KlariNovo Vánoční pohádkové recenzování 2018: O zakletém králi a odvážném Martinovi

Vážně si nejsem správností strategie naší veřejnoprávní televize jist. Těžko totiž pochopit, proč vládcem štědrovečerního programového slotu učiní bezprecedentní paskvil, aby na první svátek Vánoční naopak tasila překvapivý, navíc nepříliš propagovaný triumf. Jestli je důvodem slovensko-česká koprodukce, jest v České televizi něco moc špatně. Letošní premiérově pohádkovou prestiž totiž tentokrát skutečně zachránili naši slovenští bratia a sestry.

 Pohádka se zbytečně doslovným českým názvem O zakletém králi a statečném Martinovi, jejíž původní název Vianočné želanie zřejmě vykazoval přílišnou podobnost s Přáním k mání, kterému televizní premiéru ve svátečním čase uzmula repríza Strachova křesťansko-agitačního sequelu, je totiž neokázalým klenotem, jež své konkurenty hravě strčí do bezedného pytle.

Prolog příběhu sice nejprve vyděsí vizuální kombinací zimní vinnetouovky, turecké verze Hobita a intra prvního Tekkena, od detailu s prstenem se však všechno jako zázrakem dostane do správných kolejí, jež postupně na tváři samozvaného, a notně již tuzemskou fantaskní šmírou ohlodaného,  recenzenta kouzlí jeden potěšený úsměv za druhým.

Režii snímku totiž pevně ve svých uměleckých spárech třímá Peter Bebjak, jenž za léta harcování po televizních projektech rozdílných témat, rozpočtů i kvalit postupně vyrostl v jednoho z nejspolehlivějších žánrových tvůrců nejen v česko-slovenském kontextu (kdo jste ještě neviděli jeho loňský film Čára, neprodleně dohoňte!). Pod jeho pozornou tvůrčí kuratelou se sice eklektický, leč nanejvýš funkční scénář Tomáše Dušičky (brácha Mika Spirita, yeah!),  jemuž k dokonalosti chybí především komplexnější záporákova motivace a razantnější závěr, mění v komplexní lekci z pohádkového kumštu, jež do místní, nepříliš pohostinné jeskyně, obývané nezřídka nevábnými skřety typu Zelenka, Troška či Strach přináší tolik potřebný závan čerstvého vzduchu i neortodoxní kreativity.

Nespornou předností pohádkové laskominy Bebjaka a Dušičky je především důsledná péče o postavy a vztahy mezi nimi: po dlouhé době dostáváme princeznu nejen půvabnou, ale především aktivní, emancipovanou a nediblíkující (Simona Kollárová), je jen škoda, že brzy vyklidí pole jsa proměněna v čedič, sympatického handicapovaného hrdinu (Richard Autner), jehož předobrazem je legendární asijský geroj Zatoichi, Lukáše Vaculíka coby slušivou domácí variantu archetypálního zen kung-fu starce Svaroga, i záporáka z cool jménem Vlkan (Tomáš Maštalír), jemuž však na působivosti přece jen poněkud ubírá jeho povrchní přislizlá porno stylizace. Naopak vzrušující emo-chemie ústředního páru je bezprostředním zdrojem pohádkového blaha, jež sice skrblí slovy, ale precizně herecky formulovanou romantikou doslova vře.

A postavy bytostí zcela nadpřirozených? Další paráda! Skvostně slamující skřítek "Buchtosmažka" (Tomáš Mischura) který zřejmě na Slovensko přiskotačil z Ronji, dcery loupežníka, a bezmála geniální děsivá i vtipná Ježibaba Csongora Kassaie jsou ozdobami epizodické struktury filmu, i důkazy výtečného výtvarného cítění autorů výpravy (Juraj Kuchárek), kostýmů (Martin Kotúček) i masek (Michaela Kicková).

Příkladná je rovněž i práce se slepotou odvážného Martina (dramaturgie: Halka Marčeková), která se stává nejen přirozeným zdrojem hrdinových útrap, ale i jeho vítězství. Myšlenky, vyslovené již kdysi Exupéryho Liškou, tak znovu ožívají na půdě slovenského vánočního pokladu. Emocionální těžiště snímku tedy neleží výhradně na tradičních motivech zlomení kletby, opětovného shledání rodičů a dětí, respektive definitivní kompletace milenecké dvojice, ale je efektivně posilováno skutečností, že hrdina se vítězstvím nad zlem stává zdravým člověkem. Když Martin ve finále poprvé v životě uzří svou matku (a následně ovšem i princeznu), není to kupodivu kýč, ale čistá krása. (Uhodnete, zda jsem plakal?)

Epilogem skvostné pohádky jest pak výtečný, niterně interpretovaný duet Holubička, z autorských hlasů i per dvojice Sima Martausová (text) a Adam Ďurica (hudba), 

Petře Bebjaku, Tomáši Dušičko a spol., posílám intenzivní díky!

Petr KlariN Klár 

   

Víření bubnů z filmové školy: Díl první – pátek a sobota!

Je to tak! Jsem zase zpátky ve své nejoblíbenější filmové Mecce. (Berlín i Vary jistě prominou). Jasně, již 44. letní filmová škola se ani tentokrát neobejde bez mé přítomnosti a tím pádem i tradiční série deníkových zápisů. Počtení příjemné přeji Vám všem!

Páteční letmé dotyky

Svou letošní uhersko-hradišťskou existenci jsem načal opatrně – coby láhev skutečně exkluzivního vína. Po vykonání klasických příjezdových akreditačních formalit, jejichž průběh se obešel bez zádrhelů a následné kompletaci vlastní stanové rezidence, jsem vyrazil nasávat první zážitky - ze dvou skandinávských gigantů filmové režie, jimž letos LFŠ věnuje vlatsní sekce, jsem se protentokrát rozhodl pro mladšího z nich a jal se tedy ochutnat panická jablka juvenilní tvorby Larse von Triera. Slavnostní úvod bloku byl ověnčen přítomností dánského velvyslance Ole Frijs-Madsena, hlavního dramaturga LFŠ Jana Jílka, a především kurátora sekce, předního odborníka na enfant terrible dánské kinematografie, Petera Schepelerna. Ten ve stručnosti, komplexně a vtipně představil specifika Trierovy filmové etapy dětské a univerzitní, v níž i přes mládí budoucího lamače konvencí byly jasně zřetelné typické obsesivní jevy jeho autorského rukopisu. Pokud mi to nabitý program letního filmového šílení dovolí, hodlám se do hlubin trierovských běsů nořit opakovaně. Úvodní vplutí bylo sarkastické, rozmarné i vtipné.

Poznámka k letošní festivalové znělce – je krátká, ostře pointovaná, a vtipná. Chválím!

Na jazyku noční můry

Sekcí, jíž mi letošní LFŠ udělala radost největší, jsou Půlnoční delikatesy, jež mají podtitul Stranger film, a jsou zasvěceny dětským hororům, a teenagerským morbiditám, ať už v podobě popkulturních kultů z dob mého vlastního dospívání, nebo jejich ideových nástupců. Vykopávacím snímkem série laskomin se v pátečním čase půlnočním stal snímek režisérů Johna Hougha a Vincenta McEveetyho Lesní duch (The Watcher in the Woods) z roku 1980. Adaptaci hororového románu Florence Engel Randallové, si sice řada přítomných včetně šéfredaktorky Filmových listů tradičně spletla se slavným žánrovým milníkem Sama Raimiho, jenž se v tuzemské, původně ještě neoficiální distribuci objevil mj. i pod totožným názvem, britsko-americká koprodukce, vzniklá pod Disneyho produkčními křídly. Film disponuje výbornou postviktoriánskou atmosférou, jež je esteticky velmi úzce spjata s poetikou Hammer films, a bezchybným castingem. Ryzí dětskou děsivost kazí jen zbytečně idylický závěr, v němž se nad dosud převládající dusivou temnotou rozklene všeobjímající a zbytečně doslovná duha. První UH večírek roku 2018 mně uvítá spokojeného a náležitě natěšeného na věci příští. A taky – Konibar, aneb místní skanzen restaurační kultury má otevřeno, a láká k pravidelným návštěvám. Radost!

Sobota v rytmu čardáše

Protože jsem se prozřetelně vybavil zatemněným stanem, jenž odpuzuje sluneční světlo, nadto bydlím ve stínu a tenata zahajovací party mne propustila až hodně nad ránem, užil jsem si přívětivé náruče spánku až do času poledního. Poté však již nastal čas vyrazit za probuzením. K tomuto účelu mi skvěle posloužil proslulý propagandistický akční epos pánů Kadára a Klose Únos. Technicky dodnes poměrně zručné, scenáristicky tendenční až běda. Zábava k popukání, z níž ovšem mrazí, mj. i z evidentní ochoty slavných herců podílet se na ní. Je velmi důležité připomínat si podobné „klenoty“ domácí kinematografie. Sekce Roztržená opona je další z ozdob na pomyslném stromě letních filmových Vánoc.

Pravidelná dávka Juraje Jakubiska

Následně si dopřeji další z vlastních LFŠ tradic a vypravím se na projekci filmu Juraje Jakubiska. V roce letošním jde o celovečerní debut východoevropského Felliniho epigona, snímek Kristové roky z roku 1967. Jakubiskova bohémská teatralita mně nehorázně baví do zhruba dvou třetin filmu, pak už je poněkud repetitivní. Jana Stehnová-Čechová je zde však okouzlující navždy. Když zrovna není před kamerou, znatelně zesmutním.

Láska ve sportovní hale

Poprvé svou barevnou hlavu strkám do programového boxu s nápisem muzikál a okamžitě se zamiluji. Hairspray Adama Shankmana mně dosud míjel, a zpětně toho mohu jen litovat. Naše setkání totiž pro mě skončilo drtivou porážkou. Během první minuty jsem byl stržen lavinou jednoznačně pozitivních emocí, a pak už jsem v podstatě nepřestal tančit. Celé dvě hodiny filmové stopáže jsem sebou potrhle trhal a usmíval se jak oběžnice na humus. Jasně, John Travolta v ženské roli trochu ruší, ale koho to zajímá, když skvostně tančí i hraje? Zvláštní je že přesně to, co mně bezbřeze irituje na Pomádě, nebo Mamma Mia, mně v případě Hairspray dokáže nadchnout. Možná je to pro lehkost, s níž na sebe muzikál nabaluje vážná témata, nejspíš i nesporný šarm všech zúčastněných. Jsem si každopádně jist jednou věcí. LFŠ mně obdarovala rozkoší i láskou. Díky!

Hudební dary a půlnoční děs

Bylo jasné, že zážitek z Hairspray si zaslouží řádně vstřebat, a proto jsem čas večerní zaslíbil večírkové předehře v podobě přátelské návštěvy Konibaru a inspekci na koncert Davida Kollera. Narozdíl od loňského fiaska s B-side Bandem a Vojtou Dykem bylo nazvučení letošního koncertního otvíráku velmi slušné, stejně jako nasazení předního rockového barda i jeho doprovodné kapely. Koncertní set se tradičně skládal z Kollerovy tvorby sólové, i songů nedávno znovuzrozené vévodkyně českého pop rocku Lucie, přidávala se nepřekvapivě Amerika (za níž jsem vyhrál pivo), a hymna všech lovců skoro nedospělých slečen s Bohumilem Kulínským v čele Nic není na stálo. Slušný nadprůměr k ukojení širokých mas. Nemám problém zatleskat, avšak čas se již pomalu naplňuje a mně už očekává další hrůza ve Sportovní hale.

Bez slavného Poltergeista tvůrčího tandemu Spielberg-Hooper by kolekce Stranger film nemohla být kompletní. Nadčasový, rodinně hororový evegreen hravě zvládá děsit i 36 let od svého vzniku, což jasně doložila i sobotní festivalová projekce, kde o výkřiky poděšené i potěšené rozhodně nebyla nouze. Suma sumárum další nadmíru vydařený den. 

Baf a na shledanou zítra!

Petr Klarin Klár

Aloisi Jirásku, vidíš to taky? Díl třetí: Středa a čtvrtek!

 Jenom se nebojte, nezapomněl jsem na Vás, jenom mne brutálně letící čas donutil prožívat, a nikoli už psát. Následující reporty jsou tedy logicky určeny i pro všechny, kteří v tom letos jeli se mnou. Vychutnejte si zápisky z druhé letošní hronovské půle!

Volný program dvakrát z Brna!

Ve středečním volném programu se představily hned dva soubory, jejichž kořeny shodně vězí v Brně. Přátelsky spřízněný Buranteatr do Hronova dovalil svůj stále ještě čerstvý inscenační kus Univerzální sci-fi v režii Šimona Cabana, jenž je svéráznou poctou žánru, a v řadě neposlední i velmi vtipnou disputací nad údělem herce. Inscenaci výborně slouží skvěle sehraný ansámbl, jehož členky a členové často s gustem sofistikovaně parodují sebe sama, méně pak už její značně přebujelá stopáž, a po hříchu roztříštěná narační struktura. Univerzální sci-fi navíc nikoli překvapivě nepodržel sál Josefa Čapka – na rozdíl od domovské scény sympatického divadelního subjektu zde logicky absentoval větší kontakt s publikem. Burani bojovali statečně, vedrem sálající neútulná pseudomultifunkční ratejna se však pro ně stala protivníkem, jenž zákeřností překonal Vetřelce, Predátora i Patrasovou Dádu. Publikum však nespoutané žonglování žánrem ocenilo bouřlivě, což vzhledem k okolnostem lze rozhodně označit za happyend.

Inscenace Já jsem Lucien, jíž se následně v Jiráskově divadle představil soubor Reverzní dveře, ve mně vyvolala dojmy dosti rozporuplné – sice jsem byl rozradostněn snad nejsofistikovanější hrou s kostýmy v kontextu celého letošního ročníku, i nesporným půvabem zúčastněných dam, na stranu druhou opětovné větrání snad nejotravnější jevištní rekvizity všech dob – štaflí, se stalo zdrojem mého znechucení. Podstatu fascinace souboru myšlenkami a životem Jeana - Paula Sartra se navíc nepodařilo náležitě sdělit – pod povrchně atraktivním vizuálem a zdánlivě suverénními hereckými výkony raší nejistota a explicitní snaha o salónní šok. Doslovná pointa je pak finální hořkou pilulí ambiciózního jevištního počinu, jenž postrádá důslednost.

Mrštíkovská variace I.

Čtenář, jenž nepozná, ze které hry pochází titul inscenace Musí to bét?, je tu zřejmě omylem. Ano, čistě dívčí ansámbl JAKKdo z Jaroměře, se pod skvostným vedením tvůrčí šamanské divadelní guru Jarky Holasové s gustem zmocnil legendární travičské story. Korunovační klenot české dramatické literatury dostal tentokrát podobu formálně vytříbené loutkařiny, jež se stala adekvátním výrazovým východiskem pro radikální dramaturgickou úpravu, v níž je akcentován především motiv negativní rodičovské manipulace s vlastními dětmi. V tomto ohledu je závěrečný verdikt soudu, jenž posílá nevlastní děti vražedkyně do výchovy jejím rodičům, jíž v podstatě celou tragédii zapříčinili, pointou z nejdrtivějších!

To nejlepší v závěru středy

Středeční noc, a komorní sál Jiráskova divadla se následně staly svědky mého nejsilnějšího jevištního zážitku z letošního Hronova. Inscenace Anna, jež vzešla z deníků, korespondence a díla básnířky, novinářky a scénáristky Alexandry Barkovové, je precizní, syrovou a nepatetickou výpovědí o výjimečné ženě, která se nikdy nedala zlomit, a s útrapami života bojovala s neústupnou urputností, i sarkastickým humorem. Matka a dcera Hana Franková a Magdalena Hniličková vládnou divadelnímu prostoru především prostřednictvím brilantní vzájemné souhry, jež nemá slabých míst. Rodinný podnik Divadla Dagmar z režijní pozice jistí syn a bratr zúčastněných hereček Jan Hnilička, jenž naštěstí neoslňuje samoúčelnou exhibicí, ale citem pro temporytmus, i absolutní oddaností zvolenému tématu. Necelá hodinka s Divadlem Dagmar byla strhující i přesto, že inscenaci propůjčený prostor je značně nedivadelní a tudíž naprosto nevyhovující. Chválím velmi a doufám, že nadmíru sympatické produkci se dostane ještě mnoha spokojených diváků.

Decentně (ne)navštívený čtvrtek

Bohužel jsem natěsno minul ruského Revizora, lístek na Olgu (Horrory z Hrádečku) Divadla Letí, jsem naopak rád přenechal lačnému divákovi, neboť jsem s dle mého názoru poněkud přeceněnou produkcí měl čest již ve Zlíně. Velmi rád, až přijde čas, porovnám verzi zájezdovou s tou originální ze štvanické Vily, ale při vší úctě ke všem zúčastněným jsem zkrátka na předlouhé inscenační repete, navíc ve vyprahlé Čapkárně neměl energii, a koneckonců ani chuť. Tendenci Hronova dovážet i nadále Inscenace roku nicméně velmi fandím.

Chvála studiu Light!

Mí favorité čtvrteční ovládli Jiráskovo divadlo už o půl páté, a naprosto se zde nehodlám tajit skutečností, že práci režisérky, výtvarnice, dramatizátorky a především výborné dramatické pedagožky Lenky Tretiagové s pražským Tanečním studiem Light dlouhodobě obdivuji. A nic se na tom nezmění ani po jejich letošním vystoupení, jímž se stala výborná scénická variace na slavný fantasy román Astrid Lingrenové Bratři Lví srdce. Inscenace Děti Lví srdce odvypráví s odzbrojující živelností, přesto však naprosto přehledně takřka kompletní dějovou osu prozaické předlohy, a to během pouhých dvaceti minut. Jejich fascinující děsuplné pojetí mytické bestie Katly mi v myšlenkách silně rezonuje ještě teď. Lenka Tretiagová režíruje věkově velmi různorodý ansámbl empaticky do podoby ideálně sehraného celku, který je však naštěstí dalek sterilní vycíděnosti „dětí na baterky“. Taneční studio Light zaslouženě slaví úspěchy po celém světě – jeho členové však nepřestávají být dětmi hravými a hrajícími si, což je moc dobře. Budiž jim provolána sláva!

Irsko v Sokolovně

Časně noční hronovskou sokolovnu navštívilo, a mé čtvrteční divadlení tak ukončilo Divadlo Vydýcháno z Liberce, které mne znovu poučilo o subjektivitě vnímaného času. Není dvacet minut, jako dvacet minut. Sympatičtí lidé se sice v inscenaci ANDREW COFFEY – vyprávěj příběh pokusili invenčně převyprávět starou irskou duchařskou pověst, uvízli však na mělčině akvaparku inscenačních klišé zvoleného crossoveru žánrů. Storytelling se s horrorovými proprietami těžce míjel, a princip opakování se postupně stával zdrojem rostoucí nudy. Škoda. Pro svůj první noční drink si tentokrát kráčím poněkud uondán, a rozesmutněn z blížícího se konce. Ale o něm až příště.

Ukončení brzy!

Petr KlariN Klár

Jirásku Aloisi, vidíš to taky? Díl první: Příjezd a neděle!

Hronove zdar! V rámci svého již tradičního prázdninového tripu dávám v sobotu vale Uherskému Hradišti, končím své letní odloučení od múzy Thálie a vyrážím… v podstatě domů. Divadelní žatva Jiráskův Hronov je místem lásky, sídlem přátel i intenzivních zážitků. Přijměte tedy pozvání na další mé reporty z něj. Laskavě čtěte! 

V sobotu nebyl vzhledem k času našeho příjezdu, a následnému setkávání s drahými monstry na divadlo už čas (Lenone moc díky za pohodlný přesun!), za zaznamenání však stojí věci pozitivní – bezproblémové vyřízení ubytování a všech dalších příjezdových formalit, návrat společného stravování do jídelny hotelové školy (jídlo si zatím drží velmi solidní úroveň, dámy jsou pohotové, šaramantní i vtipné), i zrod stanového městečka, po němž jsem několik let marně volal. Skutečnost, že zatím není příliš naplněno, vyplývá nejspíš z faktu, že informace o jeho existenci nepronikla mezi účastníky Hronova včas. Jde ovšem jistě o vítané rozšíření ubytovacích kapacit. Svůj vlastní stan nechávám zatím po LFŠ odpočívat, a volím obvyklé ubytování v přívětivých tenatech místní školy – mým dočasným domovem se tak stává třída převážně obývaná seminaristy a seminaristkami storytellingu. A Triton? Ten pořád stojí. První kytarové skřehotání, návštěva Stovky u Gurina a tradiční objímačky s vínem jsou předehrou mého prvního hronovského usínání v roce 2017.

První noc byla poklidná a probouzení přívětivé i přesto, že údajně chrápu. Během svátečního dopoledne jsem sice řešil nepříjemné pracovní trable s neustále se přehřívajícím notebookem, roztrpčení mladého publicisty v nejlepším věku však zdařile rozptylovaly přívaly zeleného čaje podávané v ranní Stovce i dobrý oběd (spokojenost s jídelnou nadále přetrvává). Poměrně uklidněn naplněným břichem, i konečně fungující výpočetní technikou jsem se křepce vydal na první omrk divadelního kolbiště do Jiráskova divadla. A můj svět se otřásl!

Přítomnost Inscenace …dlouhá cesta Rádobydivadla Klapý v oficiálním programu Jiráskova Hronova je totiž jasným důkazem selhání kontrolních orgánů přehlídky – každá porota má právo nenominovat či nedoporučit – inscenační nepodarek intergalaktických rozměrů se tudíž na jeviště prestižní akce vůbec neměl doplazit – je totiž velmi unfair vůči ostatním zúčastněným umělcům, divákům a koneckonců i souboru samému, kterému je tak neprávem podsouván dojem umělecky úspěšného divadelního artefaktu, zařadit na pomyslný The best of seznam položku, jež selhává ve všech možných ohledech. Rádobydivadlo Klapý v podstatě redefinuje Artaudův pojem Divadlo krutosti na permanentní úmornou divákovu torturu. Umělecký šéf souboru Ladislav Valeš v pro sebe tradiční velikášské trojkombinaci režiséra, dramaturga a autora divadelní adaptace provádí nelegální exhumaci někdejšího krále skandinávské kinematografie, korunovanou jeho brutálním znásilněním. Bergmanovy Lesní jahody, na něž si, jak napovídá název inscenace, soubor pravděpodobně ani nenamáhal zařídit si autorská práva, jsou niterně autobiografickou sondou do života stárnoucího umělce, bilancujícího vzestupy i pády vlastního života v rodině i profesi. Valešův tvůrčí přístup, v jehož rámci si přivlastňuje Bermanovu intimitu, se však podobá masturbaci do cizího deníku, kdy niternost nahrazuje zobecněním, kreativitu nahodilostí, prostorovou dynamiku a mizanscény rezignací na organizaci. Svým divákům navíc implicitně sděluje: „Jsem Ingmar Bergman amatérského divadla v Česku!“. I do Eda Wooda máte v tomto konkrétním případě na míle daleko, vážený pane Valeši! Otřesen otřesem jdu sliz ten smýt pivem dobrým za asistence přátel.

Po necelé hodině, kdy váhal jsem velmi nad nuceným výsekem paměti vlastní, jsem s důvěrou v lepší časy příští do místní Sokolovny zamířil. Mé apokalyptické depresivní stavy z alarmujícího stavu české amatérské činohry naštěstí příznačně rozptýlil soubor Rámus Plzeň inscenací s přiléhavým názvem V prdeli!. Zdena Vašíčková se se svým sehraným kolektivem skvěle popasovala s nelehkým žánrem pohádkové morality. Svižná padesátiminutovka disponuje bezprostředním kontaktem s publikem, přehršlí hravých nápadů, a nakažlivou radostí ze hry, díky níž mi ani příliš nevadilo, že jsem prošvihl večeři. Korunkou na inscenaci je pak citlivá práce se spontaneitou dětské herečky. Rámusi, tentokrát velké díky – složil jsi mimochodem v mých očích reparát za loňského žalostně nepovedeného Antikryse.

Kolektivní inscenaci souboru Inverze Most, To si viděl, vzniklou pod vedením ostříleného pedagoga a režiséra Pavla Skály jsem viděl už na letošním Písku – sice jsem i nadále přesvědčen, že jde spíše o divadlo mladé než experimentální, přesto je na Hronově zcela právem. Nebojí se otevírat palčivá témata, s diváky komunikuje adekvátně zvolenou a zvládnutou formou, jíž bych vytknul jediné – lepší mluvu. Jinak není důvod nechválit. Nepolevujte, vážení!

Finále mého nedělního divadelního pídění mělo poněkud osobní konotace. S románovou předlohou inscenace Valérie a týden divů, stejnojmenným „černým“ románem Vítězslava Nezvala, mám vlastní praktické zkušenosti – sám jsem jej totiž s láskou k temnotě (v žánrovém crossoveru s pohádkou Král Tchoř, K. J. Erbena) před dvěma lety dramatizoval do podoby punkově-rockového scenária Valérie aneb Slepičí mor!, jež jsem režíroval s tehdejším domovským souborem Ansámbl Oz!.

Latrina Magika při V. A. D. Kladno zvolila atraktivní audiovizuální formu, v níž se setkaly precizní videoprojekce, jež okamžitě upomenou na skvostnou Jirešovu filmovou adaptaci, kterou osobně považuji za nejerotičtější český film všech dob (úchvatná Jaroslava Schallerová!!!!!!), s dráždivou hudbou mé oblíbené skupiny Dresden Dolls. Živá hudba je sice rozhodně plus, opačným znaménkem hodnotím sterilní interpretaci prezentovaných songů. Otevřenou inspirační poctu hrdinům českého výtvarna Ester Krumbachové a Janu Švankmajerovi velmi vítám, méně už skutečnost, že pro technické aspekty se poněkud pozapomnělo na vedení herců i dramaturgii – herci nutkavě schizofrenicky těkají mezi psychologií a groteskou, a totálně ohlodaná kostra příběhu, z níž odpadly celé linky (Hedvika!) i vztahové vazby, se hroutí pod dílčími nedůslednostmi, jež v neznalém divákovi, vyvolávají zbytečný zmatek. Poslední výhrada pak míří k umístění inscenace do komorního prostoru. Jsem přesvědčen, že větší jeviště by inscenaci jen pomohlo se nadechnout. Co však musím vyzvednout, je příkladná komunikace týmu s diváky. Je velmi příjemné být přivítán i úsměvem vyprovozen Samozřejmost? Nikoli!

A pak už mně pohltila typicky hronovská nedělní noc…pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Hradiště žije!: Díl šestý: Finále na dohled!

Čas v poslední třetině letošní Filmovky neskutečné švihnul do svých nadupaných ořů. Je proto nutné opustit tradiční strukturu denních reportů a ve dvojici článků a následném epilogu shrnout zbytek mého letošního hradišťského pobytu.

Jediné zklamání

 Kosa na kámen mého diváckého výběru ve 43. ročníku LFŠ dopadla opravdu naštěstí jen jednou - bohužel jsem právě kvůli zmíněnému snímku opovrhl posezením s přáteli. Nevidět Thriller - drsný film (Thriller - en grym film, Švédsko, 1974), někdejšího Bergmanova režijního asistenta Bo Arne Vibenia, jenž je v setrvalé registraci fanoušků B-cult movies zřejmě především kvůli tomu, že byl údajně jednou z klíčových inspirací Tarantinova dvoudílného revenge opusu Kill Bill, zůstal bych ušetřen k uzoufání nudné Vibeniovy varianty hypnotické psychedelie, kterou nepomohl rozhýbat ani nesporný půvab Christiny Lindbergové, někdejší Anity – Švédské nymfičky, v ústřední mstitelské roli.

Příjemné překvapení – nejlepší doporučení divákům kin!

Filmy, které posléze doplují do distribuční sítě, na festivalech obvykle moc často nenavštěvuji, ale za následující výjimku, jejíž projekci jsem navíc navštívil víceméně náhodou, jsem intenzivně rád. Právě teď Vás totiž pošlu rovnou do kinosálů. Česká distribuční premiéra koprodukčního filmu Čára, slovenského režiséra Petera Bebjaka, byla sice termínově posunuta, už v úvodu podzimních dní se Vám však dostane hutného baladického thrilleru s kusturicovskými prvky. Jádrem atraktivní story z pera scénáristy Petera Balka je prorůstání vztahů policie a organizovaného zločinu na slovensko-ukrajinských hranicích, jeho korunou pak brilantní audiovizuální stránka, jež nekompromisním způsobem dokazuje definitivní přerod aktuálního domácího krále televizní detektivky v prvoligovou režijní personu. Beze zmínky rozhodně nelze ponechat výtečnou kameru Bebjakova věrného souputníka Martina Žiarana, ani přesvědčivé výkony Tomáše Maštalíra, Emílie Vašáryové, Andreje Hryce nebo Filipa Kaňkovského. Nežli běhat po strništi, to raději vyrazit na Poloniny. Co nejdříve!

Parádní dokument

A ještě jedno doporučení slovenské, tentokrát naopak pro diváky s oblibou v nacházení – film Cooltúra, slovenského dokumentaristy Mira Rema, totiž kvůli nesouhlasu některých protagonistů nikdy nebyl uveden v oficiální distribuci (Miku Spirite a Rytmusi, fakt nedíky!). Řada projekcí se naštěstí uskutečnila a uskuteční na akademické půdě, režisér na besedě rovněž deklaroval, že je ochoten jej poskytnout k dispozici online. Pokud Vás zajímají podoby současné subkultury, audiovizuálně definované prostřednictvím groteskní mozaiky mnohdy bizarních výjevů, neváhejte. Removi je cizí sentiment i moralizování, ve své cestě pod povrch však zachází mnohem dál, než například žánrově spřízněné Kmeny. Hledejte, shánějte, budete potěšeni!

  

…pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Hradiště žije!: Díl pátý: V zajetí sérií!

V minulém díle jste četli...parafrázi titulku, dobře známého všem seriálovým konzumentkám i požíračům, si v případě reportu z festivalového úterka jednoduše odpustit nemohu. Jeho podstatná většina se totiž bude problematiky příběhů na pokračování přímo týkat. Takže kde jsme to skončili minule?

Správně - Lovci - díky nim, a samozřejmě kvůli Vám jsem udělal něco, co na filmovce už dlouho ne - z obavy, abych nezaspal jejich přímé pokračování Falešná stopa (Jägarna 2, Švédsko 2011),  usnul jsem nad ránem přímo na louce před Sportovní halou - asi na hodinu (Vertigo drahé za předchozí večírek srdečné díky!) - a za svoji hedonisticko-hektickou aktivitu jsem byl po zásluze odměněn, a sice snímkem, který v intenzitě zážitku snad svého předchůdce i předčí. Opakují se sice dílčí problémy - ústřední hrdina v podání Rolfa Lassgårda je se svým smolařstvím zdatným konkurentem Wallanderovi i Lutherovi, záporáci se průběžně mění z otíkovských kreténů na bondovské geniály, a policisté, jak jinak, lžou. Falešná stopa má blíž k Nelítostnému souboji než Silveradu, a kolektivního zločince tentokrát nahradil jednotlivec, za to však v jedinečné herecké interpretaci Petera Stormara. Naprosto nepochybuji, že oba žánrové skvosty si v době brzké zopakuji, a vám je mohu vřele k seznámení doporučit.

Po nezbytném doplnění energie a decentním snížení spánkového deficitu jsem se intenzivně přimknul k očekávané události dne, v podobě projekce finální trojice epizod Sedmilhářek. A jistě, má včerejší hypotéza se ukázala býti přesnou. Celá pointa příběhu spočívá v tom že,...nikoli, nebudu ničema, a spoileru se nedočkáte. Snad jen ujištění, že pokud budete dostatečně pozorni/né měli/y byste zhruba v polovině minisérie mít jasno. V předchozím lektorském úvodu Jany Jedličkové diskutovaná žánrová černě-humorně- dramatická klasifikace však beze zbytku sedí. Sedmilhářky se zjevně hlásí k odkazu dramatiky Edwarda Albeeho či Patricka Marbera, respektive k jejich filmovým adaptacím Mike Nicholse, ironicky traktovanou sociální kritičností má proklatě blízko k tvorbě Gillian Flynnové, a linie dramatická tepe hitchcockovským srdcem. Je rovněž příznačné, že literární populár Liane Moriartyové na úroveň televizní události povznesli muži - precizní veterán televizní scenáristiky David E. Kelly, a   kanadský režijní virtuóz Jean Marc Valée, kteří v umění pracovat s ženskými postavami zdařile atakují nadpřirozené schopnosti Tennessee Williamse. Sedmilhářky jsou rozhodně skvěle odvedeným řemeslem, uměním však nikoli, a zlomovým momentem televizní popkultury se  stanou jen stěží – skutečnost, že se HBO otevírá ženským světům, však jednoznačně považuji za pozitivní zprávu. Znovu ale musím zopakovat, že ohlášení vývoje druhé série mne intenzivně irituje. Důstojně zakončený příběh měl zůstat dalším, uměle startovaným kapitolám uzavřen. Nicméně večírek ve stylu Audrey a Elvise bych rozhodně si dal. A co vy?

Úterek jsem z hlediska filmového zakončil projekcí filmu Nina, režiséra Juraje Lehotského. Příběh rozvodu dlouholetého partnerského svazku, vnímaný optikou dospívající dívky zdánlivě nepřináší do žánru mnoho inovativního, jeho jednoznačné přednosti však tkví v neokázalém vedení kompaktního hereckého týmu, jež prozrazuje předchozí dokumentární orientaci režiséra, i nevtíravá návaznost na uherovskou poetiku. Snímek je rovněž důstojnou připomínkou časů, kdy česko-slovenská kinematografie byla na poli snímků pro děti respektive o dětech dominantním hráčem. Přál bych Nině co nejvíc spokojených diváků, neboť je obnova domácí produkce zmíněného žánru mým dlouhodobým snem.

Následná úterní slovenská party byla plná skvělého vína, tance a přátelských rozprav. Co víc si přát? Pokračování příště!

Hradiště žije! Díl třetí: Nedělí!

Ranní ptáče díl doskáče...třeba na švédské kriminální oddělení. Ano, série brzkých probouzení i nadále pokračuje, odborné úvody Jana Šulce i dalších ostřílených bijců pódiových se stávají mou pravidelnou intelektuální snídaní. 

I Muže z Mallorky (Mannen från Mallorca, Švédsko/ Dánsko, 1984), aneb druhý letošní Bo Widerbergův zářez režijní, lze počítat mezi vítané rozšíření obzorů v oblasti skandinávské procedurální krimi. Na místo zakladatelských person je tentokrát adaptována beletristická prvotina další ikony žánru i policie Leifa G. W. Parssona, prosazuje se vtipná nadsázka i deziluze z boje s větrnými mlýny, i nerušící severská varianta buddy movie. Ideální náhrada čaje zeleného i černé kávy.

Následně jsem bohužel natěsno prošvihl svou rezervaci na výlet do dokumentu, tedy na Klusákův Svět podle Daliborka, a tak jsem se namísto kratochvil českého nácíčka věnoval blogování pro vás. Hodinu pátou jsem pak zasvětil prvnímu z celkem tří setkání s aktuální televizní minisérií Sedmilhářky (Big Little Lies, HBO, 2017), o níž vás podrobněji zpravím posléze. Po prvních dvou epizodách prozatím doufám, že nechronologická vyprávěcí struktura a vypiplaná audiovizuální stránka díla, jenž pod palcem má renomovaný kanadský režisér Jean Marc Vallée (mj. snímky Klub poslední naděje, Divočina a další))  nejsou obalem pro pouhou posh femi banalitu...Zkrátka, ještě se uvidíme, děvčata...

...následně spolu s drahým kolegou, vítaným hostem a výborným kamarádem Michalem Horňákem vstoupíme do Slováckého divadla, a já se zamiluji...Janička (Jeannette l'enfance de Jeanne d'Arc, Francie 2017), festivalovým divákům dobře známého režijního zlobila Bruna Dumonta, je totiž nejodvážnější muzikálovou vizí přinejmenším od Luhrmanova Moulin Rouge (Austrálie, 2001), a já vás tímto razantně posílám na některou z projekcí v rámci přehlídky be2can. Bez Janičky se totiž vaše životy neobejdou. Což ovšem neznamená, že mne nebudete proklínat - Dumont totiž zdecimovaný žánr podrývá s entusiasmem ADHD krtka. Ovce coby královny komparzu, insitní herectví, absurdní choreografie spolupracovníka Cirque du Soleil Philippa Decouflého a rozpustilá hudba Igorrova, jež žánrově osciluje mezi ohlasy renesančních balad, metalcorem a lámanými beaty, jsou strůjci zážitku, který by Osvaldovou, Soukupa, Basikovou i Andrewa Lloyd Webbera na notičky rozsekal. Neváhejte zažít!

 Nedělní večer jsem filmově zakončil půlnoční projekcí Muže na balkóně (Mannen på balkongen, Švédsko/ Německo 2001), Daniela Alfredsona. Martin Beck, tentokrát v herecké interpretaci Gősty Ekmana řešil řádění vraha malých děvčátek. Lehce rutinovaný žánrový kus ve mně vyvolal nutkavou potřebu večírku, jež samozřejmě nezůstala nenaplněna. Na shledanou brzy!

Petr KlariN Klár