Pondělí mne na 42. ročníku Letní
filmové školy zastihlo coby zodpovědnou bytost, jenž nepopře svou dominantní
profesi divadelní. Nemohl jsem se tedy nevydati na v pořadí již druhou
přednášku charismatického shakespearovského guru Martina Hilského. Velký alžbětinec totiž slaví 400. výročí od
finálního stepu domácí obuví a naštěstí na něj ani letošní Filmovka
nezapomněla. Tématem dne protentokrát byla rovnou nejslavnější tragédie lásky
dvou veronských milenců Romea a Julie.
Málokdo je dnes tak neotřesitelnou komunikační jistotou jako pan profesor
Hilský. Jako vždy s intenzivní vervou, ale i velmi příjemným nadhledem a
špetkou nezbytné sebeironie, předvedl naprosto brilantní náhled do zvolené
problematiky. Dobře známé věci přehledně shrnul a zároveň pro nepříliš znalé
odhalil spoustu zaprášených dveří i dosud zahalených tajemství. Velkou
předností přednášky byl její takřka ideální informační rozptyl, který zaujal
naprosté laiky i poučenější obecenstvo. Pan profesor navíc bezprostředně udělil
i lekci z moderování i uměleckého přednesu. Intenzivní díky!
Po cca dvacetiminutové pauze už
velmistra teorie i shakespearovských dějin vystřídalo sehrané trio
Hejlíčková-Říman-Flígl, kteří proslulou love story předvedli v jejích nejpestřejších
podobách. Iva Hejlíčková představila především fragmenty z klasických filmových
adaptací, Aleš Říman pak tematické i časoprostorové transpozice (výživné byly
zejména příspěvky z východního bloku) a Jiří Flígl nečekané žánrové
výstřelky. Vzdělání, zábava a inteligentní humor, to vše v ideálním poměru
jak vinný střik z favoritní sklizně, jsou jedním ze základních důvodů proč
se člověk na Filmovku opakovaně vrací. Prosím zachovávat a jen tak dál!
Po přijatelném gastropornu v Pizzerii
u Macka (vyměkl jsem a dal si nachos, na tavený sýr na špeclích či ďábelské
toasty na pizze jsem skutečně žaludecky neměl), jsem zaujal výhodnou pozici u
Divadelního stanu a číhal na Proton!!!
https://vimeo.com/167236116
Nejčerstvější inscenace mých
nejen generačních spřízněnců, pražského divadla Vosto5, poeticky navazuje na Košičan 3 a je „jevištní rozhlasovou reportáží o objevu
zapadlé české kapely PROTON, která
byla umlčena těsně předtím, než se stala slavnou.“ Tradiční sestavu zde navíc
doplnil herec, muzikant, režisér, pedagog a bůhvícoještě, Petr Marek, který do
týmu hladce zapadl jak Štětináč k Bratrstvu kočičí pracky. Chlapci si
tentokrát berou na mušku mytologii domácí pop music, širokou oblibu šermířství v našich
zemích, pseudokulturní producentské
pasáctvo i sami sebe. I přes značnou šířku tematického záběru je výsledkem snah
týmu vedeného tentokrát režisérem i spoluscenáristou Ondřejem Cihlářem
konzistentní jevištní obdoba tapas, jež nejlíp chutná sdílené. Tento lahodný
divadelní mlsek navíc primárně vyžaduje diváka alespoň částečně ve vodách
místního pop-rybníčku protřelého, což vůbec není na škodu. (a potom přijde
Ostrouchov!) Přiměřená stopáž, jež nikomu nedovolila v zapoceném Divadelním
stanu zkolabovat potěšila, závěr nefalšovaně dojal. Je krásné oprávněně chválit!
Po povedeném Protonu jsem lehce
nakoukl do Sportovní haly, abych zjistil, že dramaturgie LFŠ k projekci Naslepo
adekvátně coby neokázalou poctu zvolila snímek Chuť třešní (Ta'm e guilass, Írán/Francie, 1997), nedávno zesnulého
režiséra Abbase Kiarostamiho. Protože jsem ale nebyl příliš kontemplativně
zaměřen, zamířil jsem na doplnění stravy, a následné rozvzpomínání v letním
kině RWE, jež ovládlo Sedm statečných.
Netřeba představovat!
V parku, kde se promítala Balada pro Banditu, jsem ale zaslechl
útržek dialogu, o něž by byl hřích se nepodělit:
Muž A.(vypruzeně): „Pojď pryč, tuto country
sračku kategoricky odmítám sledovat“
Muž B.(totálně extaticky): „Co
blbneš. To jsou český Vlasy, normálně Hieronymus Bosh, Zahrada rajských
potěšení, vole“…
Tak nevím. Já myslel, že Uhde,
Pospíšil, Sýs, Husa a Greenhorns.
Ale pobavili, hoši.
Protože jsem ovšem ještě nebyl docela
umělecky syt, vyrazil jsem pak do Klubu kultury, na další ochutnávku filipínských
krás(ek). Nadané studentky (The
Gifted, režie a scénář: Chris Martinez, Filipíny 2014), je další v sérii teenagerovských variací na Ošklivku Betty, pod jejímž zaměnitelním
vizuálním kabátek, jež může znalcům žánru evokovat například film Bezmocná (Clueless, USA 1995), režijní
matadorky Amy Heckerlingové, se skrývá překvapivě komplexní (což ovšem
neznamená, že nikoli groteskně brutální) filmová disputace na téma kultu krásy,
těžkostí života na střední škole či střetu bohatství a idealismu. Film navíc
disponuje trefnou pointou, která pomáhá zvednout hodnocení o polovinu
pomyslného stupně. Filipíny tentokrát bodují a já mohu v pohodě odtančit do další skvělé
noci. Pokračování příště!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat