

- německou režisérku, scénáristku a příležitostnou herečku s vyhraněnými názory

José Luise Guerína

- jednoho z nejoriginálnějších současných španělských režisérů

Wojciecha Smarzowského

- renomovaného polského režiséra

Magdu Vášáryovou

- slovenskou diplomatku, političku a herečku

Mira Rema

- osobitého slovenského dokumentaristu

Další lákadla letošní filmovková Vám předvedu v dnech dalších.

Tak co, už se těšíte? Já hrozně!

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 6. – Poslední dva!

Jak nám to začalo, tak nám to končí, aneb víkend epilogický v kostce tu. I ve svých dvou finálních dnech, letošní Filmovka na vavřínových věncích rozhodně neusínala, i když nutno je přiznat, že oči moje místy únavou již vlhly. Nicméně vytrval jsem, a i nadále pilně filmy nasával a za odměnu jsem se pak chvilky nejedné intenzivně emotivní dočkal.

Šmírák (Peeping Tom, Velká Británie 1960), režiséra Michaela Powella, jenž tvoří bezesporu jeden ze základních pilířů svého žánru, sice decentně zestárnul do podoby roztomilé dobovky, jistou sílu, naprosto adekvátní pátečnímu horkému dopoledni si přesto uchoval. Mezi jeho jednoznačná pozitiva patří nejednoznační hrdinové, intenzivní atmosféra, i velmi důsledná práce s filmovým médiem, jako jedním z ústředních motivů snímku. Povinnost pro všechny příznivce filmových psychopatů. Mark Lewis aka Carl Boehm v naléhavé herecké interpretaci Karlheinze Böhma spolu s např. Normanem Batesem (Anthony Perkins) patří k pradědům psychologického thrilleru. Potlesk a poklona sekci Point of view, za tematickou komplexnost předkládaných děl.

Následující Vlk z Královských Vinohrad (ČR, Slovensko, Francie, 2016), byl v Klubu kultury první citovou šlehou nabitého pátku. Radost z režijního epilogu největšího českého film punkera Jana Němce mi přinesla spontánní hravost, permanentní přítomnost pobavené sebeironie, i vizuál, který si s vypravěčskou konvencí svou moudrou hlavu nikterak neláme. Neustálé divákovo znejišťování, zda se pohybuje na území dokumentu či perzifláže se stává strůjcem napětí, které by v současné domácí kinematografii pohledal. Je smutné psát o něm v minulém čase, ale Jan Němec byl až do svého tvůrčího konce duševně nejmladším režisérem v Česku. Děkuji Vám, Jene!

Vůbec bych na začátku letošních Filmovky nehádal, kolik rozkoše mi letos připraví domácí film (Laputo nikoli, tebe jsem na milost nevzal J). Za můj nejpohodovější úsměv ve tváři tak může klasika v podobě stále svěžích, teď navíc digitálně restaurovaných Starců na chmelu (Režie: Ladislav Rychman, Československo, 1964). Nejen díky skvěle vybraným mladým hercům (Vladimír Pucholt a Ivana Pavlová jsou pořád neokázale dojemní ve své křehké přirozenosti a Miloš Zavadil do dneška kraluje českým filmovým záporákům)jsem byl asi po sto šedesáté mimořádně dojat. „Až do včera jste nám strašně křivdili, dneska už nás soudíte právem “ funguje pořád, a krásně!

Festivalová finální sobota pak byla poznamenána jedním zklamáním, povedenou předzvěstí, očekávatelnou událostí a v závěru osobním selháním.

Letošní Fokus, věnovaný kinematografii Filipín, byl ve snaze o co největší šíři předkládané nabídky často přehlídkou obskurit, jež ve výsledku evokovaly spíš Festival otrlého diváka, což by mi nikterak osobně nevadilo, kdyby kupříkladu snímek Kovář (Ang panday, režie: Fernando Poe Jr., Filipíny 1980), nebyl jen zoufale nudnou, utahanou pohádkou, vedle níž je Princ a večernice strhujícím filmovým ekvivalentem horské dráhy. Fernando Poe Jr. zde po podobně bolavém Kmotrovi opět prokázal nepochopitelnost vlastního kultu. Škoda.

Se zvědavostí jsem následně zavítal na prezentaci domácího televizního produktu veřejnoprávní České televize Kosmo, jenž se vylíhl v kreativní hlavě scénáristy Tomáše Baldýnského (v minulosti mj. Comeback) jemuž s dialogy zdatně pomohla Petra Soukupová. Mezi nesporná pozitiva projektu patří i přítomnost hereckého režiséra (zkušený divadelní harcovník Zdeněk Dušek), který ideálně vyladil souhru velmi dobře vybraného ansámblu (za televizního režiséra je zde technicky vynalézavý Jan Bártek). Prezentovaná trojice dílů se pohybuje na žánrovém pomezí přidrsnělé hravosti Červeného trpaslíka a politické satiry nikoli nepodobné i u nás značně populárním britkomickým televizní sériím Jistě pane ministře respektive premiére, z novějších počinů pak lze připomenout i oblíbenou Kancelář Blaník. Rozhodně hodno Vaší pozornosti (a mojí podpory).

Bouře (The tempest, USA 2010), jíž zároveň vyvrcholil režijní profil Julie Taymorové i pocta dramatice Williama Shakespeara, už sice stylisticky neuchvacuje, a především v monologických pasážích zjevně divadlo vyhrává nad filmem, ve vedení mnohdy hvězdných hereckých představitelů však jedna žena vládne všem. Změna pohlaví ústřední postavy Prospera/y vůbec nevadí, Helen Mirrenová je skvostná v razanci hereckého gesta, i drsnější než Gandalf s panem Vigem dohromady. Po audiovizuálně i herecky uchvacujícím Titovi jde o mírné zklamání, jež ovšem jde i na vrub zvolené předlohy, která je mnohem vrstevnatější a na adaptaci tedy komplikovanější než přímočará Shakespearova tragická prvotina. 

Slavnostní zakončení letošní LFŠ bylo důstojné, stručné a přiměřeně vtipné. Všeho tak akorát, jak má býti. Zde v podstatě bez výhrad.

Mým osobním selháním se pak v samotném závěru stala půlnoční projekce Sador, vládce vesmíru (Battle Beyond The stars, režie: Jimmy T. Murakami a Roger Corman, USA, 1980), kde unaven jsem usnul, dříve než skončily úvodní titulky. Filmu, jeho tvůrcům i mým biografním sousedům/dkám se tímto velmi omlouvám.

Zde by můj report z letošní LFŠ mohl skončit, zbývá jen stručné shrnutí a samozřejmě i poděkování. Organizačně je totiž Filmovka naprosto precizní i přívětivá. Za celou dobu svého pobytu jsem se nesetkal s žádným negativem, informací bylo vždycky dosti a arogance absentovala zcela. Zvláštní poděkování pak letí k tiskové mluvčí Michaele Dostálové, a personálnímu zajištění Tenisové haly a Stanového městečka. Naviděnou příští rok! (a teď už do Hronova vzhůru!!!)   

Petr KlariN Klár

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 5. – Domobrana, muzika a lakovaný káry!

Čtvrtek mně zastihnul ve skvostné náladě. Počasí totiž na okamžik přestalo být úporně dusné, myšlenky nebyly zakaleny potem, a po konejšivě nerušeném spánku se u mě dostavil nový příval tvůrčí energie. Potěšila i obědová krmě v místní menze UTB, která i během LFŠ poskytuje velmi dobré služby za přijatelné ceny. I z nabídky programové jsem však opět rozkošnicky mlsal!

Maďarští Zběsilci (Veszettek, Maďarsko 2015), režisérky Krzistiny Gody, je v podstatě archetypálním příběhem, v nichž ve dvou paralelních liniích stáváme svědky osudů dvou delikventních bratří Maté a Jociho, a zároveň neblahého vzestupu moci jejich temně charismatického mentora, nového šéfa místní politické jednotky, Jánose. Nejen v současném orbánovském Maďarsku, ale i v celé Evropě, navýsost aktuální téma zpracovává režisérka s vítanou inklinací ke grotesknímu černému humoru, ve snaze o komplexní náhled i vystříhání se přítomnosti laciného explicitního apelu. Lehkou nepřehlednost akčních scén v pohodě vyvažuje postupně houstnoucí atmosféra, i precizní vedení hereckých představitelů. Linie policisty Jánose pak mj. nezapře i evidentní inspiraci Brechtovým Zadržitelným vzestupem Arthura Uie, respektive Adolfa Hitlera. Reminiscence na Kult hákového kříže (American history X, režie: Tony Kaye, USA, 1998), jsou sice okamžité, oproti přímočaře a černobíle šokujícímu ataku amerického snímku však scénář Réky Divinyi do ožehavé problematiky vnáší mnohem vrstevnatější pohled. Nejen při vědomí nedávných rejdů neonacistických bojůvek na našem území (Odinovi bojovníci Úsvit, Ortel, Konvička, Vandas a ti druzí) se člověku chce maďarskému štábu poděkovat za opětovné udělení lekce z moderní a politicky nebojácné filmařiny. Český filme, vidíš to taky?

V přirozené inklinaci k široké škále festivalových zážitků, a proč si to nepřiznat, i z důvodu prosté nostalgie, vynechal jsem mimo jiné návštěvu projekce vizuálně vynikající beatlesovské pocty Across the universe (pravidelně se k filmu vracím), režisérky Julie Taymor (USA, 2007), a raději se v klidu připravil na večerní koncert. A dobře jsem udělal.

¨

Česko-američtí hudební úderníci Holy Fanda & The Reverends s hostujícím frontmanem skupiny Traband Jaroslavem Svobodou se sice ještě potýkali s pomalu se scházejícím publikem, i problematickým ozvučením plenérového prostoru, jejich před-skokanský set tak poněkud postrádal divokost, kopyto, ocas i rohy, tedy propriety, které by jejich žánru, jenž sami označují jako urban-hillbilly & hardcore-americana, slušely jak Miloši Zemanovi odchod do politického důchodu. Z hlediska stylové adekvátnosti byla přitom kapela zvolena naprosto správně, její pódiový pobyt navíc netrpěl zdlouhavostí a svůj účel přípravy na headlinery večera naprosto splnil.

Nemohu zde skrýt, že koncert Mňágy a Žďorp, kterou jsem znovu viděl po cca deseti letech, a minimálně z textařského hlediska (warning, opět nadsázka!), ji považuji za českou variantu mých milovaných The Cure, mne strhl hned od prvních tónů Hodinového hotelu, jenž včerejší koncert, podobně jako samotnou kariéru kapely zahájil. Vůbec mi nevadí, že spousta mých oblíbených hitů nezazněla (Něgdy příště J), skupina jich má totiž tolik, že bychom na Kolejním nádvoří mohli trsat ještě teď, v pátečním odpoledni. Důležité je, že evidentně živelnou energií stále nakažení muzikanti skotačili s vervou bytostí o dvě generace mladších, a publikum generačně rozprostřené mezi ledva školce odrostlá robata, freneticky nadšený půvabný dorost, rodiče i prarodiče, jim příděl pozitivních emocí s radostí vracelo. Ano, i sborově zpívalo se, vzpomínalo a vůbec bylo radostně. Když se pak při přídavkovém loučení končilo Klecí v kleci, svou slzu nostalgickou nezamáčkl jsem. Nechal jsem jí téci! Filmovko, tohle umíš skvěle!

Cesta gladiátorů 2000 (Death race 2000, režie: Paul Bartel, USA 1975), mně posléze v tradiční Hvězdě půlnoční utopila v oleji, benzínu a tekutém prachu. David Carradine a Sylvester Stallone měli bouřlivé dospívání J, a videoherní Carmageddon své filmové předky. Důležité vědět! Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

    

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 4. – Den český (a letušky)!

Svou letošní filmově letní středu jsem se poněkud masochisticky rozhodl věnovat českému filmu. Němcův umělecký epitaf Vlk z Královských Vinohrad sice ještě kolidoval s doháněním mého spánkového deficitu, jenž jest jako vždycky značný, o třetí hodině odpolední jsem však byl již plně připraven vstoupit do Klubu kultury, jehož enormní zaplněnost mne přiměla k (samozřejmě značně nadnesené!) úvaze, zda za současnou krizí návštěvnosti domácích snímků nevězí skutečnost, že je většina diváků nenavštíví v oficiální distribuci, ale na filmových festivalech J.

  Komedie Ztraceni v Mnichově režiséra Petra Zelenky rozhodně nezapře řemeslnou poučenost svými vzory, z nichž Truffautova Americká noc (La Nuit américaine, Francie/Itálie 1973) je dokonce explicitně zdůrazňována, sehranost tvůrčího týmu i suverénní schopnost překračovat domácí umělecké standardy, na svou tematickou a rovněž i stylistickou roztříštěnost ale ve výsledku doplácí. Divákova pozornost je postupně ubíjena dalšími a dalšími podněty, s nimiž se ale důsledně nepracuje Předností nevyrovnaného filmu je herecké obsazení (Dejvice (už zase J), Zábradlí, Bambušek, „Francouzi“), sebeironická nadsázka, s níž jsou interpretovány těžkosti geneze uměleckého artefaktu i zákruty naší nedávné historie. Bavil jsem se chvílemi dost, leč čekal jsem podstatně víc. Visací zámek 1982-2007 a Mňága- Happy end zůstávají nepřekonáni. Škoda.

U Hřebejkovy Učitelky byla má situace poněkud jiná. Neočekával jsem naopak vůbec nic, proto ke zklamání bylo nakonec poměrně daleko, přesto však sympaticky skromný snímek naráží na obvyklé limity scénáristické (ne)schopnosti Petra Jarchovského, a nedůvěru v drama. Slovenská retro variace na Dvanáct rozhněvaných mužů, by se totiž hravě obešla bez zbytečně zcizujících fórečků, z nichž ten estébácký byl vyloženě nanic. Naštěstí proti scénáristické laxnosti jdou herci, kamera i režie, která výborně pracuje s postupným odhalováním charakterů, v čemž vynikají zejména Martin Havelka,  Csongor Kassai, Ondřej Malý a Peter Bebjak. Zuzana Mauréry v titulní roli mi pak svým výkonem přivodila menší šok, když ve mně v mžiku oživila vzpomínku na jednu z největších pedagogických kreatur (jež se postupně proúčtovala až na ředitelku), s níž jsem se pravidelně utkával na střední škole. Ještě teď se mi žaludek houpe. Příjemně překvapili i dětští herci, jejichž bezprostřední komika film kořenila, a uvěřitelné emoce naopak přitemňovaly. Vynikající je rovněž práce s prostorem a architekturou zvolených interiérů (kamera: Martin Žiaran). Pozitiva převažují, stejně jako u většiny Hřebejkových filmů zde ale citelně chybí preciznější ruka dramaturgova. Po Rudém kapitánovi je Učitelka na letošní LFŠ nicméně již druhým důkazem skutečnosti, že Slovensko českým tvůrcům evidentně prozpívá.¨

Následná návštěva letně biografní projekce druhého dílu Pachlovy kriminální rekonstrukce Gangster Ka, s podtitulem Afričan zůstane bez podrobnější reflexe, neboť jsem jí neabsolvoval celou. Na rozdíl od části první mi ovšem přišla bez spádu, energie, točící se v kruhu a dominantně vyprávěná voice-overem. Přesní, charismatičtí a sympatičtí chlapci Predrag Bjelac a Hynek Čermák bohužel nejsou samo spasitelé. Jako audiokniha však může Afričan fungovat dobře. Takže stačilo a vzhůru na letušky!

Další v pořadí půlnoční série cormanovek, snímek Fly me! (režie: Cirio H. Santiago, Jonathan Demme, Curtis Hanson, USA/Filipíny 1973), zde opatřený roztomilým překladem Olítej mně!, je sice přesně tak pitomý, jak si právě představujete, a možná ještě mnohem víc, zároveň ale představuje přímo ideální hřiště pro bezuzdné řádění simultánně překladatelské dvojice Samanty Bifidus a Jíry Fostré. A to tentokrát fungovalo naprosto bez výhrad. Chrochtal jsem si blahem, jak v bahništi hroch. Vivat a dobrou! Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 3. – Úterní saturnálie!

Letní filmově školní úterý jsem převážně věnoval antice. A jaká byla! Není totiž nad to hned po ránu nechat se proplesknout brutálním tornádem režijní imaginace. Celovečerní filmový debut Julie Taymorové Titus (Itálie/USA/Velká Británie, 1999), je samozřejmě adaptací historicky první tragédie Williama Shakespera, a jde přesně o ten snímek, jenž Vám hravě vynahradí ranní rozcvičku. Pro režisérku, jež se s dramatem utkala nejprve na divadelním kolbišti, se půdorys dramaturgicky ve světovém měřítku poněkud opomíjené hry, stal ideálním východiskem pro univerzálně platnou filmovou esej, jejímž ústředním motivem není nic menšího než pátrání po kořenech násilí. Násilí, jemuž nechybí údernost, názornost, ale rovněž i svébytná poetika. Pro zapřisáhlé puristy se může režisérčina tendence míchat a vrstvit širokou škálu motivů i výrazových prostředků do pouze zdánlivě nesourodého celku zdát urážející, při pozornějším pohledu však lze jen obdivovat důslednost a komplexnost její nekompromisní interpretace. Vytříbený vizuál virtuózním způsobem doplňuje precizně herecky formulovaný Shakespearův jazyk, snímek navíc disponuje naprosto strhujícím temporytmem. Režisérka si je přesně vědoma všech specifik i úskalí, jež převod divadelní látky na filmové plátno obnáší, a s pirátsky kapitánskou suverenitou Francise Drakea je hravě překonává. Vlajkovou lodí její filmové flotily je potom precizní vedení hereckých představitelů, z nichž si nad bezesporu pozoruhodného Anthony Hopkinse v titulní úloze dovolím postavit Harryho Lennixe v úloze černošského arcilotra Aarona, který se stává fascinujícím rozsévačem všudypřítomného zla, aby si v závěru získal divákův respekt i pozitivní emoce za zoufalý sebe obětující boj za přežití vlastního syna. Dokonalý příklad nebetyčné přitažlivosti inferna. V následné diskusi přítomná Julie Taymor navíc přesně definovala svůj přístup k látce a svým bezprostředním přístupem divákům v podstatě udělila neformální malou master class. Tak to má vypadat, bravo!

Veskrze nadšen z výborného rána jsem pak odpoledne věnoval své publicistické literární činnosti, pokud se tak spisování těchto deníkových zápisů dá nazývat, a zároveň teoreticko-psychické přípravě na další z vrcholů festivalového dne. Tím se posléze stal česko-rakouský exmerimentálně-dobrodružný film Menandros & Thaïs, režijního tandemu Antonín Šilar a Ondřej Cikán. Neortodoxně připravený snímek je přesně tím debutem, který mi v místní umrněné produkci tak dlouho bolestně chyběl. Odvážný, nepochybně nadšenecký, přitom však komplexně promyšlený a nikterak se jinakosti nebojící sandálový velkofilm, který dvojice čerstvě zrozených režisérů (Antonín Šilar je původní profesí scénograf a Ondřej Cikán spisovatel a překladatel), infikovala neopakovatelnou snovou atmosférou, hypnotickým plynutím času i sugestivní časoprostorovou magií. Věnujte prosím pozornost snímku, jenž si Vám jistě přivodí silné emoce! Rozhodně netvrdím, že budou vždycky veskrze pozitivní, ovšem nepopřu, že já jsem byl intenzivně potěšen. Ano, ideální satisfakce za Laputu!!!) Ve dvojici Menandros-Eudromos (Jakub Gottwald a Ondřej Bauer), navíc český film získal parťáckou dvojici s charismatem, které tu dlouho nebylo (Lukáši, Sagvane, sorry! Filipe, Zdeňku, vy ani náhodou. A dost!). Antoníne a Ondřeji tvořte dál, už se těším na další Vaše počiny. Pískám si, tak trochu nadávám na neexistující osvětlení cesty z Tenisové haly (tohle si, Filmovko, poněkud podcenila) a mířím den povedený finalizovat s Berthou z dobytčáku (Boxcar Bertha, USA 1972, režie: Martin Scorcese). 

Snímek vezoucí se na tehdejší vlně laciných nápodob Pennovy sociálně-romantické filmové balady Bonnie a Clyde režiséra Arthura Penna, je dalším z půlnoční sekce, věnované osobě režiséra a producenta Rogera Cormana. Tradičně brakový scénář je zde ovšem povýšen již doutnající obrazovou precizností jednoho z budoucích králů Nového Hollywoodu, nad kategorii Cormanova obvyklého trashe. Filmová varianta kramářské balady byla ideálním epilogem antického dne. Pokračování příště!  

Petr KlariN Klár

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 2. – Divadelní pondělí (a filipínské kočky)!

Pondělí mne na 42. ročníku Letní filmové školy zastihlo coby zodpovědnou bytost, jenž nepopře svou dominantní profesi divadelní. Nemohl jsem se tedy nevydati na v pořadí již druhou přednášku charismatického shakespearovského guru Martina Hilského. Velký alžbětinec totiž slaví 400. výročí od finálního stepu domácí obuví a naštěstí na něj ani letošní Filmovka nezapomněla. Tématem dne protentokrát byla rovnou nejslavnější tragédie lásky dvou veronských milenců Romea a Julie. Málokdo je dnes tak neotřesitelnou komunikační jistotou jako pan profesor Hilský. Jako vždy s intenzivní vervou, ale i velmi příjemným nadhledem a špetkou nezbytné sebeironie, předvedl naprosto brilantní náhled do zvolené problematiky. Dobře známé věci přehledně shrnul a zároveň pro nepříliš znalé odhalil spoustu zaprášených dveří i dosud zahalených tajemství. Velkou předností přednášky byl její takřka ideální informační rozptyl, který zaujal naprosté laiky i poučenější obecenstvo. Pan profesor navíc bezprostředně udělil i lekci z moderování i uměleckého přednesu. Intenzivní díky!

Po cca dvacetiminutové pauze už velmistra teorie i shakespearovských dějin vystřídalo sehrané trio Hejlíčková-Říman-Flígl, kteří proslulou love story předvedli v jejích nejpestřejších podobách. Iva Hejlíčková představila především fragmenty z klasických filmových adaptací, Aleš Říman pak tematické i časoprostorové transpozice (výživné byly zejména příspěvky z východního bloku) a Jiří Flígl nečekané žánrové výstřelky. Vzdělání, zábava a inteligentní humor, to vše v ideálním poměru jak vinný střik z favoritní sklizně, jsou jedním ze základních důvodů proč se člověk na Filmovku opakovaně vrací. Prosím zachovávat a jen tak dál!

Po přijatelném gastropornu v Pizzerii u Macka (vyměkl jsem a dal si nachos, na tavený sýr na špeclích či ďábelské toasty na pizze jsem skutečně žaludecky neměl), jsem zaujal výhodnou pozici u Divadelního stanu a číhal na Proton!!!

https://vimeo.com/167236116

Nejčerstvější inscenace mých nejen generačních spřízněnců, pražského divadla Vosto5, poeticky navazuje na Košičan 3 a je  „jevištní rozhlasovou reportáží o objevu zapadlé české kapely PROTON, která byla umlčena těsně předtím, než se stala slavnou.“ Tradiční sestavu zde navíc doplnil herec, muzikant, režisér, pedagog a bůhvícoještě, Petr Marek, který do týmu hladce zapadl jak Štětináč k Bratrstvu kočičí pracky. Chlapci si tentokrát berou na mušku mytologii domácí pop music, širokou oblibu šermířství v našich zemích,  pseudokulturní producentské pasáctvo i sami sebe. I přes značnou šířku tematického záběru je výsledkem snah týmu vedeného tentokrát režisérem i spoluscenáristou Ondřejem Cihlářem konzistentní jevištní obdoba tapas, jež nejlíp chutná sdílené. Tento lahodný divadelní mlsek navíc primárně vyžaduje diváka alespoň částečně ve vodách místního pop-rybníčku protřelého, což vůbec není na škodu. (a potom přijde Ostrouchov!) Přiměřená stopáž, jež nikomu nedovolila v zapoceném Divadelním stanu zkolabovat potěšila, závěr nefalšovaně dojal. Je krásné oprávněně chválit! 

Po povedeném Protonu jsem lehce nakoukl do Sportovní haly, abych zjistil, že dramaturgie LFŠ k projekci Naslepo adekvátně coby neokázalou poctu zvolila snímek Chuť třešní (Ta'm e guilass, Írán/Francie, 1997), nedávno zesnulého režiséra Abbase Kiarostamiho. Protože jsem ale nebyl příliš kontemplativně zaměřen, zamířil jsem na doplnění stravy, a následné rozvzpomínání v letním kině RWE, jež ovládlo Sedm statečných. Netřeba představovat!

V parku, kde se promítala Balada pro Banditu, jsem ale zaslechl útržek dialogu, o něž by byl hřích se nepodělit:

Muž A.(vypruzeně): „Pojď pryč, tuto country sračku kategoricky odmítám sledovat“

Muž B.(totálně extaticky): „Co blbneš. To jsou český Vlasy, normálně Hieronymus Bosh, Zahrada rajských potěšení, vole“…

Tak nevím. Já myslel, že Uhde, Pospíšil, Sýs, Husa a Greenhorns.

Ale pobavili, hoši.

Protože jsem ovšem ještě nebyl docela umělecky syt, vyrazil jsem pak do Klubu kultury, na další ochutnávku filipínských krás(ek). Nadané studentky (The Gifted, režie a scénář: Chris Martinez, Filipíny 2014), je další v sérii teenagerovských variací na Ošklivku Betty, pod jejímž zaměnitelním vizuálním kabátek, jež může znalcům žánru evokovat například film Bezmocná (Clueless, USA 1995), režijní matadorky Amy Heckerlingové, se skrývá překvapivě komplexní (což ovšem neznamená, že nikoli groteskně brutální) filmová disputace na téma kultu krásy, těžkostí života na střední škole či střetu bohatství a idealismu. Film navíc disponuje trefnou pointou, která pomáhá zvednout hodnocení o polovinu pomyslného stupně. Filipíny tentokrát bodují a já mohu v pohodě odtančit do další skvělé noci. Pokračování příště!  

Petr KlariN Klár

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 1. – Víkendová smršť!

Ach! Už zas jest to konečně tady. Stejně jako se oblíbený svátek filmu, zábavy i vzdělávání, po roce vrátil do přátelského UH, tak já se coby dobrý srnec k referování chystám z koryta imaginace své opět píti, abych Vás zodpovědně zpravil o zde probíhajících dějích. Zápis vykopávající je, jak titulek jeho ostatně napovídá, kronikou tří prvních, dusných, festivalových dní. Nuž pojďme již!

První zprávou budiž bezesporu fakt, že vše podstatné je na svém místě a v nejlepším pořádku. Jen aktuálně rekonstruované Slovácké divadlo, (jemuž do přestavby přeji hodně zdaru!) na seznamu promítacích míst tentokrát nahradila Tenisová hala. Nevěřte zlým jazykům, že jest daleko. Z městečka stanového jen necelých minut pět. Navíc je obsazena parádním personálem, jenž nevšedním půvabem, i ochotou promptně řešit nejrůznější nastalé zádrhele vyniká, ostatně jako kompletní personál LFŠ. Radost velká a důvod k potlesku. I v letošním roce je pobyt na horké půdě LFŠ kratochvílí veskrze příjemnou. Jak jest na tom aktuální filmové menu?

Svou letošní programovou odyseu jsem odstartoval čistě žánrovým dnem, a hned mou první položkou byla ochutnávka aktuálního slovenského mainstreamu s česko-polskou účastí. Rudý kapitán režiséra, a mého skoro jmenovce Michala Kollára, je adaptací románu detektivního hitmakera Dominika Dána, a ve srovnání např. s tematicky podobně zaměřeným snímkem Davida Ondříčka Ve stínu hravě vítězí, jak Miloslav Mečíř nad Jaroslavem Drobným. Atmosféra parného léta roku 1992 je budovaná skvostně, v evidentní výrazové spřízněnosti s televizní minisérií Modré stíny Viktora Tauše, který ostatně Rudého kapitána produkoval. Druhou nespornou devizou slovenského napínáku pak je jeho herecké obsazení: Marian Geišberg v roli kriminalisty Burgera představuje dvoj jedinou slovenskou variací komisaře Schimanskiho a jeho parťáka Tannera. Polský představitel hlavního hrdiny Richarda Krauze Maciej Stuhr dokazuje, že mezi potenciálními česko-slovenskými hereckými bijci nemá obdoby. Ladislav Chudík se zde rolí kněze Janetky důstojně herecky loučí, a Michal Suchánek opětovně dokazuje své herecké kvality na nekomediálním poli (v podstatě mi jeho aktuální kariéra částečně připomíná Jiřího Lábuse v devadesátých letech), nicméně exkluzivní Mozartovou koulí filmu je obsazení Oldřicha Kaisera do titulní role a zejména pak jeho souboj s estébáckou verzí T-tisícovky v podání Maria Kubece. Záporácké kreatury zde obecně fungují jako domácí resuscitace domněle strejcovských mafiánů z prvních řad italské La piovry (Chobotnice). Tím nejméně zajímavým je na Rudém kapitánovi paradoxně jeho zápletka, dramaturgie snímku však snaživě vyčistila narativní handicapy románové předlohy a vynikající řemeslná úroveň, kterou definitivně pečetí atraktivní kamerová vize Kacpera Fertacze rázně vykopává detektivku do kategorie Překvapení roku a radost veliká. Smekám pomyslný slamák a přesouvám se k legendám.

Carpenterův masterpiece Předvečer svátku všech svatých (Halloween, 1978), zde promítaný v parádní sekci Wtf: Point of view, jež je věnována subjektivnímu pohledu jako výrazovému prostředku, stárne výrazně pomaleji než Otec Fura i Jiřina Bohdalová dohromady. Michael Myers (samozřejmě spolu s Freddym, Jasonem a Chuckym) zkrátka ještě pořád vládne všem, i když móda se změnila a třeba Jamie Lee Curtisová vypadá v současných Scream Queens snad ještě lépe (a hot!) než tehdy. Více snad psáti netřeba, kdo nezřeli jste, urychleně napravte dřív, než Vás MM vykuchá jak dýni.

Svůj první večer jsem nemohl filmově zafinišovat jinak než návštěvou biografu Hvězda, kterou v čase půlnočním naprosto ovládlo slavné simultánně překladatelské duo Jíra Fostrá a Samantha Bifidus, který svým neodolatelným, i když v tomto případě místy už přespříliš tlačícím způsobem, povýšili dvojici snímků Rogera Cormana, jemuž je věnována letošní půlnoční sekce, na vynikající reminiscenci drive-in campu. Epilogem prvního festivalového dne se pak stala již tradiční návštěva Welcome party v divadelním Vertigo stanu, kterou svými gramofilskými kejkly zcela ovládl proslulý vinilo drásač DJ Miloš Skalka 2.0.

Sobotu, přiznám se, z velké části věnoval jsem popáteční rekonvalescenci, setkávání s dlouho neviděnými přáteli a samozřejmě i odborným diskusím nad shlédnutými filmy. Z hlediska tématu jsem se pak rozhodl zaměřit svou pozornost na celovečerní debut a následně pak snímky studentské. Domácí Laputa však nebyla nejšťastnější volbou. Nijak neupírám schopnosti režiséru Jakubu Šmídovi, hereckému ansámblu ani kameramanovi a dalším profesím, chyba jest zde zcela a zásadně ve scénáři Lucie Bokšteflové, respektive v jeho neexistující dramaturgii (Lubora Dohnal a dramaturg ČT Kristián Suda). Předkládaná snůška sladkobolných klišé by snad obstála coby synopse nového upoceného výlisku z autorské fabriky Ireny Obermannové, Lenky Lanzové či dokonce zahraniční podobné výtečnice značně pofiderních kvalit, jako generační výpověď selhává ve všech ohledech. Autorce bohužel nedošlo, že pokud v rámci vlastní protimužské vendety popíše všechny místní majitele penisů jako vespolně selhávající podtvory, titulní hrdinka z toho rovněž dobře nevyleze. K filmovému herectví Terezy Voříškové chovám přirozený respekt, ale její Johance bych torturu rozhodně přál. Pekelný pocit brutálního programového failu se naštěstí na následné diskusi podařilo částečně rozptýlit přítomnému herci Jakubu Gotwaldovi, a to za pomoci nekompromisní stand up komiky. Jakube vše Nejlepší k jmeninám a intenzivní díky!

Večer filmově končím vírou v lepší věci příští, v čemž mně opět pozitivně utvrdí studentský maraton na náměstí. Přívětivá náruč Vertigo stanu, jíž v ten večer propůjčen byl Manťákům, pak vyléčila mi poslední polaputní splíny.

Ve svátečním čase nedělním pak nemohl jsem zvolit jinak, než z filmů ryze výletních a vybral jsem nadmíru pečlivě: Hory mají oči, výtečného režijního ekvilibristy Alexandra Ajy jsou přesně tím uměleckým dílem, kam bych bez váhání transponoval Johanku z Laputy. Aja přetvořil remakovanou klasiku Wese Cravena v hyperkinetickou dusně atmosférickou jízdu, jíž nechybí přehršel brilantně vypointovaných nápadů, černého humoru i v široké distribuci takřka bezprecedentní brutality. Radostí řičím a rozradostněn jsem (i když občas i já útlocitně přivírám svá očiska)

Následně opět pokouším svou otrlost a po nutném doplnění pitiva a jídla vyrážím na další z půlnočních projekcí, jež znamená můj úlet ve směru Filipíny. Kmotr (Ang padrino, Filipíny 1984), slavného místního multiprofesníka Fernanda Poe Jr. (představitel hlavní role, režisér, spoluscénárista i producent), je gangsterská variace z telenovelního pekla. Z hloučku diváků jsme do finální 136. minuty zůstaly tři. Ale abychom pro poznání filipínských filmových krás neudělali (a následnou referenci), že? Decentní Vertigo kolíbačka pak znamenala definitivní víkendové good bye.

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár