Uherskohradišťské filmové hody: Díl 6. – Poslední dva!

Jak nám to začalo, tak nám to končí, aneb víkend epilogický v kostce tu. I ve svých dvou finálních dnech, letošní Filmovka na vavřínových věncích rozhodně neusínala, i když nutno je přiznat, že oči moje místy únavou již vlhly. Nicméně vytrval jsem, a i nadále pilně filmy nasával a za odměnu jsem se pak chvilky nejedné intenzivně emotivní dočkal.

Šmírák (Peeping Tom, Velká Británie 1960), režiséra Michaela Powella, jenž tvoří bezesporu jeden ze základních pilířů svého žánru, sice decentně zestárnul do podoby roztomilé dobovky, jistou sílu, naprosto adekvátní pátečnímu horkému dopoledni si přesto uchoval. Mezi jeho jednoznačná pozitiva patří nejednoznační hrdinové, intenzivní atmosféra, i velmi důsledná práce s filmovým médiem, jako jedním z ústředních motivů snímku. Povinnost pro všechny příznivce filmových psychopatů. Mark Lewis aka Carl Boehm v naléhavé herecké interpretaci Karlheinze Böhma spolu s např. Normanem Batesem (Anthony Perkins) patří k pradědům psychologického thrilleru. Potlesk a poklona sekci Point of view, za tematickou komplexnost předkládaných děl.

Následující Vlk z Královských Vinohrad (ČR, Slovensko, Francie, 2016), byl v Klubu kultury první citovou šlehou nabitého pátku. Radost z režijního epilogu největšího českého film punkera Jana Němce mi přinesla spontánní hravost, permanentní přítomnost pobavené sebeironie, i vizuál, který si s vypravěčskou konvencí svou moudrou hlavu nikterak neláme. Neustálé divákovo znejišťování, zda se pohybuje na území dokumentu či perzifláže se stává strůjcem napětí, které by v současné domácí kinematografii pohledal. Je smutné psát o něm v minulém čase, ale Jan Němec byl až do svého tvůrčího konce duševně nejmladším režisérem v Česku. Děkuji Vám, Jene!

Vůbec bych na začátku letošních Filmovky nehádal, kolik rozkoše mi letos připraví domácí film (Laputo nikoli, tebe jsem na milost nevzal J). Za můj nejpohodovější úsměv ve tváři tak může klasika v podobě stále svěžích, teď navíc digitálně restaurovaných Starců na chmelu (Režie: Ladislav Rychman, Československo, 1964). Nejen díky skvěle vybraným mladým hercům (Vladimír Pucholt a Ivana Pavlová jsou pořád neokázale dojemní ve své křehké přirozenosti a Miloš Zavadil do dneška kraluje českým filmovým záporákům)jsem byl asi po sto šedesáté mimořádně dojat. „Až do včera jste nám strašně křivdili, dneska už nás soudíte právem “ funguje pořád, a krásně!

Festivalová finální sobota pak byla poznamenána jedním zklamáním, povedenou předzvěstí, očekávatelnou událostí a v závěru osobním selháním.

Letošní Fokus, věnovaný kinematografii Filipín, byl ve snaze o co největší šíři předkládané nabídky často přehlídkou obskurit, jež ve výsledku evokovaly spíš Festival otrlého diváka, což by mi nikterak osobně nevadilo, kdyby kupříkladu snímek Kovář (Ang panday, režie: Fernando Poe Jr., Filipíny 1980), nebyl jen zoufale nudnou, utahanou pohádkou, vedle níž je Princ a večernice strhujícím filmovým ekvivalentem horské dráhy. Fernando Poe Jr. zde po podobně bolavém Kmotrovi opět prokázal nepochopitelnost vlastního kultu. Škoda.

Se zvědavostí jsem následně zavítal na prezentaci domácího televizního produktu veřejnoprávní České televize Kosmo, jenž se vylíhl v kreativní hlavě scénáristy Tomáše Baldýnského (v minulosti mj. Comeback) jemuž s dialogy zdatně pomohla Petra Soukupová. Mezi nesporná pozitiva projektu patří i přítomnost hereckého režiséra (zkušený divadelní harcovník Zdeněk Dušek), který ideálně vyladil souhru velmi dobře vybraného ansámblu (za televizního režiséra je zde technicky vynalézavý Jan Bártek). Prezentovaná trojice dílů se pohybuje na žánrovém pomezí přidrsnělé hravosti Červeného trpaslíka a politické satiry nikoli nepodobné i u nás značně populárním britkomickým televizní sériím Jistě pane ministře respektive premiére, z novějších počinů pak lze připomenout i oblíbenou Kancelář Blaník. Rozhodně hodno Vaší pozornosti (a mojí podpory).

Bouře (The tempest, USA 2010), jíž zároveň vyvrcholil režijní profil Julie Taymorové i pocta dramatice Williama Shakespeara, už sice stylisticky neuchvacuje, a především v monologických pasážích zjevně divadlo vyhrává nad filmem, ve vedení mnohdy hvězdných hereckých představitelů však jedna žena vládne všem. Změna pohlaví ústřední postavy Prospera/y vůbec nevadí, Helen Mirrenová je skvostná v razanci hereckého gesta, i drsnější než Gandalf s panem Vigem dohromady. Po audiovizuálně i herecky uchvacujícím Titovi jde o mírné zklamání, jež ovšem jde i na vrub zvolené předlohy, která je mnohem vrstevnatější a na adaptaci tedy komplikovanější než přímočará Shakespearova tragická prvotina. 

Slavnostní zakončení letošní LFŠ bylo důstojné, stručné a přiměřeně vtipné. Všeho tak akorát, jak má býti. Zde v podstatě bez výhrad.

Mým osobním selháním se pak v samotném závěru stala půlnoční projekce Sador, vládce vesmíru (Battle Beyond The stars, režie: Jimmy T. Murakami a Roger Corman, USA, 1980), kde unaven jsem usnul, dříve než skončily úvodní titulky. Filmu, jeho tvůrcům i mým biografním sousedům/dkám se tímto velmi omlouvám.

Zde by můj report z letošní LFŠ mohl skončit, zbývá jen stručné shrnutí a samozřejmě i poděkování. Organizačně je totiž Filmovka naprosto precizní i přívětivá. Za celou dobu svého pobytu jsem se nesetkal s žádným negativem, informací bylo vždycky dosti a arogance absentovala zcela. Zvláštní poděkování pak letí k tiskové mluvčí Michaele Dostálové, a personálnímu zajištění Tenisové haly a Stanového městečka. Naviděnou příští rok! (a teď už do Hronova vzhůru!!!)   

Petr KlariN Klár

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 2. – Divadelní pondělí (a filipínské kočky)!

Pondělí mne na 42. ročníku Letní filmové školy zastihlo coby zodpovědnou bytost, jenž nepopře svou dominantní profesi divadelní. Nemohl jsem se tedy nevydati na v pořadí již druhou přednášku charismatického shakespearovského guru Martina Hilského. Velký alžbětinec totiž slaví 400. výročí od finálního stepu domácí obuví a naštěstí na něj ani letošní Filmovka nezapomněla. Tématem dne protentokrát byla rovnou nejslavnější tragédie lásky dvou veronských milenců Romea a Julie. Málokdo je dnes tak neotřesitelnou komunikační jistotou jako pan profesor Hilský. Jako vždy s intenzivní vervou, ale i velmi příjemným nadhledem a špetkou nezbytné sebeironie, předvedl naprosto brilantní náhled do zvolené problematiky. Dobře známé věci přehledně shrnul a zároveň pro nepříliš znalé odhalil spoustu zaprášených dveří i dosud zahalených tajemství. Velkou předností přednášky byl její takřka ideální informační rozptyl, který zaujal naprosté laiky i poučenější obecenstvo. Pan profesor navíc bezprostředně udělil i lekci z moderování i uměleckého přednesu. Intenzivní díky!

Po cca dvacetiminutové pauze už velmistra teorie i shakespearovských dějin vystřídalo sehrané trio Hejlíčková-Říman-Flígl, kteří proslulou love story předvedli v jejích nejpestřejších podobách. Iva Hejlíčková představila především fragmenty z klasických filmových adaptací, Aleš Říman pak tematické i časoprostorové transpozice (výživné byly zejména příspěvky z východního bloku) a Jiří Flígl nečekané žánrové výstřelky. Vzdělání, zábava a inteligentní humor, to vše v ideálním poměru jak vinný střik z favoritní sklizně, jsou jedním ze základních důvodů proč se člověk na Filmovku opakovaně vrací. Prosím zachovávat a jen tak dál!

Po přijatelném gastropornu v Pizzerii u Macka (vyměkl jsem a dal si nachos, na tavený sýr na špeclích či ďábelské toasty na pizze jsem skutečně žaludecky neměl), jsem zaujal výhodnou pozici u Divadelního stanu a číhal na Proton!!!

https://vimeo.com/167236116

Nejčerstvější inscenace mých nejen generačních spřízněnců, pražského divadla Vosto5, poeticky navazuje na Košičan 3 a je  „jevištní rozhlasovou reportáží o objevu zapadlé české kapely PROTON, která byla umlčena těsně předtím, než se stala slavnou.“ Tradiční sestavu zde navíc doplnil herec, muzikant, režisér, pedagog a bůhvícoještě, Petr Marek, který do týmu hladce zapadl jak Štětináč k Bratrstvu kočičí pracky. Chlapci si tentokrát berou na mušku mytologii domácí pop music, širokou oblibu šermířství v našich zemích,  pseudokulturní producentské pasáctvo i sami sebe. I přes značnou šířku tematického záběru je výsledkem snah týmu vedeného tentokrát režisérem i spoluscenáristou Ondřejem Cihlářem konzistentní jevištní obdoba tapas, jež nejlíp chutná sdílené. Tento lahodný divadelní mlsek navíc primárně vyžaduje diváka alespoň částečně ve vodách místního pop-rybníčku protřelého, což vůbec není na škodu. (a potom přijde Ostrouchov!) Přiměřená stopáž, jež nikomu nedovolila v zapoceném Divadelním stanu zkolabovat potěšila, závěr nefalšovaně dojal. Je krásné oprávněně chválit! 

Po povedeném Protonu jsem lehce nakoukl do Sportovní haly, abych zjistil, že dramaturgie LFŠ k projekci Naslepo adekvátně coby neokázalou poctu zvolila snímek Chuť třešní (Ta'm e guilass, Írán/Francie, 1997), nedávno zesnulého režiséra Abbase Kiarostamiho. Protože jsem ale nebyl příliš kontemplativně zaměřen, zamířil jsem na doplnění stravy, a následné rozvzpomínání v letním kině RWE, jež ovládlo Sedm statečných. Netřeba představovat!

V parku, kde se promítala Balada pro Banditu, jsem ale zaslechl útržek dialogu, o něž by byl hřích se nepodělit:

Muž A.(vypruzeně): „Pojď pryč, tuto country sračku kategoricky odmítám sledovat“

Muž B.(totálně extaticky): „Co blbneš. To jsou český Vlasy, normálně Hieronymus Bosh, Zahrada rajských potěšení, vole“…

Tak nevím. Já myslel, že Uhde, Pospíšil, Sýs, Husa a Greenhorns.

Ale pobavili, hoši.

Protože jsem ovšem ještě nebyl docela umělecky syt, vyrazil jsem pak do Klubu kultury, na další ochutnávku filipínských krás(ek). Nadané studentky (The Gifted, režie a scénář: Chris Martinez, Filipíny 2014), je další v sérii teenagerovských variací na Ošklivku Betty, pod jejímž zaměnitelním vizuálním kabátek, jež může znalcům žánru evokovat například film Bezmocná (Clueless, USA 1995), režijní matadorky Amy Heckerlingové, se skrývá překvapivě komplexní (což ovšem neznamená, že nikoli groteskně brutální) filmová disputace na téma kultu krásy, těžkostí života na střední škole či střetu bohatství a idealismu. Film navíc disponuje trefnou pointou, která pomáhá zvednout hodnocení o polovinu pomyslného stupně. Filipíny tentokrát bodují a já mohu v pohodě odtančit do další skvělé noci. Pokračování příště!  

Petr KlariN Klár