Hradiště žije!: díl čtvrtý: Pod knutou vedra a erotiky!

Vedra dnů předchozích mne bohužel částečně vyřadila z autorské tvorby, a já se Vám za časovou prodlevu upřímně omlouvám. Neznamená to však, že bych rezignoval na návštěvy projekcí, i labužnickou konzumaci dalších laskomin 43. letní filmové školy. 

Je samozřejmě naprosto jasné, že švédská sekce se zkrátka nemůže obejít bez erotiky, a ta zase nesmí postrádat mne. I proto jsem vlastní programové pondělní menu načal v Klubu Mír, jenž v končícím dopoledni naprosto ovládla legendární skandinávská svůdnice Christina Lindberg. Film se svůdným názvem  Anita - Švédská nymfička (Anita - ur en tonårsflickas dagbok, Švédsko/Francie, 1973), režijního nedouka Torgny Wickmana, je starším sourozencem, či možná pratetou Trierovy Nymfomanky, a jejíž výrazové brilanci si samozřejmě může nechat jen zdát. Sympatická Kristina však své kvality rozhodně nezapře, a naštěstí ani neschovává, a její zpráva o historické žánrové produkci je nakonec vcelku přesvědčivá. 

Má věrnost pondělní pak zůstala zachována Míru, jen švédskou lascivnost nahradila americká sci-fi. Černá díra (The Black Hole, USA 1979), režiséra Garyho Nelsona dějově vzdáleně připomíná kombinaci Horizontu události a Bílé velryby, a pro její temnost by nikdo nehádal, že jejím producentem je studio Disney, pondělní odpoledne však rozpálila dokonale. Konec let sedmdesátých nebyl jen Vetřelec či Star Wars a je jenom dobře, že nám to dramaturg sekce Jiří Flígl připomněl!

Druhé setkání s minisérií Sedmilhářky zrodilo mou hypotézu závěru. Otázka zní, trefil jsem se?

Jistě, pořád je to povrchní a posh, ale taky přesvědčivé, a velmi dobře hrané. Originalita formy a a vyprávěcí struktury hrají stále prim před hloubkou, předvídatelnost je sice všudypřítomná, leč příliš nevadí. Velkou předností je práce s dětskými aktéry. Můj palec zatím míří opatrně nahoru a k zítřejšímu finále. Jana Jedličková v úvodu zmínila vývoj druhé série, který z domněle výjimečného projektu - uzavřené adaptace populárního románu - definitivně utvoří běžný produkt vyšší žánrové konfekce. Škoda.

Úterý jsem přivítal půlnoční projekcí snímku Lovci (Jägarna, Švédsko 1996), žánrového specialisty Kjella Sundvalla. Drama, zručně kombinující western a kriminálku staví na uhrančivých exteriérech, Pucciniho operních áriích, a detektivovi, jenž se chová jako slon v porcelánu je důvodem, proč tento report skončí cliffhangerem - film se totiž dočkal pokračování po patnácti letech, jímž jsem odstartoval festivalové úterý. Takže s Lovci, Falešnou stopou a dalšími... pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Hradiště žije! Díl třetí: Nedělí!

Ranní ptáče díl doskáče...třeba na švédské kriminální oddělení. Ano, série brzkých probouzení i nadále pokračuje, odborné úvody Jana Šulce i dalších ostřílených bijců pódiových se stávají mou pravidelnou intelektuální snídaní. 

I Muže z Mallorky (Mannen från Mallorca, Švédsko/ Dánsko, 1984), aneb druhý letošní Bo Widerbergův zářez režijní, lze počítat mezi vítané rozšíření obzorů v oblasti skandinávské procedurální krimi. Na místo zakladatelských person je tentokrát adaptována beletristická prvotina další ikony žánru i policie Leifa G. W. Parssona, prosazuje se vtipná nadsázka i deziluze z boje s větrnými mlýny, i nerušící severská varianta buddy movie. Ideální náhrada čaje zeleného i černé kávy.

Následně jsem bohužel natěsno prošvihl svou rezervaci na výlet do dokumentu, tedy na Klusákův Svět podle Daliborka, a tak jsem se namísto kratochvil českého nácíčka věnoval blogování pro vás. Hodinu pátou jsem pak zasvětil prvnímu z celkem tří setkání s aktuální televizní minisérií Sedmilhářky (Big Little Lies, HBO, 2017), o níž vás podrobněji zpravím posléze. Po prvních dvou epizodách prozatím doufám, že nechronologická vyprávěcí struktura a vypiplaná audiovizuální stránka díla, jenž pod palcem má renomovaný kanadský režisér Jean Marc Vallée (mj. snímky Klub poslední naděje, Divočina a další))  nejsou obalem pro pouhou posh femi banalitu...Zkrátka, ještě se uvidíme, děvčata...

...následně spolu s drahým kolegou, vítaným hostem a výborným kamarádem Michalem Horňákem vstoupíme do Slováckého divadla, a já se zamiluji...Janička (Jeannette l'enfance de Jeanne d'Arc, Francie 2017), festivalovým divákům dobře známého režijního zlobila Bruna Dumonta, je totiž nejodvážnější muzikálovou vizí přinejmenším od Luhrmanova Moulin Rouge (Austrálie, 2001), a já vás tímto razantně posílám na některou z projekcí v rámci přehlídky be2can. Bez Janičky se totiž vaše životy neobejdou. Což ovšem neznamená, že mne nebudete proklínat - Dumont totiž zdecimovaný žánr podrývá s entusiasmem ADHD krtka. Ovce coby královny komparzu, insitní herectví, absurdní choreografie spolupracovníka Cirque du Soleil Philippa Decouflého a rozpustilá hudba Igorrova, jež žánrově osciluje mezi ohlasy renesančních balad, metalcorem a lámanými beaty, jsou strůjci zážitku, který by Osvaldovou, Soukupa, Basikovou i Andrewa Lloyd Webbera na notičky rozsekal. Neváhejte zažít!

 Nedělní večer jsem filmově zakončil půlnoční projekcí Muže na balkóně (Mannen på balkongen, Švédsko/ Německo 2001), Daniela Alfredsona. Martin Beck, tentokrát v herecké interpretaci Gősty Ekmana řešil řádění vraha malých děvčátek. Lehce rutinovaný žánrový kus ve mně vyvolal nutkavou potřebu večírku, jež samozřejmě nezůstala nenaplněna. Na shledanou brzy!

Petr KlariN Klár

Hradiště žije!: Díl druhý - Sobotnica!

Můj světe div se, a klidně nevěř mi, leč pravda pravdoucí to je: letošní Filmovka mne již podvakráte donutila vstáti na devátou ráno!

Leč popořadě: sobotu do pohybu hektického nakopl jsem návštěvou klasické filmové adaptace legendární anime Ghost in the Shell v režii Mamoru Ošii, kterého kdysi ctěný a oblíbený pan docent Vladimír Suchánek označil za "Andreje Tarkovského animovaného filmu",  průběžné plnění dlouholetých filmově-sledovacích restů vnímám jako jednu z nejzásadnějších radostí Letní filmové školy, a ani tentokrát jsem neodešel zklamán. Krásně jsem si znovu připomněl kde všude straky Wachovské kradly, po ránu příjemně do meditativního režimu vplul, a navíc se velmi pobavil reakcemi přede mnou sedící dvojice - nebohá matka si zjevně spojila termíny "animáč" a "anime" v jeden, a na filosoficky nekompromisně brutální snímek vyvedla svého cca dvanáctiletého syna - po prvních deseti minutách se klepali oba - statečně však vytrvali. Snad chlapec předčasně nedospěl. Aktuální Sandersovu americkou re-.imaginaci hodlám shlédnout brzy. Opouštím Kultury klub a letos poprvé vyrážím za filmem do Slováckého divadla. Asijské kyborgy střídá slovenský highlander. Jakubisko Juraj!

Následné krátké zastavení ve stanu České televize, který v tu dobu ovládl Tomáš Feřtek a domácí kriminálky, s sebou přinesl nejvtipnější moment sobotní, když dramaturgovu poznámku o narůstající oblibě ústředních ženských hrdinek v současné evropské televizní krimi, v čemž aktuální tvorba česká pochopitelně hrubě zaostává, glosoval manželský pár ve středním věku zhruba takto: Ona: "Vůbec, jako, já se chci koukat na Vaculíka, a ne na žádnou babu, teda." On (promptně a lakonicky): "Jo, jenže Ty jsi stará, miláčku, gender, degender (vysloveno foneticky)"  - no není to nádhera? I proto záhy mířím za maďarským žánrovým poučením!

Škrtič z Martfű, režiséra Arpáda Sopsitse je pro mne tím, co jsem toužil dostat po Ondříčkově Ve stínu, a nebylo mi přáno. V brilantně stylizovaném thrilleru se totiž v ideální symbióze setkávají roviny politická i osobní, s omračujícím smyslem pro dobovou autenticitu, i přesným vedením hereckého kolektivu. Narvaný sál snímek po právu bouřlivě ocenil, a já jen doufám, že se na domácích uměleckých učilištích coby výuková pomůcka ujme. Ondříčkovi, Jarchovskému, Hudskému a podobným bych jej rozhodně doporučil rovněž - v rámci Univerzity třetího věku třeba.

Krátký výlet na náměstí znamenal jen jedno zjištění - ozvučení koncertu B-side bandu s Vojtěchem Dykem, se příliš nepovedlo. Během mé zhruba desetiminutové návštěvy byly slyšet především vokalistky, méně již Vojtěch sličný, samotné kapele pak mistr zvuku a náměstní akustika ublížili nejvíce. Škoda. 

Do Sportovní haly jsem se navrátil i v poslední položce svého programu sobotního, jímž se stala další francouzská extremita, a sice film Fuck me,  režijního tandemu Virginie Despentes a Coralie Trinh Thi, který je jasným důkazem, že tendence uhýbat je dramaturgům LFŠ zcela cizí - sekce v jejich podání tudíž není jen přehlídkou vycíděných jistot, ale v rámci možností kompletním panoptikem rozkoší i hrůz. Mr. Jílek s nadhledem příkladného reprezentanta filmového trashe uvedl, a pak již se děly zhůvěřilé pornověci. Někdy jest vhodné zakempit!

Posléze ve Vertigo stanu, tančilo se dobře. Na shledanou zítra!  

Hradiště žije! Díl první: Pátekson!

Hned v úvodu na rovinu - Aerodrome, Colours a už vůbec nikoli RfP. Nejlepší letošní line-up, má LFŠ, a to bezkonkurenčně! Hradiště je letos Glastonbury filmu a já jsem byl již dopředu natěšen, jak Vosa Ulrika na remake Včelky Máji. A všechno je i dnes, den po příjezdu mém, v pořádku naprostém.

Letní filmová škola dokvetla již do takového půvabu i organizační preciznosti, že příjezdové rituály jsou příjemně plynulé, a případné zádrhely řešeny promptně.  Akreditován jsem byl cca do minut pěti, pracovnicí Lenkou - krásnou, šarmantní i sympatickou, úschovna zavazadel fungovala jako skautský oddíl Jaroslava Foglara, a stan jsem měl postaven dřív než bych řekl bifokální objektivy. Úvodní tisková konference byla vedena v příjemně neformálním duchu, důležitými informacemi však rozhodně neskrblila. A pak už konečně nastal čas na filmy.

Svou letošní filmově-letní odyseu jsem příznačně zahájil Temnotou (Sombre, Francie 1998), režijním debutem jednoho z hostů LFŠ, a jednou z dračích hlav sekce New french extremity, Philippa Grandrieuxe. 

Ideální začátek filmových bakchanálií - film nekompromisní, intenzivní, vtahující, ubližující, a publikum rozdělující. Asociace, atmosféra, artistnost. Dramaturgická odvaha a výsledná radost. Festivalová repríza proběhne ve středu, od 21:00 ve Sportovní hale, již za přítomnosti režiséra. Koukejte tam nechybět!

Temnota navedla mé další cesty páteční do Klubu kultury a je rozhodně dobře, že se tak stalo. Místnímu LFŠ personálu však věru nezávidím - muset se potýkat s opilými dětmi, intoxikovanými skinheady, vymletými kulturisty a dalším pestrým živoucím planktonem, okupujícím s hlavním sálem Klubu kultury bezprostředně sousedící bar, disponující playlistem, který který je stejně ohlušující, jako nekvalitní, a to tak že velmi, jest činností snad za trest vykonávanou, nutno však říci, že z grácií a skvěle. Agresivita a arogance osazenstva tohoto podniku, jež ohrožuje povětšinou mírumilovné účastníky filmovky, a hrubým způsobem narušuje lektorské úvody i vlastní filmové projekce, je po zásahu volající. Ke rvačkám naštěstí zatím nedochází, mému kamarádovi však byla potřísněna bota. Pubertálními zvratky. 

Koprodukční snímek Il Capitano (Švédsko/ Finsko/ Německo, 1991) renomovaného režiséra Jana Troella, jenž si na dnešním slavnostním zahájení 43. ročníku LFŠ převezme Výroční cenu AČFK, v mé osobní festivalové dramaturgii výborně navázal na předchozí film. Emocionálně naléhavá rekonstrukce trojnásobné vraždy, která ve své době otřásla Švédskem, jednoznačně definuje  Troellovu tvůrčí ekvilibristiku. smysl pro téma. i vynalézavost ve vedení herců. Rozhodně zde nejde o povrchně společensky-kritickou road movie ranku True romance, Takových normálních zabijáků či dokonce pouhou variaci  příběhu Sida a Nancy (byť Vicious se zde jako inspirace ústředního hrdiny explicitně zjeví), výsledkem uměleckých záměrů je jednoznačně nadčasová studie kořenů násilí a film, který nezestárl ani o vteřinu. Jsem nadšen, jdu na chvíli na vzduch a následně se vracím zpět. Proč? Protože švédská krimi!

Muž na střeše (Mannen på taket, Švédsko 1976), režiséra Bo Widerberga je v podstatě pietní adaptací románu proslulého autorského tandemu Sjöwallová/Wahlöö, jenž patří mezi zakladatelská jména žánru skandinávské krimi, a jako takový pro mne by nanejvýš vhodnou vstupní bránou do dalšího sekčního rochniště, na které jsem se letos těšil. Aleš Říman odborným úvodem projekci skvěle předznamenal, a hudba doléhající z výše zmíněného klubu bohužel dosti negativně poznamenala. Následná cesta za okouzlujícími DJ-kami v Divadelním stanu však byla opojení ze zážitků parádních. Jest to málo? Vůbec ne!

Na shledanou zítra!

Petr KlariN Klár